Amazonka72
komentáře u knih
Sůl moře
Ruta Sepetys
Rut Sepetys je pro mě neskutečný objev. Další kniha, jejíž příběh vznikl na podkladě skutečných událostí. Díky ní se nám opět rozkrývá historická událost, která je, tak trochu, opomíjena, a o které se v učebnicích dějepisu nepíše.
Příběh z konce 2. světové války, kdy zubožení lidé utíkají na břeh Baltského moře, aby se, s trochou štěstí, nalodili na jednu z výletních lodí a dostali se tak do Německa. Hrůzné na tom je, že prchají před Stalinem a postupujícími sovětskými vojsky... Bez ohledu na národnost, stáří, pohlaví... každý se svým osudem.
Velmi emotivní příběh nesourodé skupinky, která v závěru knihy bojuje o svůj holý život.
Příběh plný naděje... ale také odhodlání.
Doporučuji všem, kteří se rádi seznamují s dějinami 20. století prostřednictvím příběhů obyčejných lidí.
Naše ztracená srdce
Celeste Ng
Knihy Celeste Ng není vůbec snadné číst. Jsou o emocích, pocitech, které si nosíme hluboko ve svých nitrech.
Naše ztracená srdce byla moje třetí kniha od této autorky, zatím jsem zvládla přečíst všechny. Do této knihy bylo asi nejobtížnější se začíst, nešlo to tak hladce, jako u těch předchozích. Autorka nás zavedla do situace, která může velmi snadno nastat v každém společenském zřízení - po letech krize a chaosu přichází vysvobození - jakýsi PAKT, který kousek po kousku bere lidem možnost se svobodně rozhodnout a svobocně žít... Je to tak prosté, v zájmu zachování klidu a dostatku. Třicet pět let po nastolení demokratického režimu v naší zemi si stále musíme uvědomovat, jak jednoduché je o demokracii přežít. Musíme bojovat a chránit ji... protože pak se mohou odehrávat takové příběhy, jako je tento - příběh "ptáčka" a jeho maminky básnířky Margaret Miu. Každý totalitní režim první po čem sáhne, je vzdělanost. Protože vzdělaní lidé jsou pro diktátory nebezpeční. Mizí knihy, někteří autoři, některá témata. Opravdu z této knihy až "mrazí".
Za zavřenými dveřmi
B. A. Paris (p)
Tato kniha mě bavila... splnila má očekávání - kniha na dovolenou.
Na druhou stranu je potřeba kriticky zhodnotit, že příběh byl místy až nereálný... Ano, souhlasím s tím, že se mezi námi vyskytují "psychopati", kteří mají velmi dobře vyvinutou sociální inteligenci a dovedou velmi umně mást své okolí. Zdálo se mi, že Jack byl vykreslen jako opravdu "velká zrůda", pokud by takový opravdu byl, nedokázal by to přede všemi tak dobře skrýt, někde by se to zkrátka muselo projevit... Na druhou stranu je pravda, že je někdy tak jednoduché stát se obětí psychického násilí a je tak těžké to dokázat... protože mnohdy to obětem nechce nikdo uvěřit.
Konec jsem předpokládala, posledních 50 stran jsem už zkrátka věděla, jak to všechno dopadne.
Ale to neubralo nic skutečnosti, že jsem knihu nemohla odložit a musela jsem ji zkrátka co nejdříve dočíst.
Doporučuji jako nenáročné a napínavé čtení pro volné dny.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Jsem moc ráda, že máme takové spisovatelky, jako je Karin Lednická. Kniha o Životících byla úplně jiná, než můj velmi oblíbený Šikmý kostel. Jde spíše o záznam historických událostí, včetně podrobného výčtu osudů jednotlivých rodin. Pro zájemce o historii určitě cenný studijní materiál založený na pečlivém zkoumání (a zatím ještě i autentických výpovědích žijících svědků události). Já jsem se ve všech těch jménech a rodinách trochu ztrácela, bylo jich opravdu hodně, ale to vůbec nesnížilo kvalitu obsahu... Člověk získá ucelený obraz zapomenuté tragédie jedné vesnice na sklonku 2. světové války. Věřím tomu, že podobný osud potkal během války i další obce, možná ne v takovém rozsahu, ale určitě se podobné věci děly. Zajímavý je zde i pohled na území, které historicky patří střídavě Slezku a Polsku. Doba, kdy bylo připojeno opět k Polsku a tím pádem okupováno nacistickým Německem, je velmi hezky popsána i v Šikmém kostelu, stejně tak jako problematika přijetí "volklisty". Těším se na třetí díl Šikmého kostela, kde se uričtě setkáme s pohnutými osudy lidí, kteří v dobré víře během války volklistu přijali, aby ochránili své rodiny...
