BabaJaga11 komentáře u knih

Kniha, která mě přitahovala, i když název jsem nechápala: jakých třicet tisíc psů? Nenapadlo by mě, že jde o knihu o zvířecích záchranářích, kteří psy většinou nesbírají na ulici, ale zachraňují je z útulků smrti. O tom, že v USA se psi v útulcích po určité době utrácejí, jsem věděla, ale netušila jsem, že způsoby jsou (nebo donedávna byly) mnohdy podobně kruté jako např. v Rumunsku, které je noční můrou všech pejskařů. No ale co může člověk čekat, když v USA vedle boháčů žijících v palácích a létajících soukromými tryskáči žije spousta lidí v chudobě, bez zdravotního pojištění a dalších, pro nás zcela sdandardních sociálních výhod? Kdo by se v takové zemi snažil řešit "psí problematiku"?

Pár "bláznů" se najde všude, i v USA. Takových, co se snaží jít proti proudu, ať to stojí co to stojí. Vydávají se i do míst, která nejsou úplně bezpečná. Obětují své soukromé finance, svůj osobní život, čas... a někdy to stejně nestačí, psi dále umírají, nevyhořet je obtížné... Přesto za Gregem a všemi, kdo se záchran účastní, zůstává obrovský kus práce, zachránění a šťastní psi v adoptivních rodinách a snad i změna k lepšímu v myšlení lidí.

Až budete tuto knihu číst, vězte, že i u nás jsou spolky podobně obětavých lidí, které pomáhají řešit děsivou situaci se psy v jiných zemích Evropy – kromě již zmíněného Rumunska např. v Bosně, Černé Hoře, pomáhají i útulkům na Slovensku, které praskají ve švech kvůli množení a týrání psů v romských osadách. Když toto píšu, leží náš chlupatý "osadník" původem z Michaloviec ve svém pelíšku kousek ode mě a tvrdě spí. Myslím, že všichni ti, kdo stáli za jeho záchranou a převozem k nám, i mnozí další, kteří předali chlupaté štěstí jiným rodinám, by si také zasloužili, aby o nich někdo napsal knihu...

Ale zpět ke knize "Záchranná pouť". Silné téma na 5 hvězdiček. Ráda bych si přečetla originál, počítám, že ten by byl stravitelnější a že bych těch 5 hvězd mohla dát. Bohužel nejdřív překladatel a pak korektor odvedli velmi špatnou práci. Vytahat za uši, jak píše petrarka72, to je fakt slabé slovo. Za tu práci neměli vůbec dostat zaplaceno. Knize jen ublížili. Překladatel si nedokázal poradit s některými frázemi, a tak, namísto, co by se poradil s někým zkušenějším nebo se pokusil vyjádřit je opisem, přeložil je doslovně. Takže čtenář občas narazí na části vět, které vůbec nedávají smysl. Korektor měl tohle vrátit k dopracování. I mnohé další věci. Vůbec nevím, kde byl. Zejména v poslední ca 1/4 knihy zřejmě někde spal, neboť stránky se doslova hemží překlepy, pravopisnými i gramatickými chybami, nesrozumitelnými frázemi atd.

Knihu posílám dál. Ne pro ty chyby, ale protože je důležitá. Prosím, sežeňte si ji, čtětě ji a udělejte něco, aby byl svět o trochu lepším místem pro život nejen nás, lidí, ale i zvířat a dalších tvorů.

19 05.04.2024

(SPOILER) Mohu souhlasit s tím, že kniha se četla dobře. Navzdory vyššímu počtu stran jsem ji zvládla přečíst rychle. Zasazení děje do okolí Rokycan pro mě bylo originální, na žádnou jinou knihu z této oblasti jsem zatím nenarazila. I zde se ukazuje, jak události "velkých" dějin mohou jednotlivé aktéry doslova převálcovat, aniž by jednotliví hrdinové měli možnost proti tomu něco podniknout.

Knize bych bez problémů dala pět hvězdiček, kdyby si autorka dala trochu víc práce s dobovými detaily (nikoli nepodstatnými) a časovou osou příběhu. Například to, že Emilka se během osvobození domluvila s americkými vojáky anglicky, protože angličtinu měla ve škole, naprosto popírá reálie období 1. republiky a 2. světové války. Ve školách se vyučovala němčina, na gymnáziích latina, řečtina, francouzština. Angličtina snad někde na vysokých školách – jenže Emilka vystudovala dvouletou hospodářskou školu a neměla ani maturitu. Podobných "přešlapů" je v knize víc, jak už upozorňovali mnozí čtenáři přede mnou.

