bertrand komentáře u knih

Zklamání. Zvědav na Lansdaleho mimopovídkovou tvorbu, nevyplatilo se.
Knížka připadala bez napětí, bez jiskry, bez zajímavého nápadu. Rutina. Jistou vinu má i podivná politika nakladatele (dnes ovšem běžná praxe), která bezelstně vyzradí veškerý děj na záložce . Vzhledem k tomu, že Břeh temné vody není výjimečný stylem vyprávění (kromě občasného užití povedených přirovnání), odpadá po přečtení záložky potřeba přečíst si první polovinu knihy.

07.01.2020

Opět stylově vybroušený Fiker. V českých krajích málokdo takto psal, suše, střídmě, po anglicku, neuchopitelně. Styl tento nazývám wallaceovým neboť takto Edgar Wallace uchopil svého Sanderse od řeky, Bosamba. Inspiroval se zde Fiker i jeho bratr (viz můj komentář k "Bůh vichrů")?
Bohužel, Kožený prapor jeví se dnes proklatě nudným. Začínaje slibně, coby londonovsko dobrodružný, mužný, potácí se k druhé půli přes jakousi nápodobu románu romantického, sladkého. Slabina už londonovská.

Naznačená, nezřetelná motivace postav patří ke stylu wallaceovu, bráníc tak vyzrazení pointy, která jest poctivě autorem mlžena, byť čtenářem očekávána. Je to zrádná stezka, může lehce zavésti čtenáře na cestu nezájmu. Zde se, skutečně, vše vydalo špatným směrem...
Pokud dočtu, dám vědět, jak Are Bronson dopadl.... ale zájem prozatím upadl...
Zlatá "Stráž na Psí skále", jak píše Boby17 v komentáři svém.

2 02.01.2020

Při čtení první půle panovalo nadšení, jak lehce, vtipně a přitom přesně se La Fargovi podařilo zvariovat život legendárního H.P.L. Opravdu dokonale setřel tenoučký nátěr mezi fikcí a realitou, prostě dobře udělané. Toto všechno přestává platit zhruba od druhé půle, kdy se ocitneme v podobě jiného vypravěče v jiném světě, v jiné knize, tentokrát klasickém (tj. nudném) americkém soudobém románu, který mě coby čtenáře už naprosto nezajímal. Vtipnost ta tam. Omletý motiv holocaustu, tomu dodal korunu.
Knížka tedy rozpolcená, začátek vpravdě pochoutkový, druhá půle velice nezajímavá a nepřesvědčivá co do příběhu i do motivace postavy, která vlastně hýbala celým dějem.

3 02.01.2020

Jak jsme u milého pana Klimka zvyklí, jedná se o vysoce čtivou publikaci. Pan Klimek nemá problém erudovaně (pokud můžu posoudit) čtenáře zasvětit do složitých událostí nahlížené epochy, nahlížet na věc s odstupem a zároveň informace podpořit zajímavým detailem, drobností, která text znamenitě oživí. Umí být nestranný. Jeho popis česko-německých vztahů mne vysloveně potěšil. Čest jeho památce, mě osobně jeho pohled na historii chybí.

2 17.12.2019

Tak jsem se dozvěděl, z recenze v Literárkách, že Boha vichrů napsal bratr Eduarda Fikera! Mám doma z roku devadesát cosi z edice Karo!
Ohledně stylu se od slavnějšího bratra zřejmě dost naučil (suchý anglický ve stylu Wallaceových Sandersovek), takže je to, přátelé, zatraceně čtivé.
Co se děje týče: žraloci, lidožrouti, obrovská chobotnice, tajuplný ostrov, drsný hrdina i dívka v nesnázích. Brilantní expozice, bohužel poněkud odfláknutý konec. To ale bývá u tohoto typu čtiva běžné.
Za přečtení určitě stojí, dobře, že vyšla znovuv antologii Eskadra obětovaných!

