baacinka

Příspěvky

Rady zkušeného ďáblaRady zkušeného ďáblaC. S. Lewis (pseudonym)

Ano, je to křesťanská kniha o křesťanské morálce. Podaná vtipně a s nadhledem, což už samo o sobě stojí za přečtení hlavně pro někoho, kdo o křesťanství nic netuší, chce se poučit a do teologie nebo bible se mu nechce (ano, má stránky o tloušťce cigaretového papíru a hlavní postava přijde až na konci, chápu to, začněte Lewisem). Ale také je to krásná studie do lidské psychologie, kniha o morálce jako takové. O tom, jak člověk umí přesvědčit sám sebe, že není vůbec špatný, i když si nad ním alegorické peklo mne ruce. O tom, jak ty nejlepší úmysly dláždí cestu do pekla mnohem spolehlivěji než zločin a nakonec i o tom, jak snadno těmi drobnými prohřešky a hříšky a nedostatkem sebereflexe zničit nenapravitelně vztah mezi dvěma lidmi. A ještě se u toho zasmějete. Prostě veledílo od veleautora, co říct víc.
P.S.: výtky o tom, že to je náboženská propaganda moc nechápu - je to jako byste knize básní vyčítali, že se rýmuje. Někdy je fajn vědět, jaký žánr jsem si z knihovny přinesla a tomu přizpůsobit očekávání.

08.05.2020


PodvoleníPodvoleníMichel Houellebecq

Knihu jsem přečetla za jediný den ne proto, že by byla až tak strhující (i když je výborná), ale protože jsem si s ní nechtěla kazit neděli. A když jsem ji po několika hodinách dočetla, rozhlédla se kolem a uvědomila si, že nejsem ve sladké Francii, nýbrž u nás na zaostalém, xenofobním a zpátečnickém východě, moc se mi ulevilo. Ta Houellebecqova vize je děsivá ne proto, že by to byla dystopie o Francii ovládnuté islámem nebo o hrůzách, které jsou spojeny s náboženským fundamentalismem. Ale proto, že popisují ten proces, jak k tomu došlo. A ten působí tak logicky a představitelně, až běhá mráz po zádech. Ať už jde o myšlení a jednání aktérů politických dějů nebo o duchovní vyprázdněnost západní civilizace, která nejen, že nemá imigrantům co nabídnout, ale sama hledá a neví kudy kam (což autor skvěle personalizuje v uvažování hlavního hrdiny). Prostě má čtenář pocit, že se to může stát. Rozdíl je asi takový, jako když člověk čte něco o holokaustu a nacistickém režimu, skoro se mu nechce věřit, že čte o realitě. A pak si přečte o nástupu nacistů k moci (demokraticky, prostřednictvím rozumně uvažujících lidí) a běhá mu mráz po zádech, protože vidí, že to je možné kdykoliv a kdekoliv.
Kniha je navíc bravurně přeložená, má moc pěkně napsaný doslov, obsahuje taky taky jiná závažná témata k zamyšlení a sexuální scény, které předčí leckterý erotický román.
Ale teď už dost a na chvíli budu číst něco veselého a optimistického, protože ač autor doslovu píše celkem hezky, že "rezignace nemusí být naší jedinou reakcí" na závěr knihy, nadějí pro budoucnost (alespoň západní) Evropy mě román nenaplnil ani omylem.

