boubaque komentáře u knih

Kdyby zůstalo pouze u románu o dvou dnech během jarního úplňku v měsíci nísánu na počátku našeho letopočtu, bych byl nadšený. Má to spád, téma, napětí i myšlenkovou hloubku a je to prostě skvělé. Rámující příběh o Ivanuškovi (a Berliozovi) je mírně slabší, ale pořád je vlastně dobrý a zajímavý. Problém u mě nastal ve chvíli, kdy se Bulgakov pustil do satiry na stalinský režim v režii umělce Wolanda a jeho svity. Přestože se občas objeví až krutě ironická poznámka nebo trefná hláška ("Já protestuji! Dostojevskij je nesmrtelný!"), jako čtenář jsem byl nucen složit řádný vagon uhlí, než jsem se k nim prokopal. Co mě nejvíc děsí, je myšlenka, že nejspíš právě tahle satirická část způsobila ono nadšení na obou stranách železné opony.

Děsí mě i to, že kniha má ještě jednu rovinu, a tou je příběh titulních postav mistra a Markétky. Opravdu bylo nutné pětinu knihy (!) věnovat přeměně Markétky na čarodějnici a ďábelskému bálu?! Navíc když je Markéta jako postava plochá až hanba a připomíná ženské postavy z prvorepublikových romantických filmů (ty méně komplikované) nebo z knih Ayn Randové... Přestože asi chápu, že v meziválečném období snad mohla být chápána jako ideál podporující a milující ženy, přijde mi nepatřičné věnovat takový prostor postavě, která má v příběhu čistě instrumentální funkci.

Popis konečného osudu mistra a Markéty mi pak připomněl Heinleinovu knihu Job: Komedie spravedlnosti (vůbec bych se nedivil, kdyby byl Heinlein Bulgakovem přímo inspirován, vzhledem k společému zdroji motivů), u jejíhož konce jsem se chytal za hlavu úplně stejně. Snaha o pointu pak způsobí, že místo aby kniha končila nějak zajímavě, je třeba všechno sluníčkově vyřešit, vyřídit si se všemi účty (epilog byl s výjimkou Ivana utrpení, protože to byl další zbytečný metrák uhlí) a ukázat, že "peklo není zlé, ale spravedlivé". Nevím, možná je to specifičností českých pohádek, že mě tahle myšlenka nějak nedojala, ale za to, kolik je jí v konci věnováno prostoru, mi bohužel nestála. Bohatě by mi stačil pátý prokurátor Judeje, jezdec Pilát Pontský.

4 21.04.2019

Gabriel García Márquez je skvělý vypravěč, ale ještě víc jsem se bavil jeho užitím kompozičních postupů, kdy jakási tekutost času a prolínání časových vrstev způsobují, že čtenář zná osudy postavy dřív, než se dozví o jejich okolnostech a peripetiích. Díky tomu ("díky" je zvolené záměrně) se nezabývá při čtení tolik tím, jak vyprávěná část příběhu dopadne, ale jak proběhne, nebo dokonce *proč* se stane to, co se stane, a mnohem víc se soustředí na osobnost a motivace jednotlivých postav než na jejich konání. Kniha zároveň nabízí obrovský rozsah emocí, od směšných, veselých, až rozverných anekdot až po deziluzi, hluboký smutek či stesk, které čtenář chtě nechtě prožívá s postavami.

Snad jen na konci – posledních cca 5 stran – jsem si říkal, že v tom mohl autor čtenáře ještě trochu víc vymáchat, a tak pro mě nejsilnějšími momenty zůstavají konání plukovníka Aureliana Buendíi před podepsáním smlouvy a osud Meme.

10 05.01.2019

Kniha se snaží být postmoderní a je to na ní bohužel celkem poznat. V textu rozeseté faktografické chyby jsou pomrkáváním na čtenáře, že nemá děj brát příliš vážně a že autorovi nemá moc důvěřovat, ale bohemisticky (nebo v historii) vzdělanému člověku začínají po chvíli překážet. Vyprávění je solidní a dokáže mnohdy vzbudit zájem, ale právě očividné nesmysly to zaujetí značně ochlazují. Dojem mi možná taky trochu zkazilo, že hlavní překvapení knihy jsem stihl uhodnout ještě před poslední kapitolou – to je riziko toho, když je kniha psána jako detektivka.

12.06.2018

Strašně zvláštní kniha - prvních sto stran je to komorní detektivka v horském hotelu, zcela očištěná od vnějších vlivů, a posledních pár desítek stran se najednou úplně změní žánr, ovšem ze sci-fi si to vypůjčí sotva kulisy. Najednou se člověk dozvídá o mimozemšťanech, fašistech, senátorech, politických bojích... a zatímco nejdřív bylo všechno relativně sevřené (nakolik je to u detektivky možné), najednou musí autoři slovy hlavního hrdiny vysvětlovat pomalu celosvětový kontext. Potenciál celkem zajímavého nápadu vyprávět příběh mimozemšťana, který se zaplete do problémů na naší planetě, z pohledu obyčejného pozemšťana (vlastně otočení pohledu oproti o rok starší Levé ruce tmy od Le Guinové) je prakticky nevyužitý, protože první dvě třetiny příběhu se mu vlastně vůbec nevěnují, a na těch posledních pár desítkách stran už to bohužel působí nepatřičně. Dvě hvězdy za těch sto stran detektivky, konec mě hodně zklamal.

1 21.06.2017

Velmi sympatická kniha o velmi nesympatické postavě. Závěrečné svědectví Čapkovy ženy o zamýšleném ukončení knihy sice dobře dokresluje vyprávění, ale nejsou to vlastně nakonec slova autora, a vše mohlo být dost jinak. Zároveň mi přijde úsměvná myšlenka, že autor noetické trilogie před dokončením svého posledního románu zemřel, a tak nechal jeho interpretaci otevřenou. Pche, co lidi neudělají pro svůj umělecký záměr! :-)

"Tvoříš proto, abys na svém díle *poznal* tvar a dokonalost věcí."

1 12.05.2017

Knížka je moc fajn, trochu jsem čekal dramatičtější zakončení, ale na celkovém dojmu to moc neubralo.
Co ubíralo na dojmu, bylo několik pravopisných, gramatických či typografických chyb na každé stránce - proto Draculu od Dolmenu z roku 1991 raději nečtěte a sežeňte si jiné vydání.

01.03.2017