Anjin

Příspěvky

Hlava světaHlava světaRebecca Gablé

Od autorky jsem četl již Druhé království a musím říct, že jsem z toho byl nadšený, takže jsem k téhle knize přistupoval s velkými očekáváními. A bylo jim vyhověno beze zbytku. Na rozdíl od Druhého království jde celkově rychlejší knihu, což je na jednu stranu smutné, protože R. Gablé má tu schopnost, že Vám její postavy hodně přirostou k srdci. Respektive velká část z nich a to navzdory tomu, že pozornost je především upřena na Tugumíra a Otu. Autorka sama přiznává, že v tomto případě (navzdory tomu, že zde jsou i její hlavní postavy skutečné) napíná historicitu až na doraz, ale vzhledem k dostupným pramenům je to zcela pochopitelné.

13.04.2020


Jméno větruJméno větruPatrick Rothfuss

Co určitě nelze autorovi upřít, tak to je mistrovství slova. Opravdu, je to neobyčejně čtivé, lehké, čtení jde samo od sebe. A vtáhne do děje. (Nemenší poklonu si tedy zaslouží překladatel.)

V čem je tedy problém? Právě že v tom, že když jste uprostřed té skvělé jízdy, začnete mít pocit, že kloužete tak trochu po povrchu. Možná skutečné Rothfussovo mistrovství tkví v tom, napsat knihu (knihy), kde se v podstatě nic nestane. To je samozřejmě trochu nadsázka, ale skutečně, děj se ponejvíce hýbe na začátku a k závěru. Někde mezi tím si člověk říká: O co tu vlastně jde?

To je ještě posíleno tím, že čtenář vlastně všechno vidí skrze hlavní postavu. Což samozřejmě vede k silné identifikaci s ní, bohužel, alespoň pro mě, je Kvothe hrdina samolibý a sebestředný. I jeho "slabší chvíle" tady vlastně slouží k ukázání toho, jak velkým je. Přitom, mám pocit, že v klíčových okamžicích prostě zasáhl nějaký osud, který ho popostrčil, není to důsledkem jeho mimořádných schopností.

S tím souvisí i to, že zákonitě ohledně všech a všeho ostatního se dosti klouže po povrchu. Nečekejte drobnohled postav a prostředí, jako u některých jiných fantasy. Tady většinou slouží jenom jako stafáž hlavnímu hrdinovi a i u těch, kde by se to přímo nabízelo, se toho o nich příliš nedozvíme, protože buď jsou to postavy mimořádně "tajemné" (že, Denno) nebo tak trochu blázni (zdravím mistra Jmenovače).

Chvílemi ta kniha velice baví, chvílemi jsem měl chuť ji zahodit, a udržel jsem se pouze silou vůle. Pokud dám šanci druhému dílu, tak za nějakou dobu. To vše s vědomím, že zase tak špatná není. Přinejmenším po stylové stránce. Na druhé straně, zcela určitě je přeceňovaná...