Ještě víc mi vadila práce s časovou osou, kterou bych nazvala jako vysoce neprofesionální... někdy mi dokonce připadalo, že si autorka dělá z čtenářů legraci. Nejde o ty dlouhé skoky, třeba o deset let, někdy to ani nejde udělat jinak, jinak by kniha měla 800 stran a čtenáře by asi nudila. Jde o to, že struktura knihy je naprosto matoucí. Hlavní kapitoly jsou jen tři, podle tří hlavních hrdinek románu. A uvnitř každé z těchto kapitol se řadí číslované dílčí kapitoly, pěkně jedna za druhou, mezi nimi je jen prázdný odstavec. Čekala bych, že když se přeskočí deset let, že to autorka zohlední. Ideální by bylo alespoň nějaké datování, stačil by roka a roční období, např. jaro 1945. Možná toho nebyla schopna – vyžadovalo by to totiž mnohem pečlivěji nastudovat historii jednotlivých míst, protože když děj zasadíte do existujících měst a obcí a ke konkrétnímu datu, tak nějak se čeká, že alespoň v rámci "velkých" dějin si nebudete vymýšlet a ověříte si třeba i takové věci, jako kolik lidí jaké národnosti bylo během osvobození zabito a za jakých okolností. Pak se z toho dalo vybruslit velmi snadno tak, že by text byl jinak členěn a skupiny podkapitol z jednoho období byly nějak jasně označeny a začínaly by na další stránce. Bohužel jsem během knihy získávala stále větší dojem, že autorka se v časové ose sama zamotala a že už ani neví, kolik let je kdy jejím postavám. Vědět to od začátku, asi bych si dělala poznámky a časové údaje porovnala, ovšem vracet se v tak špatně strukturované knize se mi nechtělo, byla by to spousta času navíc. Jsem ale přesvědčena, že chyby tohoto typu v knize jsou. Například v jedné části knihy se dozvídáme, že v roce 1968 bylo Janě 17 let, skoro 18 (nevím už přesně, k jakému období roku se údaj vztahoval, ale každopádně v roce 1968 mohla mít Jana max. 18 let). Skok o 10 let, přeneseme se do roku 1978 – a Jana o sobě tvrdí, že je jí 30 let. Anebo mi něco uniklo? Nějaký skok o dva roky ještě před skokem desetiletým?

Hodně čtenářů píše, že je kniha smutná a depresivní. To je pravda, ale je to věc, kterou bych brala jako nutnou součást takové knihy, která zahrnuje různá pohnutá období našich dějin. Co ale nepochopím, je vztah autorky k jejím postavám. Ano, čtete dobře, vztah autorky k postavám, ne postav k sobě navzájem. Autorka vytvořila (zčásti i kvůli neznalosti dobových reálií) postavy, kterou jsou buď uvěřitelné, ale krajně nesympatické (např. Mírek a jeho otec), anebo takové, které sice určité sympatie vzbuzují, ale nakonec čtenáře otráví tím, jak si stěžují na věci, pro které se ale vlastně rozhodly dobrovolně (Emilka), anebo se postupně "vybarví" jako postavy zahleděné do sebe, s nedostatkem citu pro druhé (Jana a její vztah k Johance); druhá skupina postav příliš uvěřitelná není. To je ale můj subjektivní názor a každý čtenář může postavy románu vnímat jinak. Pochybuji ale, že u většiny čtenářů bude vztah k postavám kladný.

23 01.04.2024

Za mě originální náhled moderní německé historie i současnosti. Ano, možná to pro někoho je moc komplikované a nelogické. Postava Kašpara ale přesně odráží moji zkušenost se starší a střední generací vzdělaných Němců ze Západu. Snaha do všeho se zapojovat, všude možně pomáhat, je jedno, zda v místní nemocnici, v Africe nebo uprchlickém centru. Takže Kašpar je pro mě uvěřitelný hrdina. Co nedokážu posoudit, jsou ostatní postavy – podivně jednající a tajuplná Kašparova žena Birgit, která má celý život před manželem velké tajemství. Neonacistická rodina s Kašparovou nevlastní vnučkou Sigrun. Počítám ovšem, že autor dobře ví, o čem píše.

Kniha mi ledacos osvětlila. Třeba to, proč je neonacistické hnutí u některých vrstev obyvatel v Německu tak populární – jak už to bývá, i zde jde o problémy, které politici nedovedou řešit, anebo se tváří, že dané problémy neexistují. Lidé si vždycky nějak poradí... dokonce tak, že vše zabalí do líbivého hávu pracovitosti, důrazu na zodpovědnost a dalších ctností. Když čtete o Sigrun, asi se neubráníte obdivu, co vše ve svém věku sama zvládá. Říkáte si, že ji rodiče nevychovali úplně špatně... do té doby, než dívka začne s Kašparem diskutovat na téma holocaust... Určitě doporučuji k přečtení všem, kdo se alespoň trochu zajímají o moderní dějiny Evropy a o to, jak se vše, co se událo, odráží v přítomnosti.

