Aneleh komentáře u knih

Jednoznačně jedna z nejkrásnějších a nejdojemnějších knih, kterou jsem kdy četla a kterou každému doporučuji.
Hlavní hrdina Ove se choval jako protiva a nesnášenlivec, ale bylo krásné sledovat jak se postupně měnil a našel si přátele. Vždycky se našlo něco nebo někdo, kdo mu ten jeho úmysl, že teď umře, překazil. A postava kocoura - prostě jedinečná! V předvánočním čase bylo kouzelné tuto knihu číst.

"Všichni lidé chtějí žít hodnotný život, ale hodnoty má každý člověk jiné."
"Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu."

Trochu nechápu, proč kniha nemá vyšší hodnocení. Asi ji četlo málo kočkomilů, jinak si to nedokážu vysvětlit. Já tedy jako milovnice koček jsem se velmi pobavila. Autorka perfektně vystihla charakter koček, jejich sebevědomí a jejich pohodářský přístup k životu. Pro Macoura nic není nemožné, protože ona si s každým problémem své paničky dokáže vždy hladce, se svojí kočičí elegancí, poradit. To přece my všichni, co žijeme s kočkami, víme: to my bydlíme u nich, to ony jsou jsou naše vládkyně, to ony si nás vybraly a dovolily, abychom je měli rádi. To, jak nás tyhle malé chlupaté bytosti nenápadně ovládají, jak nás dokáží nasměrovat ke správnému rozhodnutí a ukázat nám, jak si zachovat pohodu, pochopí jen ten, kdo s nimi žije a rozumí jim.
"Samozřejmě, že chceš být kočka, protože si myslíš, že jenom ležím, jím a dělám si, co chci. A jak jinak bych se měla chovat?"
Děkuji za milé a oddechové čtení. A poprosila bych paní Mandausovou o další díl, protože hrozně moc by mě zajímalo, jak pokračovalo soužití Macoura s černým psím křížencem - to by bylo určitě stejně, ne-li více, zábavné!

Tato malá a útlá knížečka dokazuje, že i do malého počtu stran se vejde mnoho smysluplného, poučného a zároveň milého a vtipného.
Jde o moje první setkání s touto spisovatelkou, u níž mě upoutalo jméno, u kterého lze změnit v příjmení pouze první tři písmenka, abychom si vzpomněli na Simonu Monyovou :-).
V tomto příběhu vám nevadí, kdo jej vypráví, protože je to velmi originální a zapojením fantazie kupodivu nemizí tíživá realita jednotlivých postav. Co všechno se musí přihodit, aby se lidé v paneláku začali vnímat a dokonce si začali pomáhat?
"Divili byste se, co vaši sousedé mají doma, jak žijí, o čem mluví a co dělají. Dost často je to v rozporu s tím, jak se prezentují venku."
"Když si myslíte, že něco nedokážete, a bědujete nad svým osudem, zkuste si vzpomenout na malé myši, které jsou předhazovány do chřtánů predátorů. Tuším, že vám pak vaše problémy budou připadat malicherné."

Ve třetím pokračování jsem se dozvěděla, co jsem chtěla, a to osud Julie a dědečka Wolfa. Tentokrát to bylo opravdu hodně těžké čtení, musela jsem několikrát přerušit a postupně se zase ke čtení vracet. Je nám představena židovská rodina, která drží při sobě a přesto je násilně rozdělena. Osudy Julie a dalších rodinných příslušníků popisuje spisovatelka velmi emotivně a živě, z čehož vám ne vždy je dobře a říkáte si: tohle se skutečně dělo?
Příběh Kamily ze současnosti do samotného děje příliš nezapadá, někdy mi přišel až příliš přitažený za vlasy, ale chápu, že autorka chtěla ukázat ten obrovský rozdíl mezi tenkrát a nyní. Kamila prožívá své vlastní trable s láskou, přitom čte Juliin deník a stále více chce poznat svoje předky.
Celá trilogie je velmi dobře promyšlená a s velkou hloubkou nabádá nezapomínat nic z toho, co se v minulosti dělo.
Spisovatelka by klidně mohla ve vyprávění pokračovat a dle závěrečné tabulky nás zasvětit do osudů některých přeživších.

