Belatris komentáře u knih

Poměrně přehledné nahlédnutí do velmi zajímavé doby (nejen pro umění). Chronologicky vrstvené kroky, zážitky a rozhodnutí, které postupně daly dohromady Renoira jako velikána světa umění. Neslavné a těžké začátky impresionistů jsou dobře známé, ale málokdo si to představí do nejmenších detailů - neschopnost nakrmit děti, zaplatit nájem za většinou nepříliš dobré bydlení, nedostatek financí na malířské potřeby... Na pozadí Renoira se čtenář dozví hodně o pozadí doby a všedních starostech malířů jeho generace.

2 27.05.2017

Mnohé z textů bych ani nenazvala povídkami, spíš velmi letmými náčrty bez pořádného obsahu, myšlenky. Dva texty se mi líbily, ale bohužel to byly jen výjimky, a ani ty nebyly vystavěny na bytelném základě. Podle mého to chtělo nechat materiál odležet a mnohem více ho propracovat. Takto pro mě texty ani vzdáleně nepřipomínají literaturu, spíše jen poznámky do hodin slohu, které je ještě třeba pořádně rozpracovat, aby vás učitel nevyrazil s pětkou. Psychologie postav, která se v případě ženského tématu vyloženě nabízí, většinou zcela chybí. Jediné, co by se snad dalo pochválit, je vizuál, který je výrazný a dobře napojený na téma.

27.05.2017

Poslouchala jsem ji jako audioknihu a byl to velmi příjemný audiočtenářský zážitek. Postava Hynka Tase z Boru je úžasná, atmosféra doby a dialogy jsou velmi dobře napsané. Nesrovnávala bych Niedlův přístup např. s Vondruškou - oba mám ráda a podle nálady a chuti sahám po jednom, či po druhém. Rozhodně doufám, že budou namluveny i další díly, ale do té doby asi sáhnu po papírové podobě.

2 22.05.2017

Otevřený rozhovor postihující všechny kluby, v nichž trenér působil. Také se fotbaloví fanoušci dozvědí dost zákulisních detailů - vztahy mezi trenéry, politika nasazování určitých "prominentních" hráčů, způsoby jednání ve fotbalovém zákulisí a samozřejmě také čtenář nahlédne do vzniku závislosti na lécích na spaní a antidepresivech.
V knize zůstalo pár překlepů a chybek, ale v nijak velké míře. Forma rozhovoru se četla snadno a pro fotbalové fandy to jistě bude příjemně strávený čas. Já se aspoň vrátila do dětství, kdy jsme fotbalem žili.

18.05.2017

Příjemný exkurz do jedné kanceláře Bílého domu (a později Ministerstva zahraničí) v době, kdy mu vládli různí prezidenti od Kennedyho až po George Bushe. Přestože s autorkou nesouhlasím v mnoha dílčích věcech, nelze jí upřít schopnost podávat své názory a postoje slušně a niterně - byla jsem tím skoro ohromena, protože v dnešní době se slušnost zaměňuje s politickou korektností a upřímnost s hrubostí, nevychovaností a buranstvím. Velmi se mi líbily pasáže, v nichž poukazuje na přístup skutečných osobností (vůdců) k lidem okolo: prezidenti jako Lyndon Johnson nebo i Nixon dovedli ocenit práci lidí kolem sebe, dávat jim najevo, že si toho váží. Právě takový přístup dělá ze zaměstnanců loajální a oddané pracovníky na společné věci. Podobně jako autorka věřím, že kdyby více nadřízených/politických vůdců atd. dbalo na tento respekt vůči zaměstnancům, fungovalo by vše mnohem lépe, všichni by tím jen získali.
Sama vnímám republikány jako bytostně nesympatické - konzervatismus, přepjatá víra v Boha a netolerance vůči druhým (to je alespoň můj dojem, který se tímto čtenářským zážitkem otupil a zřejmě přiblížil realitě). Přesto mnohé hodnoty, které autorka zmiňuje, beru také za velmi důležité a v tom je kniha inspirativní. Zodpovědnost sám za sebe a za společenství, v němž existuji. Nevyžadovat podporu a sedět se založenýma rukama, ale vždy sám něco tvořit, pracovat, a když něčeho dosáhnu, vracet svůj blahobyt tomu společenství - přispívat, vytvářet pracovní místa, podporovat školy atd., atd.
Stejně tak autorčina obhajoba etikety ve mně hodně rezonovala. Etiketa není zkostnatělá snůška pravidel pro snoby, aby si dovedli efektivněji dokazovat svou nadřazenost. Naopak, vše je o empatii, hladkém a pohodlném průběhu společenských styků, pohodlí a bezpečí. Kéž by byla etiketa začleněna do výuky základních škol, tak jak autorka v jedné části popisuje. Samozřejmě také více praktikována v rodinách a tím pádem i ve společnosti.
Jedinou výtku mám k opakování mnoha věcí v průběhu knihy. Je to pochopitelné, člověk se k tématům dostává z různých stran, je to jen drobnůstka. Celkově velmi příjemný zážitek, na čtení každé kapitoly jsem se těšila.

