bosorka komentáře u knih

Pomalejší rozjezd, ale jinak si i druhý díl série Glatz udržel velmi slušnou úroveň, které nahrává především ponurá atmosféra. Autor výborně pracuje s reáliemi dolnoslezského kraje. Nechybí napětí a překvapivé momenty.

1 03.08.2023

Život Edith Piaf by vydal za několik životů, stihla toho za svůj krátký život opravdu mnoho, jak těch pěkných, tak i nehezkých věcí. Životopis je poměrně tradičně zpracovaný, ale pečlivě a citlivě, přinesl mi spoustu nových poznatků o této nevšední šansoniérce. Velké plus bylo poslouchat jako audio, které libozvučně načetla Petra Špalková.

3 21.07.2023

Ideální do letních teplot (zvlášť když z čtení máte pocit, že někde je ještě mnohem tepleji a vy jste vlastně v pohodě). Je to svižné čtení, vtipné, přesně na zklidnění po náročnějších textech. Navíc autentické, kdy autorka dané prožila a ještě to umí i vesele vylíčit. Kapitoly jsou krátké a tak čtení ubíhá jak cesta sledovaná ze sedadla spolujezdce v dodávce divokých hudebníků. (Možná tam tedy už pak bylo až moc exkrementů a jiných tělesných šťáv, ale nedělám si iluze...)
PS: Autorku obdivuju, že to s tou bandou zvládala a neměla častěji chuť o ně něco přerazit :)
PPS: Darko musel být boží (ač tohle přídavné jméno zní v metalovém kontextu nějak trochu nepatřičně tedy).

8 12.07.2023

Kombinace Harryho a Renée mě baví. Jak je tam rozjeto víc případů, má to spád. Harry i jako dědek je prostě miláček. A Renée taky dobrá. Bavilo.

5 12.07.2023

Bylo to vlastně hrozně smutné. Knížka mě uvrhla do melancholické nálady. Jak já Thomasovi fandila, a ono to s ním šlo pořád od desíti k pěti, od pěti k nule a níže. Velmi čtivě napsáno a fascinující je, že knížka (příběh a prostředí) vlastně vůbec nezestárla a je nadčasová. Vypráví o osamění a smutku, které může být zasazené do jakékoli doby a může se týkat pozemšťanů stejně jako mimozemšťanů. Autor se do knihy nejspíš velmi promítl.

6 21.06.2023

Někdy asi taky dost záleží, v jaký okamžik se člověk k té které knize dostane. Nejen v jakém je rozpoložení, nebo třeba i v jakém věku, ale vliv má i to, co dočetl předtím a je tím ovlivněn. Po knize U severní zdi jsem potřebovala něco lehčího a i tak se mi začítalo nějak hůře. A popravdě, i když mám ráda knížky a miluju kočky a tak by to mělo být přesně pro mě, možná jsem už přerostlá. I když pohádky mám ráda, ale tady mi něco chybělo, přišlo mi to takové moc přímočaré a trochu ploché. A hlavní postavy až na kocoura mi nebyly moc sympatické. Nic moc mě netáhlo číst, spíš jen pocit, že už bych chtěla mít dočteno. A to není dobře. Některé okamžiky a myšlenky byly pěkné. A poselství knihy taky. Ale... ale prostě mě to za srdce úplně nevzalo.

8 12.06.2023

V šedých tónech byla moc dobrá kniha, která mě dost nezapomenutelně vzala. A její grafické zpracování za ní nezaostává a důstojně ji doplňuje. Vřele doporučuju. Silné.

3 09.06.2023

Naprosto mě dostala. Stylem takovým, že se mi těžce začítá do jiných knih. A že jsem chtěla raději sáhnout po něčem lehčím, protože tohle byla neskutečná emocionální nálož. Jak už bylo zmíněno, tahle kniha by měla být povinnou literaturou, určitě už pro vyšší střední školy, protože takové věci se nesmějí zapomenout, a že už k tomu bylo pomalu nakročeno. Takhle úzko mi už dlouho nebylo. Byla jsem smutná i naštvaná, emoce mnou fakt zmítaly. A musím říct, že Petra Klabouchová jednak skvěle píše a jednak umí pracovat s prameny. A jsem jí vděčná, že připomíná. Napsala pro mě nezapomenutelnou knihu.