12.12.2019

Ehm... jak to říct.
Pokud se Vojtěch Mašek pohybuje ve vlastním vesmíru fantasknosti, jedná se vždycky o zajímavé a originální dílo. Pokud se však pokouší pracovat na poli reality (a nespolupracuje s někým, kdo je zde jako doma), výsledkem je pro mě vždycky zklamání (viz i Drak nikdy nespí). Očekávání hraje jistě roli - od nadprůměrného tvůrce chceme nadprůměrný příběh.
Jako jsem Karla Osohu chválil při za spolupráci s Kosatíkem (Češi 1948) tak zde mi připadá, že se ilustrací chopilo nějaké jeho méně nadané dvojče. Co tím chtěl básník říci? Kdo je kdo? Kdo s kým zrovna mluví a proč? Co se teď děje? Luštil jsem tato témata většinu času četby.
Nejasné grafické rozlišení postav postav podrazilo nohy i rozkreslení akce do více panelů... otázka "co se to děje" přebila formu a zbyl roztahaný, průměrný příběh s nejasnými konturami.
Za mě nevyužitá šance.

5 26.11.2019

Oproti minulým dílům zdá se mi tento spíše průměrný, kresbou i pojetím příběhu, a pro mě i historickou věrohodností. Poměrně nepřesvědčivé i jako fikce.
Pozitiva: František Moravec zde působí tak, že by si zasloužil samostatný komiks. Tyhle samorostlé charaktery Kosatíkovi jdou.
Negativa: Není ten Pavel Kosatík proti Benešovi trochu zaujatý?
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=182&clanek=021811

26.11.2019

Nezbývá než smeknout pomyslnou papáchu před mistrem Kosatíkem. Z ryze nekomiksové látky dokázal vytvořit tvar, který má nesporné komiksové kvality, navíc obsahuje dva propojené příběhy z nichž ten dětský je snad ještě napínavější než "dospělácký". Mystické aspekty u mě fungovaly na výbornou.
Kosatík je náš nejlepší popularizátor dějin a nečiní to rozhodně blbě, školometsky a už vůbec ne povrchně. Není ideologický a je také AUTOR - to, co si do příběhu domyslí, čím ho oživí působí dojmem, že se tak opravdu stalo.
Ještě bych vyzvedl kresbu, která s bere to nejlepší z lehkosti starých mistrů komiksu. Potíže jsem měl s rozlišením jednotlivých postav na panelech - to je asi jediné negativum.
Žijeme zkrátka v epoše "dějin podle Kosatíka", a pořád asi lepší než podle Nejedlého.

04.11.2019

Ano, kniha je to úžasná, pokud hodnotíme z hlediska literatury a faktu.
Na druhou stranu, pokud si stránku za stránkou uvědomujete, že tento nemilosrdný a nekončící kruh deptajících událostí se v onom věku skutečně otáčel, nezbývá než knihu nedotčenou odložit a počkat až dostatečně otrnete pro druhé čtení.
To je můj případ...

2 20.09.2019

Zajímavé, nikde žádný komentář.
Zprvu jsem se zaradoval, když jsem objevil brožuru v antiku v Litovli (mimochodem doporučuji).
Jedná se bohužel o jednu z méně zajímavých knih mého oblíbence. Ale namouduši, netuším proč! Karty jsou rozdané skvěle, ztracené zlaté město v jihoamerické džungli, padouchové, krásná žena, poctivě zpracované reálie dobové, místní i technické (vypravěčem je pilot), všudypřítomný Velinského humor a nadhled také neabsentuje. No a přesto už se několikátý den prodírám stránku za stránkou a je mi jedno, jestli dočtu nebo ne...
Na škodu také je, že ilustrace nesledují text, tzn. někdo je do knihy ledabyle naházel, kam mu zrovna napadlo....