25 01.04.2024

Kniha z dobročinného bazaru. Četla jsem během zimy, kdy ovšem u nás žádný sníh nebyl, tak jsem si to knihou chtěla nahradit. Musím říct, že mě kniha vlastně vůbec nebavila – ale z nějakého podivného důvodu jsem ji nedokázala odložit. Říkala jsem si, že tam není nic, co by stálo za zapamatování, banální situace, konflikty mezi sestrami, v rámci jejich rodin i snaha nějak to "žehlit" na setkání u rodičů. Nakonec ale opak je pravdou. Spoustu situací si asi budu vybavovat dlouho, kniha se mi dostala pod kůži víc, než bych byla ochotna hned po přečtení připustit. A i když nemám sestry, jen bratra, myslím, že kniha může každému nastavit určité zrcadlo. Nehádáme se někdy kvůli malichernostem? Nezveličujeme svoje zásluhy a nedostatky či prohry ostatních? Přečtěte si a posuďte sami!

24 31.03.2024

Mrazivé svědectví o 2. světové válce. Ač hlavní hrdinové jsou smyšlení a jejich příběh je fikcí, vše vychází z dobových reálií. Skutečná jsou pouze jména příslušníků židovských rodin, které byly od října roku 1941 v transportu vypraveného z Hamburku postupně deportovány do koncentračních táborů v Polsku.

Osudy, jako byl ten Karlův nebo Gerhardův, jistě nebyly v té době nebyly nic výjimečného. Oba se považovali za dobré lidi. Oba nakonec páchali neuvěřitelná zvěrstva... Stejně jako jejich nevinné oběti i oni nakonec o všechno přišli, aniž by si to předem dokázali představit. Mohli něco udělat jinak? Měli jinou možnost? Ano, mohli se postavit zlu – a nechat se zabít. Měli to udělat?

Nesoudím. Nikdy jsem v tak děsivé situaci nebyla a vůbec netuším, jak bych se zachovala. Na konci knížky jsem nevěděla, zda bych si měla, alespoň v mysli, před oběma románovými bratry s odporem odplivnout, anebo je politovat.

Člověk je zvláštní druh. Smečková zvířata si své vůdce vesměs vybírají podle schopností. Mám pocit, že lidé si do čela svojí "smečky" přednostně volí psychopaty. Takové, kteří jim toho mnoho naslibují, umí dobře máchat pěstí a volit silná slova. A tak jsou dějiny lidstva dějinami válek. Vývoj lidstva na tom nic nezměnil. Čím modernější technologie, tím ďábelštější způsoby mučení a vraždění. A my opětovně sedáme na lep vůdcům-psychopatům, kteří nám neustále omílají, že musíme bojovat za... (dosaďte si sami, cíl bývá různý, ovšem prostředky podobné či stejné). Že ten a ten musí zvítězit a jeho soupeř zakusit hořkost porážky... Jenže tu hořkost nakonec zakusí každý, kdo se na tom všem podílí, i každý, kdo jen přihlíží, a samozřejmě ten, kdo platí "v hotovosti" svým životem, svými syny a dcerami, svojí budoucností. Jen psychopat bude jásat, že může válčit, zvítězit, anebo i prohrát, a pak vrátit porážku i s úroky...

Do jisté míry je ta bestie v každém z nás. Záleží jen na tom, zda ji někdo probudí. Gerhard i Karl byli kdysi normální, milující muži. Stali se z nich vraždící zrůdy. Mít radost z války, ať probíhá kdekoli, nesvědčí o duševním zdraví. Vzpomeňte na Gerharda, Karla, ale i na Paula Pirosku, Augusta, Heinze a mnohé další. Každá válka rodí takové muže. Příště mezi nimi mohou být naši synové...

33 03.03.2024

O svět filmu se valně nazajímám a mnohá jména slavných hereček mi nic neříkají. Otevřeně přiznávám, že s Liv Ullmannovou jsem snad nikdy žádný film neviděla – anebo mě nezaujal a nepamatuji si jej. Tudíž čistě teoreticky bych neměla být cílovou skupinou pro Livinu životopisnou knihu.

Za pár korun z dobročinného bazaru, vybrána na služební cestu, neboť je to útlý svazek, který nezabere v batohu příliš místa. Měla jsem v plánu někde po cestě ji nechat v nějaké knihobudce, ale nestalo se. To proto, že v knize je tolik moudrosti, že jsem si některé pasáže založila lístečky, že si je vypíšu alespoň sem, do komentáře. A tak jsem ji vozila křížem krážem Českem a pořád neměla čas ten komentář zformulovat :-).

Líbí se mi, jak obyčejně Liv svůj život líčí, je v neustálém úžasu nad tím, když se jí dostává různých poct, nebere to jako samozřejmost a nemyslí si o sobě, že je velká hvězda. Jako každý zaměstnaná máma zpytuje svědomí, zda se dostatečně věnuje své dceři. Věnuje se i jiným těžkým tématům, včetně rozchodu či umírání. Prostě je to obyčejná žena z masa a kostí, která se nebála zachytit na papír i své nejniternější pocity. A smekám kloubouk před tím, jak se dovedla vyrovnat s mnoha těžkostmi, zejména s rozchodem s Ingmarem Bergmanem a s tím, že její někdejší domov obývá jiná žena:

