Anasa komentáře u knih

Paráda! Poutavé, překvapivé, dojemné. A ne, nebudu ubírat za vědecké informace, i když jsem kdysi právě kvůli nim nebyla příliš horlivá čtenářka Verna. Skoro jak v Nekonečném příběhu mne Grace a Rocky bojem o záchranu svých domovů a vznikajícím přátelstvím vzali s sebou na fantastickou cestu. Nikdy nic nebylo jisté, stále docházelo ke zvratům, stále bylo co řešit. Fascinoval mne Erid - dobře promyšlený jiný svět mne vždy okouzlí - a litovala jsem, že oba astronauti nepronikli blíže k Adrianu, kdoví co ještě mohli objevit! Byla jsem zvědavá na každou novou stránku a tentokrát mi přišlo opravdu funkční střídání dvou časových linek. Grace si postupně vzpomínal, bylo to, jako když detektiv nachází stopy, a příběh byl živější. Závěr skvělý dalším překvapením i happy endem, nebudu prozrazovat.

Tak jsem se podívala na to, jak jsem hodnotila předešlé díly a musela jsem se smát - u třetího a čtvrtého dílu jsem doporučovala zestručnění! :) To jsem ovšem netušila nic o počtu stránek pátého dílu! Něco se ale změnilo, tentokrát bych nic nevypustila. Užila jsem si detektivku se všemi dějovými linkami a vše mne bavilo. I příběhy Strika a Robin. Největším kladem je samozřejmě řešení případu lékařky Margot, rozplétání jemných nitek případu a hledání dávno vychladlých stop a starých svědků. Snad každý tady má nějaké tajemství, nějakého kostlivce ve skříni. Naštěstí jsem měla čas na čtení, takže se mi povedlo neztratit se v postavách, ale stejně jsem neodhadla, co se skutečně stalo. A to mne bavilo, ráda jsem pátrala spolu s oběma detektivy. Dost dlouho jsem také oceňovala určitou umírněnost. Sice se na scéně objevil naprosto nechutný vrah, ale autorka se nevyžívala v líčení jeho činů a mně úplně stačilo přečíst si, že Robin knihu o Creedovi odložila, protože si nechtěla číst, co všechno těm ženám dělal. Nakonec se sice i tohle objevilo, ale jen na několika řádcích (a snadno se daly přeskočit). Početla jsem si skvěle, ale doporučuji nevozit knihu na dovolenou - od určitého bodu už nejde odložit!

(SPOILER) Hotýlek tak do poloviny plynul jako velmi klidné vypravování, pak nastal zlom a zápletka vlastně detektivní. A další obnažení charakterů. Pocit hořkosti - nikdo vlastně neprožil šťastný život. Děda Leopold? Možná, ale i on prožil velkou ztrátu. V životě každé postavy byl větší či menší díl neštěstí, bolesti, zklamání. Někdo si svou bolest odžil, šel dál, jiný byl ztracený. I paradoxy doby vykonaly své. V každém případě všechny osudy a vztahy byly velmi realistické a paní Mornštajnová umí vyprávět.

Když si člověk přečte anotaci, vypadá to, že hlavním hrdinou bude kocour. Tak to zase ne :). Chvilku mi trvalo, než jsem se chytla, ale jak jsem se zasekla drápkem, už jsem se knížky nepustila. Kam to celé povede? Doufala jsem v nápravu křivdy, dobré konce, ale neměla jsem správnou představu, jak by v ně děj mohl vyústit. Naštěstí ji měl autor. A jsem moc ráda, že Ricky na konci ty časové paradoxy nechápala, nebyla jsem na to sama. Stejně jako ona jsem je prostě přijala a užila jsem si poutavý příběh.

