baacinka komentáře u knih

Je tam patosu i na poměry dramatu až až. Ale číst to v květnu 2020 má zvláštní kouzlo. Já vím, že on ten Čapek nevaroval ani tak před tou nemocí, jako před tou válkou. Že žádnou epidemii nepředjímal, ale přečtěte si to, jaký byl vizionář. Tam je toho tolik, co na dnešní dobu pasuje - že ta Bilá nemoc je z Číny a kosí jen starší lidi, to je spíš taková třešnička na dortu. Spíš ty řeči, co mají postavy ze všech stran, jako by vypadly z pusy někomu dnes. Chvílemi člověk jako by četl dnešní noviny, když čte nějaké repliky z Čapkovy skoro sto let staré hry. Tak si to přečtěte, je to krátké, jako všechny hry.
SPOILER ALERT:
Ale mezi námi, ten Galén je podle mě stejný bídák jako ten Maršál. Nechat lidi umírat za Vyšší dobro je možná menší zlo, když je to líbivější než třeba válka, ale pořád je to zlo. Ale to je ten Čapkův relativismus a je to dobře, že to tak napsal. Autoři, kteří mají ve svých dílech svět rozdělený na čistokrevné bídáky a čistokrevné hrdiny se naštěstí do učebnic dostávali spíš za minulého režimu a teď už se o nich neučíme.

7 03.05.2020

Historici by měli psát syntézy. Ano, musí vyslovit své interpretace a jít daleko za bezpečné meze ověřených faktů. Ano, odkopou se, protože do díla musí vložit kus sebe, bez osobního názoru není žádná syntéza nic platná. Ale měli by to dělat, alespoň ti nejlepší z nich. Protože to je to, co laiky k historii přitáhne, výklad dějin, kdy čtenář jednoduše drží palce hlavnímu hrdinovi, i když to je abstraktní pojem (národ, stát, myšlenka), ve který vlastně ani třeba nevěří (jako společná Evropa v tomto konkrétním případě pro mě). Každý to asi ale nenapíše tak dobře jako Christopher Dawson. A ano, je znát, že to psal ve 30. letech, kdy žádná evropská jednota svou politickou realizace neměla (v úvodu si takto posteskl - vždy, když něco podobného čtu, říkám si, zda by se ta konkrétní realizace, kterou žijeme, autorům líbila, nebo ne...). A taky nelze souhlasit se vším, poctivá fakta prokládá svými interpretacemi, ale právě proto se to tak hezky čte. A doporučil bych to všem, také (možná především) nehistorikům.

2 28.04.2020

Mě se tenhle díl vždycky líbil nejvíc ze všech. Ani nevím proč, děj není tak strhující a takové to "uzavírání" příběhu nemám o knižních ság ráda, ale tady mě bavilo. A můj názor se nemění, když tak knihu odkládám dočtenou potřetí, vzpomínám s nostalgií na časy, kdy jsem ji vždy četla. Poprvé na gymplu ve třeťáku pod lavicí na hodinách semináře z němčiny. Podruhé mám zasutou vzpomínku z McDonald´s na Florenci, kdy jsem si četla při čekání na rande a radši četla dál, než abych na to rande šla včas. Potřetí hezky v klidu dospělý s dětmi v karanténě. Víte, s dvěma dětmi si člověk pořád stěžuje, jak nemá čas. Taková dobrý kniha vám ukáže názorně, jak je ale čas relativní. Vyznačuje se totiž tím, že ten čas na čtení vám najde sama. Jinak se nedá vysvětlit, jak se stane,že člověk stále žehrá na nedostatek času na čtení a jen začne číst Zaklínače, najedou je kniha přečtená rychleji, než by si sám přál.