Příběh, který vás zasáhne, je napsán podle pravdivé události předků samotné spisovatelky. Anna zažije 1. světovou válku, její muž musí do války a ona se sama stará o hospodářství a přitom vychovává dvě děti. Dočká se i 2. světové války a odvodu svého syna.
Anna a František měli pevný vztah, který nerozbily ani útrapy válečného období. Autorka příběh zpracovala podle dopisů, které schovávala její babička a je napsán s neuvěřitelným citem tak živě, že si připadáte přímo v samotném dění.
Na stránkách https://dobriv5.webnode.cz/historie/ je možné dohledat další zajímavosti i fotky z historie chalupy čp. 5 v Dobřívě, kterou jsem si našla, protože Dobřív u Rokycan i Hrádek u Rokycan, kde se narodila Anna, jsou blízko i mého bydliště. Zajímalo mě také, zda se Anna dočkala alespoň návratu svého syna Frantíka z 2. světové války.

Po Velkém létě a Starých odrůdách musím konstatovat, že to úplně nebylo to, co jsem od pana Arenze očekávala. I když měl příběh svoji hloubku, nezaujal mě tolik jako autorovo předchozí knihy.
Všechny postavy jsem si oblíbila a byly mi sympatické, hodně se mi líbil vztah Clary a jejího bratra Jana. Avšak samotný děj se celkem táhl a až po polovině začal být zajímavý. Potom mi však přišel docela nereálný postup té léčby a z toho konce jsem byla také trochu rozpačitá. Opravdu musela přijít až tato zkouška lásky, aby spolu Clara a Elias zůstali?

Stejně jako většinu ostatních i mě tato kniha překvapila. Podle názvu jsem čekala romantické čtení, ale příběhy jsou zde ze života, ničím nepřikrášlené a plné životního moudra. Hezky jsem si početla, jen škoda těch různých chyb a překlepů.

V době, kdy se příběh odehrává, jsem byla stejně stará jako Julie. A tak mi často při čtení šel mráz po zádech. Vyzdvihuji umění mladé spisovatelky, která tak věrohodně dokázala vypodobnit tuto dobu.
Všem se nám příčilo v tom žít, ale bojovat v šestnácti letech tak jako autorčina hrdinka bych asi nedokázala. Trochu nevěrohodná mi přišla ta její emigrace i podepsání Charty. Ale závěr nám alespoň ukázal, proč k ní měli její rodiče takový neláskyplný vztah.
Julie jako rebelka mi byla sympatická a její touha po svobodě a pravdě byla vyjádřením toho, co si nikdy nechceme nechat vzít.

I když nevyhledávám knihy o válce, tahle mě oslovila a rozšířila vědomosti. Každá válka strašným způsobem ovlivní životy všech lidí a je jedno, jsou-li na straně vítězů nebo poražených. V tomto příběhu je to velmi věrohodně popsáno, neboť autorka, jak píše, se inspirovala skutečnými zážitky lidí, kteří si těmito hrůzami prošli. Trochu bylo těžké orientovat se v tom množství cizích jmen, ale to jak se celkově všechny příběhy protnou a jak poutavě je to vyprávěno, všechno vynahradí.
Doporučuji k přečtení, aby si každý uvědomil, jak důležité je odvrátit veškeré hrozby války.

Velmi hezky napsaný životní příběh jedné moravské ženy, inspirovaný skutečnou postavou z autorčina života. Líbil se mi ten zvláštní styl, úžasná hra se slovy a nářečí. Těšila jsem se na každou další stránku, kdy na pozadí politických událostí je vykresleno, jak žili obyčejní lidé, jak si uměli vážit každého dne a prostých radostí, i přesto že byli neustále konfrontováni s těžkostmi oné doby a vysokou úmrtností svých dětí. Kniha, která ukazuje dobro, lidskost a také pokoru.

O knihu byl v knihovně velký zájem, a tak jsem čekala mnohem víc.
Během čtení jsem si musela přiznat, že tentokrát jsem sáhla vedle. Několikrát jsem myslela, že to prostě nedám a jen zvědavost, s kým kdo zůstane, mi pomohla dostat se ke konci. I když se to četlo lehce, vlastně jde jen o popis mileneckého vztahu, kdy oba zúčastnění mají doma svoji rodinu. Tato nevěra je omlouvána velkou duševní přitažlivostí, jak to často bývá. Upřímně nechápu, proč si takto lidi komplikují život, navzájem si ubližují a neberou příliš ohled na děti.
.