Přiveď mě zpátky
B. A. Paris (p)
Taková příjemná oddychovka, docela mě to bavilo. Musím uznat, že příběh byl napínavý, kniha se velmi dobře četla a také jsem se místy nemohla odtrhnout od čtení, protože jsem zkrátka musela vědět, co bude dál...
Příběh byl od samého počátku trochu předvídatelný. Zajímavé bylo pozorovat dilema Finna - zda Layla nebo Ellen. Těším se, že si od autorky přečtu nějakou další knihu, psychologická dramata mě baví...
Děvčata z Firefly Lane
Kristin Hannah
Kniha pro "holky a pro ženy"... příběh dvou kamarádek "na život a na smrt", plný zvratů, nedorozumění, ale také lásky a odpuštění.
Každá z nás by měla mít takovou kamarádku...
Sledovala jsem i stejnojmenný seriál na Netflixu, který také nebyl špatný. Ale kniha je zkrátka kniha - narozdíl od seriálu byly osudy Tully a Kate mnohem více uvěřitelné, ve filmu (ve snaze co nejvíce natáhnout děj) bylo těch zvratů, náhod, někdy už příliš.
Co je pěkné je odlišnost jednotlivých životů obou hrdinek v dospělosti. Každá šla v životě úplně jinou cestou. Otázkou je, co je v životě nejdůležitější, bez ohledu na to, zda jsme úspěšní, bohatí či chudí. Je také pravda, že pokud by Kate byla "chudá", resp. neměla zázemí k tomu, aby se mohla celý život starat o rodinu, byl by její život určitě mnohem více depresivnější než v knize. A možná by o to více záviděla Tully její úspěch a finanční nezávislost.
Zajímavá je i dějová linka s dospívající Marah - útěcha pro rodiče, kteří dnes a denně svádí boj se vzpurnými puberťáky a mají pocit, že je jejich dítě opravdu nenávidí.
Konečné resumé - "holky, je to kniha pro nás, o nás, o lásce... takže si ji určitě přečtěte, nebudete litovat".
Musím tě zradit
Ruta Sepetys
Kniha skvělá, jako všechno od této paní autorky. Oceňuji její přístup k tématům, která pro svoje knihy volí.
I když slovo "skvělá" v tomto případě asi není na místě, vzhledem k tématu, které řeší.
Byla to má třetí kniha od R. Sepetys, za mě asi nejslabší. Nedokážu říct proč, ale přišlo mi, že tentokrát šla nejméně až na dřeň jednotlivých postav.
Téma konce komunismu v Rumunsku - pro někoho možná překvapení, jak vypadal komunistický režim v jiné zemi, než v té naší či v našem bezprostředním okolí. Bohužel jsem přesvědčená o tom, že to bylo tak hrozné, že tam lidé až do roku 1990 žili pod hrozným tlakem, v bídě, ve strachu, kdo je udá, kdo je sleduje...
Knihy s podobnými tématy by se měli na pultech knihkupectví objevovat stále. Protože je velmi důležité si stále připomínat, kam až komunismus a diktatura může zajít.
Všechny cesty vedou do Santiaga
Ladislav Zibura
Pan Zibura opět nezklamal. Jeho "cestopisy" jsou zkrátka zárukou kvality a velmi zábavného čtení.
Cesta do Santiaga - mám několik přátel, kteří tuto cestu (a někteří i opakovaně) abslovovali, takže jsem tušila, o čem tato cesta je. Navíc mám za sebou četbu Poutníka (Mágův deník od P. Coelha) a také další knihy o cestě do Santiaga. O cestě samotné jsem také přemýšlela, myšlenka "putování" mě provází již několik let. Ale cesta do Santiaga mě zkrátka stále něčím odrazovala... a vlastně vím čím. Díky této knize jsem si uvědomila, co je ten faktor, který zatím nejsem schopná překonat.
