antragus komentáře u knih

EDIT 2. 8. 2022:
Všimli jste si někdo těch profilů, co sem nahazují pět hvězd jak zběsilé? Myslím tím hlavně kolik mají všeobecně zaklikaných knížek a kdy vznikly? :-D :-D :-D

V univerzitním prostředí se pohybuji prakticky od dob svých studií, i když rozhodně ne na Karlovce. Abych tedy tak shrnul co na mě čiší z úvah této "studentky": nějaké to pivo, víno a sex ke studiu patří, na tom jaksi nic objevného není. Podstatně vkusněji to už popsali jiní a jinde... Zde na sebe autorka - doufám, že nechtěně - napráskala především svůj mentálně-duševní stav, který mi přijde, slušně řečeno, neutěšený. Drahá kolegyně, vstupem na akademickou půdu se dostáváte na území, kde se lidé mezi sebou standardně hodnotí především v rámci svých znalostí, erudovanosti v oboru, zkušeností a inteligence. Váš pohled rádoby módní ikony a ještě více rádoby módní policie je tady bohužel až na vedlejší, ne-li slepé koleji. Veškeré posuzování toho, kdo má mastné vlasy, kdo má jaké boty, komu se k čemu nehodí jaký kus hadry, co má aktuálně na sobě, si nechte do bulvárních plátku typu Blesk magazín. Rád bych upozornil na staré slovácké přísloví: "Kolikrát v haleně chatrné najdeš rozumy jadrné..." Osobně jsem poznal mnoho lidí, kteří se sice oblékali jako kašpaři, ale osobnostně i mentálně byli o mnoho řádů výš, než ti, co se je pokoušeli podle "vohozu" posuzovat. A to platí o vyučujících i studentech. Když to vezmete kolem a kolem, autorka tam nemá jedinou postavu, do níž by kvůli něčemu neryla nebo ji neoznačovala jako slabý článek SPOILER (možná až na toho erasmáka, kterému otevře víc než srdce hlavně něco jiného) KONEC SPOILERU. Přitom s těmi postavami chodí na pivo, prožívá "studentský život", po státnicích se s nimi až pateticky loučí... Tomu se říká faleš, moje milá. Pokud někdo všechny vyučující (včetně těch sotva třicetiletých, kterým profesuru v tom věku fakt nežeru) po třech letech studia vysoké školy označuje s přehledem jako profesory, tomu se zase říká blbost. Takže termíny akademické obce: autorka z knihy vyznívá tak, že má bakaláře z hispanistiky, ale minimálně docenturu z vlastní důležitosti a namyšlenosti, s níž neváhá posuzovat vše kolem sebe, přičemž nejednou dokazuje, že mentálně a hlavně sociálně to zatuhlo někde mezi základkou a maturitou.

8 01.04.2022

Za čtyři s hromadou výhrad. Předně v té první části, v níž autor "glosuje společnost, hraje si se slovy, využívá prvky satiry a humoru" - tím, že píše o tom, že někde potratil lyže, nebo že rozbil tetičce skleničku, nebo že neumí fyziku - tím opravdu neglosuje společnost. Není to ani satira. Hra se slovy nevypadá tak, že za každou cenu musím najít rýmující se koncovku, ač mi z toho leze sebevětší hovadina... To je opravdu upachtěný pokus o humor a poezii hodný žáka nižšího stupně, jak tu někteří již pravili přede mnou, a autora tak trochu podezírám z "vymetení šuplíků" z té doby. Na druhou stranu ve chvíli, kdy to začíná mít nějakou hlavu a patu, ve chvíli kdy se sem míchají motivy lásky, smrti a pošmourného světa - v tu chvíli to opravdu z mého pohledu začíná za něco stát a nebojím se to označit za poezii. Některé poslední kousky ve sbírce mi sice myšlenkově zrovna neimponují, ale na druhou stranu jsou stravitelné z hlediska formy. Nicméně pro příště - trapné říkanky ze školy nechat pod lavicí a i u té hodnotnější části knihy se nesnažit za každou cenu rýmovat (to nedělá poezii poezií), a to ještě totálně bez ohledu na rytmus (počet slabik jednotlivých veršů, chcete-li). A za co teda vlastně ty čtyři? Za upřímnost, za odvahu, za city a pocity. Jsou tam prostě věci a motivy, díky kterým bych si Daniela Jakubce koupil znova, tentokrát třeba i v delší stopáži...

