beaneater komentáře u knih

(SPOILER) Komplexní kniha o bytostech stojících na okraji společnosti, které se mimo lidské společenství postupně formují v nový organismus homo gestalt. Sturgeon se nevěnuje jejich výjimečnosti, ale především jejich izolaci, tichému utrpení a dlouhodobé existenci mimo běžné lidské vztahy. Vznik homo gestalt tak nepůsobí jako záchrana, ale jako důsledek evoluce: odpověď na svět, kde pro ně nebylo místo.

Sturgeonova próza je známá svým lyrickým a poetickým stylem, který je patrný už v první části knihy, The Fabulous Idiot. V době svého vzniku představovala More Than Human pozoruhodnou vizi, která nebyla typická ani pro tehdejší sci-fi, a v mnohém není typická ani dnes. Sturgeon tak vytvořil unikátní dílo, kterým naznačil nový směr, kterým se sci-fi může ubírat.

"Name. He made a reaching, a flash of demand, and it returned to him carrying what might be called definiton. It came, though, as pure concept. "Name" is the single thing which is me and what I have done and been and learned.
It was all there, waiting for that single symbol, a name. All the wandering, the hunger, the loss, the thing which is worse than loss, called lack. There was a dim and subtle awareness that even here, with the Prodds, he was not a something, but a substitute for something.
All alone."

"Thy sky above the port was the colour of television, tuned to a dead channel."

Chápu, proč Neuromancer zažil takový boom a proč je považován za veledílo sci-fi literatury. William Gibson totiž výrazně definoval podobu kyberpunku, jak ho známe dnes. Prvních pár stran bylo opravdu těžké rozlousknout, protože Gibson použil slangový jazyk plný novotvarů a technologicky znějících výrazů. Jak jsem se ale nořila hlouběji do děje, začala jsem slova rozpoznávat a zvykat si na jeho styl psaní, který může na první pohled působit chaoticky. Pro některé čtenáře může být právě tohle důvod knihu po pár stranách odložit, ale pokud dají autorovi šanci, děj je začne vtahovat čím dál víc a nepustí až do konce.

Kniha není jen o „cool“ tech výrazech. Nabízí i filozofické roviny a myšlenky o lidské povaze. Gibson nejen že napsal sci-fi klasiku a vtiskl tvář subžánru kyberpunku, ale také pozoruhodně předvídal některé rysy naší současnosti: lidi s očima přilepenýma k obrazovkám, na kterých sledujeme výtvory umělé inteligence téměř nerozeznatelné od reality, i moc miliardářů ovládajících megakorporace, schopných ovlivňovat celá města.

Gibson svoji první knihou nastavil laťku velmi vysoko a není divu, že právě Neuromancer ho tak masově proslavil.
Neuromancer je fascinující mix technothrilleru, zajímavých myšlenek a vizí budoucnosti, který i po čtyřiceti letech působí překvapivě aktuálně.

"... Neuro from the nerves, the silver paths. Romancer. Necromancer. I call up the dead."

Nápad za tím příběhem je super, ale měla jsem pocit, že se tam objevuje pár děr v ději a událostí, které moc nedávaly smysl, což mi celkový dojem trochu pokazilo. Kniha se čte lehce, ale občas to působilo, jako by ji napsal středoškolák, co má rád vědu, ale moc si toho o tématech, o kterých píše, nezjistil. Celkově to spíš připomínalo nedodělaný koncept než hotovou knihu.

Fakt jsem se na knihu těšila, ale nakonec mě zklamala a moc se mi nelíbilo, jak to vlastně celé dopadlo. Čtenář má na konci pořád více otázek než odpovědí, který si ale může už jen domyslet.

První díl jsem si zamilovala, přímo ho ŽRALA. Ale Proces Změny byl mnohem slabší kus.

"The mystery of Rama was steadily growing; the more they discovered about it, the less they understood."

Takhle na mě tahle sci-fi klasika zapůsobila.

"And I noticed that when I prayed to God for mercy, I had not, as had been my habit, prayed to the Great Leader, Kim Il Sung, who was the closest thing to a deity that I had ever known."