Ano, takoví jsme my lidé - tak zlí, nepřející, pomstychtiví - a Alena Mornštajnová nám nastavuje zrcadlo zcela bez příkras. Nelze se divit Ptáčníkovi, že lidem nerozumí - to jeho svět zvířat je zcela jiný a pochopitelný. Zvířata když ubližují nebo zabíjejí, tak jen proto, aby přežila. Nespřádají škodolibé plány, v čemž jsme my lidé přímo mistry. Kdo z nás nepoznal pomluvy i činy s cílem ublížit a uškodit?
Tato kniha se mi zaryla pod kůži, je syrově až krutě pravdivá a určitě jedna z těch, na kterou se nezapomíná.

Knihy paní Michaely nejsou pouhé detektivky, ale především výborné psychologické romány, které se zabývají i nejedním společenským tématem. Zde mě paní spisovatelka opět velmi potěšila. Vodní ptáci, hlavně labutě, mě velmi zajímají a i když ty se tu nevyskytují, seznámila jsem se s dalšími na pokraji vyhynutí. A opět příroda a její ochrana, jak se k ní lidé chovají, jaký k ní mají přístup. Než ji rozšiřovat a chránit, raději místo ptačí rezervace a mokřad vystavět domy a vydělávat. Vidíme to všude, jak se příroda ničí, jak se do ní stále zasahuje, přitom ona sama si umí nejlépe poradit a vytvořit to nejkrásnější a nejdůležitější pro náš život. My sami jsme součástí přírody a když ta nebude, nebudeme ani my. Z této knihy je opět cítit láska k přírodě a zvířatům.
Krásný popis přírody a do ní zasazený detektivní příběh. Byl to opět nejlepší čtenářský zážitek, který jsem si opravdu vychutnala. Děkuji.

"Jedna věc je zvláštní. Často se mi stává, že někam přijedu a hned si oblíbím nějaký zvíře. Spřátelím se s ním. A pak se mi po něm doma stýská. Tak uvažuju, co to o mně asi vypovídá."
"Podle mě to o vás vypovídá hlavně jednu důležitou věc. Že jste dobrý člověk."

Spisovatelka popisuje vztah dvou mladých lidí, kteří jsou oba psychicky i emocionálně nevyrovnaní, mají hluboká traumata z dětství a dospívání. Tudíž to není lehké čtení a hned vás napadne, že v podobných vztazích možná žije spousta lidí, kteří chodí okolo nás.
V určitých situacích by se mi líbilo, kdyby šla autorka více do detailů. V závěru mi nebylo jasné, zda se vlastně rozešli nebo nerozešli. On se o ni dojemně stará, když je nemocná, oba se stále vyhledávají, telefonují si. Nepochopila jsem, zda nám autorka dává jakýsi příslib do budoucnosti, že když svoje traumata správně zpracují, budou moci být spolu. Jinak si nedovedu představit, jaký jiný vztah by oba mohli navázat, v jakém jiném soužití by byli spokojeni. Tohle čtení dá člověku zabrat, není nic veselého číst o nešťastných mladých lidech, ale je třeba se těmto tématům nevyhýbat.

Jsem vždy nadšená z každé knihy paní Michaely a i tento nádherný příběh jsem si vychutnala. Je třeba číst pomalu, vstřebávat každou větu, neboť psychologie všech postav, prostředí i samotný děj jsou výborně promyšleny.
Neberu tento příběh pouze jako velmi dobrou detektivku, ale především jako určité poselství: člověk se chová k přírodě jako by byl jejím pánem, ale není a nikdy nebude. Ona vždy nakonec zvítězí, ale my lidé svého krutého chování k ní budeme litovat. Kácíme stromy, zabíjíme zvířata jen pro svoje potěšení, aniž si uvědomujeme, že i my jsme její součástí. A tak spolu s přírodou ničíme vlastně i sami sebe.
"Víš, spousta lidí by si tu horu chtěla přivlastnit. Perou se o ní a někteří mají pocit, že už je jejich, ale jsou tím vlastně k smíchu. Jen ty jí budeš opravdu rozumět, jen tebe přijme."

I když ze začátku bylo těžší se začíst, nakonec jsem si uklízečku Janice oblíbila. Zajímala se o ostatní obyčejné lidi a vytvářela si vztahy s těmi, u kterých uklízela. Sledovala jejich příběhy a ten její jsme se dozvídali postupně, aby až na konci nám bylo jasné, proč se tolik zabývala životy druhých. Sympatický mi byl Adam a jeho Decius, závěr byl dojemný a celá kniha svým souborem příběhů a myšlenek je určena pro hlubokomyslné čtenáře.

