Amadys33 komentáře u knih

Řekl bych, že přečtení této knihy bylo poslední kapkou, kterou jsem potřeboval, abych začal zase běhat a tentokrát ještě více a lépe! :-)

4 26.08.2019

Má první kniha od tohoto páru. Sice jsem si chtěl nejdříve přečíst knihu Písečný muž, abych zjistil jestli to snad není nějaký odkaz na skvělou Písečnou ženu od japonského spisovatele Kóbó Abeho, ale byla v knihovně zrovna vypůjčená, po přečtení téhle knihy, ale nevím, jestli se mi ji ještě bude chtít číst. V ději i v chování postav bylo dost nelogičností a hlavní vyšetřovatel není zrovna žádný Sherlock, i když se na něj, nevím proč, na začátku knihy pějí ódy. Literárně žádná sláva, i tak to ale bylo docela čtivé, nicméně rozhodně zklamání proti očekávání, které bylo založené na různých recenzích jeho knih a názorech čtenářů. Pohodová nenáročná oddechovka. 65%.

3 19.09.2017

Mírně přehodnocené patrně díky snaze mít českou knihu, která se vyrovná světovým humoristickým románům. Nicméně čtyři zasloužené hvězdy.
Filmové a seriálové zpracování je těžko hodnotitelné, pohybuje se kolem hranice dobrého díla a trapnosti, přesto se na to po čase rád podívám.

04.08.2017

Po druhém přečtění, po asi patnácti letech, už se mi to tolik nelíbilo, různé situace už mi nepřišly tak vtipné jako dřív, a to jeho neustálé šklíbení mi bylo vyloženě protivné. Potkat nějakého takového ksichtila, měl bych sto chutí nakopat ho do zadku. Proti ostatním postavám tam, je to ale pořád klaďas a sympaťák. Ubírám jednu hvězdu proti dřívějšímu hodnocení a vyjímám tento titul z doporučených knih.
Jako zajímavějšího a lepšího spisovatele beru Kingsleyho syna Martina Amise.

1 04.08.2017

Zklamání proti očekávání. Raquel tam byla popsána jako "vědoucí", nicméně do té měla hodně daleko. Hlavní pár pro mě nudný a nezajímavý, nemít vypozorováno, že ženy přitahují násilničtí psychopaté, bylo by to dokonce úplně neuvěřitelné. ;-) Naštěstí to aspoň trochu zachránil popis tamnějších událostí a reálií, který mě bavil, jinak nevím jestli bych to dočetl.

04.08.2017

Zatím to nejzajímavější, co jsem se dozvěděl o Velikonočním ostrově. Spousta informací, o kterých se (asi naštěstí), jiné publikace nebo třeba cestopisné časopisy nezmiňují. Jestli se tam někdy dostanu, tak se pokusím nějaká ta zmíněná místa z knihy objevit.
A Pavel Pavel? Jeho rozhýbání velikonočních soch je zajímavé, ale naprosto nepoužitelné a nesmyslné.

4 27.07.2017

Místy velmi silné, místy velmi slabé. Sem tam komedie, sem tam tragédie...
Hodně neucelené a nevyhraněné.
Quilp je opravdu neskutečně odporná postava, o které je všude možně spousta zmínek jako o příkladném padouchovi, ale Nellin dědeček je pro mně ještě horší. S Quilpem si občas nezadá a místy jej i překonává a svádění jeho chování na nemoc u mě neuspěje...
Přijde mi, že si z toho humorného od Dickense hodně vzal Jerome Klapka Jerome.
Zatím se mi od D. nejvíce líbila Kronika Pickwickova klubu.

