bosorka komentáře u knih

Jak už tady zaznělo, kniha Štěpána Kopřivy 101 minut není klasickou literaturou, románem či novelou v pravém slova smyslu. Spíše připomíná psanou reportáž (dokument) sledující zásah záchranných sborů. Příběh samozřejmě sviští, však na záchranné akce moc času není, ale i tak se přiznám, že některé úseky jsem trošku přeskakovala, možná mě zas až tak nebavilo číst si úplně do detailu o práci hasičů s popisem jejich technického vybavení (listování ke slovníčku pojmů tomu také příliš nepomáhalo). Pak jsem se ale zase dostala do míst, kde jsem hltala jak divá a bavilo mě velmi. A když o tom tak přemýšlím, tak to bylo spíše v druhé polovině knihy, rozjezd byl přeci jen opatrnější. A ač je kniha krátká, možná by začátek mohl být ještě trochu okleštěnější, aby se to metro rozjelo ještě trochu rychleji.
PS: Kde jinde číst tuto knížku než při cestách do práce metrem. Když se při jedné takto zastavilo v tunelu a ozvalo se: "Z provozních důvodů nemůžeme dál pokračovat, zůstaňte, prosím, v klidu. O dalších skutečnostech vás budeme informovat.", tak mi velmi zatrnulo. Kupodivu se ihned po tomto hlášení rozjelo, ale pravdou je, že po přečtení 101 minut se mi teď chvilku metrem nebude jezdit tak lehkomyslně :) 3,75*

9 08.04.2022

Atmosféru má MacBridova detektivka perfektní, trochu z ní mrazí a ideální číst ji pod dekou s hrnkem horké tekutiny po ruce. Protože neustále padající déšť (či sníh), co splachuje detektivům veškeré stopy, to, jak se za zločinci neustále klouzají po blátě či umydleném mokrém sněhu - to vše dodává knize tu správně ponurou a studenou náladu. K tomu několik ohavných zločinů (to, že se jich tam prolíná víc, drží čtenářovu pozornost a tudíž nenudí ani trochu), které jsou uspokojivě vyřešené, policajti sympaťáci, advokát slizoun a ne zcela černobílý novinář. Prostě krimi, jak se patří a ještě okořeněno takovým tím drobounce pichlavým anglickým humorem. V rámci žánru dobré počtení.

6 04.04.2022

Elena Ferrante píše příjemně i v žánru novinových sloupků. Někdy mě její nápady, z kterých texty tvořila, zajímaly více, někdy méně, což je naprosto normální. V takovém případě bylo možná i znát, kdy si autorka zrovna drbala hlavu, protože ji v týdenní uzávěrce zrovna nenapadlo nic na první dobrou. A pak holt vycucla něco, aby o tom šlo aspoň trochu napsat. Jiné pak byly skvělé v tom, že se nejpíš i samy psaly. To zná možná kdekdo i tady, některé komentáře vyplynou samy hned, nad jinými si koušeme nehty a kde nic tu nic.
Ale na pročítání sem tam, když člověku vybyla chvilka, byly Příležitostné nápady vlastně ideální čtení. 3,5*
PS: Ilustrace moc pěkné.

4 04.04.2022

Jak jsem si u minulé přečtené knihy (Neviditelný život Addie LaRue) libovala, že mi přesně sedla jako něco nenáročného a odpočinkového, což v současnosti asi trochu potřebuju, tak Soběstačný byla zase ťafka pěkně na druhou stranu. Není to nenáročná kniha ani krapítek - vlastně tedy je v tom, jak rychle plynou její stránky. Stylem psaní příběh sviští, čtenář se nezadrhává a jen s jazykem na vestě hltá jednu sodu za druhou. Až je člověku líto knižních postav za to, co jim autorka naložila na bedra. Zvlášť pak Štěpánovi, který je kvůli okolnostem nucen předčasně dospět. Autorka tedy občas některé věci trochu přepálí, například tatínek hipster mi přišel tak nějak moc přitaženej za bradku (btw vymetaj hipsteři takhle ve velkém IKEA?). Pěkný vhled do života pokladní v supermarketu, nedělám si iluze, že to tam funguje jinak. Ale byla to teda hustá knižní cesta, až jsem se semtam zalykala lítostí a lapala po dechu v tom kalném rybníku, co jsem v něm snažila doplavat na protější břeh.