24.01.2021


HastrmanHastrmanMiloš Urban

Přečetla jsem to za jeden večer, abych od toho měla pokoj, protože jsem to už chtěla dočíst, když jsem jednou začala, abych měla ve čtenářské výzvě splněné téma. První kniha je docela fajn. Postavy jsou divné, děj předvídatelný, pointa přede jasná, děj předem jasný... člověk ale pořád čeká, že oceňovaná kniha třeba přeci jen BUDE mít nějakou další pointu, tak čte dál. A ono ne. Jazyk té první knihy je docela malebný, připadá mi to jako nápodoba Květy Legátové, ale chvílemi z toho sálá samoúčelnost. Ale ta první kniha jde, pohanské zvyky a folklór starých českých vesnic je zajímavý, atmosféra na vás dýchne. Druhá kniha je ale naprosto příšerná. Kromě toho, že zbytečně rozvíjí předem danou pointu, tak je zdlouhavá a nudná. A pak přijde ten závěr, který tu pointu předžvýká nechutným způsobem. Už od prvních stran je čtenáři jasné, že si má z románu vzít jako pointu důležitost sepětí člověka s přírodou. V té první části to působí docela hezky, jako novela by to bylo zajímavé, i když je to tak okaté, že to ruší, ale když z toho na posledních stranách vznikne prapodivná politická agitka, tak to už je moc. Hastrman tam neustále někoho "obětovává," pořád se mluví o "oběti," ale oběti v tomhle románu mi připadaly stejně zbytečné jako román sám. Což je škoda, protože to mohl být krásný nápad. A ta samotná zelená myšlenka jde přeci vyjádřit tak, aby čtenáře nadchla, inspirovala a donutila zamyslet se nad svým přístupem k přírodě...

23.09.2018


Bílá nemocBílá nemocKarel Čapek

Je tam patosu i na poměry dramatu až až. Ale číst to v květnu 2020 má zvláštní kouzlo. Já vím, že on ten Čapek nevaroval ani tak před tou nemocí, jako před tou válkou. Že žádnou epidemii nepředjímal, ale přečtěte si to, jaký byl vizionář. Tam je toho tolik, co na dnešní dobu pasuje - že ta Bilá nemoc je z Číny a kosí jen starší lidi, to je spíš taková třešnička na dortu. Spíš ty řeči, co mají postavy ze všech stran, jako by vypadly z pusy někomu dnes. Chvílemi člověk jako by četl dnešní noviny, když čte nějaké repliky z Čapkovy skoro sto let staré hry. Tak si to přečtěte, je to krátké, jako všechny hry.
SPOILER ALERT:
Ale mezi námi, ten Galén je podle mě stejný bídák jako ten Maršál. Nechat lidi umírat za Vyšší dobro je možná menší zlo, když je to líbivější než třeba válka, ale pořád je to zlo. Ale to je ten Čapkův relativismus a je to dobře, že to tak napsal. Autoři, kteří mají ve svých dílech svět rozdělený na čistokrevné bídáky a čistokrevné hrdiny se naštěstí do učebnic dostávali spíš za minulého režimu a teď už se o nich neučíme.

03.05.2020


K jádru křesťanstvíK jádru křesťanstvíC. S. Lewis (pseudonym)

Na Lewisovi mám ráda, že i když píše knihy o křesťanství pro laickou veřejnost, nesnaží se jako ostatní teologové 20. století (možná proto, že není teolog a jen fušuje do řemesla, což se ukazuje opakovaně jako dobrá volba u všech filozofů i teologů) podlézat veřejnost. Nezůstane na půlce cesty, nepřizpůsobuje se populárním tvrzením a když moralizuje, tak nikoho neutěšuje ve stylu "ještě to s tebou není tak strašné." Prostě podává svou pravdu tak, jak ji chápe bez úprav a přilepšení. Na mnoha místech je to dobře. Umí základní náboženská dogmata vysvětlit snadno pochopitelnými metaforami, jazyk je to tak nádherný, že si zápisník na libozvučné a moudré citáty plním s jeho knihami jako obvykle na mnoha stránkách. Stále je Lewis jedním z těch autorů, kteří se narodili, aby napsali to, co napsali. Ale na mnoha místech se dostává na tenký led, když svou pravdu podává zcela ultimativně, přestože ji různí teologové všech denominací vykládali v historii na mnoho způsobů. Pak to působí tak trochu všeználkovsky a příliš dogmaticky.

