Anjin komentáře u knih

Trochu od Triumfu průměrného člověka, trochu od Benediktovy cesty, ale tak nějak obecnější a snaží se jít po kořenech toho, proč je dnes liberalismus v krizi. Přičemž, a to je třeba říci, samotný základ vidí už v samotných mylných postulátech této ideologie, přičemž je ale autorovi rozhodně vzdálené nějaké nostalgické volání po minulosti. Také ale nepřichází s nějakým jednoduchým řešením. Spíše vybízí k zamyšlení.

5 10.11.2020

Průkopnická práce, která vyčerpávajícím způsobem podává problematiku ultrapravice v politickém životě carského Ruska. Zasazuje ji do historického kontextu, popisuje jednotlivé skupiny, osobnosti, vývoj, symboly, vztah k carovi, dumě apod. Někdy je znát, že autor svou kritiku směřuje z liberálních pozic (na druhé straně, má na to právo, a nijak to nenarušuje objektivitu) - třeba co se týče ultrapravicí navrhovaných reforem - ale přesto nelze než doporučit.

2 30.10.2020

Asi zatím nejcivilnější Cornwellova kniha a druhá (spolu s Katem) kde se neválčí. A snad třetí, kde je příběh uzavřen. Vytváří to tedy určitý tlak na to, aby byl odvyprávěn se vším všudy. Tady se Cornwell rozhodl vsadit na jistotu a tak nerozplétá žádnou detektivní (víceméně) nebo válečnou linku. Díky tomu je to lepší než Kat, už ne než Azincourt (ale to považuji za autorovo vůbec nejlepší dílo, takže to není příliš překvapivé). Prostě si, očividně pro radost, napsal román o divadle v alžbětinské Anglii. A psát umí, takže to, jako obvykle, dokáže vtáhnout do děje, obsahuje břitké dialogy a poskytne slušnou přehlídku pěkně roztodivných charakterů.

4 30.10.2020

Konečně zase nějaká pořádná klasika. Už mám dost těch šedých charakterů, kterých jsou ty "surové, špinavé a drsné" postmoderní příběhy plné. Flannery si na nic takového nehraje. Jeho příběh na navenek typická pohádka, jak se z zneuznaného a slabého kluka stala poslední naděje světa. Ale jaká pohádka. Emoce z ní přímo čiší. Hněv, strach (povýšený téměř na zbraň hromadného ničení), smutek, zlost. Ale také ta světlá strana, jako přátelství, odpuštění, soucit, láska. To všechno je tady vyšperkované do nejmenších detailů, a hraje to v příběhu mimořádnou roli. Poklonu musím složit zejména zobrazení Zla, které není jen jakýmsi neurčitým nepřítelem (stanou se hrozné věci, když vyhraje), ale nabývá velmi konkrétní a naturalistickou podobu. A tím příběh paradoxně dostává dospělejší nádech, protože na rozdíl od těch, které jsem zmiňoval na začátku, a které jakoby ustrnuly v dětinské krutosti (nakonec, vše je dovoleno, že?), tohle nám ukazuje, že jsou chvíle, kdy stojí za to se postavit k Nepříteli čelem a bojovat.
Příběh je do značné míry ukončený. Ale přesto si myslím, že by byl pokračování hodný.

6 07.10.2020

Co dodat? To se prostě musí přečíst. Kniha, která snad nejpronikavěji popisuje vývoj posledních staletí západní civilizace, co jsem kdy četl. Co se týče faktografie, nemusíte snad souhlasit úplně se vším, ale pokud jde o principy a východiska, bezchybná.

