barbora.alex
komentáře u knih
Severní den
Ondřej Blaho
Severní den už se nějakou tu dobu s lehkostí a za velkého potlesku prohání naší knihomolskou bublinou. Nejenže neskutečně lahodí oku. Už jste viděli tu obálku? Tu mapu? Detaily? Ale taky jej doprovází velice spokojené ovace. Prvotinu z našich krajů předchází premisa neotřelosti, jinakosti a určité dávky drzosti, jež může pramenit ze skutečnosti, že se autor nerozhodl držet se striktně za sukni jednoho žánru a pečlivě nevymetl všechny jeho kouty. Vzal si z několika hromádek trochu a nechal to splynout v zajímavý celek. Fantasy, sci-fi, postapo, svět plný neutuchajícího deště prodchnutý pošmournem, odměřeností a mechanickými konstrukty. Vítejte na Severním dnu.
Pokud bych si měla vybrat jednu jedinou věc, kterou bych si z Nordtagu odnesla, pravděpodobně by to byla neskutečná dynamika a čtivost, touhle věcičkou se brouzdá jedna radost. Limitovat se naštěstí není třeba, a proto hned v závěsu přichází chtivá tajemnost a s ní ruku v ruce zvědavost. Tajemné Pilíře, Syndikát, Církev Jediného … Ondra určitý aspekty příběhu i světa drží pod pokličkou až do poslední tečky, a nakonec se mu podařilo vyvolat víc otázek, než na které odpověděl. Věřím, že Severní den nebude stát dlouho osamoceně a na rozdávání zřetelnějších obrysů bude ještě čas a prostor.
A pokud nakonec doufáte v setkání s dobráky a hrdiny, trochu vás zklamu. O tyhle postavy je v Rovině či Středovém městě docela nouze. Jednostrannost se tu nenosí, protože by jednoho schlamstla. Část viny si odnáší každý a je jedno, jestli jste žena utíkající z manželství nebo muž prchající před svojí minulostí. Spravedlnost a druhé šance se na rovné díly nikdy nerozdávaly. A já bych si v tuhle chvíli jen přála víc se utopit v brzkém životě postav, abych jim mohla z plna hrdla fandit. Ne všem samozřejmě, z toho by pak mohla být diagnóza.
Poslední záblesk slunce
Guy Gavriel Kay
"Některé stezky, některé dveře, někteří lidé vám nejsou souzeni, i když to může zavinit jen docela nepatrný posun v kruzích na hladině času. Kamínek vhozený do vody jen o chviličku dříve, o chviličku později."
… tohle byla taková nádhera. Pan Kay tímto okamžikem skáče na moji poličku oblíbených autorů. Těším se na další dobrodružství, těším!
Jeden z nás: Příběh o Norsku
Åsne Seierstad
“Lidé, kteří o mě říkají, že jsem zlý, nechápou rozdíl mezi brutalitou a zlem. Brutalita nemusí znamenat zlo. Brutalita může vycházet z dobrého úmyslu.
Bezmoc, vztek a beznaděj. První tři slova, která mě okamžitě napadají po přečtení této knihy. Selhání rodiny, selhání norského systému. Klidně bych řekla, že i jakési selhání společnosti po útoku. Řádky ze kterých mrazí o to víc, když si jeden uvědomí, že to byl čin, v jehož oprávněnost Anders Breivik věřil a pravděpodobně stále věří.
Tak si tuhle knihu prosím přečtěte.
Smrtící vzdělání
Naomi Novik
Chaos na papíře a nepomohl tomu ani ironický podtón v jehož duchu se všechno neslo. Několikrát jsem měla pocit, že by se zde mohlo stát úplně cokoliv a ani by to nemuselo dávat smysl. Poprvé jsme s Novikovou šláply vedle, a já doufám, že taky naposledy.
27 smrtí Tobyho Obeda
Joanna Gierak-Onoszko
Tehdy mi řekne: systém internátních škol mi vzal můj jazyk, moji kulturu i moji identitu.
Tak vypadá dítě naučené modlitbám a poslušnosti, typická žačka internátní školy, ovoce procesu přeměny. Co s tebou bude, holčičko?
Tohle byla Kanada, tohle je Kanada, tohle bude Kanada. Vykonáno ve jménu náboženství, vykonáno ve jménu státu.
To, co se dělo původním obyvatelům, to, co bylo vykonáno na mnoha a mnoha dětech, mrazí, láme srdce a vhání slzy do očí. Kulturní genocida, kterou žádná omluva, žádná finanční odškodnění, nikdy nenapraví.
Prosím, přečtěte si příběh Tobyho Obeda.