02.11.2019


Nevyžádané rady mládežiNevyžádané rady mládežiMarek Vácha

Při čtení knihy se mi vybavila scéna z Mladého papeže, když Pius XIII. mluví se svým učitelem a ptá se ho, proč byl proti němu. "Vždyť nevěříš v Boha." "Jak to víš?" "Zapomněl jsi? Taky mi bylo padesát."
Aby bylo jasno, proti autorovu záměru nic nemám. Ba právě naopak, souhlasím s ním a v mnohém má skutečně pravdu.
Naneštěstí, z téhle knihy je mnohem jasnější rozpoložení Marka Orko Váchy, než to co se snaží sdělit. Je naprosto zřejmé, že to je člověk, na kterého těžce dolehla krize středního věku. Ostatně, párkrát to v knížce i vlastně sám říká, kdy lituje toho, co neudělal, a co by dělal, kdyby byl ve věku... A možná ještě víc tu maluje obraz sebe, jaký by chtěl být. Muž lovec a žena, která se nebojí mít červenou rtěnku, která se nebojí být vyzývavá, to pěkně prosím píše člověk, který každou svou přednášku začíná slovy: "Já tohle nemám rád, já jsem takový tichý introvert." Nebo jak píše o tom, že ho v podstatě nezajímá, z čeho se mu lidé zpovídají. Tak co chcete, Otče! To jako tam máme běžně vyznávat smrtelné hříchy?
Ne že by neměl do jisté míry pravdu, co se týče současných mladých katolíků (byť tedy se dá pozastavit nad tím, že pokud mu vadí proud intelektuálů, tak proč je kaplanem v akademické farnosti). Nevím, jestli by je lze označit za bezbarvé, možná spíš za stejnorodé. Ale není to do jisté míry logické, neboť v církvi už dnes zůstávají jen určité typy lidí?
Z celé té nesouvislé knihy, která není ničím jiným než prostě shlukem autorových myšlenek (z nichž některé už trochu připomínají libertinismus) vyplývá, že Marek Orko Vácha se nachází v těžké osobní krizi (nebo nacházel). Už dlouho něco dělá, a teď má pocit, že to dílo by už mělo být nějak vidět, něco by se mělo stát, a ono se to neděje...

05.10.2020


Kavalíři, puritáni, královrazi: Anglická občanská válka 1642–1649Kavalíři, puritáni, královrazi: Anglická občanská válka 1642–1649Pavel Vodička

Jako obvykle mám u knih z této série pocit, že ač se autor důsledně snaží být nestranný, nedokáže se udržet, aby nefandil té "správné" straně (což bývá vždy opačná strana, než na které bych stál já). V tomto případě patří autorovi sympatie zjevně Oliveru Cromwellovi (méně pak už celé parlamentní straně), což vychází najevo hlavně ke konci. Takže tu třeba poněkud zamlčuje jeho brutální tažení v Irsku, ani nijak nerozebírá jeho vojenskou diktaturu. Na druhé straně, otevřeně říká, že období osobní vlády Karla I. nebyla žádná hrůzovláda, jak ještě dnes je občas slyšet.
Jinak to opět hodnotím velmi kladně. Anglická občanská válka je u nás opravdu zapomenuta, snad jen zájemci znají jména jako Edgehill, Marston Moor a Naseby, ale opět jen ty, už ne takový Lostwithiel.

10.02.2021


Války růžíVálky růžíRobin Neillands

Vskutku jenom málokdy se vidí kniha takovéhoto rozsahu (necelých 200 stran), ale mimořádně hutně nabitou informacemi. Perfektně vybalancovaný popis postav, bitev i celého toho příběhu Války růží. Lze i ocenit, že autor si zachovává určitý odstup a snaží se na každou postavu dívat nestranně a kriticky.

01.03.2019


Mudrosloví urozeného pána Tyriona z LannisterůMudrosloví urozeného pána Tyriona z LannisterůGeorge R. R. Martin

Sbírka více či méně trefných výroků jedné postavy Písně ledu a ohně. Nic víc, nic míň. Přidaná hodnota: Pokud fanouškovsky sbíráte vše, co s touhle tématikou vyjde, a nebo pokud si zapamatujete a ve vhodnou chvíli některou z hlubších Tyrionových průpovídek.