05.10.2020

Při čtení knihy se mi vybavila scéna z Mladého papeže, když Pius XIII. mluví se svým učitelem a ptá se ho, proč byl proti němu. "Vždyť nevěříš v Boha." "Jak to víš?" "Zapomněl jsi? Taky mi bylo padesát."
Aby bylo jasno, proti autorovu záměru nic nemám. Ba právě naopak, souhlasím s ním a v mnohém má skutečně pravdu.
Naneštěstí, z téhle knihy je mnohem jasnější rozpoložení Marka Orko Váchy, než to co se snaží sdělit. Je naprosto zřejmé, že to je člověk, na kterého těžce dolehla krize středního věku. Ostatně, párkrát to v knížce i vlastně sám říká, kdy lituje toho, co neudělal, a co by dělal, kdyby byl ve věku... A možná ještě víc tu maluje obraz sebe, jaký by chtěl být. Muž lovec a žena, která se nebojí mít červenou rtěnku, která se nebojí být vyzývavá, to pěkně prosím píše člověk, který každou svou přednášku začíná slovy: "Já tohle nemám rád, já jsem takový tichý introvert." Nebo jak píše o tom, že ho v podstatě nezajímá, z čeho se mu lidé zpovídají. Tak co chcete, Otče! To jako tam máme běžně vyznávat smrtelné hříchy?
Ne že by neměl do jisté míry pravdu, co se týče současných mladých katolíků (byť tedy se dá pozastavit nad tím, že pokud mu vadí proud intelektuálů, tak proč je kaplanem v akademické farnosti). Nevím, jestli by je lze označit za bezbarvé, možná spíš za stejnorodé. Ale není to do jisté míry logické, neboť v církvi už dnes zůstávají jen určité typy lidí?
Z celé té nesouvislé knihy, která není ničím jiným než prostě shlukem autorových myšlenek (z nichž některé už trochu připomínají libertinismus) vyplývá, že Marek Orko Vácha se nachází v těžké osobní krizi (nebo nacházel). Už dlouho něco dělá, a teď má pocit, že to dílo by už mělo být nějak vidět, něco by se mělo stát, a ono se to neděje...

7 05.10.2020

Lepší, než první díl. Zatímco tam je čtenář vhozen do děje a absolutně neví, co se děje (a když už si myslí, že to trochu začíná chápat, je pro jistotu alespoň dvakrát vyveden z omylu), tady už začíná příběh dostávat zřetelné kontury (ale nebojte, pořád je toho dost nejasného, takže ve třetím díle je s čím pracovat). Autor je zcela zjevně do jisté míry geniální, protože, jak už naznačují komentáře níže, držet v hlavě tolik dějových linek a vrstev, přičemž ve svém celku to dává smysl a příběh se nerozpadá, si rozhodně zasluhuje uznání. Na druhé straně, koncentrace na příběh je natolik velká, že některé jiné aspekty vyprávění tím trochu trpí. Především, dějových linek je tu tolik, že, zpětně vzato, v zásadě není prostor pro nějakou situační gradaci (snad s výjimkou závěru). Děj tedy plyne velmi rychle, protože se neustále něco děje, ale klíčové situace, pro které jako by tu byl budován prostor (např. zásadní objev) poté proběhnou bez zvláštní pozornosti. Trochu potlačené jsou také celistvé charaktery, které se tak plně soustředí na svůj "úkol" a případné emocionální odbočky působí značně izolovaně a možná i místy nepatřičně. Přesto stojí Ozvěna za přečtení, už jen kvůli onomu "koncertu dějových linek", jakožto i poměrně propracovanému světu (zejména po magické stránce, politicky a prostorově popisně už méně).

2 12.09.2020

Nic převratného, ale dobré jako určitá přehledová studie, která srovnává konzervatismus Reagana a Thatcherové, a zároveň je zasazuje do konzervativních tradic jejich zemí.

11.09.2020

Prozíravé dílko, na kterém zaráží, jak přesně dokázal Lancknech věci budoucí, z nichž v jeho dobách byly ještě jen stíny a sny (nebo noční můry). Španělský deník je zajímavý, ovšem zdá se, že se zde Karel VI. ze Schwarzenbergu dosti vyřádil, neboť jsou to spíše jen fragmenty (je ovšem otázka, v jakém stavu byli/jsou předlohy). Ovšem, nutno podotknout, že jde o jedno z mála prací, které lze v češtině ke Karlistickým válkám najít. Pozoruhodnější jsou zápisky Zrození revolucí, z nichž drtivá většina zarazí svou jasnozřivostí a i aktuálností.