20.09.2019

S komentářem kolegy Blue můžu vřele souhlasit - Eduard Fiker byl opravdu nadstandartním autorem v oblasti, které se v literatuře věnoval. Nejvíce mám rád (když pominu jeho humoristická díla, která jsou psaná jinak) právě jeho lakonický styl, patrně okoukaný z knih anglické provenience té doby. Později, po válce, snad jako úlitbu dobovým požadavkům, tento způsob psaní bohužel opustil (nebo se mýlím?).
Válka šerifů může hrdě stát po boku Stráži na psí skále nebo Koženému praporu. Čím vyčnívá je jistě v té době nezvyklá brutalita (jeden z hrdinů posmrtně nabodnutý na pouliční pumpu), ale také neobyčejně akčním závěrem knihy, kdy se do sebe v mistrném popisu pustí ve velkolepých jatkách celé město. Koně se vzpínají, pušky a kolty chrlí oheň, muži i zvířata padají k zemi, jsou zvířecky dobíjení nemilosrdnými nepřáteli nebo umírají později bez naděje na lékařskou pomoc... no valil jsem oči... a nevím, jestli má tato kniha v rodokapsové předválečné literatuře obdoby...
Co prožíval v té době Fiker, že se do psaní tak obul? Je to snad ozvěna dobových událostí? První vydání je z roku 1939...

1 20.09.2019

Ačkoli jsem fenoménem Hry o trůny zcela nepolíben (doufám, že nejsem poslední na světě!) se zájmem jsem otevřel grafickou knihu objevenou v naší knihovně. Příběh mě od začátku nalákal do svých tenat a přesto, že orientace ve jménech a příbuzenských vztazích mi dala řádně zabrat, nebyl jsem vůbec zklamán, ba místy nadšen.
Pěkná návnada na celý cyklus! Rybka se chytila...

4 17.06.2019

Tak za mne bezesporu 5* jelikož podobných knih u nás bohužel stále vychází málo a nebo o nich nevím (budu vděčný ostatním komentátorům za tipy).
Je třeba předem říci, že Gwynne nenapsal (bohužel/bohudík) etnografickou studii, ale čtivý a strhující PŘÍBĚH vzestupu a pádu jednoho velmi bojovného národa. Nedostatky tohoto přístupu podle mne bohatě vyváží fakt, že kniha vůbec u nás vyšla.
Kontroverzním plusem také je, že se v (nejen) popisu ukrutností vymyká dosavadním publikačním zvyklostem o Indiánech - dobrých tvorech žijících v souladu s přírodou, které srazila na kolena krutá civilizace bílého muže. Tak to bezesporu bylo, ale mince většinou mívají dvě strany. Kdypak se dočkáme podobné knihy o Apačích a o Lakotech? Takové knihy, která nám je vyobrazí skutečně takové, jací byli a ne jaké je chceme mít?
Ps: Apačové, neustále nám prezentování jako bezmála největší bojovníci Nového světa, zde vedle Komančů vypadají jako velkoryse trpěná nedochůdčata.

4 05.06.2019

Monstrózní a v rámci možnosti (Tesařův pokročilý věk, zdrav. stav) naprosto dokonalé. Jan Tesař jde za hranice našeho obvyklého vnímání historie, nadzvedává pokličky, vypouští dušičky a boří stereotypy. Respektuje mýty a boří mýty. Bezdůvodně neodsuzuje. Domýšlí věci do důsledků a mnohdy zajde v neúprosných analýzách až tam, kde čtenář a taky většina jeho kolegů historiků může zůstat stát s údivem pootevřenou hubou...
Je to věc odborné erudice, je to věc autorova lidství.
V Janu Tesařovi k nám promlouvá Mistr, osobnost, člověk, který ví, o čem a proč píše.
Který nám příběhem Josefa Serinka zvěstuje, že jedna z nepřehlédnutelných osobností našich dějin byl Cikán, Róm, chcete-li.
Co na tom, že se to mnohým líbit nebude...

6 06.05.2019

Výborná, čtivá, historickofaktická kniha se širokým záběrem. Já ji nedočetl, naháněly mi hrůzu ty hromady mrtvol, lidská bezcitnost v přímém přenosu a osud velkého národa v rukou lidí s diagnózou jistě z ranku psychopatologie....brrrr

Originální pohádky ve výborném civilním podání, nevšedním dějem a hlubokou moudrostí navrch. Děti při jejich čtení ani nemuknou a valí oči.