2 13.05.2017

Jako oddechová četba vhodný titul - text je velmi čtivý, čtenář nasákne atmosféru... Čtenáři mého typu ale vadilo, že při četbě není nijak zatížen intelekt - zapojení úvahových částí nebo zamyšlení mám v knihách velmi ráda (když to autor umí skloubit s dějem). Snaha prokreslit do hloubky alespoň postavy by tu byla, alespoň u Siegfrieda a Rivky/Kláry, ovšem navázání na postavu se u mě podařilo jen u Siegfrieda (a pak ještě u žoldáka Gabriela). Nezvedená chráněnka Rivka mi přišla kostrbatě postavená, nevěrohodná. Chemie mezi Gabrielem z Yorku a Siegfriedem funguje naopak výborně.
Některá POV postav se mi zdají nadbytečná - pokud se autor inspiroval Georgem R. R. Martinem, pak měl moudřeji volit poměr rozsahu svého románu (relativně malý) k poštu postav s POV (klidně jich mohlo být méně). Stejně tak detektivní pátrání by chtělo sevřenější, pevnější přístup, aby se dalo vybudovat napětí. U mě k žádné zvědavosti nedošlo, dokonce ani v samém závěru. Mám dojem, že detektivní zápletka je zde hodně upozaděná - byla snad do konceptu románu přidána jen do počtu? Zlepšuje to marketing knihy, detektivky táhnou. Samozřejmě jde jen o dojem a ve výsledku by mi to nevadilo, protože nejsem "detektivkový typ". Mám radši výtečně napsané postavy a úvahovější styl. Při čtení této knihy jsem lačnila po hlubším ponoru do mentality doby, více detailů z tehdejšího života a myšlení. Ony se v knize objevují, ale já bych chtěla víc. Je jasné, že kniha míří na jiný typ čtenářů, takže tento komentář ani nepíšu jako záporný nebo zklamaný.
Ještě trochu chvály: co naopak oceňuji, je pojetí některých historických vedlejších postav - Karla IV., Anny Falcké a hlavně Arnošta z Pardubic, pražského arcibiskupa. Nejde o ploché postavičky z učebnic, které známe jen hodně zdálky a značně idealizované. Nejde o to, zda takoví byli či ne, v beletrii si autor může dovolit v rámci umělecké invence pohrát s povahami, pokud to vyloženě nejde proti historickým faktům (které jsou mnohdy také zpochybnitelné, když už se v tom chceme rýpat).
Ať tak či onak, na další díl si rozhodně počíhám.