K této knize mám dvě výhrady. (1) dala jsem si předsevzetí, že budu chodit brzy spát a vždycky večer vezmu do ruky knihu a předsevzetí se rozplyne jako dým... (2) trochu vážněji... tento díl je ještě hnusnější než Křest ohněm. To znamená, že se tam děje tolik hnusných věcí, že mě to docela zasáhlo už při první četbě na gymplu (kdy člověk ještě tyhle věci tak nevnímá). Zajímavé, že mě to stejně bavilo a to hnusárny ráda nemám. Sapkowski má totiž styl psaní, že i o násilí píše tak lehce s černým humorem, že to sice neztratí nic na hrůze, ale člověku se neohrnuje rek znechucením. Až když jsem viděla seriál, který tuto lehkost autorova pera postrádá, došlo mi, jak "hnusné" věci se v té knize dějí. A to byli tvůrci jen na začátku. Mám pocit, že až dojdou k Věži vlaštovky, budou muset na Netflixu hodně zmírňovat a ubírat na hnusárnách, aby to bylo vůbec koukatelné.

Stručný vývoj pojetí lichvy ve středověké mentalitě... na le Goffa ale nic extra.

07.04.2020

Jedna z nejlepších knih na téma dějin genderu na našem trhu. Autorka totiž dělá gender dějiny tak, jak se dělat mají, a jak to píše málokdo. Tedy bez feminismu, bez politiky a bez předem dané myšlenky. Nesnaží se dokazovat ani teze o mužském útlaku, ani nedokazuje, že muži a ženy jsou stejné, ani není posedlá ženskou/mužskou sexualitou, ani se nepokouší vyvozovat závěry platné pro 21. století (čemuž se v doslovu výslovně brání). Zkoumá ženskou středověkou zbožnost jako fenomén v historickém kontextu s hlubokým citem pro středověkou mentalitu a přichází s mnoha tezemi, které docela obrací způsob, jakým o středověké zbožnosti (nejen u žen) uvažujeme. A to především, jak název napovídá, v otázce jídla: jídla jako symbolu, jídla jako tématu, jídla jako životní reality, která se od naší západní společnosti s plnými supermarkety podstatně lišila. Není to kniha pro laickou veřejnost. Je to sice krásně napsáno a také velmi dobře přeloženo, ale jedná se o poměrně komplexní historickou studii. Ale čeští medievisté nebo historici píšící o genderu, ženských nebo obecně sociálních dějinách, by tuto knihu asi minout neměli.

2 04.04.2020

Nebavilo mě, odložila jsem.

07.03.2020

Tak tohle ne. Autorovu Knihu o duši jsem přečetla jedním dechem a přišla mi geniální. Temný eros se drží již tam popsané myšlenky o nutnosti přijetí také temných stránek naší duše. Posud dobré. A také zde jsem našla mnoho inspirativních myšlenek. Ale k jejich vypsání by stačila asi tak čtvrtina počtu stran. Navíc velké množství textu bylo těžce srozumitelných. V neposlední řadě si myslím, že autor příliš velkoryse nakládá s něčím, co bych spíš považovala za pokleslou, lehce zvrhlou literaturu než s rozsáhlou mytologií, který odráží všemožné stránky lidské psychiky. Takto by šlo rozebrat klidně dílo Zdeňka Trošky a taky by se z toho udělal epos. Chápu, že autor potřeboval matérii, která by jeho myšlenky ilustrovala a že markýz de Sade se k tomuto účelu hodil velice dobře, ale někdy to bylo prostě moc. Jiné knihy od autora si ale přečtu, stále si myslím, že jeho pohled na lidskou psychiku je velmi inspirativní, ale tato kniha mi fakt nesedla ani stylem ani obsahem.