3 21.01.2022

Nemám nic proti názorům dotazovaných. Taky si myslím, že '68 byla kur*árna a ještě větší potom způsob, jak to Rusáci prezentovali svým lidem. Nicméně když se zeptáte na tuto dějinnou událost padesáti lidí, kteří jsou ze stejné branže (čest výjimkám), v té době byli všichni v podobném věku a uděláte to víceméně stejnými otázkami...tak vám z toho leze k uzoufání nudná knížka rozhovorů, kde je prostě všechno pořád na jedno brdo. Takže ještě jednou - všechna čest těm rozhovorům, které přinesly i něco jiného, než jen střelbu u rozhlasu a zpackanou další kariéru (která - ruku na srdce - zase tak zpackaná nebyla, když jsou to do dneška významné osobnosti); čest těm, kteří bez keců přiznali, že neemigrovali, protože pochopili, že by ve světě znamenali kulový, zatímco tady měli svůj - byť překážkový - běh jistý a čest jakýmkoli vybočením z těchto jinak dosti jednosměrných rozhovorů. Ale tak aspoň pan autor ví, jak se vydělávaj prachy.

4 11.12.2021

Tentokrát za 5 pochopitelně z trochu jiných důvodů, než běžně - bibliografie se, jak známo, jako souvislý text prakticky číst nedá a nejzáživnější je tady ediční poznámka. Za tu makačku kterou tohle ale standardně dá si autoři ty hvězdy zaslouží... ;-)

4 29.05.2020

Za mě prostě ty tři - neurazí, nenadchne ač by mohla. Problém není v autorce, to v žádném případě, za mě je to spíš práce editorky/redaktorky. Holka nepsala vůbec špatně, rozhodně bych tam cit pro práci se slovy a psaní viděl. Je sice pravdou, že něčeho podobného má plný šuplík každý druhý náctiletý (jak to tu zaznělo již přede mnou), je ale otázka jestli se dá z toho šuplíku něco vybrat k vydání nebo je to vše jen balast rozechvělých náctiletých duší. Zde se vybírat opravdu dalo, to ně že ne. Jen si nejsem jistý třeba zařazováním školních prací. Sám jsem jich sice pár pro své literární pokusy a poklesky zrecykloval, ale jde právě o to přežvýkání pro potřeby prozaického textu. Školní práce bývají omezeny dodržením tématu, rozsahu, užitého stylu. Ve škole to možná poslouží dobře, ale je to tak sešněrovaný, že to prostě bez úpravy jen tak fláknout do knížky moc nejde. U některých částí si tak prostě myslím, že editorka neměla příliš šťastnou ruku a buď měla v té flashce, kterou údajně dostala zapátrat ještě hlouběji, nebo z toho klidně udělat jen 100 nebo 120 stran. Navíc na její nejistotu hraje trochu i fakt, že nejdelší a nejsouvislejší částí knihy je její doslov, zabírající větší plochu než (byť) ta nejdelší kapitolka tohoto díla a z velké části působí právě jako sebeobhajoba výběru a celého konečného obrazu knihy.
PS: "Narozena v devadesátkách" jako název taky není zrovna šťastný. Pro mnohé znamená "jé, budeme vzpomínat na dětství/pubertu/dospívání/devadesátky", v knize s tím ovšem koresponduje jen jedna krátká kapitola připomínek kolujících dnes běžně po Facebooku (Čuměli jsme na Beverly Hills a Esmeraldu) a rok narození autorky (která si zase z těch devadesátek tolik pamatovat nemohla, co si budeme...).