10.07.2020

Z velké část spíš než historie jde o historická fakta, pospojovaná a okořeněná autorovou fantasií. Je zjevné, že má velmi rád monarchii, ba nebál bych se ho označit za royalistu. Což je velké plus. Na druhé straně, je zde až příliš historických chyb, byť je otázka, jestli nejsou částečně dílem překladatele. Navíc je dost zjevné, že je Orleánista.

04.07.2020

Tak tohle se moc nepovedlo. Zápletka je v celé své překombinovanosti až překvapivě banální. To by ani vadit nemuselo, kdyby zcela očividně depresivní hlavní postava ji nezaobalila do dialekticky vznosného odůvodnění, proč vlastně nic neudělat (přičemž mnohem více zde možná zapůsobil vliv jedné zástupkyně něžného pohlaví - přinejmenším by to bylo logické, ale o tom autor mlčí). Navíc Leon se rozhodne řešit své problémy vskutku postmoderním způsobem - stát se sobcem. Ne, tohle opravdu nebyl pěkný přírůstek do této řady a to jak příběhem, tak charaktery (z nichž nejlepší je Radinos a komorník Nikolaos, jež ovšem spíš hrají roli Leonovi stafáže, zapomeňte na Petronu z Ebenové loutny), které mají být asi vesměs kladní, ale ve skutečnosti jsou otravné. Každopádně, pro další případy by bylo dobré, pokud autor Leona trochu polidští. Dalšímu dílu dám ještě určitě šanci, ale když se to nezlepší...

1 24.06.2020

Svého času jsem měl T. Halíka velmi rád. Postupem času, čím více jsem ho poslouchal, jsem začal pozorovat, že v podstatě stále říká to samé, stejné obraty, stejnáí témata... a co víc, že to co říká, nejenže není originální, ale ono to navíc i způsobuje zmatek a vnáší chaos tam, kde by mělo být jasno...

Jiří Fuchs v podstatě neříká nic nového. Alespoň pro ty, kteří Halíka už nějakou dobu znají. Jen to zasazuje do hlubšího filosofického rámce. Místy, hlavně první části, může jeho text působit dojmem až přílišné emotivnosti, která snad někdy přerůstá v agresivitu. Nicméně, vše co je zde uvedeno, má oporu ve skutečnosti.

"A já jsem vždy upozorňoval, že je vždy třeba číst velmi pozorně znamení doby a být připraven k neustálé rekontextualizaci víry. Jen taková víra, která je hluboce promýšlená a promeditovaná, je víra skutečně dospělá," tento typický, a v mnoha obměnách vyprávěný, Halíkův obrat mluví za vše.

4 19.06.2020

Je hezké, že si můžeme přečíst natolik základní japonské dílo. Je rovněž hezké, že p. Fiala se tolik snaží o zprostředkování původní. To je ale také v posledku největší slabina, protože v jeho lingvistickém zaujetí je extrémně obtížné si udržet přehled o kom se to zrovna mluví (jestli jde boha rákosových planin nebo velkého zuřícího boha z rákosových planin). Osobně bych se tedy nebránil používání sinojaponských jmen (alespoň tak, jak to je u císařů).

1 18.06.2020

Velmi dobrá kniha, v níž si autor klade za cíl popsat všemožné jednotlivé aspekty královského postavení. Našinec tak může být lehce zmatený, neboť Roux, vzhledem ke své erudici, nemá problém skočit z Persie k Mongolů, následovaným africkým kmeny, aby skončil v Římě. Ale to je právě cílem této knihy, poznat krále ve všech jeho podobách, projevech a působení.