18.02.2020

Jsem na vážkách, zda napsat, že se jedná o zbytečnou knihu, protože pravdy v ní obsažené jsou tak samozřejmé, že se jimi nemá smysl zabývat. Protože tak to v Hazlittově podání vyplývá. Na druhou stranu ale pohled kolem mě na názory také vzdělaných a přemýšlivých lidí na témata jako jsou regulace, dotace, cla apod. mě přesvědčují spíš o opačném extrému - tedy napsat, aby si to každý přečetl. Čte se to hezky. Já byla zpočátku trochu zklamaná, protože jsem na základě názvu skutečně čekala lekci o základech ekonomie - o základních principech a pojmech. Ale i tak jsem tam našla dost postřehl a v něčem se i poučila. K rozšíření obzorů se ale chystám i na nějakého ekonoma z opačné strany barikády, jen na žádného zatím nemohu přijít.

1 17.02.2020

Nejsem filozof a ve filozofii od začátku 19. století těžce plavu. A Masaryk počítá s čtenářem znalým filozofie. Je to spíš o filozofii než o náboženství. Ale poskytne to vhled do ducha moderní doby, nabídne zamyšlení, co stále ještě modernímu člověku v jeho vztahu k transcendentnu chybí. Samozřejmě je třeba spis číst si přihlédnutím k duchu doby (jako každý jiný spis). Mám ráda ale Masarykovu dikci. I učený výklad prokládá humornými, často spíš sarkastickými poznámkami na účet svých protivníků v polemice. Což tehdy bylo spíš pravidlem, jak krásná to byla pro vědce doba.

3 12.01.2020

Některé části textu jsou samozřejmě zastaralé, protože způsobe přípravy akademického textu se s užíváním moderních technologií podstatně proměnil. Ale gró Ecovy knihy zůstává stále platné. Asi není mnoho autorů, kteří by dokázali podat čtenáři docela přesný návod k napsání vysokoškolské práce a přitom ho i pobavit. Ale Umberto Eco to dokázal, ne že ne.

2 06.01.2020

Samotná myšlenka v knize je super, pokud to člověk nebude brát dogmaticky, ale upraví si ji dle svých vlastních možností a zkušeností. Kniha je zbytečně názorná, takový ten typ knihy, která se snaží být návodem na život. Samotné představení zásadní myšlenky - tedy proměnlivosti ženské osobnosti v průběhu cyklu - by stačilo na třetinu obsahu.

4 27.12.2019

Těžko hodnotit. Čtivost není důvodem, proč bych knihu doporučila, ale přesto bych ji doporučila asi každému, kdo se o historii 20. století zabývá. Jednak proto, že těch kvalitních zpracování rozpadu socialismu moc není. Za druhé proto, že Pullmanovo vysvětlení roku 1989 jako rozpad společenského konsensu založeného na souhlasu s autoritativním diskurzem považuji za hodně inspirativní. A to nejen pro vysvětlení událostí konce 80. let, nýbrž i pro osvětlení jevů v současné společnosti. (Autoritativní diskurz = soubor hodnot vyjádřených ustálenými frázemi, se kterými lidé vnitřně souhlasí, i když jejich každodenní zkušenost jim odporuje). Je s podivem, že od roku 2011, kdy kniha vyšla, se naše vnímání roku 1989 nikam neposunulo. I když asi ani ne. Pullman tehdy sklidil dost kritiky ani ne tak z pohledu vědy, ale protože zpochybnil tehdejší společenský konsensus. Je to vlastně pochopitelné. Když dnes člověk sleduje ty oslavné eposy, které se vyrojily v souvislosti s třicetiletým výročím, je jasné, že naše historická paměť na žádnou revizi ještě ani dnes připravena není.
(1) Pullman zpochybnil příběh o dělení společnosti na hrdinné disidenty a proradné přisluhovače režimu, mezi nimiž byla jen zmanipulovaná nebo utlačená společnost bez vlastní vůle. Upřel národním hrdinům zásluhy, demytizoval démonický útlak a všem, kdo tehdy žili, v podstatě řekl: "I ty jsi svým tichým souhlasem držel režim při životě."
(2) Větší zásluhu na pádu socialismu v jeho podání (podloženém mnoha prameny) než celý disent má jeden komunista a k tomu Rusák. (Gorbačov). A to se nehodilo a nehodí připomínat nikomu. Že to koncem 80. let byl ruský tlak na uvolnění poměrů proti českému vedení státu, které se snažilo pokračovat v normalizačním režimu, to zaznívalo při těch letošních oslavách bolestně málo.
Ale ono to je asi logické. Přiznat většině společnosti zásluhu na pádu režimu totiž znamená nejen hodit na ně zodpovědnost za to, že se držel při životě tak dlouho. Nýbrž také za to, co se dělo potom a kde jsme teď. A i tady se té odpovědnosti rádi zříkáme. Což dokazují i ony oslavné minutové spoty natáčené ČT na téma "Co pro mě znamená svoboda." Většinou se v nich vyslovují stále stejné fráze, kterým často chybí konkrétní obsah. Přečtěte si Pullmanovu knihu, abyste si to dali sami do souvislosti s normalizačním jazykem. V tomto ohledu kniha vážně stojí za zamyšlení, i když určitě nemá autor pravdu ve všem.