6 09.05.2017

Zájemci o Murakamiho život a informace ze zákulisí... se moc nedozvědí.
Zájemci o spisovatelské řemeslo... se moc nedozvědí.
Informacemi Murakami šetří, spíše vykládá a přednáší uvolněným tónem o svých motivacích, o těžkostech v období před celosvětovou slávou, hodně píše o kriticích a zmiňuje i literární ceny, ovšem skoro na každé stránce upozorňuje, že jde čistě o jeho osobní názor/postoj, a co z toho čtenář vyvodí, je čistě na něm. Hodně myšlenek a závěrů se ale opakuje, což je po pár kapitolách otravné.
Kniha spontánně psaných esejí se četla příjemně, dokonce občas ponoukla i k činnosti, ale celkově to není nakouknutí za oponu, kterou se Murakami separuje od cirkusu (cirkus = interview, porotcování literárních soutěží, talk show, televizní debaty, večírky a benefice s celebritkami atd.). Z celé knihy sálá touha samotáře nenechat si nikým čmuchat ani ve svém psaní, ani ve svém životě. Což dovedu pochopit, ale v tom případě je zvláštní psát podobně zaměřenou knihu.

7 06.05.2017

Rozum a cit nedosáhl na laťku, kterou nasadila Pýcha a předsudek, ale i tak patří mezi příjemné čtenářské zážitky. Mnohé charaktery jsou tak precizně vykresleny, že jsem se smála nahlas - Fanny a John Dashwoodovi nebo slečny Steelovy. Určité pasáže už mi přišly příliš zdlouhavé - problém, který již byl čtenáři jasný, se opakovaně řešil s různými postavami na mnoha stranách. Ale uznávám, že v době, kdy román vznikal, měly dámy jistého postavení takové přetřásání jako hlavní náplň svého času, protože přece jen šlo především o co nejlepší sňatek, takže vztahy byly na vrcholu žebříčku zajímavých témat. Protiklad rozumnosti a přehnané citovosti se povedl - Elinor a Marianne (a samozřejmě i jejich paní matka) sehrály své "role" skvěle. Masochistické rozněcování žalu až do extrému mi připadalo místy až legrační. Skoro jsem si říkala, že by nakladatelé měli přidávat na Shakespearovy Sonety varování podobně jako na léky...
Konec mi přišel useknutý, ale podobně to vlastně bylo i u Pýchy a předsudku. Holt už jsem moc rozmazlená moderními filmy a romány, které konec řeší jinak (dokonce i v případě, že jde o otevřený konec).

2 01.05.2017

Ke knize jsem se dostala náhodou, sama bych po ní nesáhla, a o dost bych přišla. Publikace je výborně udělaná, nenudí běžnými neduhy (auto)biografií. Jak už kdesi řekl sám autor, na rozdíl od předchozích knih o MŽ, zde je mnohem více akcentována hudba samotná. Jednotlivé etapy ukazují i dobu, která ovlivňovala tvorbu i život samotný. Každý song nebo deska má návaznost na prostředí i události... Velmi čtivý exkurz nejen do života umělce, ale místy také krásné vyznání lásky kultuře (např. 60. let) a hudbě obecně.

3 27.04.2017

Kniha vůbec nefunguje dohromady jako celek. Dlouhé pasáže vzpomínek zpomalují děj a děj samotný působí schematicky, nedotaženě. A mysteriózní části mě vyloženě iritovaly. Mnohem raději bych si přečetla skutečně psychologický román o vyhořelém psychologovi na prahu penze, o jeho putování krajem za možnými záhadami... Což mi kniha bohužel nepřinesla. Zločin tam byl našroubovaný úplně navíc, nepodařilo se vybudovat ani napětí ohledně výsledku vyšetřování... Nesmyslné líčení peripetií po vytopení bytu bych čekala u mnohem méně zkušeného autora. Mám dojem, že kdyby rukopis nezdobilo jméno pana doktora, nikdo by to nevydal. Konspirační teorie: někdo to napsal za něj a zneužil jeho jméno!
Neříkám, že si kniha své čtenáře nenajde, ale já se radši v tvorbě pana Cimického poohlédnu jinde - např. Pavilon na Zlatém návrší.

