Aknel26 komentáře u knih

Kam se hrabe Darcy Coates se svými strašidelnými domy na Jarmilu Stráníkovou a Sedmidvory!
Je to čtivé, je to napínavé, je to opřené o skutečná svědectví o existujícím tajemném domě (ty fotky v závěru knihy!), je to psané hned ve třech (a malinko i ve čtyřech) časových rovinách, je to příběh na pozadí historie naší země.
Našla by se ale i slabší místa, zůstávají hlavně otazníky ohledně osudů mužských postav - Otta a Matěje. Nejslabší linka byla pro mě ta Veroničina, nejvíc se mi líbila asi ta současná, protože Kamila i Erik se chovají přirozeně, jednají systematicky, jsou sympatičtí a hezky to mezi nimi jiskří. (Na rozdíl od iracionálního jednání většiny hlavních hrdinů v sérii Darcy Coates, které mě vždycky rozčiluje.)

1 22.04.2024

Kdyby byla tahle knížka jídlo, byla by to nejspíš jitrnice. Člověk se těší na tu správnou roční dobu, kdy se jitrnice prodávají, koupí ji, opeče, nachystá si zelí a brambory a s chutí se do ní pustí. Nejdřív si pomlaskává, ale ke konci už funí a má co dělat, aby ji vůbec dojedl.
Přesně takhle jsem se při čtení cítila. Začátek byl perfektní, pasáž o návštěvě u Lucie a Pavla jsem dokonce předčítala manželovi, aby věděl, čemu se směju. Pak ale následuje dost depresivní čtení o jedné současné rodině (matka, která chce od života víc, dcera, jež bojuje s životem dospělých, otec, který prodělal infarkt a s ním i změnu přístupu k životu, a babička s pokročilým Alzheimerem), jejich přátelích, kteří váhají, zda založit rodinu, a kouči Matějovi, jehož otcem byl nade vši pochybnost Václav Havel.
Kdo se postará o Annu byla vlastně knížka o smrti, ale přesto mi přišla svým způsobem odlehčená. To u Josefíny nefungovalo. A než jsem se dostala k napsání komentáře, musela jsem si dokonce knihu projít znovu a osvěžit si její děj, což taky není zrovna dobrá vizitka.
Abych se ale vrátila k tomu přirovnání k jídlu - konec byl zas takový, že vím, že za rok si jitrnici zase ráda dám.

5 18.04.2024

Nooooooo... Já nějak nevím, co napsat. Mám ráda knihy paní Kubátové, ale tahle se moc nepovedla. Kniha se odehrává již v 21. století, hlavním hrdinům je lehce přes třicet, ale z příběhu jako by dýchaly staré časy. Adélu Zbyněk přitahuje, ale iracionálně se brání vztahu, je přehnaně cudná a nedůvtipná, co se týká jeho citů k ní. Zbyněk pak je jakousi rozdvojenou osobností - na jednu stranu je několikrát zmíněn jeho zhýralý život, na stranu druhou ovšem vůči Adéle přetéká něžnými city, oslovuje ji Adélko, inscenuje náhodná setkání a je vždy po ruce, připraven pomoci. Poté co si oba aktéři vysvětlí, co od života očekávají, následuje nepřekvapivý konec.

1 15.04.2024

Komentář obsahuje něco, co by se dalo označit jako spoiler.
Knížka mě bavila, jen některé pasáže, v nichž byl Guy v domě sám, se trochu opakovaly, a tudíž vlekly. A ta část děje z 60. let mě popravdě ani tak neděsila, jako spíš naplnila odporem. Jinak měl příběh spád, hlavně ke konci – sezení u psycholožky nebo scéna ve vodě a to, co následovalo, neměly chybu! Na druhou stranu je mi trochu líto, že nebyl naplněn potenciál pro jiný než "darcyovský" konec, stačilo by využít Guyova zmatení a trochu zaměnit postavy ve chvíli, kdy běsnil s nožem... No nic, nechci vyzradit příliš. Krom toho mě překvapilo, že nikdo nehledal tu dívku – přitom jejího přítele jistě napadlo, kde by mohla být.