8 28.03.2022

Nějak mi zrovna v tuto dobu sedla jako absolutně padnoucí ďábel, eeh tedy oblek. Je to taková ta doba, kdy má člověk chuť přečíst si něco nenáročného, vlastně i romantického. Něco, nad čím se může tak trochu zasnít, ale moc nad tím nepřemýšlet. A to přesně mi teď předložil Neviditelný život Addie LaRue. Victoria Schwab umí psát a co umí fakt dobře, jsou, z mého hlediska, postavy. Vždy mě zajímají a chci o nich vědět co nejvíce. Dokonce jsem si i říkala, že Addie bylo málo, klidně bych si o jejím životě napříč staletími četla déle. Bavila mě ona i Luc. I Henry. Dokonce i postavy, které se příběhem jen míhaly jako nikdy nekončící déjà vu. Temnější tvář magie mě asi chytla ještě o kousek víc, ale Addie taky dobrá. Bavila jsem se a to je základ.

5 22.03.2022

Život po francouzsku se mi asi líbil o špetku víc, ale i tato knížka Jeana-Paula Duboise mě dost bavila. Četla se jedna báseň, autor umí pracovat s jazykem, pěkně mu pod perem plyne. Umně střídá dvě časové roviny, tu současnou, kterou si hrdina odbývá ve vězení, a tu druhou, kde se od svých kořenů proplétá životem až k místu, kde jsme se s ním setkali na začátku. Je to vlastně obyčejný život poměrně obyčejného člověka, kterému prostě jednou přetekl pohár. Ale je sepsaný tak, jak bychom si možná přáli každý umět shrnout svůj vcelku běžný životaběh - tedy čtivě, místy vtipně, místy i jímavě, prostě pěkně.

1 15.03.2022

Skvěle zpracované. Černobílé pojetí s občasnou červenou se trefuje přesně, kam má. Je mrazivé a bezvýchodné stejně jako románový předobraz. Zase mi nebylo dobře po těle, když jsem se do 1984 pustila, tentokrát v komiksové podobě. A zase mě fascinovalo, jak nadčasový uměl George Orwell být.

5 09.03.2022

Vynikající a doporučeníhodné. Přesně kniha pro mě. Jak já miluju magický realismus. Jak já miluju rozmáchlé příběhy napříč delší dobou. Které jsou plné působivých situací a zajímavých lidí. Jak já miluju Šepot včel! Fakt mě sebral, tento román člověk velmi prožívá, neboť je plný emocí, ale i dojmů a vjemů.
Spolu s hrdiny mi občas byla zima, občas jsem si užívala sluníčka, vše prostoupila vůně pomerančů a bzukot včel. Usmívala jsem se, ale i ronila slzy. Bylo mi těžko a smutno a pak zase veselo. Užívala si klukovin s Franciskem juniorem, fandila jeho tátovi, který byl smělý, chytrý a spravedlivý, měla chuť obejmout jeho skvělou maminku. A jako všichni jsem milovala Simonopia, toho nádherného věrného kluka. Jak ráda bych si sedla vedle něj a chůvy Rejy a koukala na hory.
Většinou nestíhám číst knihy i podruhé, ale doufám, že s Šepotem včel to jednou udělám a vrátím se to světa, který Sofía Segovia vystavěla na reálných základech a obalila je magičnem sladkým jako med.

16 08.03.2022

Já tu ženskou miluju. Její psaní mi sedí, je v mnohém trefná, navíc aktuálně jsme se ocitly ve stejném věku a komentuje tedy mně mnohdy velmi blízká témata. Jak jsem při knížce"Jak stvořit dívku" zavzpomínala na svoje dospívání a do hrdinky se přímo vcítila, jak jsem si při čtení "Jak být ženou" tolikrát říkala: "Ta ženská vážně trefuje kladivo do hřebíku naprosto přesně." Tak i u Víc než žena s Caitlin Moran souzním. Zase jsem neudržela smích, zase jsem měla chuť číst úryvky nahlas lidem na potkání, klidně i v mhd (takhle si toho pár vyslechl aspoň manžel).
Zároveň ale Moran šlápla i do několika velmi citlivých témat - už dlouho mi nebylo tolik úzko jako u kapitoly Hodina běsu. Jak si umí sama ze sebe i ze svého okolí dělat legraci, nebojí se vzít si pod pero cokoliv, nic jí není "svaté", tak jak se jedná o děti, jde i u ní ten humor na dřeň trochu stranou. Ale zase se ukazuje, že umí psát i o závažných tématech stylem, že se vás dotknou v takové hloubi, o níž skoro ani nemáte tušení, že tam ještě někde je. Mám aktuálně dospívající děti a dceru třináctiletou, takže kapitoly o poruše příjmu potravin, depresích, sebepoškozování a pokusech o sebevraždu dětí mi přímo ždímou srdce, načež ho obrací několikrát naruby. Je to silné a bolavé, něco, co si rodič v životě nepřeje zažít.
Caitlin Moran stárne (a není sama), ale umí to výborně, stále přesně ví, kam píchnout a kde polechtat. A stále platí, že bych s ní někdy zašla na gin s tonikem. Nebo třeba jen na čaj. Končím stejnou větou, jako u knížky Jak být ženou. Svěží závan do ponurého února.

