archandelka komentáře u knih

"Věděla jsem, že nejbezpečnější způsob existence je být takovým člověkem, který splyne s okolím.
Moje opravdové já se nestihlo vytvořit. Byla jsem obraz v zrcadle. Měnila jsem se podle očekávání člověka, který se na mě díval, protože jsem toužila všem vyhovět. Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, přijmou mě mezi sebe."

Na knihu jsem se těšila a nebyla jsem zklamaná. Syrové popisy míst, dějů a událostí, strhující styl vyprávění. I když jsem celou zápletku tak nějak tušila, nic to neubralo na celkovém zážitku z knihy. A tak se stalo to, co mám na čtení knih fakt asi nejradši - nemohla jsem se od toho odtrhnout.
Alena Mornštajnová, bez ohledu na celou kauzu ohledně této knihy, má neskutečný dar napsat věci tak, že jdou opravdu do hloubky a až do samotné podstaty věcí. A pokud je to kniha, která někomu otevře oči anebo zase o něco víc přiblíží prožívání obětí těchto hrůz, tak svůj účel splnila na 100%.

27 09.03.2024

Ohledně této knihy mám silně ambivalentní pocity. Příběh pátera Damiána je jednoznačně silný a inspirativní a jeho oběť na Molokai obdivuhodná. V tomto je kniha opravdu inspirativní. Nicméně vůbec se mi nelíbil styl, jakým je napsaná. Ze začátku je příběh velmi jednoduchý a už jsem se nemohla dočkat, až skončí, Damián se stane knězem a odjede na misie. Druhá část týkající se misií, už byla velmi fajn, zejména popis toho, jaký byl život s malomocenstvím, a popis celé práce, kterou Damián za svůj krátký život vykonal. Ale celkový dojem zároveň kazily gramatické chyby, kterých v knize nebylo úplně málo. Takže jednoznačný plus za příběh a poselství a mínus za styl, jakým je kniha napsaná a za překlad s gramatickými chybami.

1 04.03.2024

Na knihu jsem slyšela mnoho protichůdných názorů, a tak jsem se po dlouhém váhání rozhodla, že si přece jenom udělám vlastní názor.
Oceňuju autorův poměrně originální nápad zasadit příběh Ježíše do našich reálií, představa Ježíše, který se narodí v Nošovicích a jde do Karviné na svatbu je rozhodně zajímavým krokem. Stejně tak podobenství o deseti pannách, přirovnané ke koncertu Justina Biebera, považuju za nejzdařilejší kapitolu celé knihy.
To je ale bohužel vše. Zbytek mě nijak neoslovil, ani nenadchnul, spíše naopak. Čím déle jsem ji četla, tím méně se mi chtělo ji opravdu dočíst a tím více se mi zdálo, že zásadní události, jako je ukřižování, byly zprostředkovány velmi zjednodušeně a povrchně, bez vysvětlení skutečného významu.
Jednou opravdu stačilo a už nikdy více.

5 18.01.2024

Damian Stayne v knize odvedl opravdu skvělou práci. Velmi podrobně rozebírá jednotlivá charismata, prokládá je svými vlastními zkušenostmi ze služby a zároveň ještě každé z nich opírá o Bibli a o tradici církve. Byla jsem velmi překvapená z toho, jak kvalitně je kniha zpracovaná a v podstatě jsem zatím na toto téma asi nečetla nic, co by bylo více komplexní.

4 27.10.2023

Knihu jsem přečetla poté, co jsem se s Angelou a Brendanem potkala osobně na Slovensku. Angela je velmi vitální paní, která je plná radosti a plná ochoty sloužit všude tam, kde je potřeba. O to zajímavější bylo vidět pozadí celého jejího příběhu, jak bojovala s rakovinou, co vše u toho prožívala a jak to celé přijímalo její okolí. Kniha je opravdu krásným svědectvím.