08.08.2018


Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v ČeskoslovenskuKonec experimentu: Přestavba a pád komunismu v ČeskoslovenskuMichal Pullmann

Těžko hodnotit. Čtivost není důvodem, proč bych knihu doporučila, ale přesto bych ji doporučila asi každému, kdo se o historii 20. století zabývá. Jednak proto, že těch kvalitních zpracování rozpadu socialismu moc není. Za druhé proto, že Pullmanovo vysvětlení roku 1989 jako rozpad společenského konsensu založeného na souhlasu s autoritativním diskurzem považuji za hodně inspirativní. A to nejen pro vysvětlení událostí konce 80. let, nýbrž i pro osvětlení jevů v současné společnosti. (Autoritativní diskurz = soubor hodnot vyjádřených ustálenými frázemi, se kterými lidé vnitřně souhlasí, i když jejich každodenní zkušenost jim odporuje). Je s podivem, že od roku 2011, kdy kniha vyšla, se naše vnímání roku 1989 nikam neposunulo. I když asi ani ne. Pullman tehdy sklidil dost kritiky ani ne tak z pohledu vědy, ale protože zpochybnil tehdejší společenský konsensus. Je to vlastně pochopitelné. Když dnes člověk sleduje ty oslavné eposy, které se vyrojily v souvislosti s třicetiletým výročím, je jasné, že naše historická paměť na žádnou revizi ještě ani dnes připravena není.
(1) Pullman zpochybnil příběh o dělení společnosti na hrdinné disidenty a proradné přisluhovače režimu, mezi nimiž byla jen zmanipulovaná nebo utlačená společnost bez vlastní vůle. Upřel národním hrdinům zásluhy, demytizoval démonický útlak a všem, kdo tehdy žili, v podstatě řekl: "I ty jsi svým tichým souhlasem držel režim při životě."
(2) Větší zásluhu na pádu socialismu v jeho podání (podloženém mnoha prameny) než celý disent má jeden komunista a k tomu Rusák. (Gorbačov). A to se nehodilo a nehodí připomínat nikomu. Že to koncem 80. let byl ruský tlak na uvolnění poměrů proti českému vedení státu, které se snažilo pokračovat v normalizačním režimu, to zaznívalo při těch letošních oslavách bolestně málo.
Ale ono to je asi logické. Přiznat většině společnosti zásluhu na pádu režimu totiž znamená nejen hodit na ně zodpovědnost za to, že se držel při životě tak dlouho. Nýbrž také za to, co se dělo potom a kde jsme teď. A i tady se té odpovědnosti rádi zříkáme. Což dokazují i ony oslavné minutové spoty natáčené ČT na téma "Co pro mě znamená svoboda." Většinou se v nich vyslovují stále stejné fráze, kterým často chybí konkrétní obsah. Přečtěte si Pullmanovu knihu, abyste si to dali sami do souvislosti s normalizačním jazykem. V tomto ohledu kniha vážně stojí za zamyšlení, i když určitě nemá autor pravdu ve všem.

10.12.2019


Zlatý křížZlatý křížPavel Renčín

Do pěti hvězdiček tomu něco chybí. Možná ten závěr byl už trochu "moc." Ale jinak jsem docela nadšená. Dobrá městská fantasy se vždy vyznačuje tím, že v něm dané město ožívá, člověk si může potom na procházce představovat jeho skryté stránky. Pavel Renčín pracuje hodně intenzivně s konkrétními místy v Praze, což je super, ale není to zase tak originální. Myslím ale, že v žádné urban fantasy, co jsem četla, nevstupuje město do děje tak aktivně a intenzivně. Autor má navíc velmi bohatou fantasii a nebojí se ji použít. Tam, kde by si možná jiný spisovatel řekl "dost, to už je příliš" a poslední řádky smazal, tam se Renčín odváží nechat je v čistopise na papíře. A ono to (většinou) funguje. A co víc, projevuje se to i v jazyce. Normálně se přiznám k tomu, že popisy přeskakuji. Tady ne, protože ona nezřízená fantazie se popisuje i v elegantních a originálních metaforách v popisech a celém jazyce knihy.

01.04.2019


Sdílejte, než to zakážou!Sdílejte, než to zakážou!Andrej Babiš

Nechápu těch 9%. Vždyť jako předvolební kampaň je to (bohužel...) pro cílové publikum trefa do černého. Předčítala jsem to kamarádům cestou autem a výkřik do tmy "Nápad!" se nám vžil jako soukromý vtip v naší malé skupince na dlouho... :-D Akorát mě trochu zklamalo, že neumím počítat o moc lépe než (údajný) autor knihy. Myslela jsem, že název má 21 písmen a ono jen 20. Ale škoda času to nebyla, nasmáli jsme se dost...