8 10.12.2019

Krátká kniha plná moc pěkných myšlenek.

29.11.2019

V první řadě musím uvést, že málokdy se stane, abych s něčími názory tak hluboce nesouhlasila jako v tomto případě a přesto shledala jeho úvahy vysoce inspirativní. Ač stojím v otázce evropské integrace na úplně opačném pólu, tak si myslím, že je velká škoda, že Otto už evropském parlamentu nesedí. Z přečtených řádek prosvítá mnoho pravdivého, co by dnešním státníkům mohlo napovědět, jak a kam dál.
Ale k dílu samotnému:
Chápu, že když někomu nacionalismus rozbije stát a sebere korunu, že v něm pak vidí strašáku za každým rohem. Ale tato kniha představuje krásnou ilustraci právě toho nepochopení, které Habsburky od obyvatel jejich říše odcizili. V určité chvíli prostě "svým národům" přestali rozumět a Úvahy o Evropě krásně ukazují, že to porozumění se nikdy nevrátilo.
Jako pramen o určitém směru historického myšlení je tedy kniha velmi dobrá. Ale prameny se nedají hodnotit hvězdičkami, protože jejich vypovídající hodnota je jinde. Proto 3 hvězdičky.
Čtenář ne-historik či nedostatečně poučený by se měl mít před knihou na pozoru. Drobných "interpretací" až manipulací (protože nevěřím, že Otto se svým vzděláním neví, kdy jeho interpretace dějin už je právě cílenou manipulací) je plná téměř každá stránka. A dočteme se tam i takové perly jako, že: "reformace byla také odvetou Němců za boj papežů proti Štaufům" nebo že "překlad slova Reich do angličtiny zní Commonwealth," což jsou čisté manipulace nebo lehké dezinterpretace jako, že "dunajské národy se se zhroucením společnosti před rokem 1918 dosud podvědomě nevyrovnaly" nebo dokonce tvrzení, že "zatímco Čechy pustly a ekologická katastrofa zde překonávala míru ve východním bloku obvyklou, udržovali ve svém vyhnanství české dědictví živé sudetští Němci." A to jsou jen ty největší perly, nad kterými se asi i nepoučený čtenář pozastaví, ale mnoho jemnějších nuancí v knize nekřičí tak nahlas, i když se nejedná o demagogii o nic mírnější.
Ale jsou zde i velmi podnětné myšlenky, které napovídají, co by si asi Otto o současném směřování evropské integrace (kdy už ty jím proklamované křesťanské kořeny zdaleka nejsou hnacím motorem). Např.: "je třeba najít cestu mezi nebezpečím přecenění a podcenění významu národnostních rozdílů" nebo v otázce masového přistěhovalectví (ale jinak aplikovatelné na většinu problémů, které politici řeší): "Problémy, které k nám přicházejí, se mnohým zdají neřešitelné. Ale nejsou, stačí o nich jen včas přemýšlet a potom energicky jednat."
Na závěr musím ale okomentovat formát knihy. Předmluva připomíná dikci předmluv z let sedmdesátých, lepší ji ani nečíst. A opravdu významně ubírá knize na kvalitě absence dat sepsání jednotlivých esejů. To je totiž docela zásadní.

