Od druhých dílů zdařilých prvotin se očekává mnohé. Vyjetí z pěkně vyznačených kolejí k novým objevům nebo návrat k osvědčenému modelu (stejné postavy, styl vyprávění)? J. D. Barker opatrně volí druhou možnost a nějakou dobu mě drží v napětí. Kdy, kdy se jen na scéně objeví Opičák (padouch z prvního dílu)?
Při poslechu audioknihy jsem se přistihl, že se vyloženě těším, až zakličkované a docela nudné vyšetřovací pasáže skončí a naskočí kapitola s Bishopovým deníkem. To je totiž zlatá žíla předchozí i této knihy. Kajetán Písařovic opět nezklamal a jeho přednes je bravurní (doporučuji mimochodem jeho práci na Blochově Psychu).
Autor text uměle natahuje a konec nepřináší katarzi. Jsou to pořádně otevřená vrata ke třetímu dílu. No jistě, jsem lapen.
Nadšení od počátku do konce! V mantinelech detektivního žánru naprostý klenot. Pravděpodobně byla má extáze způsobena vynikajícím zpracováním audio knihy. Vasil Fridrich a Kajetán Písařovic dávají svým postavám další rozměr. Svým přednesem na sebe nikterak neupozorňují, "jen" své postavy dokonale ztvárňují.
Tím hlavním činitelem mého obdivu je samozřejmě kvalitní text J. D. Barkera. U detektivek často postrádám hlubší psychologické profily, ať už potíračů zla tak těch na druhé straně barikády. Zde naštestí nikoliv. Autor výtečně využil druhý časový plán a v deníkových zápisech se morbidně nimrá v událostech, které utvářely Motiv.
Těším se na druhý (a třetí) díl...
(SPOILER) Styl Eleny Ferrante mě zaujal u její Temné dcery, proto jsem se velmi těšil na její opus magnum - román Geniální přítelkyně. Čtyřdílný epos je pojat jako lineární vyprávění osudů dvou nerozlučných kamarádek Lily a Leny od jejich dětství po stáří.
Podstatnou kulisou jsou neutěšené reálie poválečné Neapole, nicméně jako červená nit se epicky rozmáchlým příběhem táhne pitvání vztahu dvou žen. V mnoha aspektech rozdílných, v mnohém se dají najít styčné body jejich povah. Psychologické profily těch dvou jsou pro mě hnacím motorem zájmu o tak rozsáhlou epopej. Autorka si všímá spousty dalších postav, zpočátku není snadné si zapamatovat, kdo je čí sestra nebo bratr.
Řevnivost Leny s Lilou vychází především z Leniny věčné ukřivděnosti a pocitů méněcennosti. Žárlivost vůči Lile má vypálenou snad na čele, jen o tom sama neví a pochopitelně by to sama vehementně popřela. Vystupuje jako Salieri, Lila je talentovaným Mozartem.
Elena (Lenu) vypráví a přitom tiše závidí své přítelkyni její ohromující ego, nezávislost, přímost. Děsí ji její výbuchy rozkolísané duše, díky své vstřícnosti je jí (snad jedinou) oporou. V jedné chvíli ji komentuje: "Orosil se mi z ní mozek." nebo o kus dále Lilina slova: "Lidé ztratí své kontury a beztvaře se rozpliznou."
Dějové kotrmelce postupem času nabízejí lehce detektivní rámec, který bohužel nedojde naplnění. Podezřívám autorku, že si schválně nechala otevřená dvířka pro případný pátý díl.
Poslouchal jsem jako audio knihu v empaticky bravurním podání Taťjany Medvecké. Slast pro uši, děkuji.
Bylo to Hrabalovsky dojemné, hořkosladké. Je otázkou, jestli by to bylo tak "pábitelské", kdyby autorka děj nezasadila do šedé normalizace, ale urychlené současnosti. Ano, z dílka dýchá nostalgie, postavy jsou vesměs sympatické a dialogy řízné.
Chybí mi tu ale nosná kostra příběhu, kolem Benyho se jako mouchy všichni mihotají, on samotný je vláčen nahodilými jevy odněkud někam. Autorka skvěle vykresluje prostředí, psychologie postav jí dle mého soudu zoufale nejde.
Mé první setkání s Tolstým a hned taková litanie. Rukověť mravní zkázy jednoho žárlivého vzpupníka. Kde se bere v člověku taková míra sobeckosti a nedostatku tolerance, natožpak empatie?
Tolstoj démonizuje manželské soužití, sype si popel na hlavu za předešlé "nemravné" počínání, tzv. mravní zkáza podaná v knize je trefnou studií jeho osobnosti.
Remarque je pro mě zosobněním uvěřitelných citů. Dokáže do svých postav vdechnout osudovost na hraně, díky historickému kontextu a dramatické stavbě příběhu jsou jeho díla často velmi "filmová", tj. vhodná k epické adaptaci (televizní Brynychovu verzi jsem zatím neviděl).
I v tomto případě přes nicotný počet postav se odehrává velké drama.