04.08.2021


ParabibleParabibleAlexandr Flek

Dlouho sem se rozhodovala zda tu hvězdičku neumažu, protože mě několikrát A. Flek zvedl ze židle. Jsem si vědoma, že provokace právě byla jeho cílem, ale někdy prostě v parafrázi zašel příliš daleko. Pak jsem si ale uvědomila, že stejně jako erotickému románku neubírám hvězdičky za to, že v něm postavy nemají Dostojevského hloubku, nemůžu ubírat knize hvězdičky za to, co není. Co tedy Parabible není: 1. Není to Bible. Není to nový překlad Bible ani převod do moderního jazyka či reálií. Není to náhrada za původní text; 2. Není to zkratka pro nevěřící, kterým text evangelia nelahodí. K domu bych doporučila spíš Slovo na cestu; 3. Není to kázání o jedné pravdě a jedné interpretaci. Mám pocit, že toho je autor dalek. S vědomím tohoto tedy mohu hodnotit pěti hvězdičkami to, co Parabible je: 1. Inspirace k novému čtení textů, které si myslíme, že dokonale známe; 2. Inspirace k vlastnímu pokusu o parafrázi, který (jak se píše v doslovu) odhalí, zda skutečně původnímu textu rozumíme. A aby tohoto efektu autor dosáhl, vědomě a cíleně provokuje a nachází se na hraně interpretace a občas bodá do vosího hnízda (aspoň z mého pohledu), což ovšem dělal i Ježíš, ač to v tom starém malebném biblickém jazyku někdy zanikne. Co mě nakonec vedlo k těm pěti hvězdičkám, i když to nebylo zase takové terno, byla jednak vizuální stránka knihy. Hlavně ale přítomnost původních textů jak v nejnovějším překladu z Bible 21. století, tak v řeckém originále. Tím autor vyjadřuje pokoru nejen před písmem jako takovým, ale především před vlastním úsudkem a rozumem čtenáře. A to je něco, co je dnes nejen v církevních, ale také ve světských kruzích těch, kdo to myslí s lidmi dobře, docela vzácnost.

13.01.2021


Jak si správně přátJak si správně přátPierre Franckh

Váhala jsem, zda 2 nebo 3 hvězdičky, ale 3 by asi byly moc, i když ta kniha za čtení stojí, tak to asi budu měnit dle nálady. Ta knížka je totiž na jednu až směšná, na druhou geniální. Vysvětlím: autor totiž vzal základní principy, jak být v životě šťastný. Principy, které jsou známé už několik tisíc let všem významným duchovním tradicím a poslední dobou potvrzené teoriemi pozitivní psychologie, kognitivně behaviorální terapie i psychologie přijetí a odevzdání. Zkrátka rady, které byste se doslechli v každém lepším kostele nebo budhistickém chrámě nebo u psychoterapeuta. Ale na tom se nedá zbohatnout tak snadno, jako když to zabalíte do módních ezoterických žvástů o Univerzu a energiích apod. Na druhou stranu jsem zatím nenarazila na tak zhuštěné základní autoterapeutické principy v jedné malinké knížce, které pomohou podle mě úplně každému. Takže když si odmyslíte ten ezoterický kabát, tak je to vlastně užitečné čtení. Leč, ten kabát tam je a proto dvě hvězdičky, i když tu knížku vlastně můžu docela doporučit.

14.01.2021


Už je tady zasUž je tady zasTimur Vermes

Moc nechápu tu kontroverzi kolem knihy. Na základě toho jsem čekala buď knihu plnou drsného humoru, který slabší povahy nezvládnout nebo knihu tak vtipnou, že se potrhám smíchy. Nekonalo se ani jedno. Kniha se pěkně čte, otvírá témata, o kterých by se mluvit mělo, ale dojem na mě nezanechala.
Jediné kontroverzní je to, jak z Hitlera udělali vlastně takovou sympatickou figurku (ale na druhou stranu je zde jeho charakter vylíčen velmi dobře), ale to už tu taky bylo - stejně jako komické postavy nacistů v amerických či fancouzských filmech.
Čekala jsem víc, ale čtení to bylo příjemné a chvílemi jsem se i zasmála nebo dokonce zamyslela.

