bertrand komentáře u knih

Pokud znáte Bengtssonova Zrzavého Orma, tak Gerpla je jeho pravým opakem a zároveň se obě nepopsatelným způsobem doplňují. Nebo možná jen v mé hlavě. Stylisticky jsou si podobné a Gerpla je kupodivu místy stejně vtipná (příběh mnicha na ostrově!).
Ale co je důležité: obě jsou skvělé a rozhodně stojí za přečtení.

25.10.2023

Ne vážně, já proti kapitánu Hornblowerovi nic nemám, problém je prostě v tom, že mi prostě víc vyhovuje Jack Aubrey. To je prostě frajer co nic nepředstírá, milovník života a chlap a ne taková zakomplexovaná hromádka nervů, ufňukánek jako tady Horatio. Ten je mi z duše protivný a číst o něm je jako boží umučení. Na druhé straně uznávám, že je Mr. Hornblower zřejmě věrnější obraz většiny námořních důstojníků té doby. Jeho autor mu ale dává pěkné kapky co se duševní stránky věci týče, a podle mě už tlačí moc na pilu a kde je pak potěšení z četby, to mi řekněte?
Zde bych dále mohl psát ódy na P. O´Briana a jeho vybroušený styl, který strká i zde nadprůměrného Smithe do kapsy. Nošení dříví do lesa. To si nechám na jiné komentáře. Zkrátka, za mě: Aubrey vždy a znovu a pokaždé jinak, Hornblower nikdy více (nebo tuhle knížku aspoň určitě).

1 04.10.2023

Velice osobní a svojsky poetické k tomu. Spíše než zpověď snaha o zachycení pocitů, imprese života. Jak je to intimní, tak to není pro každého. Vymyká se hodnocení, snadnému uchopení. Lze pouze nacítit a (spolu) prožít. Každopádně důkaz nebo spíš připomenutí, že v každém z nás jsou ukryté nevídané a neviděné světy, poplatné vlastníkovi, které stojí za objevitelskou cestu, třeba pomocí této knihy. Výhoda je, že k tomu nepotřebujete batoh.

Podle mě vynikající Reacherkapska. Perfektně vyvážený detektivně-thrillerově-akční mix. Nedivím se Tomíku Cruisovi a režiséru McQuarriemu, že tuto knihu (skvěle) převedli do filmové podoby.

1 25.05.2022

V tomto Reacherkapsu převažuje detektivní pátrání. Já mám radši Jackovu akčnější polohu a tak jsem vesele přeskakoval stránku za stránkou. O nic jsem nepřišel. POZOR, SPOILER! Rozuzlení překvapivé snad pouze svou prvoplánovostí. Nu což, však v klasických Rodokapsech i jiných brakovitostech je většinou padouchem nejvíce nesympatická nebo nejošklivější osoba.

1 25.05.2022

Pane Mirku, Mirečku, co mi to děláte?!... třetí díl už jsem nedočetl.... nenašel jsem důvod...

Jsem zhruba ve 3/4 knihy a budu s dovolením stručný: pořád se to dá číst, ale důvodů pro tuto činnost ubývá s každou další nezáživnou kapitolou, kdy se jede, spí, jí, pije a jede, spí, jí, pije, pak se něco najde, což je vynikající příležitost pro to, aby se jelo, spalo, jedlo a pilo. Občas "bum", vystřelí se - na to jsem zapomněl.
To o cimrmanovské frustrační kompozici bych podepsal.