6 17.10.2019

Je to fajn rychlé čtení (ano, všiml jsem si, že je to pro čtenáře od devíti let, a už asi trochu nespadám do té správné věkové kategorie), které pravděpodobně plní svůj účel. V hororu obecně preferuji některé prvky více, některé méně a jsem rád, že se autor nebál zkoušet na čtenáře různé věci, čímž to nebylo všechno na jedno brdo. Za sebe bych jen vytknul nakladatelství redakci - prvně do bloku, proboha do bloku...v tomhle formátu to fakt vypadá bizarně. A za druhé, prosím, dořešte ty spojky a předložky na koncích řádků (ano, přesně ty, co tam už nemají co dělat). Kde se to jinak maj ty děcka naučit, když ne v knížkách?

4 06.06.2019

To máte asi tak. Nebudu škaredě ani škodolibě říkat, že nejerotičtější na těchto povídkách je název sbírky (nakonec, když se s ní vytasíte třeba ve vlaku, sklidíte nejeden významný pohled ;-)), ale trochu mi to tak připomíná dle rejstříku všech činností autorky ten současný vtip, kdy ona říká jemu: "Profesí jsem tohle a tohle, dělám taky támhleto, když mám volno tak se pokouším o tohle a občas ještě dělám tohle..." a on na to odpovídá něco v tom smyslu, že do tolika věcí nefušuje, ale ve finále umí taky ho*no... Na sbírce je až zoufale vidět, že některé povídky jsou novější, jiné starší, některé totiž působí vypsaněji, jiné, jakoby se jednalo o první krůčky v kurzu tvůrčího psaní. Dramaturgii výběru, tedy proč byly vybrány v pořadí, v němž jsou ve sbírce jsem moc nepochopil, v případě časové kontinuity dle datací mohlo být aspoň zajímavé sledovat, jak se autorka vyvíjela. Třeba úletová povídka (tušímže Šťastná intelektuálka letí nad Prahou, ale nejsem si teď úplně jist) v níž má všechno svou značku (necitovaný příklad: sedla si na židli značky (značka), na klín si položila notebook značky Toshiba, podívala se na ledničku značky Calex a v kabelce značky (značka) zapátrala po cigaretách značky Marlboro...no a pak s trochou štěstí konečně něco udělala), to znám. Taky jsem měl při svých neohrabaných pokusech psát kdysi potřebu jmenovat co nejvíc značek. U mě to bylo proto, aby bylo znát, že hlavní hrdina "na to má", a opustilo mě to přibližně v desíti letech...
Co se proklamované erotiky a dráždivosti týče - některé kousky jsou při zapojení fantazie příjemné a řekněme i poutavé, jiné mě vzrušují asi jako padesátník na chodníku. A tak je to vlastně se vším - některé povídky mají myšlenku, nápad, podání, délku tak akorát, všechno v nich funguje, jiné jsou vařené z vody až do hustoty tekutého písku, v němž se sama autorka beznadějně topí... Ty tři hvězdy jsou u mě tedy přesný průměr, který jsem vypočítal z hodnocení jednotlivých povídek.