Josef a Helena, tzv. odpůrci Hitlerova režimu, se vydávají na útěk. Za svobodou, která pro každého z nich nese poněkud jiný význam. Důležité jsou zde jejich promluvy vůči sobě navzájem, někdy patetické, často však citlivě procítěné.
Vysoce hodnotím i díky velmi zdařilé interpretaci audio knihy v podání Václava Neužila. Jeho šeptavý přednes dokonale zapadá do atmosféry strachu, hmatatelně evokuje počáteční léta druhé světové války.
Po poslechu mám v sobě rozporuplné pocity. Ani ne díky textu, jako spíš nevyváženému přednesu audioknihy. Především poslední kapitola díky přehrávání interpretky a její vadě řeči je docela morbidní.
Zajímavé mi přišlo rozdělení knihy do tří kapitol, kdy v každé je hlavní ženská hrdinka nahlížena jinou postavou. Manžel, švagr, sestra, všichni k ní mají velmi blízký vztah, přitom vztah je gró, které autorka pitvá.
Nepochybně Han Kang odkazuje na dílo Franze Kafky, stavbou prózy je čitelná inspirace Proměnou, jména přátel švagra zas míří k Zámku.
Nedostatek empatie, nepochopení, touha být sama sebou v kontrastu s konvenční společností lidí, kteří na její odlišnost nasazují marné a marnější medikamenty.
Erotická druhá epizoda je voláním po něčem opravdovém, po spříznění duší, po sblížení, které nemusí mít nutně koitální nádech.
"Měla jsem sen" - tohle někde uslyším a jistě ve mně hrkne a zbystřím smysly...
To byl ale strašidelný poslech! Na ploše krátké novely se Havlíčkovi podařilo vystihnout vypočítavost, která osudovému předurčení neunikne. Nebo jak se moderně říká: "karma je zdarma".
Fascinuje mě ich forma románu, kdy bychom s hlavní postavou měli sympatizovat, přitom jeho chování v nás vzbuzuje ambivalentní rozpaky.
Poslouchal jsem vynikající rozhlasovou dramatizaci (ČRo), za temných deštivých nocí intenzivní zážitek zaručen...
Obávám se, že mnozí nastávající rodiče po seznámení se s tímto Havlíčkovým textem svého potomka nepojmenují jako Cyril...
Zasáhl mě Janin příběh podobně jako Muž s dírou v srdci Petry Klabouchové. Jistě, jsou to nesrovnatelná díla, nicméně dopad na mne měla značný. Komunistický marasmus a zlovůle byly podány jako memento, přitom to nebyly antické tragédie s velkými gesty. Právě naopak, lidské utrpení přicházelo plíživě a červený zlořád umně dokázal ohýbat charaktery.
Zdena Salivarová píše lehce, obratně kouzlí s dialogy postav, nesklouzává nikdy do patosu nebo ublíženecké pózy. Velice zajímavá je figura STBáka Sedláčka, kterého polidšťuje snad opravdu vznikajícím citem k Janě. Díky otevřenému konci mi dílo stouplo na ceně...
Poslouchal jsem audio verzi Českého rozhlasu ve velmi zdařilém přednesu Jany Paulové. Pasáž prvního střetu se soudružkou (ratatata) Fantovou byla famózní.
Milá blbůstka o jednom labilním člověku, který nevede s kolegou chodcem dialog, nýbrž monolog. Rudišovsky vtipné, minimalistická kresba humor jen podtrhuje.
Óda na hospodské tlachání.
Těžké hodnotit knihu, která vlastně beletrií není. Jedná se o sled myšlenek a terapeutických mouder spadajících do kategorie "osobní rozvoj". Dost ale škatulek, pojďme k meritu věci. Autor se snaží poutavou formou (rozmluvy turisty v exotickém Bali s místním léčitelem) o náhled na způsob života oproštěný od předsudků. Bohužel tak činí zjednodušeně a zbytečně ploše. Vytvořit si vlastní morální status, být laskavý a nebát se požádat o pomoc... Proč jen v dnešním barevném (a cynickém) světě působí tato hesla tak neživotně a přijímáme je se shovívavým povzdechem?
Zvolil jsem poslech po Deníku Pavla Juráčka a nacházím zde zajímavé paralely. Jak Pavel tak Werther jsou přecitlivělí a protivně sobečtí mladí muži, kteří si nárokují obdiv ženského pokolení.
Werther propadá do závislosti na Lottě, svými dopisy ji láká vymanit se ze svazku s jiným mužem. Představa, že by se nejednalo o zakázané ovoce (= Lotta "by byla k dispozici") a duševní stav hlavní postavy by neutrpěl, je dle mého soudu mylná. Werther byl melancholický psychotik bez zábran, za nějaký čas by zničil sebe i ji. Možná chybějící oponentura ze strany vlastně celého okolí by ho přiměla zamyslet se nad sebou samým díky jiným úhlům pohledu.
Oceňuji živý Goethův jazyk a velmi nedoporučuji četbu / poslech labilním nebo rozkolísaným jedincům...