1 11.01.2019

Do třetice s originálním Conanem, bohužel naposledy. Už jsem zmínil, že nejlepší povídkou je pro mě Za Černou řekou, viz komentář přímo k povídce. Meč s fénixem autor přepracoval a místo původního Kulla Dobyvatele dosadil Conana - a v kontextu předchozích dvou právě přečtených knih se tento tah vyplatil - Conan,jako postava živoucí i literární, je tu hotovým mužem, zkušenosti z minulosti jako by se tu zúročily u něj i autora. Howard dává i v tomto malém prostoru náhled na jeho přímočarý charakter, který není schopna zášti ani v pomstě či nespravedlnosti - jako divoch má v sobě uložený jakýsi základní kodex, který mu to nedovoluje. Navíc vládne selským rozumem, což vyniká v porovnání s uzurpátory a tyrany civilizovaného světa i v následující povídce, Šarlatová citadela, kde se už jako vládce zaplete s mágy.
Ta má navíc efektně ironický konec: hlavu Conanem dekapitovaného mága odnese orel (či co to bylo), tělo se po chvíli zvedne a vydá se nemotorně na pouť za ní. Conan, zbrocený krví z bitvy a unavený štvanicí, jedním dechem zatouží po doušku vína a posteskne si, že příště už by se bez mágů nejradši obešel...
Po dočtení ve mě všechny tři knihy dlouho doznívaly (či rezonovaly s divošskou podstatou ve mě) a teď je mi věru skoro až líto, že nejsou další, že jsem dočetl, že Howard si tenkrát svůj čas pro zúročení nesporného talentu tak skoupě odměřil...

1 02.01.2019

Po létech jsem otevřel Conana, abych se znovu ujistil, proč a jestli byl Howard pro žánr tak důležitý. Tedy otevíral jsem s despektem, ale končil s respektem. Vytvořit věčného hrdinu není lehká práce, zařadit ho do funkčního světa, taky "makačka na bednu". A psát o něm jednu kvalitní povídku za druhou?
Řekli bychom nemožné, ale Howard to dokázal. Inu, on barbara žil, nejen stvořil.
Nejlepší povídky z knihy jsou pro mě ty, kdy se Barbar (zde zachycen v mladém věku) potkává s normálními "civilizovanými" lidmi, ve světě, kam zdánlivě nepatří (Darebáci v domě, Bůh v míse, Věž slona). To dává vyniknout jeho chmurnému charakteru a divošské podstatě.
Nejslabší je pak halucinogenní Dcera pána mrazu.
Je-li brak archetypální, je věčný a vděčný. Ať žije brak, ať žije Conan!

02.01.2019

Další setkání s navazující knihou povídek. Conan již v mužném věku.
Pamatuju se, první povídky o Conanovi, ještě v řadě Poutník, jsem četl pod lavicí na ZŠ a proto dodnes nemám řádně dokončené vzdělání, nešlo se totiž od nich odtrhnout a nudný výklad vyučujících neměl proti Howardovi šanci.
Dnes už člověk vidí i ty mouchy, povídky se trochu slévají, pletence svalů neustále přelévají, ale stejně se stále jedná o vcelku strhující čtivo.
Z povídek vedou dobře promyšlené Zamboulské stíny - už proto, že tu Conan svoje protivníky nejen klasicky zmasakruje, ale i přelstí!

21.12.2018

Ehm... ač nejsem nijakým ženofobem, měl jsem při čtení potíže uvěřit, že tuto nadmíru sugestivní, ne poutavou, ale přímo při-poutavou knihu z ranku literatury faktu psala žena.
Precizní popisy bitev, podaných často z první ruky, příčin jejich zdarů a nezdarů, druhů výzbroje apod. S občasnou osobní analýzou, jak by to mohlo či mělo být - věru bych toto čekal spíše od nějakého fousatého vědátora-glosátora s prsty zahnědlýmy od řetězové cigaretózy nežli od křehké ženy.
Ale autorka odvedla skvělou práci a výsledkem je přesvědčivě zpracovaná kniha, která je ovšem plná bláta, krve, smrti a beznaděje, takže jsem si čtení musel dávkovat, abych se z té naší historie nezbláznil.

3 08.11.2018