"Kruh se uzavřel. Nic definitivně nekončí. Kde člověk zasadil kořínky toho nejlepšího či nejryzejšího, co v něm je, tam bude vždycky nacházet domov". (str. 82)

Do knihy lehce pronikají i různé dějinné události. Například jednání mezi americkým prezidentem Nixonem a sovětským prezidentem Brežněvem na sovětském velvyslanectví, jehož se Liv také zúčastnila. Na str. 143 a 144 stručně popisuje svoje dojmy z jednání. Zapůsobilo na mě hlavně toto:
"Zítřejší mírová smlouva, na niž čeká celý svět, je stále nejistá.
Snad se naše budoucnost nebude řešit při desertu?
Připadá mi, jako by všichni kolem mě hráli nějakou společenskou hru.
A přepadá mě strašné podezření. Že vážnost novinářů, kteří referují o setkání těchto lidí, je buď také hra, anebo vědomé manipulování fakty.
Připadá mi to jako slavnostní večeře po premiéře na Národním divadle: samé nezávazné projevy a slova, přípitky a sliby".

Jak se staví ke svým úspěchům, Liv ukazuje např. na str. 152: "Jsem to, čemu mnozí říkají "privilegovaná", ale už dávno jsem zjistila, že hodnota práce člověka nemá co dělat s touto stafáží.
Nejlepší na úspěchu je poznání, že to není nic, po čem je radno toužit".

Navzdory tomu, jak se mi kniha líbila, posílám ji dál. Hřeším trochu na to, že vyšla ve velikánském nákladu, takže kdyby se mi zachtělo přečíst si ji znovu, jistě ji najdu v některé knihobudce. A také si myslím, že je to kniha, která by se měla číst v každé době, zejména však dnes. Je to kniha, která Vás vrátí nohama na zem a do doby, kdy byl svět ještě normální...

60 25.12.2023

(SPOILER) Z dobročinného bazaru, po přečtení tam opět věnuji, myslím, že kniha si najde další čtenáře snadno a pomůže získat peníze na dobrou věc.

Kniha se mi četla moc dobře a ráda jsem si díky ní trochu rozšířila obzory o jednom z dnes už de facto historických odvětví amerického průmyslu – těžbě borové pryskyřice (či smůly) a terpentýnářství. Nenapadlo by mě, že něco takového existovalo, natož jak vše probíhalo a jaké podmínky panovaly v pracovních táborech, jak se vše podepsalo na tváři krajiny atd. atd.

Příběh Dela a Rae Lynn si získal moje sympatie, to asi u většiny čtenářů. Konec by mi až tak nevadil, nemohou všechny knihy končit tragédií nebo mít otevřený konec. Ano, bylo to najednou všechno až příliš krásné a možná proto málo uvěřitelné, ale na druhé straně, kde se lidé nebojí pracovat a jeden o druhého opřít, daří se při troše štěstí všem dobře (jasně, každý to štěstí nemá...). Pro mě byla ale málo uvěřitelná spíše část, kde se Del stane jedním z předáků a když se pak rozhodne z tábora odejít, jeho nadřízený Pewee, jenž donedávna obhajoval syčáka Vránu, za něj najednou zaplatí dluh v Otisově obchodě a jsou z nich nejlepší kámoši. A vše, i útěk Cornelie spolu s Rae Lynn z tábora, jde jako po másle. A další věc jsou překlepy a podivné střídání první a třetí osoby čísla jednotného, jak to níže zmiňuje mystery103 i další čtenáři, to mě také poněkud rozladilo. Přemýšlela jsem, zda jde o tak špatný překlad, anebo je naopak už originál špatně napsaný a překladatelka se snažila, aby byl překlad co nejvěrnější. Nakonec ale hodnotím čtyřmi hvězdami, protože se mi kniha přece jen hodně líbila.

56 25.12.2023

Nalezeno mezi vyřazenými knihami z obecní knihovny, kam občas někdo ze čtenářů přinese i něco ze své domácí knihovničky – a to byl zrovna tento případ. Ač knihy, co mám doma, nestíhám číst, této jsem neodolala, jelikož slibovala události ze života Skythů. Národa, o němž jsem toho mnoho nevěděla – a to mě lákalo.

Kniha nebyla špatná, alespoň mně se líbila, patrně i proto, že mě vždycky přitahoval život kočovných národů, které dokázaly přežít s málem v drsné přírodě stepí či pouští. Příběh popisuje tažené vojsk pod vedením Alexandra Makedonského na východ, kde si hodlá podmanit celá velká území i jejich národy. Alexandra předchází pověst neporazitelného válečníka, a tak není divu, že vůdci některých států se chtějí raději podrobit. U kočovných národů je tomu ovšem jinak, v závěru knihy bojují Skythové pod vedením svého velitele Budakena a odvážného Spitamena. Velká část knihy je ovšem věnována popisu vzkvétajících měst tehdejší Persie a života v nich; o dnešních dnů se z těch měst zachovaly nanejvýš ruiny. Právě to se mi na knize líbilo asi nejvíce, z textu přímo dýchaly vůně Orientu. Napínavý děj střídající klidnější popisné pasáže výrazně zvyšuje čtivost knihy.