09.05.2019


Stín větruStín větruCarlos Ruiz Zafón

Mimořádně silná kniha, byť v řemeslném provedení by se určité slabší stránky našly. Především, knihu nelze, jak je ostatně napsáno už v anotaci a jak podotýkají kolegové níže, jednoduše zařadit. Respektive, má v sobě prvky více žánrů. Nutno podotknout, že jsou do sebe zakomponovány velice uměle a dohromady vytvářejí úžasnou atmosféru, která je asi nejsilnější devizou celé knihy. Skutečně, po téhle stránce je asi vrcholem knihy scéna v Andělovi temnoty, která mě samotného na okamžik přesvědčila, že všechny jeho obyvatele stíhá strašlivé prokletí.
Co podle mého názoru místy lehce pokulhává, jsou charaktery postav. Na jedné straně je to jedinečné panoptikum, z nichž každá je jiná, má svojí motivaci a svůj příběh, na straně druhé, jak se jim dostáváme trochu pod kůži, začíná být situace lehce nevyrovnaná. Zatímco „juliánská" linka je bezesporu perfektně prokreslená, v té druhé už to tak přímo není. Zejména hlavní postava prochází dějem občas tak, že její myšlenkové posuny občas vyplynou poněkud odnikud a není úplně možné je sledovat. To je i u některých dalších postav. Také paralely mezi oběma linkami jsou někdy až příliš umělé (resp. jejich osudovost).
Jak už jsem ale psal, celkově jde o velice silnou (byť místy předvídatelnou a čtenáři nějak povědomou) záležitost. Uvidíme, jak se předvedou další díly.

05.05.2019


Zničení člověkaZničení člověkaC. S. Lewis (pseudonym)

Vše, co je třeba říci, je asi už řečeno níže, pouze lze dodat, že tím samým tématem, byť z trochu poněkud jiného úhlu pohledu a stylu, se zabývá i Weaver, přičemž domnívám se, že obě knihy lze velmi užitečně číst vedle sebe, ale téma, dále rozvádí i další , např. můj oblíbený R. Legutko.

Lewis věděl, co je zaseto, my tu setbu teď sklízíme...

05.10.2019


ŠinjúŠinjúLaura Joh Rowland

Upřímně řečeno, první polovina byla dosti slabá. V podstatě neznámý hrdina se potuluje po místech a svědcích sem a tam, a je při tom veden pouze svým instinkty a touhou po pravdě. Člověka to vtahuje jen pomalu, ale teď po přečtení zpětně oceňuji, že i tímto trochu táhlým způsobem se můžeme hrdinovi dostat pod kůži. Dalším záporech je nepochybně to, že, jak už jsem zmiňoval, hrdina je poněkud neumělí a jeho pátrání tomu odpovídá. A co víc, samotný postup příběhu nám vlastně znemožňuje snažit se domýšlet, všímat si detailů, které snad Sanovi unikli, prostě pátrat, kdo je vrah. Několikrát se tak děj posune stylem Deus ex machina, kdy hlavní postavě dojde něco naprosto neočekávaně, na základě toho, co ví sice Sanovi, ale nikoli čtenář. Detektivní linka tedy poněkud pokulhává, uvidíme, jestli se to zlepší. Ovšem pokud to budeme brát jako historický román, lze si to užít, zejména zhruba od půlky, kdy to začíná dostávat spád. Autorce se celkem dobře podařilo vystihnout dobové a místní reálie a myšlenkové vzorce, ovšem v lehce "europeizované" a oslabené formě, která je pro běžného čtenáře přijatelnější, než táhlé a poněkud emocí prosté japonské tradiční vyprávění postupy (viz Joshikawa).

28.06.2019


Tolkienovo vidění světaTolkienovo vidění světaPeter Kreeft

Výborná kniha, která jde až na dřeň. Tedy, na filozofickou dřeň. A to jak samotného Pána prstenů, kteréžto dílo zde slouží jako ilustrativní podklad pro filosofický výklad stejně jako předmět pochopení, tak i nás samotných. Velmi obohacující, po mnoha stranách. Jenom snad je tolik nabytá myšlenkami, že ve vhodný čas bude třeba se k ní zase vrátit.

16.07.2019


Příběh BiafryPříběh BiafryFrederick Forsyth

Chvíli jsem rozvažoval mezi čtyřmi a pěti a nakonec jsem se rozhodl pro pět. Biafra si to zaslouží. Hlavně tedy díky své dokumentární hodnotě, protože i dnes mnozí o oněch událostech nevědí (u nás se tomu není zase tolik co divit) a nebo převládá názor, který jako by kopíroval postoj vlády Harolda Wilsona. Ano, toho Wilsona, který byl svého času miláčkem západní levice, a který je přinejmenším spoluodpovědný za to, co se tehdy v letech 1966-1970 v Biafře stalo. Ostatně, celá kniha se notně zabývá právě Britskou rolí v oněch událostech. Osobně bych třeba rád více do hloubky poznal plukovníka Ojukwu.

