boxas komentáře u knih
Kdysi jsem Fantoma Opery četla a dodnes si pamatuji, jak mě děj v těch čtrnácti patnácti letech nadchnul.
Teď jsem se tedy ke knize vrátila.
No nevím, něco určitě zůstalo, ale to tehdejší nadšení je pryč. V jednadvacátém století už to prostě není ono.
Ta čtvrtá hvězda je spíš z nostalgie než kvůli čtenářskému zážitku.
Bylo to moje druhé setkání s touto autorkou a obávám se, že bylo poslední. Nebo alespoň na hoooodně dlouhou dobu poslední.
Mnoho se zde mluví, pije, berou prášky, o každé hlouposti hrdinka sáhodlouze "uvažuje" a hlavně a především pořád blinká. Je to nudné a předvídatelné. I když nevím, jestli právě ono věčné blinkání a další "perly" nemá spíš na svědomí opravdu nemožný překlad. Mimochodem netuším, kdo má tenhle překladatelský "skvost" na svědomí. Překladatel není uveden, tedy pokud se dobře dívám. Když to shrnu, tak opravdu jediné, co se mi na knize fakt líbí, je zajímavý obal.
V čase vánočním není nad tuto knihu! :-)
HO. HO. HO.
„Ne, ne, ne!“ rozčiloval se Albert. „Musíte do toho dát trochu života, pane, tedy nic osobního, když dovolíte. Musí to být takový ten bohatýrský, masitý smích. Musíte... musí to znít jako smích někoho, kdo čurá brandy a kadí švestkovej pudink, pane, dámy prominou.“
VÁŽNĚ? A JAK TO VLASTNĚ VŠECHNO VÍŠ?
„Já byl kdysi taky mladej, pane. Taky jsem si věšel punčochu jednou ročně jako hodnej kluk. Aby nám ji Otec prasátek naplnil hračkama, tak jak to teďka děláte vy. No, v ty době jsme dostávali tak nějakou tu klobásu a černej pudink, když jsme měli velký štěstí. Ale ve špičce vždycky bylo růžový prasátko z růžový mandlový hmoty. Neužil jste si Prasečnice, dokud jste se nepřežral jako čuník, mistře.“
Hodnotit něco, co je svým způsobem dokonalé, nadčasové, a proto věčné, to se více méně stydím.
Takže jen toto: Díky, pane Shakespeare!
Tak smutné, tak hluboce lidské...
Lennie mi připomíná Johna Coffeye, každý z nich je svým způsobem výjimečný a oba jsou od začátku ztracení.
Nějak jsem tuto knihu nemohla pobrat. Zatímco např. v Marťanovi nebo Spasiteli mi "vědecké" pasáže o fungování vesmíru vůbec nevadily, v této Asimově knize mě nudily a ve třetí části už přímo odpuzovaly. Doposlouchala jsem pouze se sebezapřením.
Víc viz jozik_v_tumane
Uf!!!
Týýý, pane jo!
Maska Červené smrti patří k nejlepším a nejděsivějším povídkám, jaké kdy byly napsány!
A ostatní povídky knihy jsou minimálně vysoko nad průměrem také.
Všechny povídky jsou výjimečně skvělé!
E. A. Poe si právem nárokuje svoje postavení jednoho z mistrů světové literatury.
První polovina Ženy v okně se líně vleče. Dozvíme se sice hodně o agorafobii, ale jinak nic moc zajímavého. Hodně (slovní) vaty a málo skutečného obsahu.
Ale nevzdávejte to, prosím!
Druhá polovina se slibně rozjede, mnohé skutečnosti, které jsme v první části jen tak okrajově zaregistrovali, najednou dostávají smysl a konec už frčí plnou parou vpřed. Ani se nestačíme divit!
Škoda, přeškoda, že taková není celá kniha!
Asi jedna z nejlepších detektivek co kdy byla napsána. A tím nemyslím jen detektivky z pera mé oblíbené Agathy Christie!
Tak si říkám, že tohle je moje jistá volba do letošní čtenářské výzvy!
Sice jsem nezapomněla kdo a co a proč, ale koneckonců, i když vím, jak to všechno dopadne a kdo je vrah, už teď se těším, že spolu s autorkou a těmi deseti odpluji na ostrov...