Problém jsem měla trochu se všemi těmi národy a národnostmi, jež se v knize zmiňují. Skythové, Sogdové, Skoloti – musela jsem pátrat na Wikipedii, abych si ve všem udělala jasno. A také jsem chtěla vědět, co jsou historicky doložená fakta a co autorova fantazie. U knih tohoto typu by byl stručný vysvětlující doslov pro čtenáře velkou pomocí, zejména když nechcete četbu přerušovat brouzdáním na netu (což samozřejmě v době vydání knihy nebylo ani možné).

55 25.12.2023

Na Gézu Včeličku si velmi matně vzpomínám z hodin literatury na gymnáziu. Asi jeden z mnoha autorů meziválečného období... A musím říct, že mě dost mrzí, že si nepamatuju nic konkrétního. Poměry v kavárně Piccadilly totiž popsal do takových detailů, že mi připadalo, jako by tam jedním ze zaměstnanců na nejnižší pozici byl v mládí i on sám.

Moje vydání knihy z roku 1982 bohužel neobsahuje žádný vysvětlující doslov a informace o autorovi zde na DK jsou také velmi kusé. Vždyť kdo by se zajímal o autora, který píše o proletariátu a demonstraci pracujících v čele s komunisty, ne? Že to všechno možná mělo dobrý důvod, že lidem zkrátka už nic jiného nezbývalo, když si mnohahodinovou prací nevydělali ani na základní životní potřeby – a to ještě mohli mluvit o štěstí, že nějakou práci mají – to dnes většinu lidí nezajímá. A mělo by. Ano, doba je někde jinde a nedostatek jídla a s tím spojené těžké nemoci snad dnes nikomu nehrozí. Spíše nám hrozí jiné těžké nemoci, které mají původ v nadbytku jídla a nedostatku pohybu. Nezákonné praktiky se ale i dnes dějí v mnoha firmách i státních institucích. Interní předpisy se zpracují tak, aby odpovídaly zákonu. Tedy např. přesčasy jsou oficiálně výjimečné, firma je nepodporuje a pokud přece jen je někdo nucen pracovat přesčas, dostane jej proplacený, případně si vybere náhradní volno. Krása! Tedy byla by to krása, kdyby to tak skutečně fungovalo. Ve skutečnosti může být úkolů tolik, že je během pracovní doby jednoduše zvládnout nelze. Ale to je čistě jen váš problém. A tak pracujete o víkendu, svátcích i v době své řádné dovolené. Na všechno je termín, který musíte splnit, jinak jdete. Stěžujte si a v lepším případě budete pro smích, v horším půjdete...

Ne, nechci tvrdit, že je to jako v románové kavárně Piccadilly – není. O učně je postaráno dobře. Ale v mnoha firmách panují poměry, které oficiálně neexistují, protože se dávno ví, že nekonečné přesčasy a nedostatek odpočinku jsou zdraví škodlivé. A navíc přesčasy, které oficiálně neexistují, nemohou být ani proplaceny...

Drtivá většina lidí je ráda, když si svoji mzdu může zasloužit, i když v každé době se najde nějaký lempl. Být nezaměstnaným je pro mnohé cejch, zvlášť když na ně okolí hledí skrz prsty.

Doporučuji všem tuto knihu číst a přemýšlet o ní. Mimo jiné se z ní dozvíte, proč komunisté měli v minulosti tak velkou podporu, že mohli pár let po 2. světové válce vyhrát a usídlit se ve vedení země na dlouhých 40 let. Nic se neděje bez příčiny a žádný čin nezůstane bez následku.... Těm klukům z kavárny rozhodně nezávidím. Myslím, že dnešní mladíci by takový zápřeh nepřežili ani 2 dny.

58 25.12.2023

(SPOILER) Líbil se mi námět i příběh jako celek, i když jak zmiňují mnozí čtenáři přede mnou, mnohé části mohly být podrobněji rozepsány. I mě by zajímalo, co se stalo s manželem Karlem, co udělali se zlatými hodinkami, zda se Karel později ještě setkal s učitelem, zda jeli někdy za rodiči Lidie na Ukrajinu (ke konci je zmínka o cestě do Ruska, což ale – jako i některé jiné detaily – není nikdy vysvětleno).

Ještě víc mě mrzí, že autorka ve snaze po originalitě využívala některá slovní spojení, jež působí nepatřičně či přinejmenším kostrbatě, i když se nabízí mnoho jiných alternativ. Někde se pak ve vyprávění objevují nespisovné či dokonce nesrozumitelné výrazy, které bych čekala v přímé řeči nebo myšlenkových pochodech Evy a Katky, ale ne ve vyjadřování vypravěčky. Snad to vše souvisí s dřívější básnickou tvorbou autorky, tam lze přece jen více popustit uzdu fantazie při tvorbě originálních obratů. Podle všeho je Lizucha první prozaické dílo autorky; možná, že ta další jsou lepší, takže pokud na ně narazím, dám jim určitě šanci.