Mimochodem, četla jsem před ní Neviditelné kořeny od Hynka Čapky a je to vcelku náhoda, že se v jeho knize objevily podobné motivy, a proto pro mě nelze nesrovnat. Petra Klabouchová ve svém příběhu zatínala sekeru velmi hluboko, ona i ty kořeny ze země vyrvala, aby se dostala co nejhlouběji, Čapkovy kořeny se jen ploše vinuly po povrchu a rozhodně se tak nezaryly. (Dokonce zpětně u něj i změním bodování.)

10 09.06.2023

Komentář jsem musela po přečtení trochu nechat uzrát. Vlastně jsem si s ním nevěděla rady. A ani s hodnocením. Pomyslná ručička váhy se překlápěla od trojky ke čtyřce a zase zpět. Což o to, knížka se dobře čte, nezastírám, že jsem párkrát i otřela slzu, ale bylo tam pro mě prostě něco, co nedokážu smysluplně popsat, co mi tak nějak vadilo a nedokázalo mě přimknout se ke knížce silněji. Nejspíš jsem po předchozích ohlasech čekala něco víc, víc drásavosti a naléhavosti, ale vlastně to bylo takové snad až příliš uhlazené a hodné. Ano, byly tam i silné a dramatické okamžiky, ale to "červenoknihovní" to u mě trochu převálcovalo. Líbil se mi vhled do baťovského Zlína (i když například kniha Markéty Pilátové S Baťou v džungli mě oslovila víc) i do počátků sametové revoluce, kterou jsem už zažila jako teenager, takže si leccos pamatuju, ale mnohé naopak nevím.
Takže dávám 3,7 s tím, že to nebylo vůbec špatné, ale zase nic, co by mě nějak razantně chytlo za srdce.

Edit: Málokdy měním zpětně bodování, ale tady musím a to kvůli jiné knize, kterou jsem četla poté - U severní zdi od Petry Klabouchové. Je to vcelku náhoda, že se v obou knihách, které vyšly ve stejnou dobu, objevily podobné motivy, a proto pro mě nelze nesrovnat. Ale Petra Klabouchová ve svém příběhu zatínala sekeru velmi hluboko, ona i ty kořeny ze země vyrvala, aby se dostala co nejhlouběji, Čapkovy kořeny se jen ploše vinuly po povrchu a rozhodně se tak nezaryly. Takže ubírám na 3, 4.
PS: A ještě jedna věc, co mi zpětně dochází, i když je možné, že jsem nebyla ke konci zcela pozorný čtenář. Z kraje knihy byl jeden motiv, který se mi zdál docela významný, ale pak vymizel a nic z něj nevyplynulo, což mi přijde zvláštní.

8 30.05.2023

Taková rychloknížka, jednohubka, v níž lze rozpoznat Štifterův styl psaní. Je atmosférický, čtenáře vtáhne přímo do budějovických uliček a do jeho prvorepublikových šantánů.

6 29.05.2023

Petra Klabouchová je pro mě novým objevem, hlavně proto, jakou dokáže vystavět atmosféru. Ta je v Pramenech Vltavy mrazivá, až píchá pod nehty. Autorka skvěle vládne jazykem. Zasazení detektivního příběhu na Šumavu byl skvělý tah, zvlášť když ji nepopisuje úplně růžově, ale ukazuje i z té odvácené strany. K tomu zajímavý vhled do minulosti, o které leckdo vůbec netušil. Trochu rozptyloval případ Kramný, myslím, že autorka mohla klidně vymyslet vlastní případ, nebo najít takový, co by tolik nebil do očí.
Jinak možná malinko překombinované, ale snesitelně. Nejvíc si zapamatuju takovou tu ušmudlanou tíhu a chlad, který ze stránek, životů i míst fučí ze stránek ven. 3,9

9 22.05.2023

Jako bych četla dvě povídky, kterými provází stejné postavy. Boj, který v sobě prožívá Iris, tedy osudové rozhodnutí, které by jí mohlo změnit život, se po půlce knížky přeleje do boje o vlastní dceru. Iris miluje, ale trpí, provázejí ji bolesti a vzpomínky, rekapituluje a shrnuje život ženy středního věku. Přemýšlí a dumá, koná (občas k dobru, občas ne). To, co knihou prochází jako dvě neviditelné nitě jsou všudypřítomná bolest (a rozhodně nejen ta fyzická) a láska na mnoha způsobů. A Iris stojí před zásadním rozhodnutím Která z lásek je ta důležitější, která ta silnější?