4 22.05.2023

Moje pocit z této knihy jsou velmi smíšené, ale uznávám, že když člověk jednou uvidí The Chosen, potom dost věcí vidí optikou těchto obrazů. A zároveň samozřejmě vždycky to svádí tyto příběhy srovnávat s Quo Vadis, což je za mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla, a tento román kvalitou ani příběhem na Quo Vadis nedosahuje ani náhodou.
Příběh je vcelku fajn, ale na druhou stranu byl dost roztahaný a místy jsem se fakt nudila a čekala, kdy dostane nějaký zajímavý zvrat. Top postava byl jednoznačně Demetrius, škoda, že jeho prožívání a jeho způsobu vidění věcí nebyl věnovaný takový prostor, jaký byl věnovaný Marcellovi. Skvěle byli vykreslení i jednotliví císařové. Konec byl pro mě dost nečekaný, představovala jsem si od začátku jiný scénář.
Celkově je to velmi fajn oddechovka.

5 20.05.2023

Těšila jsem se, protože tohoto tématu není nikdy dost, ale nijak mě to nezaujalo, a i když píšu recenzi teď s odstupem, upřímně si ani nepamatuju, o čem to vlastně bylo, což úplně není dobrá známka.
Navíc tím, že autor je protestant, s mnohými věcmi jsem prostě nesouhlasila.

7 13.04.2023

Ačkoliv se autor snaží i v této knize navázat na předchozí příběh, přece jenom to nemá stejný tah na branku. Děj je zhuštěný pouze do osmi dní, většinou se jedná o rozhovory s druhými, jsou tam v podstatě téměř nulové dějové zvraty a z konce jsem byla upřímně lehce zklamaná. Myslím si, že z velmi slibného tématu autor prostě vytěžil velmi málo, což je upřímně velmi škoda.

4 23.02.2023

Strhující román a řekla bych, že velmi nadčasový a aktuální. Zas a znovu jenom potvrzení toho, jak důležitý je duchovní svět a že věci, které se v něm dějí, jsou mnohdy reálnější, než věci tohoto světa. A je jen málo lidí, kteří to dokáží vidět a rozlišovat.
Děj Apokalypsy je napínavý, těšila jsem se velmi na to, jak bude celý příběh pokračovat. Celý příběh je navíc opravdu dostatečným varovaním i pro naše časy.
Jediná věc, která mi velmi vadila, je styl, jakým je kniha napsaná. Obsahuje poměrně velké množství dialogů, ale tím, že autor pouze skládá jednotlivé věty dialogů bez označení, kdo je vyslovil, u dlouhých dialogů jsem se už fakt ztrácela. Proto dávám o hvězdičku méně.
Těším se na druhý díl.

Aspoň pár mocných myšlenek této knihy:
"Vaše bolest se stává mocnou modlitbou, když se spojí s křížem Kristovým."
"Ti, kdo nežijí v moci Ducha svatého, jsou nejzranitelnější. Dokonce i věřící dokáže udělat z víry pouhý filozofický systém. Ponechá si vnější formu zbožnosti, ale ztratí její srdce."
"Nikdo nezná svou vlastní duši tak dobře, aby ho taktika nepřítele nedokázala zlomit. Nikdo."

10 19.02.2023

"Správně vidíme jenom srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
Malého prince jsem nečetla poprvé a tak nějak jsem měla potřebu se k němu po několika letech zase vrátit. A mé pocity jsou silně smíšené.
1. Stále mě oslovovalo těch pár hlubokých myšlenek, které mě oslovily, když jsem ji četla poprvé, ale nějak jsem nedokázala najít nic dalšího, co by mě chytilo.
2. Ačkoliv autor velmi negativně vykresluje svět dospělých, já jsem naopak velmi ráda, že jsem dospělá, a velmi silně jsem s tímto vykreslením vnitřně bojovala.
3. Asi poprvé jsem si pořádně všimla toho, jak to vlastně s malým princem dopadlo. Upřímně mě to překvapilo.
Ale nicméně souhlasím, že Malý princ je jedinečnou, hlubokou a nadčasovou knihou.