50 24.12.2023

(SPOILER) Tak tahle kniha mě dost bolela – doslova! Nejde o snadné čtení a člověk musí plně soustředit, aby si zapamatoval rodinné vztahy, všechny ty levobočky starého barona, dlužníky a věřitele a podobně. To ale není to hlavní, co mi bylo až fyzicky nepříjemné. Kniha je sice plná plastických popisů přírody a belgického venkova, ale i zániku a zmaru v době, kdy šlechta ztrácí svůj vliv a naopak posilují šikovní, mnohdy ovšem ne úplně poctiví statkáři a další "podnikatelé".

Nejhorší je ovšem všudypřítomná krutost, nenávist a tupost, jež se prolínají celou knihou. Většina postav mi byla krajně nesympatická – starý baron i Sybilla se svojí odměřeností, sobeckostí a krutostí. Pochybná čest šlechtického rodu je zejména Sybille dražší než život její sestry, ačkoli co nevidět jí rodové sídlo spadne na hlavu, pokud je dřív dědeček nebude nucen přenechat věřitelům. Jan Norbert je jako onen pověstný brouk, který si kutálí svoji kuličku – naříká nad výdaji na živobytí, na to i ono, to by ho člověk skoro politoval, až se dozvíme, že je to všechno trochu jinak... Jeho žena se zdá být jednou z nejvíce natvrdlých postav celého románu.

Jediné mně sympatické postavy byla Jaja, sice prostoduchá, ale dobrosrdečná, aspoň co se jejího vztahu k přírodě týče. A pak malý Michálek, nadšený čtenář. Bohužel pro zbytek rodiny jsou ti dva v podstatě bezvýznamnou přítěží, což projeví i v tom, jak se rodina postaví ke smrti Jaji. Ne, opravdu bych nechtěla být součástí rodiny, kde se mezi sebou lidé vraždí, anebo se o to alespoň chtějí pokusit. A tak, i když autor vše vykresluje velmi detailně a věrně, nemohu dát víc než tři hvězdy.

49 17.11.2023

(SPOILER) Útlá knížka obsahuje dvav příběhy, které na sebe navazují. "Pastvica Eva" a "Evička" jsou jedna a tatáž osoba, i když by se dalo říci, že po pádu až na dno a následném nečekaném štěstí, které Evu potká, se z ní stává někdo docela jiný.

Autorka ani zde nešetřila dramatickými momenty – Eva zažije nespravedlivé nařčení z podílu na krádeži a vyhnání ze služby i náhradního domova (skutečný domov neměla, neboť byla opuštěna jako novorozeně), později však i velkou lásku a rodinné štěstí. V. Pittnerová ovšem na příkladu její kamarádky Marušky, původně dcery z bohatého statku, ukazuje, jak štěstí dovede být vrtkavé, zejména pak k těm, kdo nevědí, co by vlastně chtěli. Osud je k ní později krutý a útěchu nachází až v synovi Martínkovi, jehož se jí přece jen podaří před nepřízní osudu uchránit.

49 17.11.2023

Čtyři příběhy mlynářských rodin v jedné knížce. Kdo zná knihy Vlasty Pittnerové, nebude asi nijak překvapen, ale může se těšit na příjemné čtení ze starých dob. Jako ve všech knihách autorky i zde se v příbězích prolínají vztahy rodičů a dětí, někdy více, někdy méně komplikované, láska, pokora i pýcha. Nechybí rozmanité životní zkoušky, někdy doslova katastrofy (vyhořelý mlýn, úmrtí dítěte), ale každý příběh přináší i naději. Těžko říct, který z příběhů se mi líbil nejvíc, každý měl něco do sebe.

Nejvíc si na knihách autorky cením podrobného popisu života, práce a rozmanitých zvyků na Vysočině ve 2. polovině 19. století a líbí se mi i to, že postavy mluví ve svém nářečí. Knížek V. Pittnerové mám ještě několik v zásobě z dobročinného bazaru, kde je bohužel nikdo nechce. Ty přečtené proto nosím do knihobudek. Knihu Mlýny jsem dočetla během služební cesty a zanechala pro další čtenáře v knihobudce na vlakovém nádraží Zlín střed. Snad si její čtení užije i někdo z tamních čtenářů :-).

47 17.11.2023

Kniha, která nemá jasně daný děj, natož pečlivě vystavěný příběh. Prostě jen tak plyne, jako náš život – můžeme si plánovat, co chceme, ale přiznejme si, ne vždycky vše vyjde podle našich očekávání, až se někdy skoro bojíme ještě nějaká očekávání mít...

Ač to není nikde uvedeno, autor zřejmě píše i tak trochu o sobě, alespoň rok jeho narození zhruba odpovídá narození hlavního hrdiny Arvida. Ano, na Arvida můžeme pohlížet jako na muže, který nikdy pořádně nedospěl a nikdy ničeho nedosáhl, a tak je pro něj vrcholem všeho snažení pokácení vzrostlé borovice rostoucí u chaty jeho rodičů v Dánsku. Arvid se tak najednou stává kýmsi, kdo se nebojí chlapské a do značné míry nebezpečné práce, tedy někým docela jiným, než floutkem, který se opije na na matčiných narozeninách.