26.07.2017

Román zabývající se americkými třídními vrstvami a jejich odlišným způsobem života, kterému patrně do určité míry dává za vinu smrt ženy, kterou zabil mladík z nuzných poměrů toužící po přepychu a penězích. Lidé jsou zde příliš úzce rozděleni na chudé a bohaté, přičemž je zde je téměř nemožné dostat se z nižší vrstvy do vyšší.
Kniha je místy zbytečně popisná, co čtenář pochopí z několika slov, je zde pro jistotu vysvětleno několika větami.
Mladý hlavní hrdina, ze začátku poměrně sympatický, ztrácí s postupným otáčením stránek knihy své charisma, až se nakonec ve své nahotě ukáže jako nepříliš inteligentní slaboch, pro jehož chování možná nalezneme chvilkové pochopení, ale neměli bychom pro ně nalézt žádnou omluvu.

1 22.03.2015

Většinu času jsem se u toho usmíval a jednou zasmál i nahlas. Na můj vkus to bylo příliš nekomplikované, Alan, ačkoliv toho zažil hodně a párkrát mu šlo i o život, tak všemi dobrodružstvími procházel příliš snadno a jednoduše. To platí i o jeho posledním kousku, útěku z domova seniorů a příhodách, co se z toho urodily.
Nicméně kniha mě bavila a utekla příjemně jako jízda se Student Agency. A z bestsellerů to bylo jedno z nejmenších zklamání (doopravdy jen velmi malé, oproti očekávání).

2 27.09.2014

V japonském zajateckém táboře v Thajské džungli staví angličtí zajatci během druhé světové války část železnice s mostem přes řeku Kwai. Pracují tak na, pro Japonce, strategicky důležité spojnici oblastí jihovýchodní Asie. Po počátečních malicherných sporech a sabotážích (angličtí důstojníci přece nebudou manuálně pracovat po boku obyčejných vojáků) se stavba buduje převážně už v režii anglických zajatců, mezi kterými se náhodou nachází několik odborníků, kteří s podobnými projekty mají zkušenosti.
Japonci tu jsou pro Angličany něco jako poloopice, které ještě před pár lety běhaly po svých ostrovech s oštěpy a sami by byli schopni zde v pralese postavit nanejvýš lanovou lávku. Most se stane pro zajatce symbolem převahy anglické civilizace nad japonskou.
V románu je vyzdvihována anglická schopnost organizace, civilizovanost, důkladnost a smysl pro detail, což mi nepříjemně kontrastuje s druhou částí knihy, kde se trojice anglických "specialistů" (kreslíř, univerzitní profesor, ten třetí už nevím co byl za odborníka) vyslaných z vojenské základny v Indii, snaží most zničit.
Neustálá glorifikace anglického národa mi v této knize není nijak přijatelně zdůvodněna, takže mě tu rozčiluje.
Jinak se mi zápletka líbila a konec byl pro mě poměrně překvapivý. Filmovou verzi jsem viděl asi před dvaceti lety a prakticky si ji už nepamatoval, takže se mi Most přes řeku Kwai četl dobře. Na film se znovu podívám.

3 21.07.2014

Příběh dívky s pomeranči je vtipný a romantický a něco takového by chtěl jistě prožít každý z nás. Kniha by měla být tvořena jen tím. Zbytek se mi nijak zvlášť nelíbil. Dopisní monolog mrtvého otce se svým, nyní již dospívajícím, synem je zbytečně patetický a citově vydírající. A jeden z pilířů knihy, položení otázky, jestli žít a umřít nebo radši vůbec nežít, a hledání její odpovědi je úplně zbytečný, odpověď je jasná... Tím je pro mě tedy i zbytečná tato část knihy. Přesto dávám ale díky té "dívce s pomeranči" 5 hvězdiček.

1 17.01.2014

Napsáno s naprostou lehkostí a přehledem. Svěží, vtipné, příjemné, velmi pozitivní. Určitě se k této knize budu vracet. Uajíí.