03.05.2020


V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: Od modernismu k neomarxismuV myšlenkovém světě Tomáše Halíka: Od modernismu k neomarxismuJiří Fuchs

Svého času jsem měl T. Halíka velmi rád. Postupem času, čím více jsem ho poslouchal, jsem začal pozorovat, že v podstatě stále říká to samé, stejné obraty, stejnáí témata... a co víc, že to co říká, nejenže není originální, ale ono to navíc i způsobuje zmatek a vnáší chaos tam, kde by mělo být jasno...

Jiří Fuchs v podstatě neříká nic nového. Alespoň pro ty, kteří Halíka už nějakou dobu znají. Jen to zasazuje do hlubšího filosofického rámce. Místy, hlavně první části, může jeho text působit dojmem až přílišné emotivnosti, která snad někdy přerůstá v agresivitu. Nicméně, vše co je zde uvedeno, má oporu ve skutečnosti.

"A já jsem vždy upozorňoval, že je vždy třeba číst velmi pozorně znamení doby a být připraven k neustálé rekontextualizaci víry. Jen taková víra, která je hluboce promýšlená a promeditovaná, je víra skutečně dospělá," tento typický, a v mnoha obměnách vyprávěný, Halíkův obrat mluví za vše.

19.06.2020


Proč selhal liberalismusProč selhal liberalismusPatrick J. Deneen

Trochu od Triumfu průměrného člověka, trochu od Benediktovy cesty, ale tak nějak obecnější a snaží se jít po kořenech toho, proč je dnes liberalismus v krizi. Přičemž, a to je třeba říci, samotný základ vidí už v samotných mylných postulátech této ideologie, přičemž je ale autorovi rozhodně vzdálené nějaké nostalgické volání po minulosti. Také ale nepřichází s nějakým jednoduchým řešením. Spíše vybízí k zamyšlení.

10.11.2020


Bitevní mágBitevní mágPeter A. Flannery

Konečně zase nějaká pořádná klasika. Už mám dost těch šedých charakterů, kterých jsou ty "surové, špinavé a drsné" postmoderní příběhy plné. Flannery si na nic takového nehraje. Jeho příběh na navenek typická pohádka, jak se z zneuznaného a slabého kluka stala poslední naděje světa. Ale jaká pohádka. Emoce z ní přímo čiší. Hněv, strach (povýšený téměř na zbraň hromadného ničení), smutek, zlost. Ale také ta světlá strana, jako přátelství, odpuštění, soucit, láska. To všechno je tady vyšperkované do nejmenších detailů, a hraje to v příběhu mimořádnou roli. Poklonu musím složit zejména zobrazení Zla, které není jen jakýmsi neurčitým nepřítelem (stanou se hrozné věci, když vyhraje), ale nabývá velmi konkrétní a naturalistickou podobu. A tím příběh paradoxně dostává dospělejší nádech, protože na rozdíl od těch, které jsem zmiňoval na začátku, a které jakoby ustrnuly v dětinské krutosti (nakonec, vše je dovoleno, že?), tohle nám ukazuje, že jsou chvíle, kdy stojí za to se postavit k Nepříteli čelem a bojovat.
Příběh je do značné míry ukončený. Ale přesto si myslím, že by byl pokračování hodný.

