Atlantis komentáře u knih

Tohle byla tak neskutečná nuda! Knihu jsem několikrát odložil a přečetl mezitím něco jiného, což normálně opravdu nedělám. Nic se tady nestane (kromě finální sporu vycucaného z prstu), obě hlavní hrdinky jsou otravné až na půdu, svět už ničím novým nepřekvapil... Do závěru se mi strašně nechce, ale zároveň chci mít v sobě tuhle kapitolu uzavřenou.

Miluji milá překvapení. U Krále všech developerů jsem dopředu počítal s tím, že se mi nebude líbit. Chlapík vcuclý do knihy v ní začne parcelovat pozemky a stavět baráky. Jak to může být byť jen náznakem dobré? A ono to není dobré, je to totiž skvělé! Vše stojí a padá na hlavní postavě, které se nebojí být ironická, vtipná, zlá... no prostě má vrstvy a není to úplně kladný hrdina. A ten humor chci zdůraznit, protože mi sedl do noty jako už dlouho nic. Okolní svět je zatím plochý a nevýrazný, uvidíme, co se bude dít dál, ale bavil jsem se královsky.

Je to... fajn. Gachiakuta hraje hlavně na vizuál, ten je originální a i když není úplně podle mého gusta, dokážu ho asi dostatečně respektovat. Jen mi nějak nesedí celý ten svět postavený na odpadcích, špíně a podivných bojových mechanikách. Mám ještě jeden díl, uvidíme, kam se vyloupne, ale fanouškem téhle série se asi nestanu.

Určitě si přečtěte zadní stranu knihy, jinak budete do poloviny knihy tápat, co to vlastně proboha čtete. Gangsta je manga psaná (nebo přeložená?) velmi podivně. Věty na sebe nenavazují, postavy si neodpovídají přirozeně. Navíc je příběh plný nesmyslů, hlavně kolem hluché hlavní postavy. Jednou slyší, i když mluví někdo za ním, jindy ne, někdy dokáže vést rozhovor, podruhé ne... Celkově jsem byl ze čtení spíše frustrovaný, solidní kresba nepomáhala, a pokračovat nebudu.

Do zapadlé vesnice s poetickým názvem Mizerná Lhota dorazí čaroděj. To by ještě nebylo nic tak divného, skupinky dobrodruhů se v místní taverně občerstvují relativně často. Problém nastává ve chvíli, kdy se čarodějovo tělo najde druhy den ráno v místním potoce. Obličejem dolů.
Markéta Forró mi byla doporučena jako český Terry Pratchett v sukních. Sice úplně nesouhlasím, minimálně ten humor tu chybí, ale autorka rozhodně píše příjemně lehkým jazykem a několik neotřelých nápadů (inteligentní barbarští bratři) se mi vážně líbilo.
Případ mrtvého čaroděje je mikro knížka (na fotce je moje průměrně velká ruka), takže nečekejte hluboké čtení, na to tady není místo. Jedeme jednoho podezřelého za druhým, postupně slupujeme vrstvy záhady a nakonec... pointu pochopil každý, kdo si pamatuje základní věci z biologie základky. Tam jsem čekal ještě nějaký zvrat.
Zamrzí, že autorka nedokáže využít svůj jednoduchý fantasy svět. Pár drobků tu sice je, ale s drobnými úpravami to klidně mohla být ne-fantasy středověká detektivka.

Ve výsledku jsem se ale bavil, nebo spíše odpočinul. V tuto chvíli existuje ještě druhý díl, na který se docela dost těším.

Dost výplňový díl. I fyzicky je tenčí než ostatní a velká část jen shrnuje předchozí dění. Ano, samozřejmě, díky dalším úmrtím se hneme dopředu, ale tohle mohlo být výrazně prostříhané a osekané. Nejslabší z téhle minisérie, každopádně pořád platí, že se těším na rozuzlení.

Asi se s Frieren rozloučím, brutálně mě nebaví. Vedlejší postavy mi přijdou naprosto nezajímavé, souboje nudné, příběh se vlastně nehýbe... A ta nostalgie na mě nefungovala vlastně nikdy.