Poslouchal jsem zkrácenou audio verzi na Českém rozhlasu ve fantastickém přednesu Petra Šmída. Těšil jsem se na pohled do zákulisí klíčového člena Československé nové vlny, dostalo se mi ale deníkových zápisů člověka přemýšlivého, leč věčně ukřivděného. Pavel Juráček byl bezpochyby autor. Ve filmařském žargonu je to TO pravé propojení scénáristy a režiséra, které bez špetky ironie považuji za ideální souběh vedoucí k zásadním dílům. U Juráčka si cením jeho potřeby vypsat se a tvořit ne pro diváky a kritiku, ale z potřeby vlastního pnutí (no není to zcela pravda, honorář byl jistě taktéž hnací motor...).
Nicméně Deník ho vykresluje jako lenivé lítostivé hovado, které pendluje mezi ženskými klíny a stěžuje si. Na ženské, na blbě napsanou Chartu, na své pocity méněcennosti, na tvorbu, která se nedaří. Pláče nad sebou samým, empatie k ostatním je mu cizí. Text hodnotím ze svého úhlu pohledu jako upřímně, až trýznivě, napsanou výpověď o trpkém údělu existovat na světě.
Tu trpkost si ale způsoboval jen on sám.
Chápal jsem její pohnutky. Proč si dala pauzu od svých dcer, proč se chovala tak drze egoisticky.
Muži jsou pro ni snad jen předmětem zkoumání. Jak sama říká: "Je to láska nebo láskyplnné pochopení pro jejich slabosti?"
Vnitřní monolog Ledy byl přemýšlivý, vtahující. Jistěže, jedná se o na první pohled nesympatickou figuru, ale Elena Ferrante ji vybavila jistou vnitřní krásou. Nerad jsem tu kratičkou návštěvu italské pláže opouštěl, atmosféru autorka vyrobila dokonalou.
Možná jsem měl zvolit písmenka než audio, možná jsem neměl vhodnou náladu. Přišlo mi to plytké, odtažité a popis emočního výlevu při zásadní žárlivé scéně byl šestákově přehnaný ("Nikdy tě nemilovala! Ona milovala mě!). Přitom tragický motiv vraždy se záměnou postav a nejasná Gatsbyho minulost je docela nosná a napínavá.
Neoslovilo. Po Velkém Gatsbym jsem čekal trochu jiný přístup, ale nestalo se. Dílo na mě působí jako deníkové zápisy s místy velmi trefnými postřehy ohledně psyché postav, nicméně opět mě četba ubíjí jednoduchými dialogy a popisem děje.
Sociální sonda? Kdeže.
Audiokniha načtená Vlastimilem Brodským. Bylo to milé a dojemné. Moc jsem toužil po dalších Lauřiných slovech, po Tracyho poznávání vztahů a vůbec zákonitostí současného světa. Bylo by to toužení po nostalgii zašlých časů. Oni se ale vyvinuli, posunuli se dál a zmizeli jako tygr. Přeji jim lásku, velmi přeji.
Jak hodnotit comics? A jak erotický comics? Je to absurdní, úchylné, přitažené za vlasy, ale přitom svým způsobem velmi působivé a dalo by se říct i vzrušující. Čtyři samostatné povídky s vrtkavou scenáristickou kvalitou.
Kresba a dramatická stavba comicsových oken je vyšší level.
Od Ivoryho filmové adaptace (mimochodem výtečné) jsem přemýšlel nad názvem díla. Až na konci knihy se vyjevilo malé tajemství - byl to příměr k podzimu lidského života... Ach, jaké to prozření.
Ishiguro myslím velmi přesně vystihl povahu člověka, který své pracovní nasazení vyzdvihl nad své osobní touhy. Touhy, to je silné slovo. Ve své patologické povaze onen majordomus britského panství hledá význam slova důstojnost. "Důstojnost znamená neobnažovat se na veřejnosti", říká ve svých myšlenkách. Svou práci vnímá jako oddané poslání, emoce neprojevuje, ani si je nepřipouští.
Nádherný je jeho střet s humorem. V pozdní části knihy dochází ke katarzi: "Žertování není vůbec hloupé, je klíčem k vřelosti mezi lidmi."
Hořké katarzi...
Po čarokrásné, vytříbené prvotině jsem útrpně doposlouchal tohle její volné pokračování. Je to dílo stejné autorky? Po psychologické sondě sběračky Anny se na mě vyvalilo moře nezajímavých postav. Ony by i byly svým způsobem nosné, ale Bolavá mi nedává prostor se s žádnou ztotožnit. Plevelí děj prostoduchými dialogy a obraty, nenacházím zde jazykovou bohatost nebo psychologickou drobnokresbu jako ostatní čtenáři.
Místy je v knize načrtnuta slibná atmosféra zmaru a smutku, nesympatické figury však odvádějí pozornost od struktury díla, které má v sobě detektivní náboj. Pro mě nevyužitý potenciál.