01.04.2016


Sex v době temna. Sexuální život na českém jihu v prvním století Schwarzenberků (1660-1770)Sex v době temna. Sexuální život na českém jihu v prvním století Schwarzenberků (1660-1770)Jaroslav Čechura

Tak z bulvárního stylu psaní pana Čechury člověku vždycky cukají koutky. U tohoto tématu to snad ani tolik nevadí. Dalo se to. Poctivá pozitivistická monografie, kde bych ale to slovo "pozitivistická" rozhodně nebrala jako pozitivní hodnocení. I ten nejpoctivější pozitivista (ostatně i autor alespoň lehce nadprůměrné bakalářky) by měl zvládnout zasadit dvoji studii do širšího kontextu. To Čechura nedělá. Člověk si tu čte na téměř 600 stranách lechtivý případ za případem - vzhledem k tématu se to čte pěkně. Pro pobavení fakt doporučuji. Ale poučení? Člověk ani nemusí být historik, aby po dočtení měl v hlavě víc otázek než odpovědí. A to se po přelouskání knihy tak tlusté, že se ani nevejde do přebalovací tašky fakt nehodí...

04.05.2017


MaminkaMaminkaJaroslav Seifert

Krásné. A jsem ráda, že jsem si to přečetla až v dospělosti, když mám sama děti. Je to pak o to víc dojímající.

10.03.2018


Runový mečRunový mečPavel Renčín

Jak poznáte, že jste už dlouho nečetli TAK dobrou knihu? Tak, že se vám už dlouho nestalo následující: (1) smrt knižní postavy vás zasáhla tak, že jste museli přestat číst a smířit se s tím; (2) přejeli jste stanici v metru, všimli si toho a četli dál; (3) tak vás mrzelo, že kniha skončila, že jste si přečetli i poděkování a jmenný rejstřík; (4) nepřeskočili jste v knize ani jeden řádek, i když jste byli napnutí jak kšandy a šlo jen o popisu. True story. Renčín zde opět dává průchod své geniální představivosti. Čtenář už si na ten obrazný jazyk a originalitu celého světa, takže je třeba zajít někdy ještě dál, aby čtenář byl stále šokován. A stále se to daří. Autor také občas nabídne takový ten zvrat, který čtenáři překope všechna jeho očekávání, protože se protiví zákonitostem vymyšlených příběhů a spíš se podobá nevyzpytatelné realitě. Naštěstí to s nimi nepřehání tak jako třeba George R.R.Martin, ale uklidní čtenářskou dušičku správným množství klišé, aby příběh držel pohromadě a člověk mohl aspoň někdy v klidu spát. Zkrátka, bez diskuze pět hvězdiček. A teď se vrhnu na něco nudnějšího, abych dohnala spánkový deficit nabraný v průběhu čtení této knihy.

11.04.2019


Cyklická žena aneb Jak využívat svůj lunární cyklus k dosažení úspěchu a naplněníCyklická žena aneb Jak využívat svůj lunární cyklus k dosažení úspěchu a naplněníMiranda Gray

Samotná myšlenka v knize je super, pokud to člověk nebude brát dogmaticky, ale upraví si ji dle svých vlastních možností a zkušeností. Kniha je zbytečně názorná, takový ten typ knihy, která se snaží být návodem na život. Samotné představení zásadní myšlenky - tedy proměnlivosti ženské osobnosti v průběhu cyklu - by stačilo na třetinu obsahu.