Tato pouť měla v minulosti určitě svůj význam a věřím tomu, že ještě před 20-ti lety to mohlo být opravdové "duchovní" dobrodružství. V dnešní době, a Ládík to sám svojí knihou potvrzuje, jde především o komerční záležitost - ubytování se musí objednávat s velkým přestihem, na cestě se pohybujete mezi destíkami dalších poutníků, noc trávíte většinou v místnosti s dalšími 30-ti lidmi, soukromí je zde velmi málo... Navíc se z této cesty stává celkem dobře vydělávající byznys pro místní obyvatele (na tom není nic špatného, ale nějak mi to k duchovní cestě nesedne...).
A tak se raději spokojím s putováním třeba po Jeseníkách nebo Rychlebských horách, kde sice jsou také poutníci, ale přeci jenom zde mohu být sama se sebou...
Každopádně kniha je velmi čtivá, vtipná, je moc fajn projít si celou cestu ve společnosti "prince Ládíka" a jeho příležitostných "kamarádů".
Sama sebou
Jojo Moyes
Oddychovka pro převánoční a vánoční čas. Nijak zvlášť nezaujala, nijak zvlášť neurazila. Takový obyčejný příběh jedné dívky, která se vydá na zkušenou pracovat do NY. Je pravda, že toto město nikdy nespí, a že je náročné, ale přitom tak opojné se nechat tímto městem pohltit. Luisa zde našla "sebe sama", daleko od domova se musela postavit na vlastní nohy bez jakékoli opory, a podařilo se jí to... což bylo jasné již na začátku, protože knihy Jojo Moyesové nemohou jinak dopadnout. Klidné, odpočinkové čtení.
Šifra mistra Leonarda
Dan Brown
Tento slavný román Dana Browna jsem četla kdysi dávno... v době, kdy se o něm mluvilo na každém kroku a byl, tak trochu, zjevením mezi romány.
Přiznám se, že na druhý pokus už to takové "wow" nebylo, ale každopádně kniha nezklamala. Hlavním důvodem, proč si příběh přečíst, byla má nedávná návštěva Paříže. A protože pan Brown je mistr v popisu některých evropských měst (a především jejich pamětihodností se všemi možnými detaily), byla má volba jasná. Chtěla jsem se přenést do atmosféry tohoto everopského velkoměsta, když jsem ho ještě měla v hlavě. U každé z Brownových knih mě fascinuje jeho přehled o historii a umění. To je pro mě vždy asi ten největší přínos, že se něco nového dozvím... a mnohdy se pak dívám na některá umělecká díla trochu jinýma očima. Co se týče příběhu a zápletky, tak ta je vždy velmi komplikovaná, plná zvratů, ale tak to má být, protože díky tomu se nelze od knihy odtrhnout. A to je u knih (pro mě) to nejdůležitější - mít možnost ponořit se do příběhu a odtrhnout se tak od reality všedních dní a starostí.
Knihomolové
Emily Henry
Kniha má poměrně vysoké hodnocení, také jsem se na ni těšila... Na příběh, který se točí kolem knih. Občas mám potřebu sáhnout po knize, která je tak trochu "odlehčena". Ale Knihomolové mě zkrátka ani trochu nezaujali.
Nebavili mě hlavní protagonisté příběhu, nebavil mě příběh, který dlouhou dobu nikam nesměroval... takže jsem se prokousala až na stranu 250, ale dále už mi za to nestála.
Obnažená Paříž
Stephen Clarke
Tato kniha mě provázela na mé cestě do Francie a do Paříže. Přiznám se, že jindy bych ji asi nečetla, každopádně přímo v Paříži byla tím nejlepším průvodcem. Moc mě bavilo zkoumat zajímavosti tohoto velkoměsta, projíždět metrem a všímat si detailů, které autor ke každé z tras uvádí, vnímat naplno všechny vůně Paříže a její chutě, hledat muzea, která nejsou na prvních stránkách každého průvodce... Pokud se do Paříže chystáte a nejste turisté, kteří si musí ve svém deníčku pečlivě odškrtnout návštěvu všech význačných památek, ale fascinuje-li Vás spíše atmosféra města a její obyvatelé, určitě si tuto knihu přibalte do zavazadla. Bude Vaším skvělým společníkem...