8 18.02.2022

Mám ráda knihy, které mě upozorní na pro mě neznámou historickou událost, což splnila i Jizva Danuty Chlupové. Útlá knížka se silným příběhem, jak už takové příběhy obvykle bývají, ale ničemu nevadí přečíst si další. Zprvu mi trošku vadila současná linka, přišla mi tam uměle naroubovaná, jako by potřebovala autorka zdůvodnit, proč zrovna o této události píše. Přitom zdůvodnění vlastně netřeba. Pak jsem si zvykla a zajímavá byla linka vztahu Katarzyny ke své tchyni, která se dosti proměňovala vzhledem k okolnostem. Vlastně by mohla být rozepsána podrobněji, trošku to jelo jen po povrchu. Každopádně historický příběh mě oslovil přeci jen víc.

9 10.02.2022

Tíživá kniha, ta bezvýchodnost je všudypřítomná. Ve světě, kde nic nefunguje bez konexí. A v tomto světě se snaží žít pokud možno smysluplný život Ludwik. Což vzhledem k okolnostem opravdu není snadné. Pokud člověk zmiňované období v některém ze socialistických států alespoň částečně prožil, poměrně silně se ho to dotýká. Kniha se čte svižně, je psaná silným jazykem, který přesně vykresluje náladu postav, ale i společnosti obecně.

7 04.02.2022

Forma románu se mi líbila, dvě časové roviny, jedna z nich odehrávající se pozpátku. Příběh tří bratrů, které okolnosti přimějí vrátit se na místo, kde trávili v dětství dost času a především ohlédnout se za událostmi, které rozklížily jejich rodinu. Zprvu mi v takové té letní náladě jiskřící budoucím dramatem připomněl Pána přílivu a byla jsem napjatá, jakým směrem se vydá.
Ale závěrečná pointa, jak již někteří zmínili, byla zbytečně šokující a vlastně mi přišla nadbytečná, kniha mohla dost dobře obstát i bez ní. Důležitější mi přišly vztahy jednotlivých členů domácnosti, které ale nakonec nebyly zcela dořečené a dovyvinuté. Chybělo mi pozadí, které by nastínilo, proč se rodiče (zvlášť pak matka) chovají oním způsobem. Nejlépe vykreslený mi přišel Benjamin se svým složitým psychickým rozpoložením. Zbylé postavy byly nakonec bohužel poměrně ploché, což je škoda. Ale četlo se to vlastně dobře, autor píše vcelku chytlavě. 3,5

4 04.02.2022

Tak nevím, ono to nebylo úplně zlé, jednotlivé střípky zaujaly, rozhodně zaujalo prostředí Podlasí a místní zvyky, které přetrvávají i v současné době v téměř nezměněné podobě. A naopak to, co lidem občas nesedí, ty věci z doby, kterou už známe i my poměrně blízce (Bravíčko, Esmeralda, první mobily, dospívání někdy na přelomu 90. let), to mě vlastně vůbec nerušilo. Vždyť co, magický realismus se může psát i v současnosti. A k ní dobové věci prostě patří.
Co mě ale rozptylovalo, byl styl, jakým autorka knihu pojala. Jak kdyby nasbírala jednotlivé příběhy, všechny hodila do kotle, řádně zamíchala a pak je halabala tahala, kam zrovna naběračkou hrábla. Nenavazovaly tak na sebe přirozeně, byly na sebe občas násilně naroubované. Chyběla nějaká jednotící linka, příběh, který bude plynout odněkud někam, pak nevadí ani střídání časů. Ale tady nic takového bohužel nebylo, což je škoda.
V knížce bylo na malém prostoru dost postav a tím, že probleskovaly náhodně v různých výtryscích, člověku se občas míchaly. Nevěděl, kdo je zrovna tento a tamten, protože si k nim nedokázal udělat pořádný vztah. Krom hlavních dvou kamarádek tedy. Jinak název knihy je dosti zavádějící, protože šeptuchy jsou jen okrajovými postavami, což je druhá škoda, zasloužily by daleko víc prostoru. Z mého hlediska, nikterak špatné, ale zároveň možná promarněná šance na něco úplně skvělého.

