barbora.alex komentáře u knih

Já a Joe máme takovou nepsanou dohodu.
Já ho vždycky na začátku podcením, protože obdobná šablona postav a jejich hlášky přece nemůžou opakovaně fungovat.
No a on mi na oplátku vždycky nakope zadek.

Aristokratka už hodně vyčpěla :)

Ráda bych Sudetám dala víc, už jen kvůli těm povídkám, které jsem bez mrknutí schlamstla. Bohužel těch, které velice brzy upadnou v zapomnění, bylo přece jen o něco víc.

Často máme Tolkiena chybně odloženého ve škatulce postaršího konzervativního pána, který jen psal, přepisoval a upravoval. Ale on to byl chlapík s velkým smyslem pro humor, rád si čas od času z někoho vystřelil, nebál se mluvit o tématech, která mohla být pro tehdejší společnost tabu. Ač byl přísný, miloval svoje syny a mluvil s nimi otevřeně. Pokud se mu něco nelíbilo, bez servítek se vyslovil. Psal si s fanoušky, mluvil o jazycích a náboženství, taky byl dost často nemocný a měl hluboko do kapsy. Čas od času zaujal anti kočičí postoj a někdy se konverzace vyhoupla až ke stádu býků.

Ale jsou dopisy, ze kterých je jednomu těžko u srdce. Ty, které číší zoufalstvím, jenž pramení ze Silmarillionu stále odloženého v šuplíku. A taky ty, které napsal po smrti Lewise a své milované Lúthien…

Jestli je dobře, že někomu nahlížíme takhle moc hluboko do nitra? Tolkien by to dost možná neschválil. Já jsem ráda, že můžeme Tolkiena víc poznat jako člověka, než jako postavičku, která podpírá naši milovanou Středozem.

S pokorou, díky.

Něco málo tomu sice chybělo, ale ta nostalgie si stejně sedla na správný místo :)

“Lidé, kteří o mě říkají, že jsem zlý, nechápou rozdíl mezi brutalitou a zlem. Brutalita nemusí znamenat zlo. Brutalita může vycházet z dobrého úmyslu.

Bezmoc, vztek a beznaděj. První tři slova, která mě okamžitě napadají po přečtení této knihy. Selhání rodiny, selhání norského systému. Klidně bych řekla, že i jakési selhání společnosti po útoku. Řádky ze kterých mrazí o to víc, když si jeden uvědomí, že to byl čin, v jehož oprávněnost Anders Breivik věřil a pravděpodobně stále věří.

Tak si tuhle knihu prosím přečtěte.

Severní den už se nějakou tu dobu s lehkostí a za velkého potlesku prohání naší knihomolskou bublinou. Nejenže neskutečně lahodí oku. Už jste viděli tu obálku? Tu mapu? Detaily? Ale taky jej doprovází velice spokojené ovace. Prvotinu z našich krajů předchází premisa neotřelosti, jinakosti a určité dávky drzosti, jež může pramenit ze skutečnosti, že se autor nerozhodl držet se striktně za sukni jednoho žánru a pečlivě nevymetl všechny jeho kouty. Vzal si z několika hromádek trochu a nechal to splynout v zajímavý celek. Fantasy, sci-fi, postapo, svět plný neutuchajícího deště prodchnutý pošmournem, odměřeností a mechanickými konstrukty. Vítejte na Severním dnu.

Pokud bych si měla vybrat jednu jedinou věc, kterou bych si z Nordtagu odnesla, pravděpodobně by to byla neskutečná dynamika a čtivost, touhle věcičkou se brouzdá jedna radost. Limitovat se naštěstí není třeba, a proto hned v závěsu přichází chtivá tajemnost a s ní ruku v ruce zvědavost. Tajemné Pilíře, Syndikát, Církev Jediného … Ondra určitý aspekty příběhu i světa drží pod pokličkou až do poslední tečky, a nakonec se mu podařilo vyvolat víc otázek, než na které odpověděl. Věřím, že Severní den nebude stát dlouho osamoceně a na rozdávání zřetelnějších obrysů bude ještě čas a prostor.

A pokud nakonec doufáte v setkání s dobráky a hrdiny, trochu vás zklamu. O tyhle postavy je v Rovině či Středovém městě docela nouze. Jednostrannost se tu nenosí, protože by jednoho schlamstla. Část viny si odnáší každý a je jedno, jestli jste žena utíkající z manželství nebo muž prchající před svojí minulostí. Spravedlnost a druhé šance se na rovné díly nikdy nerozdávaly. A já bych si v tuhle chvíli jen přála víc se utopit v brzkém životě postav, abych jim mohla z plna hrdla fandit. Ne všem samozřejmě, z toho by pak mohla být diagnóza.

Carl je super, dejte Carlovi šanci pokud ...
máte rádi bizárek v mnoha a mnoha formách, nevadí vám humor, hlavně černej a dost často neskutečně přehnanej. milujete popkulturu a kočky, potřebujete si odfrknout a zahrát na notu, která v sobě nenese závažnost. Nebo přece jen nese?

Je to šílený, zbrklý, repetitivní, nevhodný a v žádném ohledu si to nebere servítky. A já si u toho neskutečně odfrkla :)

Příjemný crossover mezi YA a Adult fantasy. Zároveň si to pohrává jak s fantasy, tak i se sci-fi prvky. Jemné, ohleduplné, komfortní .. Až bych řekla, že taková dvorská detektivní cozy fantasy s o něco vážnějším podtónem, která nesvádí epické bitvy, ale kličkuje mezi politickými machinacemi.

Drahá Červenomodrá,
nejsem si jistá, jestli tě dokážu ocenit v plné šíři,
ale něčeho ses dotkla, několikrát.

Elriku, Elriku, tak jsme si sedli jak prdel na hrnec!