Teď jsem dočetla a zatím jsem nadšená tím, že jsem si užila čas s knížkou. Knížkou s neotřelým tématem, knížkou tak akorát, ani příliš náročnou, ani hloupou. S postavami, se kterými se dalo jít dějem a které mne vzaly s sebou do doby i kentucké přírody.
Ano, konec byl konec červené knihovny, půl hvězdičky bych ubrala, ale ráda přimhouřím oko. Vždyť jsem s Alicí, Margery a dalšími knihovnicemi prožila hezký týden.

Otevřela jsem ji, začala číst první stranu a řekla jsem si, že to asi nedám. Román v dopisech. Jenže jsem knihu neodložila - ještě kousek a ještě kousek. Po několika stranách bylo jasné, že ji neodložím. Pak už bylo nad slunce jasné, že mne kniha nejen chytila, ale nadchla. Žasla jsem nad tím, jak se také dá psát o strašné realitě.
Nemám příliš ráda předvídatelnost, ale v osudech Elizabeth a Juliet mi nevadila. Jen jsem se smutkem čekala na pravdu o jedné a rozhodující událost či slovo u druhé.
Škoda, že autorka už nic jiného nenapíše.

Před dvěma lety jsem si koupila audioknihu, od té doby u mne jen ležela. Nějak se mi nikdy nechtělo poslechnout si ten baladický příběh se smutným koncem. Čtenářská výzva mne pobídla k poslechu. Příběh, jazyk, četba, vše v krásném souladu. Smutné, tragické, přesto pohlazení a krásné chvilky s četbou.

Asi pět. Ne, že bych se chechtala nahlas, označení bláznivá komedie mi úplně nesedne. Prostě milé, vtipné, úsměvné. Sbírka bizarních lidiček, která i vyvolávala úsměv, ale častěji překvapující postřeh: Tak v tom nejsem sama? Tohle cítí i jiní? Pod tou protivnou slupkou se skrývá citlivý, zranitelný člověk? Někdy vyslovené moudro bylo moc do očí bijící, ale odpuštěno. Jindy mi totiž vyhovovalo, ponouklo k zastavení. A tentokrát se mi líbily šťastné konce!

Před lety jsem četla Třináctý příběh, na rozdíl od mnoha jiných knih mi utkvěl v paměti, i když nemám dojem, že by mne přímo oslnil, takže jsem si u další knihy řekla: Proč ne? Přesto mi chvíli ležela na nočním stolku a sahala jsem po jiné četbě. Pak jsem knihu otevřela. Nic určitého jsem nečekala, takže jsem nebyla otrávená tím, že se příběh nerozbíhá. Užívala jsem si ho. Klidné, jednoduché vypravěčství, které nepostrádá poezii. Přijímala jsem různé postavy a střídání děje, prostě řeka přinášela příběhy.
Pak autorka přímo oznámila, že tady se osudy setkávají. Řeka, pardon - vypravování, nabralo spád a nakonec se četlo jak detektivka. Nemohla jsem se odtrhnout. A řeka se zachovala spravedlivě. Přinesla zakončení šťastná i zakončení spravedlivá. Také konec, který jsem mohla uchopit různými způsoby, s tím jsem spokojená. A držím se toho Byla jednou jedna ... Pohádka? Magický realismus? Krásná kniha! (A jsem moc ráda, že jsem se předem neseznámila se škatulkováním. Historický román nebo historická detektivka? Pak jsou asi čtenáři opravdu překvapeni, viď, Ticháčku!)

Beru to nějak odzadu :), po Soudných sestrách a Čarodějkách na cestách jsem se dostala k seznámení s Bábi Zlopočasnou. Občas jsem se smála nahlas. Miluju Pratchettovu fantazii a Bábiny hlášky i vraždící pohledy. Bezelstná Esk, kolem které doslova bujela kouzla to přesně doplňovala. Nikdy v komentářích necituji, ale teď mne toho napadá tolik! Tak pět hvězd.