3 03.05.2023

Backman to se mnou prostě zatraceně umí. Brečím, nebo se přihlouple usmívám a je úplně jedno, jestli čtu doma, nebo v hromadné dopravě. U My proti nám jsem psala, že si dovedu představit nekonečnou sérii knížek o Medvědíně, protože vždycky se najde další osud, který stojí za to vypíchnout. A Fredrik Backman mi to potvrdil i v tomto díle, o kterém jsem vlastně netušila, že bude a tak jsem byla naprosto nadšená (a teď jsem trochu smutná, protože už ho mám za sebou). A za tou minulou větou si tedy stojím, kdyby se k medvědínským a hedským někdy zase vrátil, vůbec bych se nezlobila. I další postavy a osudy, co se objevily ve Vítězích byly krásné, dojemné, srdcervoucí. A fakt jsem se s nimi ráda seznámila. A bude se mi vážně stýskat. Po těch obyčejně neobyčejných lidech, po těch neobyčejně obyčejných lidech.
"Vždycky jsou dva, jeden, co je vidět, a druhej, co není."

9 03.05.2023

Stejně jako u Dětí Volhy musím zmínit nádherný autorčin styl, jazyk, který je poetický a při čtení, jako by se vás dotýkalo každé zapraskání větvičky, každý závan větru, každé křupnutí nohy ve sněhu. Cítíte a prožíváte společně s knižními hrdiny. Příběh poměrně silný a ač zasazený do nelehkých chvil, ač krutý, umí být svým způsobem i něžný. Plyne také pozvolna. Stejně jako u Dětí Volhy, kde krajinu, lidi a knihu formovala velká řeka, je tomu podobně i na břehu Angary.

9 21.04.2023

Docela nálož. Především v té bezvýchodnosti, kdy i když se semtam mihne naděje, je v podstatě jasné, že ta bude chvilková, že vše, co se na nějakou dobu blýská slunečním odleskem, záhy zase zakryje šedý ponurý mrak. Plný ulepeného, šmourem ušmudlaného deště, který zalije všechno kolem. Shuggie je skvělý, chytrý a empatický kluk, který zvládá takovou nálož, že bychom měli chuť mu hodně moc ulehčit. Ale on je statečný a drží na zádech všechnu bolest svého světa. Jeho máma, v záblescích také chytrá, vtipná a pečlivá ženská, jež se snaží i v těžkých chvílích dbát na sebe i rodinu, kterou nicméně nemilosrdně táhne ke dnu alkohol, jemuž se nedokáže vzpírat, je Shuggieho nakloněným pilířem, k němuž se neustále přiklání a snaží se, aby se neskácel.
Příbeh samotný je velmi bolestný, je psaný skvěle plasticky, autor vykreslil život na periferii uhelným popílkem zašpiněného Glasgow tak autenticky, že si čtenář připadal až zašpiněně, umaštěně a nepříjemně. Asi zůstane na dlouho zapíchlá v hlavě.

11 30.03.2023

Sharon Bolton mám hodně ráda a speciálně mám slabost pro sérii s Lacey, která mě před časem hodně uchvátila. Pátá kniha této řady se ubírá malinko jiným směrem, byl to víc thriller, chyběla taková ta temně magická stránka, kterou mívá většina autorčiných knih. Ale i tak se to četlo pěkně, téma vybrané zase pečlivě, tady se umí SJB vždy trefit, je to místy fakt dost napínavé, ale proti některým knihám (pro mě stále top Už mě vidíš? a Tak to je, tak to bude trošinku něco chybí. Proto 4*.