PERNELLOVÁ
Jedovatý jazyk
plivá bez ustání,
nikdo na tom světě
se mu neubrání.
Jakápak žaloba, když nemáš důkazy.
Měls počkat, abys všechno viděl.
Nadčasová komedie o příliš naivním měšťanu Orgonovi, který kvůli vlastní důvěřivosti přijde o všechno. Však ne náhodou tartuffe znamená ve francouzštině něco jako svatoušek. A kolik takových pokryteckých svatoušků je i dnes schopných připravit člověka o střechu nad hlavou.
Nebýt letošní čtenářské výzvy, tak bych si na tuto knihu asi ani nikdy nevzpomněla. A přece jsem ji svého času otevírala mnohokrát a víceméně pravidelně. Jsou tam totiž pasáže, které mě vždycky znovu pobaví. Na druhé straně nikdy jsem tuto knihu nepřečetla celou od začátku až do konce. Některé její části se mi prostě nelíbily a za humorné je nepovažuji. Ale uznávám, že je to věc názoru a pan Radko Pytlík to asi viděl jinak.
Tak tomuto já říkám Tragédie!
Ano, Oidipús byl potrestán skutečně strašlivě, ale přiznejme si, že vcelku spravedlivě, vždyť přece zabil v prchlivosti několik lidí, včetně svého otce. Kdyby se držel zpátky, věštba by se nenaplnila! Kdyby...
Podle mne je to mistrovská tragédie o příčinách a následcích našich činů a o tom, že za následky neseme odpovědnost. A v tomto poselství je Oidipův příběh nadčasový.
Skvělá kniha! Dokazuje, že i literatura faktu může být čtivá a zajímavá.
Poutavá kniha především o "tom druhém Boleynovic děvčeti".
Mary Boleynová skutečně svého krále upřímně milovala a skutečně trpěla, když musela ustoupit do stínu před svojí ambiciózní sestrou Annou.
Autorka nám zprostředkovává pohled na anglický královský dvůr Jindřicha VIII. velice netradičním způsobem - z pohledu někoho, kdo je pouze na okraji turbulentních událostí té doby. Mary je pouze svědkem vzestupu a pádu své sestry. Vidí jiskřivou, okouzlující, ale i sobeckou Annu, jak se dere do královy přízně, ví o jejích marných, čím dál zoufalejších pokusech dát králi mužského potomka, vidí i sestřin pád do propasti, kam s sebou strhne mnohé další, včetně jejich milovaného bratra.
To všechno Mary vidí ... a jako jediná přežije. A také jako jediná dá králi tolik vytouženého syna, který neumře předčasně. Bohužel Mary nikdy nebyla královnou a její syn byl pouze levoboček. The Other Boleyn Girl, jak zní originální titul, zůstane tou druhou po celý svůj život. A na trůn usedne ne její syn, ale dcera "té coury" Anny Alžběta I.
Moc pěkná kniha!
Nebavilo mě to číst ani poslouchat. Jedno z mála plus je v tom, že se jedná o knihu ukrajinského autora a že se mi proto hodila do letošní výzvy.
"Pokud to jen jde, nedělej špinavou práci vlastníma rukama. Můžeš si je znečistit. Může se ti stát, že špínu nikdy nesmyješ."
Takto radí Václav Erben prostřednictvím pana Hynce z Pikrštejna budoucímu českému králi Jiříkovi.
A není to jediná rada, která je přinejmenším sporná. A sporné jsou i mnohé další skutečnosti obsažené v knize. Václav Erben totiž přistupuje k českému králi podobojí Jiříkovi z Poděbrad a Kunštátu velice netradičním způsobem. Kniha se tváří jako historický román, ale myslím, že autora historická věrohodnost moc nezajímala a s fakty nakládá velice volně. Tak např. nechal z bitvy u Lipan potají zmizet živého Prokopa Holého, nebo nechal Jiříka rodinným zlatem podplatit hned několik českých šlechticů. Na čtivosti knihy se tím ovšem nic moc zásadního nemění. Jen nesmíme v duchu tradic historického realisty Jiráska hořekovat nad tím, že takhle to tedy rozhodně nebylo!
Už trochu vyčpělá detektivka, ale napsaná se vkusem, s dobrou zápletkou a solidně vystavěným dějem.
Spíchnuto horkou jehlou. Bez větších literárních ambicí.