07.10.2020


Blázni a smrtelníciBlázni a smrtelníciBernard Cornwell

Asi zatím nejcivilnější Cornwellova kniha a druhá (spolu s Katem) kde se neválčí. A snad třetí, kde je příběh uzavřen. Vytváří to tedy určitý tlak na to, aby byl odvyprávěn se vším všudy. Tady se Cornwell rozhodl vsadit na jistotu a tak nerozplétá žádnou detektivní (víceméně) nebo válečnou linku. Díky tomu je to lepší než Kat, už ne než Azincourt (ale to považuji za autorovo vůbec nejlepší dílo, takže to není příliš překvapivé). Prostě si, očividně pro radost, napsal román o divadle v alžbětinské Anglii. A psát umí, takže to, jako obvykle, dokáže vtáhnout do děje, obsahuje břitké dialogy a poskytne slušnou přehlídku pěkně roztodivných charakterů.

30.10.2020


Pád říše římskéPád říše římskéMichael Grant

Čtivě podané a rozhodně originálně pojaté příčiny pádu Západořímské říše. Také lze ocenit, že je to jedna z mála knih, které se zabývají pozdní římskou říší. Za sebe bych ovšem ocenil větší míru faktografie. Nemohu se navíc zbavit dojmu, že autor píše tak popularizačně, až se dopouští drobného intelektuáního podvodu, kterému by měl odolat kažý historik. A sice, promítá si do minulosti současnost. Jak jinak si vysvětlit nářky nad rasismem Římanů (přičemž spíše než rasismus šlo o určitou formu kulturního konzervatismu) a nad tím, že nedokázali barbary integrovat? Přitom je zjevné, že každá společnost, pokud má zůstat pohromadě, si musí udržet alespoň určitou míru kulturní a hodnotové homogenity. Jistě můžeme se bavit o tom, zdali Římané tuto nechuť nepřeháněli, či zda byla v této míře moudrá, obzvláště poud už barbaři v říši byli, ale odsuzovat to jakorasismus je hloupé přehánění. Dále je třeba jako dobově módní odsoudit jeho zveličení podílu křesťanů. Ano, zavedení křesťanství jako státního náboženství (třebaže tento krok učinil až Theodosius, ne Konstantin, jak Grant uvádí) nepochybně znamenalo určitou změnu paradigmatu, ale rozhodně nelze říct, že zatímco římský polyteismus byl tolerantní, křesťanství nikoli. Pokud pomineme i místní opravdu brutální pronásledování této komunity, co taková Židovská válka? Co takové vyhlazení druidismu? A ano, je pravdou, že někteří křesťanští myslitelé zaujímali k říši značně ambivalentní postoj, ale řada nikoli. A domnívat se, že egalitářský pelagianismus mohl oproti katolictví poškozenou budovu říše podepřít, to chce opravdu fantasii.

05.08.2021


Křižáci. 1, Bůh to chceKřižáci. 1, Bůh to chceZofia Kossak-Szczucka

Přemýšlím, jak knihu pobrat. Zatímco první část (ano, i v díle prvním ze čtyř je uprostřed vidět určitý markantní zlom) sledujeme příběh tří bratří-rytířů, kteří se spíše souhrou okolností dostávají na sněm v Clermontu, v část druhé se nám děj rozprskne do řady malých epizod a epizodek, jejichž aktéry jsou různí účastníci výpravy. Je to dobře? Přijde na to. Pokud dokážeme přenést přes srdce, že v celku pravděpodobně nebude nikdo výrazně v popředí, pokud autorce odpustíme účelovou historickou fabulaci, můžeme si užít perfektní popis doby, kdy pohanští bohové a bůžkové ještě žili mezi lidmi a kdy se Západ vytrhl z kořenů a navzdory chodu dějin i všem předpokladům se vypravil na Východ. Protože o tom především je tato kniha.