Jsem překvapená, že tahle biografie není známější, a je smutné, že o tomhle významném kusu historie ví tak málo lidí. Když jsem četla z pohledu Kim Hyun Hee, nemohla jsem si pomoci a cítila jsem hluboký soucit s ní a jejím nepochopením. Skutečně věřila, že když udělá to, co se jí řekne, povede ke sjednocení Koreje. Upřímně nevěděla, a ani nemohla vědět, že je to špatně. A i kdyby věděla, stejně by pravděpodobně neměla možnost odmítnout. Kim Hyun Hee zmínila podobnosti s románem 1984 a severokorejským režimem, a měla naprostou pravdu.

Od tragédie letu Korean Air 858 uplynulo už 38 let, ale zdá se, že Severní Korea za tu dobu nijak nepokročila. Sjednocení Koreje stále působí jako vzdálená realita… možná jako něco, co se s velkou pravděpodobností nikdy nestane.

Nikdy v životě jsem necítila takovou lítost vůči pavoukovi... dá se říct, že jsem opravdu člověk. Vím, že v 70. letech byl sexismus celkem „normální“, ale uff. Kromě toho měl PKD opravdu krásné a děsivé vize budoucnosti. Začala jsem knihu číst kvůli filmové adaptaci, ale zůstala jsem kvůli filozofickému rozměru.

I když mám někdy problém číst tak složitý série jako Duna a pokaždé mě to uvrhne do čtecí krize, kdykoli se rozhodnu sérii otevřít, stejně si tu propracovanost užívám. I když je někdy tak zatraceně komplexní, že to můj malý mozek prostě nedává.

Každopádně, druhá kniha byla trochu jiná než ta první. Nejen délkou a složitostí příběhu. Druhá kniha se mnohem víc zaměřuje na politiku Duny než na velkolepost Paula Atreida. Podle mě je Spasitel mnohem lepší než první díl. Přidává větší hloubku a porozumění prvnímu dílu. Pokud jste četli první díl, tak Spasitel je prostě nutnost. Nakonec si uvědomíte, že Paul byl jen obyčejný člověk.

Nietzsche měl skvělou mysl a mnohdy i velmi kontroverzní názory, které podle mě byly jenom špatně pochopeny nebo překrouceny. Jeho filosofie může být i pro pokročilejší trochu oříškem. Twilight of the Idols je dobrým začátkem pro pochopení Nietzscheových ostatních děl i jeho názorů a smýšlení o světě.

Přijde mi bláhové tvrdit, že Nietzsche byl fašista (ten přišel až 30 let po něm jen tak mimochodem), antisemitista (narozdíl od jeho sestry, která upravovala jeho texty podle svých přesvědčení) nebo dokonce misogynní (spisovatelka Lou Andreas-Salomé byla jedna z jeho velmi blízkých přátel). Nietzsche byl opravdu mnoho, ale ani jedno z výše zmíněných věcí. Právě v těchto tématech je N i do dneška mnohými nenáviděn a nepochopen. Na začátku komentáře jsem psala, že N měl skvělou mysl - k tomu patří i ironie a sarkasmus, která není vždy očividná napříč jeho texty.
Když čtenář Nietzscheho tak trochu pozná, nakonec si řekne, že je to vlastně docela vtipálek.

Četla jsem podruhé, abych si připomněla, co je na knize tak lákavého, že ji lidé čtou i po 36 letech od jejího prvního vydání.

Chápu, že to má být motivační a nějakým způsobem vás inspirovat, ale já jsem realista, a pokud je vám pohodlné mít nasazené růžové brýle, je tato kniha pro vás.

(SPOILER) Bylo přirozené se domnívat, že BNW mi padne do noty stejně jako nemálo známá klasika 1984. Pan Huxley sice vybudoval velmi zajímavou myšlenku antiutopického světa, která by nemusela být zas tak daleko od toho dnešního, ale jeho myšlenky se nějak nepovedly plně převést na papír.
Kdybych dílo hodnotila čistě z filozofického hlediska, jistě bych musela dát o hvězdu víc.