Píseň pro Arbonne
Guy Gavriel Kay
A on to zase dokázal.
Tentokrát to sice nebylo bez boje.
Ale ta hořkosladkost na konci smetla ze stolu každou pochybnost.
Kopí protne vodu
Simon Jimenez
Jako bych poslouchala baladu, takovou, kterou už nikdy neuslyším stejně, i kdybych se někdy rozhodla vydat se do Vod tohoto příběhu znovu.
A já ani nevím, co říct, abych knize neublížila tak, jak umí ubližovat ona. Abych ji nenadnesla tam, kde nadnášet nepotřebuje, protože vám na mnoha místech může podrazit nohy. Příběh dvou chlapců, ale zároveň příběh všech, neustálý koloběh, který ztroskotává a vždy bude ztroskotávat na lidské pýše a potřebě mít víc než ten druhý.
Příběh dvou chlapců, příběh chlapce a jeho sourozenců, příběh jedné loly a také příběh jednoho divadla. Věnovat této knize pozornost znamená jistou odplatu. Ve všech možných významech.
Ještě si to musím nechat uležet. Ještě musím počkat tak, jako Kopí trpělivě čekalo na mě, když jsem neměla náladu se k němu vracet.
Ale pořád mi v hlavě vězí to, jak je možný, že tak kruté, zlé, tíživé a ponuré věci byl vtisknut tak nádherný a jemný styl psaní. Jako by vás autor hladil, přesto ve vás vzbuzuje vztek pramenící z nespravedlivosti. Protože takový je prostě život.
Stará béčková legenda
Shigor Birdman (p)
Do Staré béčkové legendy jsem šla s tím, že dostanu … nu starou béčkovou legendu. Pořádnej, lacinej, předvídatelnej nářez. A ten jsem kupodivu dostala. Někde uprostřed jsem si říkala, že se to zbytečně točí v kruhu, a že by to šlo o nějakou tu stránku strouhnout, ale pak přišel ten jeden moment, kterej to všechno přece jen povýšil. Byl tam a na něco zatlačil.
A jestli se pustím do dalšího dílu? Možná až zase jednou bude chuť na nějakou tu starou béčkovou legendu :)
Trůn z dračích kostí
Tad Williams (p)
Přesvědčená do morku kostí, že tento rok bude rokem Tada Williamse.
Trůn z dračích kostí se veze na Tolkienovské fantasy škole. Naprosto přiznaně. Naprosto okatě. A s grácií mu tak vzdává hold. Je obdobně hořký jako trilogie, ale ve své pochmurnosti zachází ještě dál. Nemůžu se dočkat momentu, kdy Tad zcela jistě opustí středozemské šlépěje a začne si víc prošlapávat vlastní cestu.
Ano, je to předvídatelné, v mnoha směrech otiskující se do něčeho, co moc dobře známe a možná nás to už i otravuje. Ale Tad kromě toho dělá něco, co tohle všechno vnáší do jiných rozměrů. Buduje komplexnost. Ve světě, politice, postavách. Tká nádhernou prózu a v rámci atmošky se může směle usadit na Trůn z Dračích kostí.
Tak dejte šanci pomalému úvodu na hradě Hayholtu, jehož stěny, hradby a brány jsou nadité historií, odkazy a tragédií, jež prosakují za každým rohem. Možná si nechte vynadat i dračicí Ráchel, protože žádná z postav zde není dosazena jen tak samoúčelně.
Doufám, že tohle bude láska jako trám.
Krev, monstra a cukroví
* antologie
Mám takový pocit, že si z této sbírky za chvíli budu pamatovat jen rozmazanou akční šmouhu, která byla v některých momentech na sílu s cílem šokovat a jednomu to pořádně nandat.
Ale na pár háčků jsem se přece jen chytila.
Míša Merglová a Vilma Kadlečková tyhle sáně rozhodně táhnou.
A potěšila i Marie Domská, Zuzka Hartmanová, maestro Kotouč a Koubek.
Sen Ockerwee
George R. R. Martin
Tohle začalo vlastně strašně skvěle. Upířina, parníky, Mississippi, podivno a temně táhnoucí atmoška. Pomalé, hutné … ale v momentě, kdy se jeden dostal k hlavní myšlence, měl zbytek tendenci vyšumět do ztracena.
Kagen Prokletý (barevná obálka)
Jonathan Maberry
Pod nohy se mi po delší době nečekaně připletla strašně fajn věc. Kagen sice nebyl v takové roli, do které si ho autor pošťuchoval, ale všechno ostatní fungovalo na jedničku. Prostředí, dialogy, spád, vedlejší postavy, svět stojící spíše v pozadí i ta pomyslná závěrečná tečka.