3 22.04.2022

Jsem fanda Koniáše a Baklyho a tak mi nezbývalo, než to zkusit s Veteránem v naději, že mi Mistr Žamboch naservíruje další ikonickou postavu. To se bohužel nestalo, Veterán si přesto udržuje celkem slušnou kvalitu, známou z průměrnějších páně Žambochových prací. Což znamená, že hravě strčí do kapsy většinu hráčů operujících na stejném poli.
On to prostě umí, psát přirozeně, jednoduše a přitom dostatečně zajímavě, aby čtenář měl zájem ho v příběhu následovat. Je sympatické že nepracuje s rádoby šokujícími cliffhangery na koncích kapitol, nezahlcuje čtenáře přemírou vulgarismů, prvoplánových vtípků nebo přehnaně explicitního násilí typického pro tento druh literatury.
V rámci žánrového zjednodušování působí trochu úsměvně autorova představa totalitní společnosti, kdy se hlavní hrdina Max musí mít hlavně na pozoru před různými oficiálními složkami typu policie v dlouhých kožených kabátech. V reálu by samozřejmě mnohem větší nebezpečí udání hrozilo od sousedů, milenek, spolužáků...
Pokud mám ještě něco vytknout, pak jenom, že na Rodokaps je to moc tlusté.
Osobně se těším na chvíli, až se pan Žamboch vrátí ke Koniáši nebo Baklymu, jeho military fiction období mi nepřináší tolik radosti.

2 22.04.2022

Těžko psát hodnocení k takové knize. Jako hodnotit celý ruský národ a jeho historii. Dobu z druhé ruky jsem si půjčil proto, abych lépe pochopil podstatu letošních události na Ukrajině a nemusel se spoléhat na tendenční a zkreslené informace z našich demokratických médií. Pochopit ale nic nelze, lze jenom zažít, což by samozřejmě nikdo nechtěl. Velká, těžce zkoušená země, kde mučitel a mučený jsou vlastně jedno, země plná vinných i nevinných obětí, dokonce včetně samotného Putina, který se jí snaží vrátit zašlou slávu a budoucnost, bohužel opět za cenu těžkých zkoušek a nevinných a vinných obětí. Konec té spirály je v nedohledu, pochopit ji nelze, je totiž ryze ruská. V Rusku je úplně jedno, jestli zítra znamená včera, protože tahle země je bez času, bez zítřka a bez naděje - dokonce se chce kacířsky a zjednodušeně říct, že Putin je pro ni jediná správná cesta, protože představa, že by se tam někdo pokusil nastolit demokracii zavání jenom další tyranskou diktaturou.
Tak snad to není tak černé, jak to teď vidím!!!

11 07.04.2022

Pro pana Bártu mám slabost, rád poslechnu kdejaký rozhovor s jeho osobou, zejména na téma prolínání zániku starých a vzniku nových civilizací. Poskytuje náhled i na dění v součastnosti, možného kolapsu naší civilizace, který máme patrně (příhlédnemeli k existenci Bártových pravidel kolapsu civilizací) možnost zažívat na vlastní kůži.
Co se opravdu nepovedlo je tato publikace. Pan Bárta měl zřejmě pocit, že ji musí udělat co nejpřístupnější širšímu (rozuměj nevzdělanému, bez rozhledu) čtenářstvu. Proto se pasoval do role jakéhosi moudrého dědečka, který vysvětluje přihlouplým vesničánkům zákonitosti fungování společnosti, přičemž občas přihodí nějakou pohádku, aby udržel jejich pozornost nezvyklou podobných intelektuálních výkonů.
Jistě ho k tomu vedla chvályhodná snaha upozornit na alarmující situaci, ve které se nacházíme, být po svém způsobu nápomocný při hledání východisek. Bohužel, celek vyznívá spíše blbě a ona východiska působí spíše dojmem bezradnosti.
Dojmu nepřidává ani péče nakladatelství Jota, která by se měla opravdu zamyslet, co to znamená vydávat knihy, odpovídající grafické kvalitě roku 2022 nebo nesympatické patvary tohoto typu.
Můj komentář je příkrý, ale je ovlivněný očekáváním, které jsem od knihy měl a která vyšla naprázdno.

8 05.04.2022

Hard boiled největšího kalibru. Dlouho jsem netušil, kde Charles Bukowski bral inspiraci pro svůj poslední román Škvár a hle, zde jest. Hlášky tesané do kamene, pivo v lednici, krásné ženy a padouchové s jedním jediným záměrem - dostat Mike Hammera. A ten? Ten je v pohodě.
Subžánr sám o sobě, možná dobrý, možná ne. Mickey ho nadrásal s vervou vepře hledajícího lanýže a grácií luxusní štětky. Ostatní čuchají k fialkám ze spodu, ale Hammer je v zájmu čtenářů řadu let, dva filmy a televizní seriál se Stacey Keachem, pokud se nemýlím... hohoho! Určitě ještě neřekl poslední slovo.