V šedých tónech
Ruta Sepetys
Velmi emotivní zážitek při četbě této knihy. I přes literární nedostatky je téma knihy natolik nosné, že přehluší jakákoli slabší místa.
Stále se potvrzuje moje doměnka, jak moc jsou pro nás dějiny 20. století důležité. Pro vnímání současnosti, toho, co se děje v Evropě, ale vlastně po celém světě.
Utvrdila jsem se v tom, co jsem již dávno věděla, a to, že Stalinův režim byl jedním z nejhorších diktátorských režimů. Stále se vracíme k holocaustu, ale o skutečnosti, kolik lidí umíralo za vlády Stalina v zemích bývalé SSSR, o tom se zas tak často nemluví. Připomínejme si to!
Smutný příběh dívky Liny a její rodiny, která byla v r. 1941 násilně deportovaná z Litvy na Sibiř. Co všechno je člověk schopný unést a v jakých podmínkách je schopný přežít... V teple našich domovů u plného stolu je opravdu náročné tuto knihu číst, někdy jsem se až styděla, jak dobře se mám, když lidé na Sibiři museli tak trpět. Nezapomínejme, čtěme, předávejme...
Ztracený dopis
Jillian Cantor
Překvapivá kniha - narazila jsem na ni v antikvariátu, když jsem si vybírala knihu na dovolenou... Ke koupi mě přesvědčila fotografie ledovce Dachstainu a jezera Gosausee, který je na obálce knihy... a protože toto místo velmi dobře znám a mám to tam moc ráda, knihu jsem si koupila. Jinak obálka svádí k přesvědčení, že jde o "červenou knihovnu", další ze zamilovaných románů, kde vše dobře dopadne.
Ano, knihou se, samozřejmě, táhne milostná linka, příběh však není zdaleka zalitý sluncem. Naopak. Vzhledem v době, ve které se příběh odehrává, je plný zvratů, osudových rozhodnutí, odvahy, lásky k rodině.
Líbily se mi obě dějové linky - a to jak dějová linka odehrávající se v Rakousku na začátku války, tak i současná linka z doby pádu komunismu v roce 1989.
A v neposlední řadě je určitě zajímavé dozvědět se, jak nástup Hitlera prožívali lidé v sousedním, německy mluvícím, Rakousku.
Mlčící fontány
Ruta Sepetys
Po Noci tisíce hvězd opět kniha z nedávné minulosti, ze které až mrazí... Tentokrát evropský příběh ze Španělska pod diktaturou generála Franca.
Během čtení jsem stále přěmýšlela, zda bylo jednodušší žít v totalitním režimu ve východní Evropě, nebo v diktatuře na jihu. Těžko říci, myslím si, že mnohdy si ani neuvědomujeme, kolik evropských národů si muselo svoji demokracii tvrdě vydobít přes desítky let strádání a nesvobody.
Téma "ztracených a ukradených dětí" je velmi působivé, děsivé je i číslo, kolik dětí bylo násilně odebráno svým rodinám - 300 000 dětí, to je opravdu obrovské číslo. A ještě hrůznější je fakt, že je rodiče v mnoha případech považovali za mrtvé.
Kniha je velmi působivá, rozhodně doporučuji k přečtení.
Nová doba
Marie Lamballe (p)
Žádná velká literární sláva to nebyla... pro mě první kniha od této autorky a přiznám se, že se mi do četby dalších knih moc nechce. I když je vždy zajímavé sledovat osudy hrdinů v delším časovém rozmezí...
Příběh byl příliš rozvláčný, a přitom se dalo velmi dobře odhadnout, kam autorka míří. Rušil mě i styl psaní většinou ve 3. osobě, bylo to neosobní.