4 27.04.2017

Hned na začátku knihy mě zarazily jednak chyby, které v textu zůstaly (nechápu, to nemá Mladá fronta na korektora?), ale také zvláštní "pohádkářství" a přibarvování zážitků. Pasáž, kde hrdina popisuje, jak ho milovaná doga odtáhla za bouřky do kukuřice a nenechala ho odejít, protože všude kolem byly desítky blesků, které by je ve vteřině zabily... To jsem se smála nahlas. Podobně zvláštně přibarvených epizod tam bylo více a mě jako čtenáře to odrazuje. Část knihy, kde už se hrdina dostane do armády, je o něco lepší, ale za celou dobu jsem se nezbavila dojmu, kolik si autor asi přidal a přibarvil i tady. Podezření z neautentičnosti prostě neustále čtení rušilo a pro mne byla tato kniha zklamáním.

Mám slabost pro misantropy, zvláště ty z pera autorů se smyslem pro humor. Čtení ubíhá jako voda, častokrát jsem Erlenda Loa brzdila a v duchu ho prosila, aby zpomalil, aby se u některých věcí zastavil na delší čas a provrtal se ještě hlouběji, ale to není jeho parketa. Profrčel pasážemi s humorem, nadhledem i přiměřenou dávkou kritiky, která rozhodně nevyzněla licoměrně. Jak avizovala jedna z anotací: umí psát svižně a jednoduše o složitých věcech, a ještě k tomu přimíchá štědrou porci humoru.
Mám jednu velkou výhradu: příběh mohl vyjít vcelku (v jednom díle) nebo maximálně rozdělený do dvou částí/knih. Takhle jde o jednohubku a čtenář ji dočte se zvoláním: kdy ksakru vychází další díl?

2 15.04.2017

Baví mě, jak kniha působí různě na různé čtenáře. Já Morfiem prolítla zběsile a hladově, bavila mě každá minuta a nějaké pomalé rozjíždění nebo nutnost maximálně se soustředit jsem nepociťovala - ponoření do knihy přišlo samo, rozhodně jsem neměla dojem, že čtu nějakou "náročnou" četbu. Byla to zábava a jízda! Miluju pasáže, kde na povrch prosvítá Twardochovo filosofické vzdělání, ale stejně tak jsem si užívala dialogy a epizody na jeho cestě ke... konci.
Nejvíc jsem si zamilovala černou bohyni, podivnou stínovou postavu, která Konstantina většinu času doprovázela. Neméně mě baví Twardoch a jeho reakce na neustálé dotazy, kdo nebo co má ta černá tentononc být: „Občas, když jsem byl strašně znuděný, tak jsem řekl nějakou kravinu. Ale většinou říkám pravdu — nemám tušení.“

3 27.03.2017

Strašlivá záležitost. Autor splácal dohromady esoteriku s amatérskou psychologií - úroveň skutečně odpovídá mnohým dámským časopisům. Navíc mu kniha ani nestála za to, aby najal korektora - zůstalo v ní tolik chyb! Témata jsou bez ladu a skladu chrlena bez větší návaznosti nebo logiky, ostatně mluvit o logice je směšné, když se pitomost textu ospravedlňuje oblíbenou výzvou všech šarlatánů: "Nesmíte myslet hlavou, ale srdcem!" Nechápu, jak na besedu a přednášku takové úrovně může chodit tolik žen, schválně říkám žen, protože to je převažující publikum a to jejich peněženky s největší pravděpodobností solí horentní sumy za konzultace s tímto nešikovným "synkretikem". Kdo by nechtěl špetku numerologie, pofidérně použitých psychologických termínů, kvantové fyziky (jak oblíbené u esoteriků a manipulátorů) atd., atp. Výsledným dojmem není rozhořčení nebo zlost, jak by se mohlo zdát, ale lítost. Že tohle může existovat a růst za pomoci lidí, kteří to živí.

Vzhledem k tomu, že mám ráda knihy, které jsou především výživné literárně, tak mě tato kniha nechala chladnou. Ostrava se v příběhu objevovala hodně, místy i poeticky (snesla bych klidně víc, emotivní sepětí s městem vyjádřené jako v Knize Ester Marka Pietoně). Ovšem postavy spolu s příběhem mi přišly odfláknuté, nedotažené, spíchnuté rychlou jehlou.
Neholduji thrillerům a krvi, naopak mám ráda detektivky Louise Penny, která dokáže stvořit nádherně napsaný román s dokonale živoucími postavami, a ještě k tomu splést dohromady dobrou zápletku, která udrží člověka v napětí. Ta potěcha ze čtení, to jsem tady nepocítila. Knihu přečtete pohodlně za dva dny, ale já osobně jsem na ni zapomněla hned po dočtení poslední stránky. Škoda, detektivky zasazené do prostředí Ostravska jsou skvělý nápad, ale muselo by se to taky skvěle napsat, což pro mě tato kniha nesplňuje.