20.03.2019


Oheň probuzeníOheň probuzeníAnthony Ryan

Těžko se začítalo, těžko. Ostatně, přistupoval jsem k tomu dost s nedůvěrou, protože Stín krkavce pro mě ve výsledku byl mimořádným zklamáním. Nicméně, musím říct, že po nějaké 150 stránce se to pořádně rozjelo a já jsem si po dlouhé době zase užil kvalitní fantasy (byť v podstatě steampunk) od které jsem se nemohl odtrhnout a jejíž druhou polovinu jsem přečetl na jeden zátah. Ano, není to dokonalé. Informace proudí ke čtenáři až příliš pomalu a k tomu spíš jen tak mimoděk a pak je najednou konec. Stejně přicházejí zvraty děje. A nakonec i proměny postav jsou takové, přestože v konečné důsledku dosti výrazné (a nikoli úplně špatným směrem). Přesto, s mírným optimismem hledím k dalšímu dílu.

21.06.2019


VyznáníVyznáníAurelius Augustinus

Domnívám se, že jest nesnadné, číst pro dnešního člověka sv. Augustina. Text sestávající z filozofických a teologických pasáží, které jsou (až na poslední tři knihy) namixovány, s Augustinovými životními vzpomínkami. Že všeho čiší, řekl bych, až do krajnosti vybičované emoce, a to vše je ještě přeloženo ustavičnými invokacemi k Bohu. V každém případě mnohovrstevnatá kniha, přičemž připouštím, že mně se podařilo proniknout pouze několika vrchními úrovněmi. Abych se dostal dál, bude potřeba se ke knize ne jednou, ale určitě několikrát vrátit. A asi nikoli to číst v kusech, ale po malých úsecích. Pokud bych to měl shrnout, jedná se o skutečně niterný popis trnité cesty jednoho člověka k Bohu. A musím říct, že při popisech pocitů, které zadíval, např. dojem temnot ve kterých tápe, hledáme světlo, tak v tom mi byl Augustin tak nějak blízký. To může zažít, a já se odvažuji tvrdit, že i zažívá, byť o tom třeba sám neví, každý člověk. K tomu jsou přidány ony úvahy, z nichž mnohé dodnes neztratily nic že své platnosti. Na závěr nezbývá, než dodat, že jsem četl přečíst vydání z roku 1926, a jsem za to rád. Ten jazyk k tomu perfektně sedí.

28.07.2019


Králové divotvůrciKrálové divotvůrciMarc Bloch

Pozoruhodná kniha, která je celá věnována jednomu obecně nepříliš známému fenoménu (byť se domnívám, že v obecné paměti stále tak nějak je, a mnoho všeobecně vzdělaných lidí ví, že se něco takového dělo), který je ovšem integrální součástí evropské podoby monarchismu. Nelze pominout ani čtiví Blochův styl, se kterým podává skutečně celistvé dějiny tohoto zázraků (snad až na Dodatky, jež jsou však povinnou úlitbou odbornosti, a pro samostudium mohou být zásadní). Jistě, některé informace jsou zde zkreslené, některé nedostatečné, některé dnes už překonané. Ale to je prostě dáno dobou, ve které to psal a pramenů, které se mu podařilo shromáždit. S tím sám Blocha počítal a je riziko každé historické knihy. Na hodnotě jeho velkolepé knize to však ničeho neubírá, nebo jen velmi málo.
Je zde však jeden vnitřní rozpor, který není vlastní jen Blochovi, ale v podstatě i celé škole Annales. A sice, že na jedné straně se usilovně snaží co nejvíce proniknout do dobových reálií i dobového myšlení lidí, ale na straně druhé, podle mého názoru toho nikdy nebudou schopni. Ve svém chladném pozitivistickém odstupu se totiž stavějí k dějům, v tomto případě zázrakům, v lepším případě se skeptickou nedůvěrou, v horším případě s kritickým odmítáním. Ostatně krátce se toho ve svém doslova dotýká i Le Goff (který byl sám tímto přístupem rovněž ovlivněn, byť se to snažil vědomě co nejvíce oslabit).