31 04.02.2023

Nebyla to první kniha, kterou jsem od Tessy Asfhar četla, ale byla to první její kniha, ze které jsem byla zklamaná. Kniha se čte velmi lehce a dobře, ale chybí jí hluboké myšlenky, kterou jsem našla v ostatních autorčiných knihách. Na mě byl tento příběh přeslazený, průhledný, daleko více prostoru je věnováno životu Lýdie před setkáním s Pavlem než samotnému faktu, že byla první evropskou křesťankou.
Upřímně nevím, jestli se ještě někdy odhodlám přečíst si od autorky něco dalšího.

4 04.02.2023

Do některých knih musí člověk prostě dorůst a tato kniha je toho krásným příkladem. Nečetla jsem ji poprvé, ale nepamatuji si, že by ve mě zanechala jakýkoliv dojem. Až přišel čas, kdy se mi obraz marnotratného syna velmi silně otevřel před očima a to byl přesně okamžik, kdy jsem sáhla po knize podruhé. A tentokrát už to mělo i patřičný efekt.
Jak autor dobře pojmenovává, většinou máme tendence soustředit se na syna, který se vrací domů, a s ním se ztotožňovat. Autor ovšem unikátně zaměřuje pozornost i na staršího bratra a na otce, až nakonec s překvapením zjišťujeme, že každá jedna z těch postav je pro nás život důležitá, ať už v rovině identifikace, anebo v rovině toho, kam máme ve svém životě dorůst.
Kniha se čte skvěle, je plná krásných myšlenek, nezbývá opět nic jiného, než doporučit všem, kteří hledají cestu domů, všem, kteří jsou doma, ale nejsou spokojení, a i všem, kteří cítí povolaní stát se "otcem."

A aspoň pár myšlenek, které si odnáším:
"Život v radikální důvěře otevře cestu Bohu, aby uskutečnil mou nejhlubší touhu."
"Ježíš nežádá, abychom zůstali dětmi, ale abychom se jimi stali. Stát se dítětem znamená směřovat život k druhé nevinnosti, nikoliv k nevinnosti novorozeněte, ale k nevinnosti, které lze dosáhnout vědomou volbou."
"Opouštím domov pokaždé, když ztratím víru v hlas, který mě nazývá milovaných synem, a jdu za hlasy, které mi nabízejí rozličné cesty, jak získat lásku, po které tak toužím."
"Je to hlas, který mohou slyšet jen tí, kteří dovolí, aby se jich dotkl. Ucítit dotek žehnajících rukou Božích a slyšet hlas, který mě nazývá milovaným synem, je jedno a totéž."

8 29.01.2023

"Směřuji k Bohu a Bůh je láska."

Co dodat. Heřmana, v celé síle jeho utrpení, v jeho genialitě a zároveň i v hluboké pokoře a poslušnosti Bohu i představeným, nelze prostě nemilovat. Jeho příběh a zároveň i celý jeho život je prostě nádherný. Kniha je napsaná poměrně jednoduchým jazykem a přesto je v ní hloubka.

"Ale v duši je jeden prostor nejvnitřnější milosti, v němž nám Bůh odpovídá, když necháváme jeho vůli na sobě pracovat. Kdo ještě k tomu chce být chlebem v jeho rukou, ten pocítí, jak Pán ten chléb láme; ale i při tom lámání zakusí, že Bůh ho neničí, ale čím dál tím víc ho přijímá do své lásky."

9 12.01.2023

Poslední dobou se s knihami pátra Dolinda doslova roztrhnul pytel. Na jednu stranu jsem ráda, protože tohoto pokorného svatého kněze mám upřímně ráda, ale na druhou stranu se kvalita knih začíná dost výrazně odlišovat. Dost často i proto, že je někdy dost těžké odlišit, kdy se jedná o osobní interpretaci autora knihy a kdy se jedná o myšlenky pátera Dolinda.
Tato kniha se mi teda četla neskutečně těžko. Apokalypsa je sama o sobě náročnou knihou, plnou obrazů, ale její interpretace, jak je představená v této knize, mi neseděla ani náhodou. Nevím, zda to bylo stylem, jakým byla kniha napsaná, anebo tento komentář pátera Dolinda byl silně ovlivněn dobou, v které to celé psal, pro mě to bylo dost myšlenkově vzdálené. No nicméně stačilo jednou a never more.