3 01.04.2019

Vážení, za mě se tohle opravdu dost nepovedlo...
Kde začít? Po stránce jazykové - občas se stane, že se jazyk spisovatele, respektive možná někdy spíše i překladatele míjí s tím Vaším. Znáte ten pocit? Prostě se ne a ne začíst, zažrat (a autorka by vymyslela ještě dalších 50 synonym). Tohle jsem měl u téhle knížky (což je můj subjektivní problém - beru), ale autorka mi to opravdu nijak zvlášť neulehčovala - zcela objektivně.
Členění na odstavce je spíše úsporné, na málokteré stránce narazíte na více, než dva. Nejpozději ale v každém druhém najdete minimálně čtyři řádky synonym nebo v lepším případě jakýsi seznam slov spjatých s aktuálním tématem. Proboha NE! V tomhle se autorka vážně vyžívá. Kde nestačily tři čtyři řádky, tam nahodila rovnou odrážkový seznam, např. pocity, které Vás dokopu vydat se na pouť, případně rozhodující podnět, který Vás na cestu pošle - tam mi fakt v seznamu mezi písmeny SPZ neznámého auta a graffiti chybělo už jen to, že Vás pokálel pták... Ale třeba bude i další vydání.
Další věcí jsou citáty. Autorka jich používá hodně, většina se týká i problematiky a je k věci a většinou jsou čtivější než okolní text. Ovšem čím blíže závěru knihy, tím častěji je autorka použila jako oddělovače odstavců. Pardon, ale je toho moc a vážně to ruší od souvislého čtení.
Ohledně chůze jako takové se z fyzického či fyzikálního hlediska nedozvíte prakticky nic nového, ohledně putování - pro ty, kterým není jasné, že to nebude sranda, měli by si něco nachodit předem, vyzkoušet a rozchodit věci, které berou s sebou, měli by mít jistou duševní motivaci, občas si přemáchnout fusekle, počítat s puchýři a na konci si koupit suvenýr (z jmenovaných asi spíše duchovního charakteru), tak pro takové kniha skýtá řadu dobrých rad. Pro normálně uvažující lidi, kteří aspoň jednou za čas absolvují nějaký delší výšlap, byť jednodenní, někdy byli na čundru a dovedou si představit, jak by to na takové cestě vypadalo pár měsíců vkuse je to i při cca 150 stranách takové dosti chudé, řekl bych.
A teď už beze srandy - na to, že autorka údajně není vyznavačkou žádného konkrétního náboženství se to v knize svatýma jen hemží (nemám jí to za zlé, poutnictví s duchovním nádechem v naší kultuře nutně bude vycházet z křesťanství). Na to, že údajně proťápala tisíce kilometrů bych čekal více rad na cestu samotnou, třeba i s prožitými příklady, a méně duchovního koučinku před i po pasáži o samotném putování. A ubrat synonym, proboha, tohle není slovník!
Za mě tedy rada jasná - za prvé si sežeňte knihu Pěší turistika od Františka Mosera, která vám poradí jak správně chodit, co vzít s sebou, jak přenocovat, jak se chovat při nepřízni počasí, dokonce vám kromě inspirující myšlenky na zlámané končetiny narozdíl od knihy Jíst, spát atd. i poradí, jak se v případě takových a jiných zranění provizorně ošetřit, trochu si něco cestou uklohnit a možná dojde i na to přemáchnutí fuseklí. A to všechno, světe div se, na 120 stranách i s obrázky. Za druhé - a na to se asi Hallová chtěla soustředit více - si sami se sebou ujasněte jestli opravdu něco hledáte, čemu věříte, chcete si pročistit hlavu a máte fyzicky, psychicky, duševně i duchovně na to, abyste pouť svedli. Ale opravdu si nejsem jistý, jestli vám i v téhle části kniha Jíst, spát atd. s něčím pomůže, nebo Vás v lepším případě aspoň nakopne...

1 04.07.2018

OK, vyšlo to sice v roce 2006, ale už tehdy pro mě platilo:
Chlast - ano, uchlastalo se mi několik členů rodiny...
Trocha poměrně nevinného SM sexu - ano, ale všem které při čtení tohohle lehce svrbělo v podbřišku doporučuju zakoupit si jedno až dvě čísla časopisu Markýz, aby pochopili, co všechno SM opravdu je a může být...
Piercing a kérky - jj, v jednom namátkově vybraném čísle časopisů na toto zaměřených uvidíte obojí včetně hadího jazyka...
Takže pokud vás to fakt šokovalo, příliš chodíte do kostela nebo máte nějak jinak zúžený rozhled po světě. (Beru, že v Japonsku to tou dobou mohlo být jinak, ale pro středoevropana nic moc nového...) Z hlediska literárního to odpovídá svému vzniku - první výstup kurzů tvůrčího psaní se třemi popsanějšími postavami, náznakem děje, který ovšem probíhá spíš ve skocích, touha šokovat a ne příliš stran (kdyby to autora náhodou přestalo předčasně bavit). Na start to není špatný, léčba šokem možná může i za ty milionové prodeje, ale těmi oceněními si fakt jistej nejsem.