2 16.03.2017

Obsah mnohých básní výborný - mateřství není procházka po duze s písní na rtech a děti nejsou andílci, kteří kakají kopretiny. Ovšem forma strašlivá. Mnohé verše by člověk napsal leda tak ve třinácti a už za rok by se za ně styděl. V próze by to bylo rozhodně lepší - obsah by nekalila neschopnost dát dohromady verše.
Některé básně jsou vyloženě pitomé - např. Kritik páchne zahořklostí a pokrouceným pohledem na to, co to je literární kritika a kdo je umělec (mimochodem mě irituje i to občasné sebeoznačování "my umělci").

2 28.02.2017

Životní příběhy dvaceti zajímavých dam z nejvyšší evropské společnosti (19. a 20. století). Příběhová forma je přístupná všem čtenářům a výborně poslouží jako lákadlo k hlubšímu poznávání daných osobností. Zvláště jsem ocenila zařazení méně známých šlechtičen, jejichž osudy jsou fascinující. Nejlepší ale je, že přes všechny povinnosti a pozlátko luxusu byly ty ženy lidmi, kteří řeší stejné věci, jako všichni ostatní.
Jen ta obálka je dost matoucí - na první pohled bych ji minula s tím, že jde o nějaký románek pro naivní mládež. Nechápu, o co se v nakladatelství snažili, ale působí lacině a jsem si jistá, že řadu čtenářů zmate, pokud bude vystavena v sekci historie, kam právem patří svým obsahem.

1 03.02.2017

Přišla vhod při výběru zajímavých TED videí, ale v textu se tolikrát opakovaly již řečené informace, že by kniha potřebovala ještě jedno kolo korektur navíc. Některé tipy se hodí, ale ty by se vešly do brožurky o 50 stranách.

27.01.2017

Zajímavý styl, krásná "návštěva" meziválečné Ostravy, ale ta archetypálnost a černobílost postav mi přišla rušivá. Buď to chtělo na tom malém prostoru lépe napsat, nebo věnovat knize více stran a postavám více prostoru "ožít". Nejlépe napsanou postavou nakonec byla Ostrava. Konec byl už pro ateistu přílišná pohádka bez zvláštního literárního přínosu. Také nepomáhaly nevychytané chyby - nebo co se alespoň při čtení jevilo jako chyby. Některé skoky mezi jednotlivými etapami života hlavní hrdinky jsou pozvolnější než pozvolné, zatímco jiné přeskočí jako nekvalitní gramodeska.
Ovšem příběh psaný z pohledu dívky/mladé ženy působil niterně, jazyk je nápaditý až poetický, takže atmosféra z mnohých scén jen stříkala.

4 21.01.2017

Pěkně napsané - styl je barvitý, přesto čtivý i "narychlo" (v tramvaji, v obědové pauze atd.), ovšem obsah konkrétně zápletka je na můj vkus příliš jednoduchá. odhalit vraha nedalo tolik práce a ani motiv nakonec tolik nešokoval. Přidat víc psychologie, tak je z toho solidní psychologicko-kriminální román. Takto kniha zůstává slušnou detektivkou, u níž si čtenář může odpočinout. Pražské a zejména soudní a kriminalistické reálie jsou obsaženy v dostatečné, ale stále příjemné míře. Důraz je rozhodně na vyprávění, nikoliv na postupy a procesy uvnitř justice.
Postavy známé z románu Mrtvá na golfovém hřišti (detektiv a tisková mluvčí) jsou slušně napsané.
Hodnocení je někde mezi dvěma a třemi hvězdami Kniha ale rozhodně potěší svou cílovou skupinu.

1 14.01.2017