31.07.2019


Benediktova cesta – Křesťanský život v pokřesťanské doběBenediktova cesta – Křesťanský život v pokřesťanské doběRod Dreher

Podobně jako už dříve vyšlé knihy Globální sexuální revoluce a Lvi přichází popisuje Dreher v Benediktově cestě kolaps Západní civilizace, která jako by v sebevražedné křeči měla zvrhlou radost z toho, že se může co nejvíce vytrhnout se svých kořenů. Od výše uvedených se tato kniha liší tím, že je relativně útlejší a nezabývá se pouze jedním aspektem těchto procesů, který by rozebrala vyčerpávajícím způsobem rozebrala, ale snaží se zůstat v komplexní rovině. Do této roviny se ovšem snaží zahrnout návod, jak i v současné době žít křesťanský život. Jistě, Dreher je silně emocionální člověk (doporučuji si s ním přečíst nějaký rozhovor), přičemž jeho návod je psán pro americké reálie a o přenositelnosti některých rad, stejně jako o těchto dílčích radách samotných, lze mít důvodné pochybnosti ale v celku se jedná o velmi inspirativní a poučnou knihu.

06.09.2019


Historie extrémní pravice ve FranciiHistorie extrémní pravice ve FranciiMichel Winock

Velmi jsem váhal mezi třemi a dvěmi hvězdami. Nakonec jsem se rozhodl pro tento počet, protože ve svém celku se nejedná o tak špatné a zideologozované dílo, jak jsem se z počátku obával, a nelze než ocenit snahu se s touto problematikou vypořádat, protože ta skutečně provází Francii už velmi dlouho. Ovšem, jednotlivé části knihy mají nestejnou kvalitu. Zatímco tedy je třeba pochválit zejména kapitolu napsanou asi největším současným francouzským odborníkem na fašismus Milzou, který se úzkostlivě snaží identifikovat skutečné fašisty a odlišit je od jiných skupin, najdeme tu také kapitoly, kde autor cituje Adorna a Gramsciho, nebo označuje konzervatismus za krajně pravicovou ideologii, zatímco socialismus podle něj směřuje k vyšší formě demokracie. Najdeme zde také šmahem zařazení kontrarevoluční tradice mezi krajní pravici stejně jako neschopnost podat skutečnou a nestranou analýzu, proč se třeba lidé k té krajní pravici uchylují. Když si však člověk odfiltruje tyto "řeči", zejména v první, druhé a poslední kapitole, úvodu a závěru, může jít o knihu přínosnou.

09.09.2019


FrancoFrancoPaul Preston

Dosti neobjektivní a jednostranné. Franco nebyl žádný beránek, ale využít 649 stránek hustě popsaného textu jenom k neustálému zdůrazňování toho, že v něm nebylo nic dobrého a byl to nejhorší, co Španělsko potkalo, je trochu moc. Navíc autor až příliš dává najevo své sympatie k levici (na Druhé republice nebylo nic špatného, Calvo Sotelo si vlastně mohl za zavraždění sám, protože to byl hnusný pravičák). Což by vlastně paradoxně ukazovalo, že Franco měl pravdu. "Neměl jsem jiné nepřátele než nepřátele Španělska," přičemž ti nepřátelé byli rudí a zednáři.

06.04.2020


Keltové: Mýtus a realitaKeltové: Mýtus a realitaStefan Zimmer

Asi by bylo naivní u knihy, která má podtitul "Mýtus a realita, čekat něco jiného než "Opravník obecných omylů". Jako základní představení Keltů to hodnotím velmi kladně, jen z toho dosti čiší až chorobná snaha, přivést veřejnost na správnou cestu, čili říci všem: "Vy si myslíte, že tohle byli Keltové, ale tak to není!" Především z posledních dvou kapitol. Jejich autor zcela jasně říká: "Keltové byli tohle, jsou pryč a všechno co si myslíte nebo se považuje za keltské je špatně, protože to se nikdy nevrátí." Možná tak mimoděk ukazuje specifickou nemoc určitého druhu kulturních antropologů, kteří mají tendenci odsuzovat vše, co jim nezapadá do škatulek, aniž by při tom byť vůbec jen zauvažovali nad možností vývoje, a třeba i sebeovlivňování, kultury, při udržení její integrity.