27.12.2019


Věž vlaštovkyVěž vlaštovkyAndrzej Sapkowski

K této knize mám dvě výhrady. (1) dala jsem si předsevzetí, že budu chodit brzy spát a vždycky večer vezmu do ruky knihu a předsevzetí se rozplyne jako dým... (2) trochu vážněji... tento díl je ještě hnusnější než Křest ohněm. To znamená, že se tam děje tolik hnusných věcí, že mě to docela zasáhlo už při první četbě na gymplu (kdy člověk ještě tyhle věci tak nevnímá). Zajímavé, že mě to stejně bavilo a to hnusárny ráda nemám. Sapkowski má totiž styl psaní, že i o násilí píše tak lehce s černým humorem, že to sice neztratí nic na hrůze, ale člověku se neohrnuje rek znechucením. Až když jsem viděla seriál, který tuto lehkost autorova pera postrádá, došlo mi, jak "hnusné" věci se v té knize dějí. A to byli tvůrci jen na začátku. Mám pocit, že až dojdou k Věži vlaštovky, budou muset na Netflixu hodně zmírňovat a ubírat na hnusárnách, aby to bylo vůbec koukatelné.

12.04.2020


Paní jezeraPaní jezeraAndrzej Sapkowski

Mě se tenhle díl vždycky líbil nejvíc ze všech. Ani nevím proč, děj není tak strhující a takové to "uzavírání" příběhu nemám o knižních ság ráda, ale tady mě bavilo. A můj názor se nemění, když tak knihu odkládám dočtenou potřetí, vzpomínám s nostalgií na časy, kdy jsem ji vždy četla. Poprvé na gymplu ve třeťáku pod lavicí na hodinách semináře z němčiny. Podruhé mám zasutou vzpomínku z McDonald´s na Florenci, kdy jsem si četla při čekání na rande a radši četla dál, než abych na to rande šla včas. Potřetí hezky v klidu dospělý s dětmi v karanténě. Víte, s dvěma dětmi si člověk pořád stěžuje, jak nemá čas. Taková dobrý kniha vám ukáže názorně, jak je ale čas relativní. Vyznačuje se totiž tím, že ten čas na čtení vám najde sama. Jinak se nedá vysvětlit, jak se stane,že člověk stále žehrá na nedostatek času na čtení a jen začne číst Zaklínače, najedou je kniha přečtená rychleji, než by si sám přál.

12.04.2020


Černí baroni aneb Válčili jsme za ČepičkyČerní baroni aneb Válčili jsme za ČepičkyMiloslav Švandrlík

Chvilku tomu trvalo, než mě to chytlo. Asi tak prvních 30% jsem se do knihy musela opravdu nutit. Ale nakonec jsem se zamilovala, pobavila. On to je spíš hořký a trpký úsměv, než že by se člověk popadal za břicho. A nakonec jsem i pochopila, proč je to klasika. Docela mě i mrzelo, když jeli pétépáci domů.

20.12.2020


OtčinaOtčinaRobert Harris

Němci vyhráli válku a jak by to v 60. letech v tomto vítězném nacistickém Německu asi vypadlo... nápad moc zajímavý. Zpracování kvalitní - dobrý špionážní thriller (český překlad příšerný), od zhruba 60% nejde kniha ani odložit. Ta základní myšlenka, že nikdo v Německu vůbec netušil, co se s těmi miliony židů stalo, je na jednu stranu dost směšná, na druhou stranu jako selektivní paměť národa docela pochopitelná.

10.03.2018


Nevyžádané rady mládežiNevyžádané rady mládežiMarek Vácha

S hlavní myšlenkou o nemrhání časem, který nám byl dán; o neplýtvání talentem a o nutnosti žít život naplno, je možné docela bez výhrady souhlasit. K tomu doplňuje autor dílčí myšlenky často také podnětné, hodné zamyšlení, i když ne se vším je možné souhlasit. Velice často se ovšem opakuje, ale rozsah dílka je takový, že to nakonec ani nevadí. Nepříliš náročná literatura, který ale poskytne množství lárky k zamyšlení.

10.03.2018


2001: Vesmírná odysea2001: Vesmírná odyseaArthur Charles Clarke

Člověk čeká na pointu a ona není nic moc. Jedinou zajímavou část díla představují morální dilemata počítače. Jinak jsem stále myslela na Červeného trpaslíka... ale nejsem čtenář sci-fi, toto byl jen pokus se do žánru dostat četbou klasiky a očividně se minul účinkem.