Zvláštní kniha, která mě zaujala svými postavami, svým pohledem na stáří a na smrt. Přesto jí nechybí humor. Agatha mi připadala dost vyšinutá, nějak jsem si k ní nedokázala najít cestu. Millie mi bylo líto - nechat malou holčičku svému osudu v obchodním domě - škoda, že jsme se nedozvěděli více o její mamince a jejích pohnutkách. Karl mě zaujal jako písař, tady mi to přišlo velmi věrohodné. Příběh popisuje cestu, která je všechny svedla dohromady, cestu, při které se porušují všechny možné předpoklady i zákony. Líbilo se mi i konečné sblížení svou starých lidí - nezáleží na tom, jak vypadáme, i v pokročilém věku toužíme po dotycích, pohlazení a lásce.
Kniha je psána pro ty, kteří přemýšlejí nad hloubkou příběhů, ti v ní najdou mnoho k zamyšlení i jim poskytne neobvyklý zážitek.

"Poprvé v životě si připadal mocný, díky rozhodnému způsobu, jímž byl nucen používat vlastní prsty."
"K smrti rád pozoroval vlastní prsty klouzající po klávesách, cítil, že je možná krásný, protože něco vytváří. Nebyla to hudba hraná v koncertních síních, ani umělecká díla, jež lze pověsit na zeď, ale pro Karla to bylo oboje a ještě mnohem víc."
"Mělo by být možné objímat i všechny mámy, co nejsou vaše, protože někteří lidé žádnou maminku nemají a co si pak mají počít se všemi těmi objetími, která se v nich střádají?"

Sledujeme osudy tří žen, tří generací. Na každé z nich se nelehká doba podepsala. I když chtěly být šťastné, nebylo jim umožněno žít si po svém a mnohé musely obětovat.
Debut Aleny Mornštajnové se ke mně dostal po dlouhé době, neboť v knihovně byla kniha neustále rozebrána. A není se co divit - jde opět o dílo, které vás zasáhne, napsáno strhujícím způsobem, jak to umí jen tato spisovatelka. Silný příběh, silná realita. Doporučuji k přečtení všem.

Kniha mi byla doporučena knihovnicí v naší knihovně jako odpočinková, milá a laskavá. A přesně taková je.
Není pro starého člověka lehké přijít o celoživotní partnerku. Líbila se mi ta pevná láska, silný vztah, který se s léty upevňoval a který se v současné době příliš nevidí. Arturovi jsem fandila, aby se dostal ze svého žalu a opět ho začal bavit život. I když už máme pokročilejší věk, nikdy nemáme život vzdávat, vždy na nás může ještě čekat spousta zajímavého, jen tomu musíme jít trochu naproti. Za mě půvabný a okouzlující příběh, poukazující na pravé lidské hodnoty.

V této knize opět musím nejvíce vyzdvihnout, stejně jako ve Velkém létě, atmosféru - nádherně vystižené popisy venkova, statku a práce na něm. V tomto je pan Arenz opravdu mistr. Samotný příběh je trochu rozporuplný - přátelství dvou jak věkem, tak povahou naprosto rozdílných žen, z nichž každá má svůj těžký životní úděl. Jedna nedospělá utíká před rodiči, školou a všemi pravidly, kterým se nechce přizpůsobit a druhá, zklamaná partnerem i rodiči skrývá temné tajemství. Obě se navzájem podporují a jedna druhé ukáží správný směr svého života.
Některé situace však jsou trochu nereálné: opravdu by osaměle žijící žena na velkém statku pustila do svého domova naprosto cizí, hledanou osobu? A dívka, která neuznává autority, brojí proti učitelům, rodičům, se najednou na statku této ženy úplně změní, tvrdě pracuje a okamžitě se podřizuje všem pokynům? "Možná Sally dosud prostě jen rostla na špatném místě" - říká autor.
Opět pěkná obálka i některé další myšlenky:
"Pracovat bylo dobré, protože denní sled činnosti se podobal značené cestě v horách. Člověk věděl, kam má jít."
"My lidi jsme zvířata. Mazaná zvířata, neuvěřitelně zběhlá v manipulaci. Nestojíme mimo přírodu jenom proto, že dokážeme stavět jaderné elektrárny."