17.11.2020


Hořící oheň - Život svatého Pia X.Hořící oheň - Život svatého Pia X.Wilhelm Hünermann

Překrásná kniha, plná víry, lásky, sebeobětování a občas i toho laskavého humoru. Taková, jaký byl i Pius X.

10.02.2021


Čaroděj ZeměmoříČaroděj ZeměmoříUrsula K. Le Guin

Ano, souhlasím s tím, že to je kniha, ve které se události spíše dějí, než že by se odehrávaly, ale k mému vlastnímu překvapení mi to ani nevadí. Příběh je vystavěný dobře, sice koncentrovaný na hlavního hrdinu, což ale při této délce nijak nevadí. Jistě, jeho cestám a světu Zeměmoří celkově by snad slušelo trochu košatosti, ale opět, vzhledem k délce knihy to ani tolik nevadí (navíc jsou i další díly). A při tom na Vás skutečně dýchne onen závan nostalgické, "čisté", fantasy, což osobně kvituji.

09.07.2021


Pinochet: Portrét diktátoraPinochet: Portrét diktátoraGonzalo Vial

Velmi příjemný, čtivý, přitom však informačně vyčerpávající portrét Augusta Pinocheta, dnes spíše démonizované, přitom však veliké, postavy chilských dějin, jejíž zastánci pomalu mizí, přitom však ještě nevymírají. Tahle kniha do značné míry ukazuje proč. Vyváženě nezastírá problematické rysy Pinochetovi osobnosti (sám píše, že v jeho osbnosti bylo "cosi démonického" - může si to dovolit, osobně ho znal), i jeho režimu, přitom ale bohatě popisuje i jeho úspěchy (zejména na poli ekonomickém). Také se pečlivě snaží rozklíčovat, co doopravdy Pinochet nařídil, za co nepochybně nese odpovědnost, ale také co je výplod informační války proti jeho osobě (která byla a stále je jakýmsi mediálním mainstreamem, pokud na něj přijde), ba dokonce která obvinění jsou absurdní. Nelze než doporučit.

10.08.2021


Až do těch hrdel a statků?Až do těch hrdel a statků?Jiří Georgiev

Už dlouho pozoruji, že v mnohých knihách o politickém myšlení je Rakousko (a Střední Evropa obecně) trestuhodně zanedbáváno. A přitom, svým národnostním i politickým složením, stejně jako státním zřízením, to byl útvar, který by myslím mohl být v mnohém inspirativní i dnes. Danou publikaci proto hodnotím, i s ohledem na kvalitní styl, jakožto i nepochybnou fundovanost autora, jako určitou snahu o nápravu výše zmíněného nežádoucího stavu, nanejvýše kladně.

29.04.2019


Proč NE eutanázii aneb Být, či nebýt?Proč NE eutanázii aneb Být, či nebýt?Marta Munzarová

Přehledný a stručný, přitom však přesvědčivý souhrn argumentů proč by bylo uzákonění eutanazie katastrofou. Nejde o to, přečíst si jednotlivá pro a proti, popřemýšlet nad tím a možná si vytvořit vlastní názor. To není cílem této brožury. Byť v druhém sledu, člověku, kterému toto položil jako vhodný úvod do problémů, by nějaké obsáhlejší a rozvinutější dílko nebylo na škodu. Toto ale splňuje svůj úkol beze zbytku.

01.07.2019


Pietas AustriacaPietas AustriacaAnna Coreth

Skvělá studie, která jasně ukazuje, že Habsburkové a katolicismus k sobě prostě patří. Potenciálně poučné nejen pro zájemce o danou oblast, ale i pro ty katolíky, kteří hájí Československo z pozic, že vlastně Habsburkové byli velice antiklerikální, a že vlastně rozpad monarchie nic neznamenal, pokud nebyl přímo přínosný. Snad se někdy dočkáme i podrobnější rozpracování tohoto fenoménu i v češtině.

03.07.2019


1