10.03.2018


OdhaleníOdhaleníJodi Ellen Malpas

Když člověk leží s dítětem ve špitále, tak takovou "literaturu" ocení. Ale mám k tomu dvě poznámky : 1. Už od mánie kolem Fifty Shades si kladu otázku, proč by mi měl obsesivni, chorobně žárlivý a očividně nejistý a neuroticky muž připadat sexy, 2. Stále čekám, kdy narázím na erotickou knihu, kde hlavní hrdina bude chudý, nevzdělaný, ale jinak zábavný křupan. Taková reálnější situace se ale v knize od dob D. H Lawrence nevyskytla...

25.04.2018


Oslovit ZacheaOslovit ZacheaTomáš Halík

Uznávám, že Tomáše Halíka prostě nemám ráda, takže k němu přistupuji s předsudkem. (Na druhou stranu má kniha přes 700 stran a přečetla jsem ji celou, takže zase tak předpojatá nejsem). Musím uznat, že pokud se "drží svého kopyta" (tedy teologie a psychologie), tak píše krásně, dokáže vysvětlit docela lidsky i některá katolická dogmata a má hluboké pochopení pro lidskou duši (skoro se mi chce říct, že každý kněz by měl být taky praktikující psycholog, je znát, jak mu tady pomohlo nejen studium, ale asi hlavně ta praxe). Problém je, že v mnoha textech se pan Halík svého kopyta nedrží, brousí do politiky a přetéká společenským apelem, který mě prostě v knize tohoto typu nezajímá. Stejně v několika textech je znát, jak se snažil "oslovit všechny" a "nikoho neurazit." To ale nejde, když je někdo katolický kněz, musí někdy říct A nebo B, i když se tím někomu nebude líbit. Ale to je problém spíš prvních textů, které se váží k příležitostem celospolečenským. Druhá část knihy už touto rozmělněností netrpí. Myslím, že tři hvězdy docela po zásluze.

30.04.2018


Píseň o BernadettěPíseň o BernadettěFranz Werfel

Není to lehké čtení. A nebylo by o nic lehčí asi ani v češtině. Člověka nutí přemýšlet, klást si otázky a to ne vždy takové, které si klást chce. Ale právě taková kniha stojí za to přečíst. Franze Werfela jsem objevila teprve teď, ale určitě si od něj přečtu něco dalšího. Ne každý autor dokáže psát malebným jazykem, když tím jazykem je němčina. A ta slova vyniknou i tehdy, když neněmčinář jako já rozum každému druhému slovu. Navíc je autor mistr vykreslení charakterů a jejich psychologie. Zkrátka, doporučuji. Ale ideálně na nějaké období, kdy máte volno, pohodu, jinak to budete číst fakt dlouho.

28.12.2018


Těžká hodinaTěžká hodinaJiří Wolker

Po přečtení chápu, proč si komunisti Wolkera tak oblíbili. Na druhou stranu, on ten život chudáků a dělníků v první polovině 20. století fakt nebyla žádná sláva. Mě se básně líbily, byly dost depresivní vzhledem k tématice. Ale celý život jsem poslouchala vtipy na téma: "Antoníne, topiči elektrárenský!" a přitom ta báseň je fakt moc krásná.

13.09.2019


Neděle u Bouvines 27. červenec 1214Neděle u Bouvines 27. červenec 1214Georges Duby

V karanténě plním resty a čtu historickou klasiku, jak je vidno. A jsem za to ráda, že se k některým skvostům dostávám až dnes. Po přečtení Bitvy u Bouvines má začínající historik pocit, že by měl pověsit řemeslo na hřebík, protože, takhle nic nenapíše. Pak se uklidní, když si uvědomí, že to od něj ani nikdo nečeká. Není to kniha o bitvě, ale o středověké mentalitě války a rytířství a proměny bitvy jako místa paměti napsaná tak, že by se to líbilo i někomu, kdo výrazy "mentalita" nebo "místo paměti" čte v této recenzi prvně nejsa historikem.
Proč se to tak dobře čte? Možná proto, že Duby převypráví staré kroniky tak jímavě, že člověk zatlačí slzu lítosti nad tím, že není Francouzem, tak otevře alespoň francouzské víno. Že to do sebe všechno tak zapadá a čtenáři se zdá, že skutečně chápe středověkého rytíře (ačkoliv v realitě Duby v knížce jen nastínil, v čem spočíval myšlenkový svět středověku). A asi proto, že po přečtení knihy (jako mnoha dalších z pera autorů školy Annales) by už člověk nikdy středověk neoznačil jako "temný."