Co však musím ocenit je pohled do zajímavé historie 20. století. Knih, které by popisovaly příběhy obyčejných lidí v Německu, tolik není. Obvykle se uchylujeme k příběhům těch, kteří patřili ke straně "napadených" a nikoli "agresorů". Jak je však patrné, tak obyčejní lidé odnesli válečnou hrůzu se vším všudy, bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli. Za zajímavé téma dávám tři hvězdičky.
Noc tisíce hvězd
Andrea Yaryura Clark
Knihy, jejichž hrdinové prožívají své životní příběhy na pozadí historických událostí, mě ve většině případů naprosto pohltí. Zejména se to týká 20. století, a to nejen v Evropě. Stále si myslím, že pro pochopení dneška je velmi důležité pochopit dějiny posledních 100 let... A události, ke kterým docházelo v Argentině v 70. letech 20. století tuto mozaiku bouřlivého 20. století jenom dokreslují.
Co dodat, dojemný, lidský, milostý příběh Sebastiana a Valentýny poznamenaný vojenskou diktaturou v polovině 70. let. Hrůzostrašné příběhy lidí, kteří zmizeli ze světa a do dnešní doby nikdo neví, jaký byl jejich konec. Jako kdyby se lidstvo nepoučilo... o 20 let později k stejně hrůzostrašným příběhům docházelo na území bývalé Jugoslávie.
Autorka svým debutem velmi citlivě, ale přitom bez příkras, vystihla atmosféru té doby.
Příběh Palomy (druhá časová rovina - tentokrát z konce 90. let) zase popisuje hledání svých kořenů, kdy kousek po kousku odhaluje tajemství, která měla (ale nesmí) být zapomenuta... aby se podobné příběhy již nemohly nikdy odehrát.
Doporučuji a dávám 5 *
O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky
Jean-Michel Guenassia
Nedočetla jsem... Guenassieho knihy mám moc ráda, ale tuhle jsem zkrátka až do konce nedala. Asi mi vadilo téma - nic proti zmíněné komunitě nemám, ale připadá mi, že se poslední dobou točí všechno pouze kolem tématu LBGT... Špatný výběr v nevhodnou dobu, možná se ke knize jednou vrátím.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Opravdu smutný příběh plný beznaděje a zmaru. Je asi zbytečné psát slova, která zde již byla mnohokrát zmíněná - toxická rodina, ve které každý svoji citovou frustraci přenáší na dalšího člena rodiny... "když nemůžu být šťastná já, tak proč by měla být šťastná moje dcera...". Všichni před vším zavírají oči, nikdo nechce nic řešit, otevřít "pandořinu skříňku" a vymanit se z prostředí plného zla a hořkosti.
Tolikrát jsem během čtení měla chuť "cácoku" obejmout, dokázat jí, že není na světě zbytečně, a že si i ona zaslouží šťestí. Ujistit ji, že i ty špatné věci, které udělala, se dají napravit, že je možné se očistit.
Možná takové emoce v nás měl příběh vzbudit.
A bohužel, takové toxické rodiny a vztahy kolem nás jsou a mnohdy je těžké odhalit, kolik "cácor" kolem nás běhá.
Dirigentka
Maria Peters
Tuto knihu jsem si vybrala záměrně - ano, velmi mě zajímalo prostředí klasické hudby a profesionálního symfonického orchestru, a také příběh jedné z mála žen, které se v tomto ryze mužském oboru dokázaly prosadit. Mám ráda skutečné příběhy žen, které se nevzdaly svého snu a velmi spletitými cestičkami se prokousaly "světem mužů". V doslovu se píše, že vlastně až do dnešní doby je profese dirigentky převážně mužskou záležitostí... a je to pravda, málokdy vidíme (či slyšíme) a ženě, která řídí velký orchestr. Těžko říci, čím to je, protože si nemyslím, že bychom my, ženy, nedokázaly vést...
Ke knize - zajímavý příběh ze zajímavého prostředí. Na knize je, bohužel, vidět, že je napsaná na základě úspěšného filmu. Zkrátka to není příběh, je to přepsaný scénář a styl jazyka tomu odpovídá. Což kvalitu čtení poněkud snižuje.
Je tedy potřeba přistoupit ke čtení jako k filmu - pak nebudete zklamáni a kniha vám poskytne zajímavý pohled do světa klasické hudby.