Čtení jsem odkládala a nebýt čtenářské výzvy, odložila bych nastálo. Po prvních stránkách mi ale bylo jasné, že tohle se mi bude líbit. Vypravování plynulo přirozeně, i střídání postav tak působilo. Postavy byly plastické, měla jsem svou favoritku i postavu, které jsem vůbec nerozuměla. Některé motivy byly rozvíjené jak v detektivce - co provedla Miny, co se přihodilo chůvě Skeeter? A něco se mne opravdu dotklo, hrozná doba. Bohužel se mne také dotkly pravopisné chyby. Nerada bych si přidala další vydavatelství na černou listinu.

Kdyby .... Kdyby pan Eben utrousil dvě tři historky vždy během některého ze svých pořadů, byla bych určitě nadšená. V knížce ty úvahy či příběhy prostě většinou nevyzní. Samozřejmě i pobavily, ale celkově toho bylo prostě moc najednou (Zlatý sloupek v novinách!), a taky chyběl charakteristický přednes.

Tak jsem zase váhala, jestli pět, nebo trochu ubrat. Nebudu si ale lhát, zase jsem se do Harryho Holea začetla. Nesbo mě umí vtáhnout tak, že mu i leccos odpustím - a dlouho jsem ho nečetla. Trochu bych ubrala za brutalitu, tu opravdu nemusím. Ale nakonec bylo zdůvodněné i použití velmi netradiční vražedné zbraně. I motiv, dlouho naprosto nejasný, byl vysvětlený věrohodně. S postavami a jejich pohnutkami už vše úplně stoprocentní nebylo, někdy mne udivovaly. Co se týká překombinovanosti, tak mi po dočtení vytanulo na mysli, že už je to několikátá kniha, kde vrah je ten, kdo to být nemůže a s kým se Harry setkává nebo setkal. Bude to autorův záměr, tady ho nechal vyslovit Sněhuláka. Kniha je ale tak zaplněná postavami, že jsem se, stejně jako detektiv, upnula k nesprávnému řešení.
Po Macbethovi jsem si dala s Nesbem pauzu, teď se docela těším na další knihu.

Tak tohle byla šťastná náhoda! Hledala jsem v synově pokoji jinou knihu a padl mi do ruky Hvězdný prach. Film jsem viděla, tak jsem si nakonec řekla, že ho alespoň srovnám s knihou. A dobře jsem udělala, příběh jsem si užila. Na obálce knihy se dočtete, že je to příběh, který stvořila sama fantazie, nelze než to podepsat. Bylo radostí procházet se tajemnou Elfií s jejími rozmanitými obyvateli a mnoha nepředvídatelnými tajemstvími. Také vyjadřování jsem si užila. Každé slovo mělo své místo, dýchala z něj poezie. Milé čtení, u kterého si odpočinete od dnešního světa.

Knihu jsem brala do ruky s obavou - název, obálka, no, nechtěla jsem typickou červenou knihovnu. Ale nestalo se, styl vyprávění byl jiný. Evelyn vypravovala, jak a proč k jejím manželstvím došlo, vypravovala s odstupem, s nadhledem. Líbily se mi vsuvky, kdy se s Monique snažily najít správná vyjádření - mrzí mne to, nebo lituji? Jedná se o rozpad manželství, nebo zlomené srdce? A ačkoli mi je způsob jejího jednání a života cizí, nebyla pro mne Evelyn negativní postavou. Nezůstávali po ní zhrzení manželé, nešťastné děti, odstavené kolegyně. Prostě to byla Evelyn. Novinové články šikovně doplňovaly vyprávění, vše bylo čtivé. Dobře bylo stupňované i napětí - proč Monique? Takže nic nevytýkám, díky výzvě jsem strávila s Evelyn příjemný čas.