3 02.05.2018

Nooo. Dee Deemu se musí nechat, že si až obdivuhodně pamatuje co všechno fetil, kolik toho tu a tam a onde vychlastal, co to vlastně chlastal a s čím to míchal, kolikrát se z toho snažil dostat, jak se z toho snažil dostat a kde... Na to jak by tím vším měl mít vypláchnutej mozek je v paměti na takový hovadiny opravdu machr. Jinak se dočkáte sondy do dětství a tu a tam (ale opravdu tu a tam) nějakého hudebního zákulisí. Opravdu slušnou a logickou kontinuitu příběhu mají vlastně jen závislosti hlavního protagonisty, jinak jsou některé zápletky, období i epizodky často psané přinejmenším zmatečně, spousty věcí zůstává nedořešených nebo se Dee Deemu během vyprávění prostě vypařily... Prostě jsem čekal přeci jenom trochu víc a trochu jinak...

3 28.08.2017

Jednička téhle série mě celkem bavila, dvojku jsem zatím vynechával a trojka mi prostě padla do ruky, tak jsem do ní šel. Upřímně doufám, že ta dvojka bude lepší. Ruku na srdce, Tajemná historie 3 se dala shrnout do cca dvacetistránkového seznamu míst (rozuměj válek), kde se zjevilo UFO nebo nějací vesmírní emzáci s tím, že v podbodu každého místa by byl doplněný údaj o tom, kolik lidí zmizelo či nezmizelo. Protože takhle to přesně funguje. Hausdorf tentokrát jen neustále opakuje otázky, na které si ne vždy přesvědčivě na základě svých teorií odpovídá a kašíruje a kašíruje... Posledních 25 stran byl opravdu můj osobní Kampf, Herr Hausdorf...

1 20.02.2017

Vážení, co si budeme... Je to především autentický "historický" dokument a jako takovému mu dávám zlatý střed. Svoji funkci - informovat, poučit, uvést některé věci na pravou míru, oživit vzpomínky - splňuje, na druhou stranu (celkem pochopitelně) nečekejte nějakou zásadní zábavu, pokud tedy nejste fanatický fanoušek zrovna tohoto historického období.

1 20.01.2016

Rozhodně se to nedá číst jako červené knihovna, knihu nemůžete projet na autopilota. Tedy můžete, ale nic vám z ní nezůstane. Jak slova a činy zmíněného mystika, tak autorčin doslov vyžadují, aby se člověk alespoň trochu soustředil. Nejedná se o popis radikálních postupů a názorů islámu, jedná se o náboženský "fanatismus" v intencích toho, co známe i od křesťanských světců. Tedy nějaké zázraky, nějaká moudrost a hlavně totální odevzdanost Bohu (a nic jinýho v palici). Nakonec - ne nadarmo asi máme Boha společnýho, žejo...;-)
Z hlediska nových poznatků vám to o islámu či o súfismu, pokud nejste v náboženstvích totální analfabeti, zase až tak moc nedá; poznáte trochu více život islámského "světce", který se ale zase tak moc neliší od některých křesťanských, všimnete si pár myšlenek potvrzujících, že islám není jen středověká tupost (aspoň někdy teda...), ale vyloženě hluboký nebo odborný vhled do súfismu od toho nečekejte.

1 09.11.2015

Co si budeme, pánové autoři. Jsou dvě zásadní pravidla ve světě literatury. 1) Něco, co má úroveň časopisu Maxim, si nezaslouží pevnou vazbu, byť je to myšleno jako vtip. 2) Něco, co má úroveň časopisu Maxim, si nezaslouží víc než jednu hvězdu, byť je to myšleno jako vtip. Jelikož někdo to první pravidlo už stihl porušit, já aspoň dodržím to druhé...

1 09.11.2015

Oproti např. Ptačím zpěvům ze stejné edice téhle knize poněkud neprospívá, že je vše v ní uvedené od jednoho a toho samého autora, potažmo tedy z toho samého historického období. Co si budeme povídat, v 16. století mohla být takováto snůška povídek či průpovídek o tom, kdo kdy kde s kým a za kolik možná vzrušující, možná i šprýmovní, z dnešního pohledu to ovšem v ničem moc nepřekonává Blesk či ještě obskurnější bulvární plátky...