2 08.01.2014

Knížáka rád jako umělce nemám, nicméně si ho vážím jako osobnosti.
Podle této svojí knihy vynašel téměř všechny výtvarné umělecké směry od 60. let do současnosti o pár let dříve než ti, jimž jsou dosud tyto zásluhy neprávem připisovány. Podobné nároky si tento Jára Cimrman výtvarného umění přivlastňuje i v hudbě. Sebevědomí mu nikdy nechybělo.
(Knihu jsem měl půjčenou z knihovny v Mor. Třebové a nezištně jsem ji vzal k podpisu na jeho vernisáž v Litomyšli, kde si tento pán ihned všimnul knihovního razítka a aniž by se na něco ptal, okamžitě do celých prostor zahulákal, že jsem ji ukradl. Nenápadně jsem se potom vytratil). :-)

3 18.12.2013

Jedna z klasik sci-fi. První kniha z cyklu Svět řeky, jehož kvalita se s každým dalším dílem zhoršuje. Když jsem unavený, nechce se mi přemýšlet a chci se zabavit četbou, dostane se mi nějakým záhadným způsobem do ruky.

Velké zklamání.
Samé předvídatelné akce i samotný konec knihy. Hlavní hrdinka prokráčela arénou jen díky nemohoucnosti autorky s ní nějak přirozeně manipulovat, takže jí musela neustále přicházet nesmyslná pomoc typu "deus ex machina".
Byl tam jeden silnější okamžik, kdy slza ukápla, tu by ze mě ale vyloudila časem nejspíš i Ordinace v růžové zahradě. Objevilo se tam několik náznaků něčeho zajímavějšího, ty se ale vždy trestuhodně nevyužité vytratily.
Zápletka neoriginální, hlavní postava chabá.
Plytké počtení na jeden večer, když není energie věnovat se něčemu, "skoro všemu", zajímavějšímu.
Filmová verze je stejně kvalitní jako její knižní předloha, nicméně má aspoň na csfd.cz poněkud objektivnějši hodnocení než kniha tady.

17.12.2013 Nyní po shlédnutí japonského filmu Battle Royal (Batoru rowaiaru, r.: Kindži Fukasaku, 2000) ubírám nepovedenému plagiátu paní Collinsové další hvězdičku.

8 07.12.2013

Hvězdička navíc za zenové přesahy knihy, kdy si člověk uvědomí, jak může být i ta nejobyčejnější věc krásná a za myšlenky jak se stát opravdovým člověkem.
Chybí mi tam popis Musašiho tréninku boje s mečem, to že tvrdí, že se učí od přírody mi nestačí.
Komu se kniha líbila, tomu doporučuji japonský anime seriál Samurai Champloo, bude se mu líbit též.

1 02.12.2013

Podezřelí na sebe hned od začátku začnou zbytečně upozorňovat, jde v podstatě jen o to, je co nejdříve usvědčit, k čemuž vyšetřování celkem nekomplikovaně směřuje. Nesedí mi tam motivace a jednání několika postav.
Nicméně kniha je poměrně svižná a čtivá. 70%.

1 16.11.2013

Šmídova nejvtipnější kniha, jež se stala vodáckou Biblí. Skvělé návody jak si utahovat z háčků, kteří jsou sice příčinou všech nesnází v lodi, ale stejně je tam moc rádi máme. ;-)

5 14.11.2013

Už jsem četl, pro mě, zajímavější knihy o Ježíši... Tu mi je nesympatický, působí na mě jako slaboch. Také vykreslení Boha se mi tu nijak zvlásť nezamlouvá, takový by mi byl ukradený, i kdybych v něho věřil. Za posledních asi 100 stran přidávám hvězdičku navíc.

14.11.2013

(Možných pár spoilerů, ale nemohu si je tu odpustit. Kdo ještě knihu nezná, čte tohle jen na vlastní nebezpečí).

Kniha, u jejíhož čtení jsem se po většinu doby smál tak, až mi tekly slzy a dostával jsem křeče do břicha, ale musel jsem se smát pořád dál...
Určitě jedna z mých nejoblíbenějších knih, stálá členka mých TOP 5 a z humoristické literatury pro mě vůbec nejlepší.