Na dvojku se nefalšovaně těším!
Kedrigern a hlas pro Princeznu
John Morressy
Pohádka, milá, epizodní, určitým způsobem neohraničená, ale přesto má v lecčems nastaveny krátkozraké hranice.
Číst ji jako dítě, jsem nadšená a vlastně ani nemůžu říct, že by mě Kedrigern nepotěšil, nedodal mi toliko slíbeného klidu, ale něco, něco mě na něm přece jen otravovalo. Možná ta věčná roztrhanost na malé kousíčky, protože konec jsem slupla jako malinu!
Křivé ostří (+ 2 novely)
Martin D. Antonín (p)
"Nechval žílu, dokud nenatěžíš"
Trochu hrdinské, lehce humorné, dost rytířské a hodně klasické. Především neskutečně odpočinkové a větší, než se na první pohled zdá.
Spalující bůh
R. F. Kuang (p)
Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak tohle napsat. Strašně moc si vážím toho, co R.F. Kuang udělala a znamená pro fantasy literaturu. To, že opět otevřela vážné, hmatatelné téma a přenesla ho na papír. To, že se rozhodla pro hrdinku, která se od morálky odklání, která se vyvíjí ve zvěrstvech válek, drog a neuvěřitelnýho násilí. To, že poukázala na to, že válka nekončí lusknutím prstů, ale její následky se světem táhnout mnohá léta...
Dvouhvězdičkové hodnocení není výsledkem čistě posledního dílu, ale pocitu, který se se mnou veze už od toho druhého. To nejlepší, co Maková válka mohla nabídnout, nabídla už v úvodu. A bez toho všeho nakonec zbývá strašně málo. Technicky je to pořád úžasnej kus práce, ale.. To ale tady je a uzurpuje si přespříliš. Dějově se točíme v kruhu o mnoha stranách a čekáme, kdy jedna zradí druhou a třetí pátou. V rámci dějovosti se od této šablony nevzdalujeme ani na krok. A uprostřed toho všeho stojí Rin ...
Rin..
Rin..
Runin...
Můj trn v patě, koule u nohy.
Zlatá grai
Kristina M. Waagnerová (p)
Kamkoliv jsem se ve Zlaté Grai vydala, všude jsem narážela na brutalitu a násilí. Je na ní vystavěn svět, jsou na ní broušeny postavy, definuje atmosféru i většinu vztahových záležitostí. Problém nastává v momentě, kdy si jeden uvědomí, že rádoby brutalita hrající první housle je samo účelově dosazená. A v její snaze jí nikdo nepomáhá.
A najednou se všechno bortí jako domeček z karet. Postavy jsou prázdné, nevyvíjí se, jen očekávatelně reagují na každý další zásah, svět, v němž lze spatřovat nejvíce potenciálu na brutalitu schopně odpovídá brutalitou a nechává ležet vše, co by mohlo úžasně fungovat…
A já jsem zklamaná, protože jsem našla takhle prázdnou skořápku na místě, jenž jsem čekala naplněné po okraj…
Kámen rozluky
Robert Paul Williams
Kámen rozluky je čistokrevná putovačka, díl, který si ve všech směrech připravuje nitky pro svůj velkolepý závěr. Je ještě o stupínek temnější a Tolkien v něm stále vykukuje se stejnou mírou. Williams tentokrát o něco víc vsadil na střídání postav. Tam, kde se jednička jevila jako Simonova, díky delšímu setrvání na Hayholtu, je dvojka všech. Krok, který mi konečně dovolit nechávat v tom částečky svého srdce. Ještě se sice neprocházím po mapě s očima zavřenýma, ale některá zákoutí už se mi vepisují do mysli.
Konec s příslibem velkých událostí a vztahových peripetií už trochu zabolel.
A já to miluju.
Dvě sestry
Åsne Seierstad
„Rodina, kterou dostaneš výměnou za tu, cos doma opustila, je jako perla v porovnání se škeblí, kterou jsi zahodila.“
Co všechno se musí stát, aby se šestnáctiletá feministka přiklonila na stranu radikálního islámu? Selhání rodiny, selhání společnosti ... Nad některými argumenty zůstával rozum stát. U některých momentů mrazí ještě teď.
Záře dávno pohaslá
Guy Gavriel Kay
Nemůžu říct, že by ve mně tahle Kayovka rezonovala tak moc jako ostatní, ale pořád jim šlape na paty a navíc vás v mnoha a mnoha úhlech láká do Sarantia…
Možná že další zastávka bude právě tam.