Odhlédnu-li od Arvidova mladického okouzlení komunismem, což už dávno jaksi vyšlo z módy, podobný typ hrdiny bychom našli dnes a denně kolem sebe. Někoho, jehož manželství je před krachem, a on neví, co si počít. Někoho, jehož matka je vážně nemocná – a on netuší, zda a jak jí může pomoci. Myslím si však, že v Arvidově nedokonalosti se může tak trochu najít každý, kdo si dovede přiznat své minulé, často i opakované chyby a promarněné příležitosti. A nezáleží na tom, kde a kdy žijeme. Důležité je, abychom se dokázali zvednout ze země, i když je to obtížné, a alespoň se pokusili překonat sami sebe, i když nám to může připadat téměř zbytečné...

46 17.11.2023

(SPOILER) Čtivé a místy i napínavé. Člověk se, spolu s hrdiny románu, stále snaží věřit, že vše se v dobré obrátí, že už bude konec války, že alespoň někdo z rodiny Kohnových přežije, že Šindelářovi se nebudou muset rozdělit... Ač na konci svítá jistá naděje, není ještě všemu konec, a tak nezbývá, než si opatřit pokračování v podobě dvoudílného románu s názvem "Hřivna zakopaná".

Knihy V. Javořické mám ráda, ale občas mě trochu vytočí dle mého názoru přehnaná mravokárnost, byť v kontextu doby, kdy knihy vznikaly, to asi čtenáři vnímali jinak. Tady to byla věta o tom, jak totálně nasazení nebo ve zbrojovkách u nás zaměstnaní mladí lidé měli poměrně vysoké platy, díky nimž mohli hýřit. Ta věta mi přišla nepatřičná, vzhledem k tomu, že mnoho mladých lidí si takový osud nejenže nevybralo, ale i zaplatili životem při náletech na zbrojovky a či infrastrukturu německých měst. Ale navzdory této výtce si ráda přečtu pokračování nebo i nějakou jinou knihu této autorky.

52 03.11.2023

(SPOILER) Knížka vonící exotickou kuchyní, květinami i mořem, z které sálá tropické vedro. To další, co mě zaujalo, je Tritonova pokora, s jakou se pomalu, krok za krokem učí být nejprve dobrým sluhou a posléze hospodářem v domě pana Salgada, až se vypracuje nejen na vynikajícího kuchaře, ale i Salgadova důvěrníka. Je to v ostrém kontrastu s tím, co známe dnes nejen od nás, ale i jiných zemí: každý chce vše hned, nejlépe vedoucí místo a vysokou mzdu.

Dějinné události se v knize zmiňují vlastně jen tak mimochodem, nakonec ale vyústí v emigraci pana Salgada spolu s Tritonem do Velké Británie. Pro Tritona se tak otevírá zcela nový život...

Máte-li rádi knihy o jiných kulturách, kde děj ubíhá v pomalém tempu, zkuste si Útes přečíst. Věřím, že vás nezklame.

51 31.10.2023

Čteno docela dlouho "na pokračování", když jsem měla pohodové nědělní odpoledne. Ač ne ve všem se Z. Czendlikem souhlasím a některé pasáže mi připadaly poměrně zdlouhavé a pro mě osobně ne tak zajímavé, jsem moc ráda, že jsem se k této knize dostala. Myslím, že každý si v ní může najít něco zajímavého k zamyšlení. Mně například velmi zaujal jeho pohled na rozmanité boje – za mír, svobodu, demokracii, atd. (str. 228 dole, s pokračováním na str. 229). Také si totiž myslím, že svojí nesmiřitelností mnohdy pohřbíme právě to, zač bojujeme. Viz boj, který ve jménu demokracie třídí názory na "správné" a "nesprávné" a občany na "demokraticky smýšlející" a "dezoláty". V mnohém se ztotožňuji i s názory Z. Czendlika na výchovu dětí a jistě by se toho našlo víc, kde mi pan farář hovoří z duše, ač musím přiznat, že katolickou církev jinak moc nemusím :-).

Cenné je podle mě především to, že se Z. Czendlik prezentuje jako člověk chybující a zároveň chápající slabosti a chyby jiných lidí. Jako člověk, který na ostatní nemá přehnané nároky – to je velká vzácnost v dnešní době, kdy se všude "jede" na výkon a ze svého okolí mám pocit, že tento postoj se nevyhýbá ani církvím. Doporučuji všem, kdo mají otevřené srdce i mysl.