Zhruba do padesáté strany jsem se tím tak nějak rozpačitě pročítal a čekal, co se z toho vyklube, pak jsem se ale konečně rozhodl akceptovat Ignáciovu neuvěřitelnou monstrózní nakynutou existenci i s jeho pylorickou záklopkou (velmi často neprodyšně uzavřenou) a už jsem se jen královsky bavil.

Pro Ignácia svět od konce středověku postrádá veškerou mravnost, řád a geometrii, proto spisuje už mnoho let obsáhlou obžalobu tohoto světa.
Prakticky nevychází ze svého pokoje, nicméně je okolnostmi donucen vydat se za výdělkem do ulic New Orleans a začíná psát Deník pracujícího mládence.

Sice je Ignácius jakýsi podivný parazit na důchodu své matky, ale něčím těžko definovatelným se nám stane celkem morbidně sympatický a dostane se nám pod kůži, možná za to může jeho originelní Weltanschauung, možná v sobě jako on také cítíme génia, kterého svět dosud neobjevil nebo nás na svou stranu dostane snahou vytřít konečně zrak té "otravně" angažované Myrně Minkoffové svéráznými "za spravedlnost bojujícími" akcemi typu: Křížová výprava za důstojnost mouřenínů... a nebo to, že sledujeme z bezprostřední blízkosti jeho pád.

Neuvěřitelná spousta dialogů, úvah a dopisů z této knihy si zaslouží trvalé místo v síni slávy humoru. Ignáciovy epištoly z Levyho kalhot nebo ty, jež posílal svému přednášejícímu na univerzitě jsou pro mě nezapomenutelné.
Jeho návštěvy kina a hlasité komentáře filmů jen těžko překoná pologramotný pisálek ze Cinemy nebo Premiéry.
Miluji Ignáciův způsob řazení spisů do kartotéky, rád bych jej také jednou někde uplatnil...

Knihu nezaplňuje pouze, mořskou obludu připomínající, Ignácius. Nachází se v ní spousta dalších neméně podivných smích a pláč vzbuzujících postav: obchůzkář Mancuso, věčně nuceně tvrdnoucí na pánských veřejných záchodcích, černošská filozofující "příživa" Burma Jones, sabotující úklid v Noci rozkoše, Darlena s holohlavým papouškem, toužící stát se striptérkou, věčně se bavící a chichotající teploušek Dorian z francouzské čtvrti, osmdesátiletá "slečna" Trixie požadující svoji šunku, paní Levyová snažící se ze slečny Trixie udělat aktrativní a aktivní ženu, monotematický stařík Claude Robichaux, pro kterého za všechno můžou "ti komunardi", Ignácia milující, ale nechápající matka, paní Reillyová, která z cedulky: Mír všem lidem dobré vůle, kterou Ignácius připíchl na dveře, definitivně usoudí, že je zralý pro umístění na psychiatrickém oddělení Charitní nemocnice, Myrna Minkoffová, ušmudlaná bojovnice proti bezpráví, oslovující všechny: "Pánové", pan Levy, majitel Levyho kalhot a patrně jediná objektivně svět vidící postava této knihy a další. Nesmíme zapomenout také na jedno lehátko!

Tragikomický hrdina Ignácius J. Reilly se stal jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav a New Orleans pro mě jedním z nejzajímavějších měst světa (nejenom díky tomuto románu).
Kdo postrádá dostatek nadhledu, empatie a sebemrskačství, radši to ani neotevírejte, nebude vás to bavit.

Ignáciovi chybí obrovská spousta sebereflexe, ale jeho existence v tomto kosmosu je prostě natolik jedinečná a neuvěřitelná, že mu všechno odpustím a jen s dechberoucím úžasem sleduji otáčení Boëthiových kol štěstěny a jeho nezadržitelnou strmou jízdu až na samé dno.

U této knihy mě nejcitelněji mrzí, že se nedočkáme pokračování.

(02.12.2015 přečteno popáté)