"But that's the price we have to pay for stability. You've got to choose between happiness and what people used to call high art. We've sacrificed the high art."

(SPOILER) Číst tuto knihu bylo jako číst umělecké dílo, mistrovské dílo. Murakamiho jsem četla poprvé a chápu, proč jsou tu lidé, kteří buďto jeho díla nenávidí nebo ho naprosto milují. A já patřím k lidem, který je naprosto šíleně miluje. Jeho styl psaní je tak krásný, že mi dělá radost na duši. Číst ho bylo jako poslouchat krásnou smutnou písničku, která ve vás vyvolává nostalgii a vy brečíte ne kvůli smutku, ale kvůli tomu, jak je to krásné.
Hrozně by mě zajímalo, co se stalo se Storm Trooperem, že takhle zmizel. Naoko také zmizela velmi nečekaně. Její smrt pro mě byla upřímně šok, nemohla jsem pokračovat ve čtení. Pociťovala jsem stejně zničené emoce jako Watanabe a byla jsem ráda, že nedovolil temnotě, aby ho pohltila jako Kizukiho nebo Naoko. Když si vybral Midori místo Naoko, v podstatě si vybral žít a jít dál a nebýt na druhé straně s mrtvými.

Některé popisy žen, které Watanabe potkal, mohou znít divně nebo dokonce kontroverzně. Ale je to přece jen z pohledu dospívajícího muže.

(SPOILER) Těšila jsem se, že si konečně přečtu tuto knihu, ale zanechala mě nějak neuspokojenou. Dystopický svět Gileádu zní komplexně, krutě a zároveň zajímavě. Nicméně příběh o tom, jak se svět stal takovým, jaký je, mi přišel neúplný a nedozvěděli jsme se moc podrobností o tom, jak to funguje a proč je pro všechny v pořádku žít v režimu tohoto krutého světa.

Vyprávění mi přišlo chaotické, hlavní hrdinka neustále přeskakovala z jedné vzpomínky v minulosti zpět do současnosti a jako čtenáře mě to mátlo. O minulosti hlavní hrdinky víme mnohem více podrobností než o samotném světě Gileádu, což je podle mě trochu škoda a potenciál tohoto příběhu mohl být skvělý, ale je promarněný.
A co to mělo být s těmi uvozovkami? Opravdu jsem nepoznala, jestli postavy mluví mezi sebou, nebo jestli jsou věty jenom v hlavě hlavní protagonistky.

Ale oceňuji, že autorka zvolila pro čtenáře tak trochu "otevřený" konec a nechala nás klást si otázky, jestli se opravdu dostala z Gileádu, nebo ji někdo zabil, nebo hůř... chytili ji?

"Godspeed, little taters. My life depends on you."

Páni, snadno pět hvězdiček. Byla jsem trochu skeptická ohledně humoru, že bude trochu na sílu a bude to akorát ubohý. Ale po hodně, hodně, hoooodně dlouhé době mě kniha skutečně rozesmála. A byla to tahle skvělá kniha! Matt Damon jako Mark Watney je prostě skvělá volba.

Už od první věty jsem byla okamžitě vtažena do děje. Věděla jsem, jak to dopadne, ale potřebovala jsem detaily, které se do filmové adaptace nedostaly. A upřímně, být v Markově hlavě při jeho nešťastných dobrodružstvích na Marsu bylo tak strašně zábavný. To, jak byl hlavní hrdina napsaný, je jednoduše úžasný, reakce v některých situacích byly dost realistické, vtipné a na místě.

"Yeah, that's right, Mars, I'm gonna piss and shit on you."

(SPOILER) Knihu jsem si vybrala poslepu a nevěděla jsem co od ní očekávat a příjemně překvapila. Příběh nám je vyprávěn z různých úhlů pohledů a čím dál se čtenář dostává do děje, tím víc si začíná uvědomovat souvislosti.
"Isn't that why we're here? To leave mark on wilderness?"

Gaspery hledal anomálii tak dlouho, až ho k ní přivedl sám čas. I když věděl, kam jeho cesta vede, přesto pokračoval po stopách událostí. Událostí, u kterých věděl, že jsou i tak nevyhnutelné.
"The traveler's presence itself is a distruption."