1 12.06.2015

Jak si můžete všimnout, tahle záležitost mi trvala opravdu hooooodně dlouho. Někde v půlce jsem se totiž kousl a nějak se nemohl dokopat k pokračování. A proč? Těžko se mi to vysvětluje, celá sbírka je pro mě takové jo i ne. Povídky jako takové nejsou špatné a protože si autor evidentně neklade za cíl vstoupit do čítanek, dá se říci, že i plní svou oddychovou funkci. Samy o sobě představují takový slabší průměr, jak je vidno v mém hodnocení.
Ale...
Minimálně v prvních několika povídkách má autor trochu problém s opakováním slov. Vzhledem k rozsahu sbírky a tomu, že jsem ani ve slušných knihovnických vyhledávacích udělátkách nenašel žádnou další knihu, kde by autor vystupoval jako původce příběhů (pouze jako ilustrátor), krade se mi na mysl neodbytně myšlenka jistého výplachu šuplíků, tedy modelu: někdo to chce vydat, tak tam narveme všechno co najdeme. Proto jsou některé povídky spíše nic moc, a hlavně minimálně za tou půlkou vám dojde, že je to všechno na jedno brdo. Stylistikou, nádechem, výrazovými prostředky, celkově přístupem k textu. I když se místy autor snaží, víceméně vždycky máte pocit, že za tím vidíte jednoho a toho samého kluka, který prostě jenom zkouší, co to udělá když... Prostě si myslím, že míň by tu bylo víc.
Obecně moc netuším, jakou tohle vastně mělo úspěšnost, sám jsem to koupil za kilo v trafice, ale zajímalo by mě, jestli celá sbírka prošla přes nějakého redaktora, či nikoli (případně bych jej celkem rád poznal, možná mu nabídl i některé texty k vydání), podobně jako by mě zajímalo, jestli je vydavatelství Naše vojsko, které se (zdá se) od převratu plácá v lehce bludném kruhu, opravdu tak masochistické nebo v něm prostě jen nemůžou najít, kde se vypíná sebedestrukční režim.
Není to pro mě úplnej shit, to v žádném případě. Jen mi přijde, že kdyby autora (i případného redaktora) někdo včas chytil za flígr a trochu je usměrnil, pár povídek vyškrtl s tím, že se to třeba může nechat na příště, kvalitativně by to sbírce rozhodně neuškodilo.

PS: Fakt se mi líbí autorovy ilustrace....Ale k tomu se neodvažuju cokoli víc říkat, k tomuhle nemám ani náznak nějakého vzdělání.

1 22.05.2015

Když se podívám na průměr bodů, které jsem dal jednotlivým povídkám, asi by to na ty čtyři hvězdy i dosáhlo, celkovým dojmem se ale stejně pořád nemůžu ubránit spíše třem. Takže moje hodnocení berte jako někde mezi. Pro mne se jedná o třetí knihou z této edice, ale trochu se neubráním dojmu, že některé stálice edice píší vlastně pořád dokola to samé, pouze přizpůsobují prostředí. Někdy to vyjde líp, někdy hůř. Hlavní dojmy z jednotlivin? Netradiční Urban neurazil ani nenadchnul; Soukupová v první povídce přesně to o čem mluvím, tematikou se nezabývala poprvé; zato poslední povídka mile překvapila a byla velmi příjemná - měla koule podobně jako její hlavní hrdinka...;-) ; Nellis se trochu pohrabala v psychice a rozhodně to nebylo až tak marné, Rudiš s Pilátovou tentokrát moc nepřesvědčili a to je mám celkem rád; Moník nám ukázal jak vypadá dovolená tak trochu z jiné strany; Hejdová poměrně mile popsala život a moudření takové, jaké je - není všechno zlato; a poměrně odrovnala Stárková svým překvapivým pohledem na věc, na který jí navíc stačila poměrně malá plocha příběhu.

1 18.05.2015

Když to vezmu kolem a kolem, je pravdou, že tohle moc silný zástupce edice Česká povídka není. Podle mého názoru, je to z velké části tím, že tématika jako taková, myslím, nemá moc co nabídnout a autoři musejí být jo kumštýři, aby nabídli víc než srab, v němž se současná partnerství a manželství z velké části nacházejí nejen podle statistik. A co si budeme říkat, komu se chce číst o srabu, který kolem sebe vidí v jednom kuse. Takže čest výjimkám, poněkud atypičtějším povídkám. Za mě tu jasně vedla Markéta Pilátová, která dokázala k tématu předvést něco jiného než tradiční dva si zahýbají, případně se už nemají rádi, rozcházejí či rozvádějí se, případně "A co děti?". Marek Šindelka to měl taky zajímavé a netradiční, na můj vkus bohužel trochu "přelyrizované", zbytečně složitě popisované. Biance Bellové se podařilo celkem slušně zachytit syrovost typu vztahů, který popisuje. Zbytek mi bohužel přišel z velké části nijak převratný.