10 21.03.2023

Miluju knížky, které mě přimějí hledat o tématu dál. A to ty od Ruty Sepetys umějí. Stejně tak i Musím tě zradit. Autorka umí chytnout od prvních stran, vypráví rychle a čtivě, její příběhy jsou napínavé. Romány zasazuje do historických reálií a nelze než smeknout před ní, jak perfetně pracuje se zdroji. Dozvídáme se tak leccos pro nás určitě kolikrát i nového. I tak já, ač jsem samozřejmě něco o rumunské historii věděla, ne zdaleka tolik. Postavy byly výborné, příběh dechberoucí, moment dojetí u mě velmi vysoký, neubránila jsem se slzám. I když částečně to byly slzy vzteku nad tím, jak se mohlo něco takového dít, ta nespravedlnost ve mně tak šíleně rezonovala. Ten život-neživot, kterým Rumuni museli kráčet, ta neustálá obava (a oprávněná), že mě někdo sleduje, ta naprostá neúcta vyšších míst v lidství, to omezování, to je prostě tak moc uff. Částečně jsme to někteří z nás zažili i na vlastní kůži, i když ne tak drasticky jak v jiných zemích (a někde to je dodnes). A možná i proto se to třeba zrovna mě tolik dotklo. Zkrátka u mě Ruta Sepetys tnula do živého a vlastně díky za to.

15 02.03.2023

Tohle mě docela sebralo a navíc inspirovalo a donutilo začít si taky nějakou formu deníku psát (kreslit ne, to mi bohužel nejde ani malilinko). Jít sama se sebou ven, zaznamenávat slovo, pár vět podobně jako Lucie Lomová, která pár vět doplnila kresbami. A která se nebála odhalit sama sebe. Zprvu můžeme mít pocit, že zaznamenávala jen běžné zážitky všedních dní, ale popravdě, ono nic není běžné, vždy problikává něco navíc. A když se rozhodneme psát deník, nikdy nevíme, co se během následujích dní či týdnů uděje. A tak je tu leccos, včetně nemoci, opuštěného hnízda, radosti, změn a dokonce i náznaky dění celosvětového. Život se vším všudy, nakonec i včetně otrávení z toho, že se zavázala denně zaznamenávat, to je na tom tak krásně autentické. Človek by klidně četl i další roky, ale i tak, tu se dá vracet a číst opakovaně.
PS: Výborné vypořádávání se se svými věčnými druhy - Ančou a Pepíkem.

9 27.02.2023

Druh díl hodnotím ještě o fous lépe. Svět, který Jakub Hussar předložil v první části jsem už znala a tentokrát přišlo i několik akcí a zvratů. Četlo se to samo. 4 a půl.

23.02.2023

V tomto případě se asi míjím s většinou čtenářů. Mně totiž asi nestačí, aby byl příběh jen pohlazení po duši a byl hřejivý. I v podobných příbězích o lidských osudech, které se propletou jinak, než by člověk nejspíš dokázal předpokládat, potřebuju něco navíc. Tady jsem se často přistihla, že už abych měla knížku přečtenou a mohla se pustit do něčeho jiného. A že naštěstí čtení odsýpá. To ale spíš z důvodu, že je psané takovým jednodušším jazykem, kdy není třeba extra do hloubky přemýšlet a proplétat se jazykovými skvosty spisovatelovými (i překladatelovými).
Budiž, na druhé straně, co mi nejvíc vadilo, že děj jen jede po povrchu, žádný hlubší vhled, žádný konflikt, který by čtenářovo srdce rozpumpoval. Jen náznaky konfliktů, z nichž by něco mohlo být, ale nakonec vyšuměly do ztracena. Všechny tři hlavní postavy jsou spíše ploché, nepropracované a nakonec i dost nudné. Chybí nějaké pozadí, víme, že se jim něco stalo, ale třeba u Maddy je vše tak nějak v náznacích. Za mě nakonec v podstatě nuda. Příběhů, které jsou lidské, smutné i krásné jsem už četla víc mnohem lépe a zapamatovatelně zpracovaných. Jen v rychlosti, návštěvy hřbitova upomněli na "Vyměnit vodu květinám", což ve mně zůstalo hluboce zakořeněné, život starších lidí zase knihy Backmana, které jsou mnohem živější a propracovanejší. Toto zapomenu do dalšího úplňku, mám ten dojem.

4 23.02.2023