Nebavím se, s touhle mangou si asi do noty nesedneme. Dost mi vadí, jak má Cukuši potřebu kreslit nahé malé holčičky. Nelíbí se mi, že když už vybudujeme nějaké napětí, tak je to pak jenom "haha, neprošli jste mojí zkouškou, jsem vlastně strašně hodná". A vlastně mi nesedí ani kresba. I když je bezesporu unikátní, nedokáže nechat vyniknout detaily a celé je to takové nezaostřené. Dám ještě jeden díl a pokud nedojde k rapidnímu obratu, nebudu dál pokračovat.

Hele, nalijme si čistého vína, on byl Miura tak trošku prasák a Berserk byl jeho způsob, jak ty svoje choutky ventilovat. Vadí mi to? Ne, ani v nejmenším. V osmnáctém dílu pracujeme spíš na stavění světa, než na posunu příběhu, ale já jsem byl spokojený. Fanatičtí vyznavači čehokoli mě vždy potěší a je vidět, že se brzy něco hodně podělá. Jen doufám, že to děcko brzy zmizí.

Pozor! Pokud jste četli první díl trilogie o Thrawnovi od Timothyho Zahna, tak tady nedostanete naprosto nic. Jde totiž jen o komiksové provedení této knihy (což si myslím, že by mělo někde být jasněji uvedeno, ne jen anglicky jedna větička v tiráži). No a protože mě nebavila ani předloha, tak jsem se nudil i tentokrát. Škoda času.

Co... to je všechno? Anime jsem nikdy neviděl, ale vím, že tam má být nějaké cosi, díky čemu je zvláštní, drsné, šokující. A tak jsem se na mangu těšil jako malé dítě - časem ozkoušená předloha, která má miliony fanoušků po celém světě, ta určitě nezklame. Jenže jsem dostal vlastně jen takový vlhký prd plný ničeho. Postavy jsou zatím dost otravné a ploché, svět nalepený na obrovskou díru v zemi mě naprosto nezaujal a kresba? Na tu si budu muset asi dlouho zvykat, je sice dosti originální, taková ne úplně manga styl, ale tyhle chibi malůvky s mázlým pozadím mému oku nelahodí. Budu určitě pokračovat, protože jsem zvědavý na ten OMG WTF moment, ale první díl je tedy slabý odvar.

Byl jsem absolutně připravený, že budu Vzdálené sousedství nenávidět. Muž středního věku se propadne časem do svého čtrnáctiletého těla. Kolikrát už jsme to proboha viděli? Ale tahle manga si mě získala snad už na první straně. Její kresba je totiž úžasná a zároveň unikátní - Taniguči totiž kreslí postavy lehce jinak, dalo by se říct s evropskými rysy. Větší nosy, širší hlavy, často robustnější těla. A když už máte mnohé načteno, tak Vás tohle prostě praští do očí. Příběh je nakonec také velmi příjemný. O přijetí sebe sama, o tom, že minulost se prostě a jednoduše stala a o tom, že nikdo nejsme černobílí. I ty největší zrady v sobě mohou ukrývat mnohé neviděné. Ale to všechno jsou jen dobré věci, co povyšuje tuhle mangu na ultimátní záležitost je naprosto perfektně vystihnutá atmosféra. Nostalgická, melancholická, silná. Pokud už máte něco odžito a se slzou v oku vzpomínáte na svá dětská léta a říkáte si, co by kdyby, tak tohle je přesně pro Vás. Od autora jsem četl i Nebeského orla a tam jsem opravdu nadšený nebyl, ale tady jsem pochopil, že nejspíš opravdu jde o klasika žánru. Mám jen jednu mikroskopickou výtku - opravdu by se nedalo v takto luxusně provedeném dílu, které má úžasný velký formát a cenovku několik set korun zapracovat na grafické podobě? Vážně musí zůstávat japonské znaky a vedlo toho nalepeno české citoslovce? Nejsem grafik, ale často jsou tyto SFX jen na bílém pozadí, to by šlo smazat, ne? Ale třeba to není možné kvůli licenci a já Hostu zbytečně křivdím.
Sečteno, podtrženo: nevím, jak se bude líbit Vzdálené sousedství mladým, ale pro zralé čtenáře to bylo jako pohlazení na duši.