04.05.2020


Jan LucemburskýJan LucemburskýWojciech Iwańczak

Byla jsem na vážkách zda 3 nebo 4 hvězdičky. Na jedné straně jsem v pokušení napsat, že revize pohledu na Jana Lucemburského současná česká společnost potřebuje jako sůl (jak ukazuje třeba ten poslední velice stupidní film o Karlu IV. s Hádkem a Voříškovou), ale kniha není dostatečně čtivá, aby po ní tato část veřejnosti sáhla. Zato odborná veřejnost asi tu revizi zase tak zásadně nepotřebuje a navíc je na trhu ve stejném roce vydaná monografie Lenky Bobkové (kterou jsem nečetla, podotýkám). Moc se mi ale líbil nápad nevyprávět příběh chronologicky, ale v několika "obrazech." Každá kapitola se věnuje Janovu příběhu z jiného pohledu - čte se to mnohem lépe, celkový obraz je pak plastičtější a také bych řekla, že je tam více prostoru pro vykreslení prostředí a mentality doby (na můj vkus příliš strohé).

06.06.2020


Krvavé levanduleKrvavé levanduleMarian Kechlibar

V prostředí této dystopie bych se fakt nechtěla ocitnout, téma čtenářské výzvy kniha splňuje dokonale. Já jsem teda pořád optimista a doufám, že to sem nedojde. Že Francie to sice bude mít v následujících letech strašně těžké, ale ten kulturní boj vyhraje bez tanků a granátů. A na nějaké úrovni zůstane Francií. Ale to je asi princip dystopií - nemyslím, že jejich autoři by opravdu věřili, že se stanou realitou, ale ukazují společnosti, "co kdyby." Co do kvalit jsem byla příjemně překvapená. I když se jedná jen o soubor povídek, postavy mě chladnou nenechaly, děj byl napínavý a prošpikovaný detaily, i tematicky na sebe povídky logicky navazovaly - není to nějaký volný soubor, tvoří ucelen komplet. A ačkoliv čtu autorův blog ráda a mrzelo by mě, kdyby na jeho psané neměl čas, tak by se měl k beletristické tvorbě vrátit.

19.01.2021


Moc bezmocnýchMoc bezmocnýchVáclav Havel

První a závěrečná část (až na jistou utopičnost toho zakončení) geniální. Část věnovaná disidenství mi přišla poněkud zdlouhavá. Přesto oceňuji jednoduchý a výstižný jazyk, kterému rozumí i laik (což u politologických ani filozofických textů rozhodně není samozřejmostí!)

18.01.2016


InheritanceInheritanceChristopher Paolini

První díl zoufale nevyspělý, druhý díl odhalil neoriginalitu jak děje, tak světa, ve kterém se příběh odehrává. Třetí díl byl zdlouhavý. Ale dočetla jsem je všechny a to o něčem svědčí, špatné knihy odložím a nedočtu, k Eragonovi jsem se nakonec vždy vrátila, protože mě zajímalo, jak to s ním dopadne, takže nejde o špatnou knihu, spíš lepší průměr. Čtvrtý díl byl super, nabitý akcí a Galbatorix, když se konečně dostal na scénu, se jako záporák skutečně povedl. Jen doporučení pro všechny, jakmile skončí poslední akční scéna, nečtěte dál, následující asi 4 nebo pět kapitol je zcela k ničemu, a jen ukazuje, jak se autorovi prostě nechtělo hrdiny opouštět. Pak to zkazí dojem z knihy...

06.05.2016


1