2 06.06.2020

Původně jsem měl v úmyslu dát zase čtyři. Jak se zdá, tak autor má osobně nejvíc rád postavu Lizanne, jíž je věnována bezezbytku (možná o něco víc) polovina knihy, zatímco Clay, Hillemore a Sirius se dělí o zbytek. Pro mě naneštěstí, protože i když Lizanne ze začátku vypadala velmi zajímavě, od jisté chvíle to ztratilo grády. Ne že by nebyla zajímavá, jen v porovnání s ostatními mi to přišlo poněkud suché.
Nesl jsem to poněkud s nelibostí, poněvadž mě tuhle část táhl ponejvíce Clay, na jehož části jsem se vyloženě těšil a četl jsem je jedním dechem. Do jisté míry mu sekundoval Hillemore, třebaže jeho linka sklouzla, po dominantním začátku, do pouhé doplnění té Clayovi.
A Sirius… nápad dobrý a pochopitelný, ale prostě jsem v něm nedokázal najít zalíbení. Což je samozřejmě jen můj problém.
Ale potom mi došlo, že to už je druhý díl, který, mě uchvátil a přinutil odsunout všechny ostatní (i důležitější) věci stranou, jen abych se dozvěděl, jak to bude pokračovat. Bylo by tedy pokrytecké dát něco jiného než plný počet.

2 05.05.2020

Chvíli jsem rozvažoval mezi čtyřmi a pěti a nakonec jsem se rozhodl pro pět. Biafra si to zaslouží. Hlavně tedy díky své dokumentární hodnotě, protože i dnes mnozí o oněch událostech nevědí (u nás se tomu není zase tolik co divit) a nebo převládá názor, který jako by kopíroval postoj vlády Harolda Wilsona. Ano, toho Wilsona, který byl svého času miláčkem západní levice, a který je přinejmenším spoluodpovědný za to, co se tehdy v letech 1966-1970 v Biafře stalo. Ostatně, celá kniha se notně zabývá právě Britskou rolí v oněch událostech. Osobně bych třeba rád více do hloubky poznal plukovníka Ojukwu.

4 03.05.2020

Monumentální záležitost, která dá člověku, pokud ji chce, tak jako já přečíst od začátku do konce, pořádně zabrat. Ale stojí to za to. Samozřejmě, jednotlivé příspěvky jsou nestejné kvality, za mě nejlepší části byly Evropa, Střední a Východní Asie.

2 30.04.2020

Dobré. Jako úvod do samotné problematiky plně dostačující, zajímavé. Je zároveň vidět, že se autor přinejmenším snaží o nestranost. Nicméně se nevyhnul určitým zjednodušením a stručnosti, což je dílem dáno stručností, dílem popularizačním charakterem textu.

25.04.2020

Od autorky jsem četl již Druhé království a musím říct, že jsem z toho byl nadšený, takže jsem k téhle knize přistupoval s velkými očekáváními. A bylo jim vyhověno beze zbytku. Na rozdíl od Druhého království jde celkově rychlejší knihu, což je na jednu stranu smutné, protože R. Gablé má tu schopnost, že Vám její postavy hodně přirostou k srdci. Respektive velká část z nich a to navzdory tomu, že pozornost je především upřena na Tugumíra a Otu. Autorka sama přiznává, že v tomto případě (navzdory tomu, že zde jsou i její hlavní postavy skutečné) napíná historicitu až na doraz, ale vzhledem k dostupným pramenům je to zcela pochopitelné.

10 13.04.2020

Dosti neobjektivní a jednostranné. Franco nebyl žádný beránek, ale využít 649 stránek hustě popsaného textu jenom k neustálému zdůrazňování toho, že v něm nebylo nic dobrého a byl to nejhorší, co Španělsko potkalo, je trochu moc. Navíc autor až příliš dává najevo své sympatie k levici (na Druhé republice nebylo nic špatného, Calvo Sotelo si vlastně mohl za zavraždění sám, protože to byl hnusný pravičák). Což by vlastně paradoxně ukazovalo, že Franco měl pravdu. "Neměl jsem jiné nepřátele než nepřátele Španělska," přičemž ti nepřátelé byli rudí a zednáři.

4 06.04.2020