Tak podstatu databáze jsem opravdu neodhadl, za to plusové body. Neskutečně se mně líbí kresba postav v pohybu, silné údery doslova cítíte. Ale mám jeden velký problém, který se vlastně táhne celým Sakamotem - přijde mi neskutečně slabý hlavní příběh. To, co by kdekoliv jinde byl filler nás tady má lákat na další čtení a to u mě prostě nefunguje. Baví mě humor, mám rád postavy, ale zápletka je chabá.

Pořád skvělé, ale devátý díl mi nějak nesedl. Nezajímalo mě backstory jednoho z hráčů, mezi zápasy jsme se o postavách vlastně taky nedozvěděli nic nového (minule to bylo o dost lepší), ale když ž dojde na samotný fotbal, je to zase skvěle zpracované napínavé a nádherně nakreslené.

Od Slunce se táhne tenká červená linie, která si z našeho sluníčka dělá Fruko. A jestli to takhle půjde dál, nastane nová doba ledová. Ryland Grace, vědec dobrovolně ukotvený ve škole, tomu musí přijít na kloub. Jenže jak na to, když si ani nepamatuje svoje jméno?
Spasitel má skvělou hlavní premisu. S přivřením očí bych si ji dokázal představit i v reálu. A sledovat hlavního představitele, jak si postupně vzpomíná kdo je, kde je a cože to má vlastně udělat je vtipné, svižné a zábavné. Prvních sto stran.
A tady si jdu pro čočku, protože budu hanit knihu, která je očividně fan favourite. Neskutečně mě ubíjelo tempo knihy. Hlavní hrdina postupně naráží na sérii problémů, které musí vyřešit. A tak nad nimi dumá, zkouší a experimentuje. Chápu, je to vědec, takhle se asi postupovat musí, ale po dvacáté už to nebaví. Při tom se mu vybavují vzpomínky, o které přišel cestou vesmírem a ty mě štvaly ze všeho nejvíc. Zkraje byly zajímavé, ale pak už jen vysvětlovaly věci a situace, o kterých už víme. Kdyby se o dvě třetiny zkrátily, byl bych mnohem spokojenější.
Někdy kolem poloviny knihy se ansámbl rozšíří a vztah těchto postav byl luxusní. Chválím i samotný konec, ale celkově mám lehce hořko na patře.

Tohle... tohle byla ale taková kravina. A překvapivě to nemyslím nijak zle. Zajímavý humor, fenomenální kresba, kterou musím extra vyzdvihnout a předvídatelný příběh dělá z Noci oživlých koček ideální béčkovou mangu na nudné odpoledne.

Solidní, ale výplň. Většinu dílu se nehneme z místa, jak doslova, tak i v příběhu. Jsou tady zajímavé náznaky do budoucna, ale tahle část tak, jak je sama o sobě, mě moc nebavila.

Velké bohužel, ale tohle byl pro mě velký propad dolů. Příběh se hnul směrem, který se mi úplně nelíbí a hlavně se mi tentokrát nepozdávala kresba. Nebo vlastně spíš barvy - není jiný papír nebo tisk? Celé mi to přišlo zvláštně zašedlé. Nad sérií v žádném případě hůl nelámu, na to se mi první dva díly až příliš líbily.

Hrůza. Vůbec nevěřte obalu, tady není ani špetka dobrodružství. Jde totiž jen a pouze o výčet postav a jeho vlastností. Nic jiného. Takže jestli máte doma malého fanouška Zootropolis, tady ho neskutečně zklamete. Hvězdu dávám jen za výtvarné provedení.

Drobounký kvalitativní pokles od minula, přišlo mi, že se tentokrát až moc babráme v jednom tématu a vlastně se i některé scény (zbytečně) opakují. Pořád ale platí, že má Hikaru neskutečnou kresbu. Veškeré scény, kdy mají postavy pochyby, deprese a úzkosti jsou skvostné. Atmosféra, i když tentokrát nevyužitá naplno, tam pořád je a záhad kolem taky. Těším se na pokračování, i když o malinký drobek méně.