1 07.03.2022

Bič severozápadu je Rodokaps (brak), jako když vyšije. Notně již vyčpelý únik od reality a la léta třicátá.
Od běžné produkce Románů do kapsy ho odlišuje:
a) suchý literární styl, který si mohl jeho autor Jan Fiker aka William Crosny odkoukat od svého bratra Eduarda Fikera
b) možnost, že autorem či spoluautorem je opravdu Eduard Fiker (proto ukládám komentář k oběma autorům)
c) poměrně složitě (a samozřejmě kostrbatě - je to Rodokaps) zkonstruovaný děj, který si až detektivně hraje s časovými souvislostmi a kde je hlavním (a opakovaným) hybatelem děje záměna identit
d) hlavní a jediná ženská postava je v příběhu zmíněna jako "děvče s ohavnou jizvou ve tváři, kterou nikdo by za ženu nechtěl" - a opravdu tomu tak jest. Hlavní hrdina k ní nemá žádný citový interest a naopak, jediný vznešený cit, o kterém je v souvislosti s ní řeč je láska sourozenecká. Ta se vůbec v Biči objevuje v různých variantách. Svatba na konci se nekoná.
Apropos - jako důkaz toho, jak se brak v průběhu oněch 80ti let proměnil uvádím toto:
Banda hrdlořezů žijících mimo civilizaci zajmou mladou dívku, ale ani jeden z nich nepomyslí na to, že by dal průchod svým nejnižším pudům! Jak by tuto situaci asi popsal autor soudobých severských "krimi". Z holky by asi moc nezůstalo...

10.01.2022

Bič severozápadu je Rodokaps (brak), jako když vyšije. Notně již vyčpelý únik od reality a la léta čtyřicátá.
Od běžné produkce Románů do kapsy ho odlišuje:
a) suchý literární styl, který si mohl jeho autor Jan Fiker aka William Crosny odkoukat od svého bratra Eduarda Fikera
b) možnost, že autorem či spoluautorem je opravdu Eduard Fiker
c) poměrně složitě (a samozřejmě kostrbatě - je to Rodokaps) zkonstruovaný děj, který si až detektivně hraje s časovými souvislostmi a kde je hlavním (a opakovaným) hybatelem děje záměna identit
d) hlavní a jediná ženská postava je v příběhu zmíněna jako "děvče s ohavnou jizvou ve tváři, kterou nikdo by za ženu nechtěl" - a opravdu tomu tak jest. Hlavní hrdina k ní nemá žádný citový interest a naopak, jediný cit, o kterém je v souvislosti s ní řeč je láska sourozenecká. Svatba na konci se nekoná.
Apropos - jako důkaz toho, jak se brak v průběhu oněch 80ti let proměnil uvádím toto:
Banda hrdlořezů žijících mimo civilizaci zajmou mladou dívku, ale ani jeden z nich nepomyslí na to, že by dla průchod svým nejnižším pudům. Jak by tuto situaci asi popsal autor soudobých severských "krimi". Z holky by asi moc nezůstalo...

10.01.2022

(SPOILER) Vzpomínám na ten den před X lety, kdy jsem si přinesl domů první westernový Rodokaps - Město pavouků (úplně první byl samozřejmě Velinského Mrtvý z Olivetské hory, ale ten byl detektivní). Možná jsem ho tenkrát dočetl, už nevím, ale nebavil mne velmi neboť namísto očekávaného příběhu typu hrdina versus padouch a jeho banda jsem dostal jakousi FANTASMAGORII a přestřelku v počtu JEDEN KUS (jakkoli je hned v úvodu a není vlastně vůbec marná).
Po létech jsem se rozhodl, že si Město znovu přečtu. Nalákalo mě autorství Jana Fikera (aka Williama Crosnyho) a doufal jsem, že si přečtu něco podobného jako VELMI vyvedený BŮH VICHRŮ. Bohužel, Město pavouků za tímto opusem zaostává snad ve všem. Počínaje jazykovým zpracováním přes čtivost a co je nejhoršího - padouch zde nestojí za nic a svalnatý superman se tak utkává spíše sám se sebou a s toxickým prostředím Města pavouků (a to se zase docela povedlo - Crosny vymyslel místo drsnější než smirkový papír, kde fauna i flóra se absolutně neslučují s lidským bytím).
Zajímalo by mě v čem spočívá tak rozdílná kvalita MĚSTA a BOHA? Pomáhal Janovi při psaní BOHA VICHRŮ jeho starší a nadanější bratr EDUARD? Styl psaní by tomu napovídal....malá literární záhadička, která nikoho nezajímá...