5 11.12.2022

Nemám ráda knihy rozhovorů a ani je nijak nevyhledávám, ale u této knihy jsem udělala výjimku, protože je mi ctí, potěšením a národním svátkem, že Jiří Edy Zajíc je člověkem, se kterým se znám osobně a i jsme toho docela dost spolu prožili.
Jak to bývá v naší české mentalitě, i když si myslíme, že druhé známe, opak je pravdou. Ani já jsem o Edym nevěděla v podstatě vůbec nic. Proto jsem velmi vděčná za to, že "šel s kůží na krk," a poodhalil nejen svůj životní příběh, ale i své názory a pohledy na víru v Boha, na dobu, v které žil, na politickou situaci.
Z celé knihy dýchají na čtenáře tři věci, které jsou poměrně vzácné:
1. Edyho moudrost - protože on není jenom velmi inteligentní, ale zároveň je opravdu moudrým a hlubokým člověkem, který má velmi poctivé úvahy.
2. Edyho pokora - je až fascinující, s jakou pokorou si přiznává své životní omyly a chyby, toto se málokdy vidí.
3. Edyho čisté srdce - kdo jej znáte osobně, určitě můžete potvrdit, že je člověkem velmi čistým, a i toto je patrné z jeho úvah a myšlenek.
A zároveň mě ještě osobně potěšily dvě věci, které jsem vůbec nečekala:
1. Označení hoboje jako nástroje, který sám o sobě bere člověka za srdce. S tím se naprosto ztotožňuji, hoboj je jednoznačně můj nejoblíbenější nástroj pro svůj nádherný sametový zvuk, který bych mohla poslouchat od rána do večera.
2. Označení filmu Je třeba zabít Sekala jako snímku, v kterém má každý hrdina svůj jedinečný úkol - tento film podle mě mnoho lidí v mém okolí nevidělo, a přesto jej považuji za jeden z nejlepších filmů, který jsem kdy v životě viděla, a který ve mě hluboce zůstal.
Jednoznačně doporučuji.

5 25.11.2022

Vzhledem k tomu, že naprosto nejsem romantický typ, velmi jsem se těšila, že konečně i něco pro bojovné duše, za kterou se dost považuju. Opět jsem si to nadávkovala na jedno zamyšlení před spaním, ale překvapivě mě to nebavilo, ani neoslovovalo, ani nijak nezasahovalo. Fotky pěkné, texty, přesně jak zmiňuje Starmoon, na jedno kopyto, a to je asi tak vše. Pravděpodobně po žádné další knize této autorky už nesáhnu.

6 18.11.2022

Třetí díl byl přesně to, co jsem celou dobu čekala - dostatečně akční, dostatečně sentimentální, dostatečně napínavý. Velmi jsem ocenila, že se kniha přece jenom aspoň trochu odklonila od filmu a zároveň jsem si velmi užila i všechny dodatky, které mi znovu ukazují, jak neskutečně je Tolkienův svět propracovaný do posledního detailu. Zároveň bylo super, že se dodatky věnovaly i dalšímu osudu postav.
Nicméně podobně jako ve filmu, i v knize jsou pro mě finální osudy hlavních hrdinů záhadou, těšila jsem se velmi, že to bude více vysvětleno, ale není. No doufám, že to Tolkien dostatečně rozvedl v nějaké jiné knize. Určitě se do jeho světa ještě vrátím.