1 20.04.2015

Co si budeme říkat, hodnotit dvě díla najednou jenom jedním hvězdičkovým rozsahem je trošku vražedné a bizarní… Ale co se dá dělat. Přiznám se, že Chancellor je pro mne prvním kontaktem s Julesem Vernem a po jeho přečtení jsem zůstal zírat s lehce povolenými panty. Asi jsem čekal poněkud dětštější pohled na věc, poněkud romantičtější představy o světě… A asi jsem taky nečekal, že mě mořeplavecké dobrodružství (ne, nepatřily nikdy k mým nejoblíbenějším) takhle chytne. Místo všech představ nastoupila poměrně tvrdá realita, ke všemu dosti realisticky podaná. Šílené, úžasné. Tomuhle bych dal opravdu plný počet. Jen mi dodneška neodešla z mysli otázka, do jaké míry tohle bylo vhodné i pro děti, které nebývaly zvyklé čumět na kolegy Norrise, Schwarzeneggery a spol. už od kolíbky.

Oproti tomu je Syn moře velice slabý odvárek, který bych viděl na 2-3 hvězdy. Chancellor jej evidentně vyloženě táhne ve vleku. Koncertními zvyklostmi by měl být Syn moře spíše předskokanem, ale riskovali bychom, že se k Chancelloru jen málokdo prokouše. Co je na něm tak špatně? Všechno. Všechno co v něm je, i to co v něm není…právě proto, že to tam není. Příběh působí, jakoby se na něm Pierre Maël teprve učil psát. Autor prakticky vůbec nevyužívá lyrických ani epických možností, které by mu příběh skýtal. Příklad: prostředí je popisováno mizerně nebo téměř vůbec, přitom například exotika v druhé části příběhu by toho snesla daleko více. Při závěrečné bitvě jsou všichni na jedné straně lodě, potom utíkají na druhou stranu lodě, potom jsou všichni zkrvavení, někteří mrtví a jedni z protivníků prostě vyhrají. Sjupr. Nějaký zásadnější popis boje? Ani lupou, vážení. Celkově pak i příběh působí značně schematicky; hlavní rodinná peripetie ústředního malého hrdiny vás napadne nejpozději ve čtvrté kapitole, aby se vám v páté potvrdila a zbytek je vlastně jen o pomstě a shánění jistých papírů. Je to jasné. Nebýt proklínané a nenáviděné byrokracie, tahle povídka by skončila dřív, než začala. Jediné, co by mohlo pana Maëla v mých očích zachránit od plnícího pera potřísněného jedem Curare a zabodnutého do jedné z půlek je nenápadná zmínka v tiráži knihy, kde stojí mnou ne zrovna oblíbené úsloví „přeložil a upravil“. Vyvstává nám tak vtíravá otázka nakolik byl původní text upraven – tedy jak moc je ještě věrný svému originálu a nakolik za všechny chyby může úprava. Jo, těžko říct. Ale hodnotit máme výsledek, ne?

1 17.06.2014

Já vážně nechci být za tu škarohlídskou svini, co jde za každou cenu proti proudu, ale mě to vážně celkem nechytalo. Respektive jinak - doteď jsem měl od Kinga za sebou jen dvě bachmanovky (Blaze, Zhubni) a obě mě zaujaly daleko více. Tohle jsem rozečítal nadvakrát a když se ohlídnu, tak to sice nebylo špatný, ale přijde mi, že King místy zbytečně natahoval tu hru "Jak je to dál". Navíc mi asi nesedělo zcela komorní prostředí. Jistě, byly tam opravdu výživné momenty, ale při ohlédnutí zpátky si pamatuju jen ty. No nic, možná je chyba ve mně.

5 19.05.2014