18.09.2019

Nebudu předstírat, že jsem všem těm metaforám rozuměla. Ale rozhodně to bylo krásné, nádherná práce s jazykem. Hlavně jsem skutečně měla před očima obrazy různých podob vztahu ženy a muže, metaforu Ráje, prostě to bylo moc hezké. Asi si to přečtu ještě jednou, až si budu s poezií více rozumět.

2 17.09.2019

Jirous mi může být lidsky i názorově sympatický sebevíc, ale tohle není poezie, nýbrž nápisy na zdech sesbírané dohromady a vydávané za sbírku. Nemyslím si, že člověk by měl být oceňován jako umělec proto, že byl pronásledován režimem nebo politicky aktivní. A jiný důvod pro ocenění něčeho takového fakt nevidím. Uznávám, že moderní poezii většinou moc nepobírám - nemá to rým, nemá to rytmus a bez vysvětlení a kontextu většinou ani myšlenku, ale najdou se výjimky. Tohle bohužel není jedna z nich.

2 16.09.2019

Čapkova tvorba je zvláštní. Zcela přesně pojmenovává cesty, kterými se lidé té či oné doby řítí do té či oné záhuby, a přitom je geniálně originální. Člověk to čte a říká si: "sakra, vždyť on má pravdu a běhá mu mráz po zádech." A to platí v 30. letech stejně jako dnes, lidé nejsou poučitelní. Ale něco v Čapkově jazyku je, co čtenáři umožní knihu dočíst a mávnout rukou. Asi proto ho nikdo neposlouchal. Pro mě osobně je to spíš plus, nezanechá to pachuť a člověk bude v klidu spát, i když si to přečetl a v průběhu čtení běhal mráz po zádech. Není potřeba před spaním odreagovat mozek něčím přízemním a veselým. Ale jt o vážně plus? Nevím, čtu ho ráda - čte se to hezky, obdivuji se práci s jazykem i originalitě a nápaditosti a přitom si říkám, že má ve všem pravdu, ale pak to ve mně nezanechá moc trvalý dojem.

3 13.09.2019

Po přečtení chápu, proč si komunisti Wolkera tak oblíbili. Na druhou stranu, on ten život chudáků a dělníků v první polovině 20. století fakt nebyla žádná sláva. Mě se básně líbily, byly dost depresivní vzhledem k tématice. Ale celý život jsem poslouchala vtipy na téma: "Antoníne, topiči elektrárenský!" a přitom ta báseň je fakt moc krásná.

3 13.09.2019

Čekala jsem něco moc hlubokého a intelektuálního a byla jsem velmi příjemně překvapena. Jedná se totiž o docela pěkný mix hloubky a zábavy. Postavy sice (ve shodě s formátem - román v dopisech) jednají a vyjadřují se teatrálně, až to hranicí s uvěřitelností. Ale baví mě stejně jako dějová linka. Některé postavy mi sice pily krev, ale nebyly mi lhostejné a tak to má být. K tomu se člověk něco přiučí o poměrech v Izraleli sedmdesátých let. Nám připadá ten národ (asi i ve shodě s tím, jak se chce jevit) jako kompaktní těleso, ale jak je asi nutné u země přistěhovalců, vládnou tu hluboké kulturní rozdíly - dává smysl, že francouzský žid má víc společného s etnickým Francouzem než s americkým židem. A k tomu příjemná délka knihy. Určitě si od Oze přečtu ještě něco.

12.09.2019