5 25.01.2022

Trochu jsem váhala mezi 5 a 4 hvězdami, ale nakonec se přikláním k mírně nižšímu hodnocení (v reálu bych dala tak 4,35) i z důvodu, že některé Mitchellovy knihy mě sebraly ještě o kousek víc. A to je to můj velmi oblíbený autor, pro kterého mám velkou slabost. Kdo ví, možná v nižším hodnocení hraje trochu roli i překlad - jak již někteří zmiňovali, přeložení názvů písniček, alb či i interpretů do češiny je poněkud zvláštní a musela jsem si na to dost dlouho zvykat. A vlastně spíš nezvykla.
Jinak ale skvělé, sonda do šedesátých naprosto výborná. Takový dokument o vzniku a dalším působení kapely, jak to určitě mohlo vypadat u některé reálné. Zároveň prošpikováno realitou, čtenář se potká s nejednou ikonou hudební scény (teda Elfino, žes to nakonec přece jen neroztočila s Lennym...) a skoro by až zatoužil být na místě "Cesty do Tramtárie".
Ač by to člověk v tomto typu knihy úplně nečekal, prokmitne i klasický Mitchell a odkazy na jeho další knihy. Provázanost všech děl je pro něj prostě příznačná. Stejně tak jeho "nadpřirozené" vsuvky. A tak to má být, bez toho by Mitchell nebyl Mitchellem .
PS: Jak nejsem úplně kovaný čtenář v angličtině, tady mám chuť pořídit si originál a prokousat se jím, jak jen mi to půjde.

5 25.01.2022

Delphinu velmi oblibuju a i tady se trefila. Zejména opět v tom, že člověku zasadí do hlavy otázky, nad kterými velmi dumá a které ho popudí nahlížet na věci i jinou optikou než dosud. Její knížka rozhodně nevypadne z hlavy pár dní po přečtení. Člověk si při čtení Dětí nade vše musí občas klepat na hlavu nad nesmysností toho, co tam někteří provozují. Ale ono je to reálné až hanba. A hrůzné vlastně, když to člověk promyslí do detailu.
PS: První kniha letošního roku, oblíbená autorka a za plný počet.

7 10.01.2022

Tak to byla svižná jízda. Dracul mě chytl od prvních stran a nepustil do té poslední včetně poděkování autorů. To, jak se mísí reálný předobraz hlavních hrdinů, sourozenců Stokerových, s fiktivním příběhem plným nemrtvých a krvesajících bestií, je vážně povedeně napsané. A je ten příběh opravdu fiktivní? Zapracováno je to do románu tak, že by jeden až pochyboval... A může se drbat na bradě při přemýšlení, co teda ještě byla realita a co už je autorská fantazie. Každopádně skvělé čtení. Plastické natolik, až jsem si ho velmi živě představovala převedené na filmové plátno. 4 a půl.

11 29.12.2021

Harry Bosch nám stárne a je možné, že na jeho místo za čas nastoupí Renée Ballard. Nakročeno má k tomu slušně. Podobně zabejčená, podobně svéhlavá, ale hlavně se stejně silným smyslem pro spravevedlnost. Ti dva se navíc poměrně dobře doplňují. V Temné svaté noci řeší hned několik případů, Renée ty běžné na základě svých nočních směn, kde ukazuje, že to má v hlavě fakt srovnané. pak je tu pár starších již vystydlých případů, což je zase Harryho parketa. Četlo se jako vždy jako po másle.

3 28.12.2021

Téma odloučení a návratů, neukotvenosti. Téma času, stesku, loučení i shledávání. Smutek, místy až beznaděj. Krátká novela, z které na mě ovšem kapala tuna mazlavé beznaděje. Kundera s celou svojí odtažitostí a přitom zásahy přímo na solar.

10 14.12.2021

Billy O’Callaghan mi v knížce Doživotí dokázal, že nebylo marné ho po minulé knížce sledovat. Z knihy Náš Coney Island byli někteří rozpačití, že všechno už tu bylo, že příběh je takový chudý. Ale i kdyby, napsané to bylo skvostně. A Billy O’Callaghan znovu ukazuje, že píše bravurně, že umí slova skládat do libozvučných vět, až člověk doslova jásá, že je může číst. A příběh tří postav, svázaných jednou krví (navíc krví společnou se samotným autorem), který čtenáře provází bezmála stovkou let a předkládá mu tak na osudech obyčejných lidí nelehký život v Irsku, je vynikající. K jeho postavám lze jednoduše přilnout, prožívat s nimi, přát jim to nejlepší. A některé mít zase chuť nakopat do oněch míst. Život provázaný rodinnými vztahy, láskou k dětem, matkám, otcům i babičkám, to je autorova pocta svým předkům, kteří ho méně i více a třeba i nepřímo tvarovali.

6 08.12.2021

Skvělé zpracování. Příběh Draculy je pořád zajímavý, i když člověk zná původní knihu, i když viděl mnohé zpracování filmové a odkazy na Draculu jsou leckde. Georgesi Bessovi se komiksové zracování vážně povedlo. Jeho kresby jsou přímo prodchnuty strachem a hrůzou. Atmosféra jak víno.

5 08.12.2021