22 15.11.2022

No hodnotit svatou Brigitu už je teda asi dost výkon :-)
Osobně ji mám ráda od té doby, co jsem se začala modlit její modlitby. Ale tato kniha mi prostě nesedla. Dost zklamáním pro mě bylo, že většina knihy byla pouze Mariánská, potom následovaly zjevení o svatých a o duších, které už byly o dost lepší. Nemám nic proti Panně Marii, ale asi jsem čekala trochu více Kristocentrickou knihu.
A myšlenkový svět svaté Brigity je mi přece jenom více vzdálený, než jsem si asi byla schopná a ochotná připustit. Takže nejspíš zůstanu pouze u modliteb a další studium jejich zjevení přenechám jiným :-)

4 03.11.2022

Mám to za sebou a upřímně jsem se potěšila, že to mám za sebou. A to i přesto, že jsem se snažila k tomuto dílu přistupovat bez předsudků, hlavně poté, co jsme viděla filmy a vím, že Dvě věže mě prostě zoufale nebavily.
Jak už jsem zmiňovala u první knihy, děj je asi dost notoricky známý, takže nemá smysl jej nějak zvlášť komentovat. Ale opět pár mých postřehů k celé této knize:
1. Podobně jako v prvním dílu, i v tomto dílu skupina jde. U prvního dílu mě to dost bavilo, ale u druhého dílu to Tolkien vyšperkoval tak, že už to není o tom, že skupina jde, ale o tom, že dvě až tři skupiny jdou. A upřímně mě to už tentokrát zas až tak nebavilo. Občas to sice proložila nějaká bitva a nějaká potřeba někoho posvačit hlavní postavy, ale většina se prostě točila okolo putování.
2. Tolkien je mistr popisů, ale bohužel je to mnohdy na úkor děje, a v tomto dílu jsem tento pocit měla dost často.
3. Dost jsem předpokládala, že Tolkien půjde klasickou linií, že bude dějově střídat osudy Froda a Sama a osudy zbytku družiny. Překvapivě zvolil jiné řešení, ale nemůžu říct, že by to bylo kladem, naopak mě to velmi rušilo.
4. Stále platí to, že nejlepší postava je postě Glum - se všemi jeho milášky, páníšky, ptášky, jídlíškem - toto je prostě toto je jednoznačně originál a jednoznačně největší pozitivum celé knihy i celého příběhu.
Těším se na poslední díl.

8 26.10.2022

Pán prstenů - klasika nad klasiku. Už jsem začala kdysi začala tuto trilogii číst a skončila jsem pouze u prvního dílu. Tak jsem si tentokrát řekla, že to dotáhnu konečně celé.
Myslím, že celý příběh je tak notoricky známý, že se nemá cenu k němu asi ani vyjadřovat. Ale aspoň pár postřehů z celého tohoto prvního dílu:
1. Obdivuju Tolkienovu fantazii a hlavně jeho paměť. Filmy jsem viděla mnohokrát, tento první díl jsem četla podruhé, ale absolutně nemám šanci pobrat všechny ty historické souvislosti dějin elfů a trpaslíků a hobitů a Rohanu a nevím, čeho ještě. Jakože fakt hluboký respekt, že se nejedná jenom o jednorázové dílo, ale je to geniálně promyšlený svět.
2. I když filmy jsou podle mě skvělé, z knihy dýchá naprosto jedinečná atmosféra právě vnitřního prožívání těch jednotlivých postav, které film velmi těžko zachytí. Toto jsem si velmi užila.
3. Dost jsem se bavila na tom, že v podstatě jak film, tak i tento první díl je z velké části pouze o tom, že skupina jde. A celý svět to žere. Geniální Tolkien, opravdu :-)
4. Za mě jedna z velmi oblíbených postav je Glum. V tomto dílu toho o něm zas až tolik není, ale přece se tam táhne jako zlatá nit, celým tímto příběhem. Nicméně už se nemůžu dočkat druhého dílu, kde bude podle mě vystupovat ještě výrazněji.
5. A poslední postřeh je o překladu - musím uznat, že český překlad mě velmi baví (Frodo a Bilbo Pytlík a jeho příbuzní ze Sáčkova :-))

20 08.10.2022