(SPOILER) Zvláštní - už dlouho se mi nestalo (jestli vůbec), abych doslova zhltla knížku, kde mi nebyla sympatická hlavní postava. Vůbec nechápu, proč si Eriku podřízení docela rychle oblíbili, když na pracoviště břeskně napochodovala a roboticky udílela příkazy. Jak šílený šéf asi musel být Sparks?! Během děje ale trochu projevila i lidskou stránku, a tak jsem ji celkem vzala na milost. Četlo se mi tak dobře, že jsem celkem opomíjela ty drobné nelogičnosti, které zmiňovali čtenáři přede mnou, i když třeba u setkání s Barborou jsem se hodně zarazila. Pro mne ale příběh přes všechny připomínky neztratil přitažlivost, výborný - a k těm čtyřem hvězdičkám ještě půl!

Tak zatím pořád pokračuji v Čarodějkách, a přestože se mi Soudné sestry líbily krapet víc, nemohu než dát pět hvězdiček. Čarodějky mne jednoduše baví. S nadšením přijímám fantazii, pokud je milá a vtipná, takže mne potěšil například popis trpasličího chleba, ale i hlavologie bábi Zlopočasné, kterou uplatnila třeba při hraní karet. Setkání s čarodějkami, jejich zážitky, výroky, hašteřením i dopisy stařenky Oggové mi vždy přineslo dobrou náladu (jen trochu smutku při setkání s vlkem). Genova už mi tak milá nebyla - Eliška mi přišla neslaná nemastná, paní Gogolová spíše nesympatická. No, ale čarodějky to zládly i tady, a rozhodně nesmím zapomenout na Silvera, bez toho by se tentokrát rozhodně neobešly!

Před několika lety jsem Pratchetta otevřela a zavřela. Teď jsem dostala audioknihu Soudné sestry a úžasně jsem se bavila, především tedy vždy, když se čarodějky daly do akce. Spolu byly dokonalé a užívala jsem si chvilky, kdy se Magrátiny představy o magii srazily se střízlivým přístupem jejích starších přítelkyň. A ještě jedna "maličkost", která mne baví - ta půvabná jména, takový Mášrecht je lahůdka sama o sobě..

Dočteno. Že to ale byla fuška! Nejdřív k příběhu - převládající dojem: dost se vlekl. Postava Lizzie nebyla špatná, ale kdyby jí Frank neopakoval, jak je bystrá a jaký má smysl pro humor, ani by mne to nenapadlo. Kdy projevila smysl pro humor? Řekla bych, že u ní převládá zarputilost a důslednost. Zdálo se mi, že se příběh rozběhl až v samém závěru. V něm se však sešlo moc náhod najednou: setkání s vrahem a současně náhlé Rossovo prozření. Možná to ale patří k tomuto typu detektivky. Po další knize v sérii už ale nesáhnu.
A teď druhá stránka: Nikomu, kdo má rád nejen knihy, ale i češtinu, nedoporučuji knihu brát do ruky! V jednom z předchozích komentářů jsou vyčíslené chyby do strany 150, jsem přesvědčená, že je jich ještě více. Rozpory mezi rodem zájmena a podstatného jména, mezi rodem podmětu a jmenným rodem přísudku, přebývající zájmena se, překlepy v předložkách, kdy se z do stává od nebo o, směšné překlepy, kdy se postava nedívá za roh, ale za rok, ... Prosím všechny, kterým to vadí, napište svou recenzi také na stránky nakladatelství MOBA. Zatím jsou tam tři záporné recenze, přidejme se!

Zase mi chybí, že nemohu dát čtyři a půl hvězdičky. Vysoké hodnocení si kniha zaslouží za dojmy, které zanechala, za tu lítost, již jsem nakonec cítila s postavami, které prožívaly každá své trápení. Spolu a každý sám. Naprosto v souladu s tím bylo také střídání kapitol a návaznost poslední a první věty. Ale jedno mi vadilo - až do zlomového okamžiku v životě Svatoplukovy rodiny mi připadalo, že děj sleduji z nadhledu, teprve poté jsem mohla začít vnímat emoce, které oněmi tichými roky přímo lomcovaly. Pěkná knížka.