05.01.2022

Jak píše pan Marlowe - velkolepý a do detailu propracovaný nápad. Možná Kapitánovo životní dílo, pomineme-li postavu Otakara Finka (nečtl jsem bohužel dosud vše), ale zároveň také nejednoduché a nepříjemné čtení.

3 13.12.2021

Tak se nám Otakar dostal zase do pěkného maléru. Našeptavače jsem četl kdysi, ve svých Finkovských začátcích a z nějakého důvodu jsem ho neřadil mezi moji Topku. Ale to jsem věru neměl dělat!
Kapitán, když psal Našeptavače, byl zřejmě ve výborné formě a knížka patří rozhodně mezi nejzábavnější finkovky. Příběh je komplikovaný tak akorát, podle mého je celá zápletka více než slušná, reálie padesátých let jsou tentokrát trochu upozaděny - szabýváme se více Otakarovým citovým životem, v knížce je mu dvacetři let a tak se není co divit. Otakar občas působí jako pěkný ňouma, ale je mu dvacetři let a jsou léta padesátá a tak se není co divit.
Čenž se smrtí a Smrt komára vedou, ale Našeptavač je stále nadprůměrně zábavné dílo, které milovníka kvalitní pokleslé literatury nemůže zklamat.

5 08.12.2021

Ačkoli mám pro pana Čecha velkou slabost, tentokrát nemůžu se zcela sesouladit s vyzněním jeho knihy. Opravdu jsou tajemné zahrady, plné tušených dějů určeny pouze dětem? Opravdu by starý muž, který do takové zahrady vejde odešel s prázdnou? Chápu tu nostalgii, chápu co tím chtěl autor říct, ale nevěřím, že by tomu tak bylo... výtvarně opět perfektní, ale lehké bodíky dolů za nevyužitý ideový potenciál...

4 02.11.2021

První díl mě v rámci batmanovských mantinelů velice pobavil a určitě si ho někdy přečtu znovu (zejména kvůli propojení s Mooreovým Kameňákem, vztahem mezi Waynem a Gordonem apod.). Je škoda, že to samé nemohu říct o druhém díle, který je vlastně ztělesněním všeho, co mi na superhrdinském mainstreamu vadí. Zde už není pouze překombinovatnost ale překombinovanost překombinovaností, vše se odehrává v měřítku celého města, které ale není možnost adekvátně popsat a zpracovat, akce ustupuje kvantu vysvětlovacích bublin. Gordonova nejednoznačnost, tak skvěle načrtnutá v prvním díle se dočkala dobře napsaného leč poněkud stereotypního rozuzlení, takže se proměnil opět v klasického klaďase bez poskrvnky. To jsou ty mantinely, já vím...
Takže pardon, další díly už beze mě. Pokud to dobře chápu, od příštího dílu podražily na 299,- a v tomto případě se jedná o nepoměr cena x kvalita.

1 07.10.2021

Naprosto vynikající! Čekal jsem tuctový matný origin, říkal jsem si, co to zase vydávají za novou řadu, dojičku peněz - Rok nula je ale pravý opak! Nedá se nic dělat, pořídím další.

4 22.09.2021

Na Paula Johnsona překvapivě unylé převyprávění dostupných informací o Ježíšově životě. Rozumějte, není to špatná kniha, chápu, že ji někdo může shledat užitečnou a důležitou. Ale PAUL JOHNSON? Brilantní a neortodoxní myslitel a glosátor! Snad přílišná pokora věřícího člověka byla důvodem, proč se držel zpátky... tam, kde pro to důvod není...

21.09.2021