"Některé stezky, některé dveře, někteří lidé vám nejsou souzeni, i když to může zavinit jen docela nepatrný posun v kruzích na hladině času. Kamínek vhozený do vody jen o chviličku dříve, o chviličku později."

… tohle byla taková nádhera. Pan Kay tímto okamžikem skáče na moji poličku oblíbených autorů. Těším se na další dobrodružství, těším!

Jako bych poslouchala baladu, takovou, kterou už nikdy neuslyším stejně, i kdybych se někdy rozhodla vydat se do Vod tohoto příběhu znovu.

A já ani nevím, co říct, abych knize neublížila tak, jak umí ubližovat ona. Abych ji nenadnesla tam, kde nadnášet nepotřebuje, protože vám na mnoha místech může podrazit nohy. Příběh dvou chlapců, ale zároveň příběh všech, neustálý koloběh, který ztroskotává a vždy bude ztroskotávat na lidské pýše a potřebě mít víc než ten druhý.

Příběh dvou chlapců, příběh chlapce a jeho sourozenců, příběh jedné loly a také příběh jednoho divadla. Věnovat této knize pozornost znamená jistou odplatu. Ve všech možných významech.
Ještě si to musím nechat uležet. Ještě musím počkat tak, jako Kopí trpělivě čekalo na mě, když jsem neměla náladu se k němu vracet.

Ale pořád mi v hlavě vězí to, jak je možný, že tak kruté, zlé, tíživé a ponuré věci byl vtisknut tak nádherný a jemný styl psaní. Jako by vás autor hladil, přesto ve vás vzbuzuje vztek pramenící z nespravedlivosti. Protože takový je prostě život.

Jestli ujo Červenák napsal další skvělou historickou detektivku? Jasně!
Jestli mě už trochu frustruje tím, že se vyhýbá vztahům našeho zářného tria? Jasně!

… a to všechno kvůli jedné podělané knize! :D

Davico, Davico, co ještě dodat k tomu, co jsi nám už sám řekl?

Nebyla to láska na první pohled. Vlastně si myslím, že to nakonec možná ani nebyla láska v pravém smyslu slova, ale možná se pletu. Raději bych mluvila o úctě k tomu, jak zdatně byl tvůj příběh vyveden na papíře. S jakou trpělivostí se tesal a brousil, ohýbal a nakláněl. Davicův příběh je příběhem pro trpělivé, odvíjí se pomalu, líbezně a rozhodně nikam nechvátá. Je hutný, popisný a až po okraj naplněný renesanční Itálií, přetahovačkami o moc, politikou a bankovními úvěry.

Paolo Bacigalupi se dozajista nebojí momentů, které se jednomu vryjí hluboko do paměti. Nemá strach zatlačit na místa, která zaštípou, možná zabolí. Jak by taky ne, vždyť už obálka této nádherně vyvedené knihy volá po Kmotrovi a Hře o trůny. Já volám spíš po Kayovi. Ale ty emoce, které mi Davico nakonec položil k nohám, byly přece jen o něco vlažnější.

A možná vrátka k pokračování? Ty bych na chvilku přivřela a mezitím se podívala pod pokličku něčemu jinému.

Martin je moc fajn povídkář. Převaluje si rytířství do mnoha podob, nechává do sebe ostře narážet postavičky z různých světů a může si dovolit opřít se o něco, co dlouhá léta budoval.

Tří povídky, moc fajn chemie mezi Dunkem a Eggem, vracím se už potřetí a jsem pořád stejně spoko :)

Biopunk ředěný detektivkou a temně chorobnou atmoškou?

Tohle je moc fajn věcička, která se opírá o typický bennettovský prvky. Je hbitější než jeho města, world building ustupuje detektivnímu pátrání a politice, ale určitě se na něj nezapomíná. Je to svěží, neotřelý a excentrický. Technika podpírá biologii a biologie podpírá techniku. Duo hlavních postav nepostrádá chemii. Ana je intoška, výstřední, sarkastická, přímá a s ničím se moc nepáře. Din je zase kliďas sbírající zkušenosti.

Chvilku se to otřelo o pět hvězdiček, ale Din by si zasloužil víc prostoru. A čas od času jsem se přece jen ztratila ve všech těch motivech.

Náramně užito.
Sbírka povídek, které vycházely ve fantazáckých časopisech v letech 65-82 o týpkovi, který se vrací z pekla a baží po pomstě. Za parťáka má démonického, ocelového koně, který nahodile trousí ironické hlášky a s radostí hlavnímu hrdinovi říká, co kde posral. Nosí elfský polobotky a do problémů se dostává s vypočítanou pravidelností.

Úderný, dynamický, přímý, bez zbytečných odboček. Taková přílivová, mečomagie vlna. Ale čím víc si na ose roků ukrajujeme, tím víc jednotlivé dílky skládačky houstnou.

Nic obrovskýho, ani nabubřelýho. Zkrátka a dobře to baví.

Po Morrisovi bych nebýt Tolkiena asi nikdy nesáhla. Příběh o Třpytivé rovině by v dnešní společnosti a nárocích jisto jistě neobstál, ale rochnit se v něčem, co inspirovalo otce Středozemě, bylo moc fajn. Morris byl člověk téměř renesanční. Stavěl na středověkých principech a svoje postavy vsazoval do fiktivních světů. Nechával se unášet staroislandskými ságami a nechal svoje slova vpíjet se do papíru archaickým jazykem.

Co mě na Třpytivé rovině bavilo nejvíce? To poselství mezi řádky. Že si falešná utopie, dokonalá společnost a nesmrtelnost vybírají těžkou daň na svobodě a potřebě někam směřovat.

Orhane, ty proradnej červe, kdy jsi mě dostal a na co?