60 31.10.2023

(SPOILER) Milá a humorná knížka o tom, jak dopadnete, když se přestěhujete z města na venkov, navíc se rozhodnete pro polorozpadlý dům na kopci, k němuž nevede ani pořádná cesta, do toho si pořídíte rozmanité zvířectvo, slepicemi počínaje a kozami konče (kočky, psa a další zdědíte po předchozích majitelích nemovitosti)... a pak se ještě snažíte zapadnout mezi domorodce. Není to jednoduché, ale stojí to zato – a v tomto duchu se nese celá knížka.

57 30.10.2023

(SPOILER) Jak vidím někde slovo "rybník", hned to musím mít. Tedy hlavně je-li "rybník" v názvu knihy :-). Název této knihy mě fascinoval, přestože jsem netušila, co od ní čekat. A tak jsem si ji opatřila... a nechala ji nejméně dva roky čekat na přečtení.
Někdy se mi totiž stane, že když se na některou knihu moc těším, nechávám si ji na zvláštní příležitost. Ta v tomto případě nastala při služební cestě sice jednodenní, ale s mnoha hodinami strávenými ve vlaku. A časným vstáváním.

Potřebovala jsem ve vlaku neusnout. Tedy aspoň ne tak, abych přejela cílovou stanici. A díky Kacurovi a Mijuki jsem vskutku zůstala vzhůru. Zejména kvůli Mijuki. Ona vlastně byla také na cestě, kde plnila pracovní povinnost. A dokonce se jí to povedlo. Samozřejmě nám to v kontextu doby a existujících možností může připadat neuvěřitelné. Skutečně by kapři mohli přežít kilometry a dny cesty v nějakých džberech? A jak by je drobná Mijuki vůbec mohla unést? Popisuje sice, že neunese 20 ryb, jak bylo zvykem u jejího manžela, dokud žil, že jich může vzít jen 8, ale i tak by každý z těchto kaprů o velikosti ca 500 g potřeboval pro zdárné přežití alespoň několik litrů vody. A jak by zvládla nevylít vodu z džberů při cestě přes hory?

Existují doklady o tom, že v minulosti se od nás vozili kapři v tzv. lejtách, tj. dřevěných sudech, do velké části Evropy. Vzduchování nebylo, ale řeky a potoky s čistou vodou ano, takže bylo možné vodu vyměnit, nebo ryby "prolít" čerstvou vodou. Jenže lejty se vozily na vozech tažených koňmi a byly uzavřené. Na druhé straně, Japonci jsou houževnatý národ a mnohé z toho, co dovedou, je pro nás nepochopitelné. Tak kdo ví, možná se pěší putování s kapry přece jen zakládá na pravdě. Úřad pro zahrady a rybníky totiž existoval, touha po krásných kaprech do jezírek rovněž (důkazem jsou dnešní koi-kapři) a odněkud je příslušní úředníci vzít museli...

Jakkoli Mijukino putování s rybami a vše, s čím se cestou potýká, vypadá neuvěřitelně, což teprve po Mijukině příchodu do hlavního města! Ano, tady je příběh skutečně bizarní. Mám na mysli zejména soutěž vůní a její výsledek – kdo zvítězil i jaké to mělo důsledky.

Těšila jsem se na nějaký pro Mijuko alespoň trochu přívětivý závěr příběhu. Zasloužila si to! Domů se skutečně vrátila živá, zdravá a s bohatou odměnou... jenže kam se poděl domov? Mijuko byla bezesporu šťastná, když splynula s řekou, kapry a posléze i svým zesnulým manželem... Já jsem však byla rozpačitá a říkala si, že čekat happy end od středověku v Japonsku asi bylo hodně naivní. I přesto mě kniha zasáhla – poučila i pobavila, dala mi nahlédnout do historie prastaré kultury. Všem, kdo se zajímají o Japonsko a jeho dějiny, vřele doporučuji!

51 28.10.2023

Zpočátku jsem musela dát zapravdu některým zdejším uživatelům – děj mi připadal nudný, text ne úplně nejlépe napsaný, vše příliš zamotané, aniž by bylo zřejmé proč. Zřejmě hrála roli i postava Gréty, která mi byla velmi nesympatická, i když jsem s ní do určité míry soucítila.

Část, v niž má Gréta již dospělé děti, které se snaží obstát v životě, jak nejlépe to jde – a že to v té době nebylo jednoduché – se mi četla mnohem lépe a nakonec jsem se rozhodla dát knize čtyři hězdičky, s čímž jsem na začátku vůbec nepočítala. Oblíbila jsem si postavy Norberta, Heleny a Frederika, z nichž každá jinak bojuje s nepřízní osudu. Bavilo mě, jak autorka odkrývá některé důležité skutečnosti teprve mnoho let po válce, či dokonce po smrti některých postav. A přišlo mi moc líto – pokolikáté už? – že se normální lidé, kteří vedle sebe dokázali ještě včera bez problémů žít, nechají oblbnout svými vůdci, a najednou je pro ně soused nepřítel. Někdo dokázal každou dobou proplout slizce jako úhoř a ještě mít vždy ze všeho výhody. Někdo naopak měl smůlu a byl ten "špatný", bez ohledu na své schopnosti a charakter...

48 27.10.2023