Čtenář si v jednu chvíli říká, že být na jeho místě, udělali bychom něco jinak? Ale ve chvíli, kdy vidíme, že se anomálie už opakuje, by nám muselo dojít, že na to udělat něco jinak je už stejně pozdě.
"I'd do it again, I wouldn't even hesitate"

Kniha s novým a svěžím nápadem, který mohl mít mnohem větší potenciál. Připadá mi, že ale nebyl dotažen do konce a nějaká historie k tomu, proč tam je situace taková jaká je, dost chyběla. Čtenář je jen tak vhozen do děje bez nějakého vysvětlení a bude se od něj očekávat, že všemu bude rozumět.
Kniha jako dystopické sci-fi mě krom nápadu, ničím jiným moc nezaujala a četla se velmi rychle díky krátkým kapitolám.
Tuším kam s tímhle autorka chtěla směřovat. V knize vidím dnešní nenažranou a pokryteckou společnost. Společnost tak nenasytnou, že se z chamtivosti "požírají" sami navzájem.

Co mi ale nejvíc pokazilo čtení, je český překlad. Po stylistické stránce se mi hnusil a měla jsem pocit, že spíš čtu fan fiction povídku na Wattpadu. Za mě takhle vypadá překlad jak od školáka základní školy, který ještě nemá dostatečně vyvinutou slovní zásobu.
Ale i přes příšerný překlad, bych knize dala lepší 2 hvězdy.

Obecně na sbírku povídek nejsem, ale tohle se četlo dobře. Člověk si u takových knížek odpočine od náročnějšího čtení anebo tím tzv. "zabije čas", když v kanceláři čekáte až odbije pátá.
Ze sbírky se mi nejvíc líbila Nekuřáci a.s. a Římsa, přišly mi ze všech povídek nejblíž realitě. Za nejvíc nudnou bych označila Bojiště. Na první Kingovku zatím fajn, příště se pustím do autorova známějšího díla.

(SPOILER) Kniha, která inspirovala nejen slavné Hvězdné Války. Příběh tak propracovaný, promyšlený a jak je tu již po milionté zmíněno - komplexní. Přiznám se, že čtení bylo pro mě trochu náročnější. Nevěděla jsem do čeho jdu a složitost historie světa Duny mě překvapila. První díl jsem proto louskala velmi pomalu a pečlivě, dokonce se vracela zpět k důležitým pasážím, které byly velmi podstatný pro pochopení folklóru. A nelituji ani čárky.
Politika zde hraje taky velkou roli a dělá to knihu o to víc reálnější. Baron Harkonnen jako záporák byl skvělý, správně rozežraný skrz naskrz, což se mu vlastně stalo i osudným.
Ale po 600 stranách si potřebuji přečíst něco, kde nemusím tolik zapojovat mozkové buňky.

Duna se naučila chodit, aby Hvězdné Války mohli běhat.

Jen škoda, že D. Lynch filmové zpracování (Duna, 1984) pekelně zmrvil.

Jedna z mála knih, kde mi přišlo lepší zpracování filmu než knihy. Nemohla jsem si pomoct, ale v některých pasážích, kde náš hlavní protagonista Nick vyprávěl kdo všechno byl na party, se mi tak trochu mhouřila víčka.
Příběh jako takový je velmi obyčejný, přesto hezky vyprávěný a smutný. Fitzgerald dle mého skvěle trefil historické období a ukázal nám rozdíly ve společnosti a že peníze hýbou světem - to platí dodnes.

Tentokrát jsem slzu neuronila. ALE tahle pasáž a konec knihy mi vehnala slzy do očí ze smíchu i ze smutku.
Když jsem dočetla první díl, nebyla jsem si jistá proč vlastně potřebuji číst pokračování. Má kuriozita vyhrála a poněkud skepticky, jak se bude děj dál rozvíjet, jsem se pustila do druhého dílu. A jsem ráda, že jsem pokračovala.
Příběh je vlastně stejný, autor jej napsal tak dobře, že to nutí čtenáře číst až do úplného konce.