2 15.04.2024

Taková maličká knížečka s jednoduchým příběhem, lehce přečtená - a obávám se, že i lehce zapomenutelná. Neurazí, docela i pobaví, možná přinese nějaké poučení. Malý formát je tu výhodou (pro sváteční čtenáře) i nevýhodou (pro ty náročnější).

1 09.04.2024

Protože máme doma nejen malého fotbalistu, ale i trenéra malých fotbalistů, jsou pro nás fotbalové knížky vlastně povinnou četbou. Máme tak za sebou Kluka v kopačkách, oba díly Velkého Tuřínova, Fotbal s Fandou i Koumákův fotbalový tým - a musím říct, že Folprechtovy Fotbalové pohádky jsou jednoznačně NEJLEPŠÍ A NEJZÁBAVNĚJŠÍ!
Příběhy jsou pestré - návštěva stadionu s dědečkem, setkání s pohádkovými postavami, sledování zápasů s tátou, souboj kluků a holek, výlet maskotů českých týmů. Autor se také nezaměřuje jen na naši ligu - naopak, najdeme tu zmínky o různých týmech z Bundesligy, Premier League, španělské i italské ligy. Navíc to jsou i fakticky správné informace o skutečných týmech, zápasech i fotbalistech.
Nejlepší jsou ovšem zkomoleniny jmen, vtipné, a přesto rozpoznatelné - Milan Bazoš, Petr Ček, Lorenzo Insvigne, Franz Štěkenbauer (hrající za Bajern Smíchov)... No prostě pecka a velký palec nahoru!

2 09.04.2024

Já velice nerada dávám odpad, vždycky se snažím na knize najít něco pozitivního... ale tady to prostě nejde.
Autorka vytáhla to špatné ze svých předchozích knih, přidala k tomu pár nových blbostí a vznikla kniha, nad kterou jsem se tvářila asi stejně jako žena na titulní stránce. To jako vážně?
Asi po desáté je hlavní hrdinka žena ve středním věku, vypadá však mladší a svým luzným vzhledem a šarmem si získává srdce všech gentlemanů široko daleko. (A to má přitom, jak je několikrát zmíněno, jen "krátkou džínovou sukni a černé tričko s velkým výstřihem"!)
Asi po desáté je hlavní hrdinka majitelkou nádherného domu zděděného po rodičích, na který si někdo dělá nárok, ale ona liška podšitá mu to překazí.
Asi po desáté je hlavní hrdinka skvělá kuchařka (přestože tentokrát vaří jen mimochodem), stejně jako ji skvělými jídly, kávou i vínem zásobují její úžasní přátelé; je ovšem také cestovatelka, byť tentokrát zamíří do Irska - kde, světe, div se, vůbec neprší! I počasí zřejmě podléhá jejímu šarmu!
Asi po desáté je hlavní hrdinka velmi nekompromisní, zvláště když je ukřivděná, a ve svém protivníkovi vidí nepřítele, zrádce, lháře... Sama má ovšem právo být hysterická, ublížená a kopající kolem sebe, ohánějící se právem a podnikající kroky, které podle mě leckdy ani nejsou legální. Přitom mně zvlášť tentokrát nepřišlo, že by se její muž choval podrazácky (když pominu nevěru samozřejmě), zato ona rozhodně.
Asi po desáté se hlavní hrdinka v jednom kuse uchyluje ke svému četnému "ach jo", i když tentokrát se pravda vyvarovala svých obvyklých frází typu "ano, tak blbá jsem byla".
Nejvíc mě ovšem dostal závěr - kdo tedy knihu nečetl, ať nyní přeskočí o komentář níže, neboť SPOILER ZAČÍNÁ:
Lada, jíž je něco přes 40 let, žije více než 20 let v celkem spokojeném manželství, ale po manželově nevěře si náhle uvědomí, že ho vlastně nikdy nemilovala, že s ním byla ze zvyku a kvůli dětem, že ji jen vysával, že mu šlo jen o majetek (což není pravda, jak vyvrací svým chováním). Nejprve si myslí, že skončí s Jaroslavem, přestože mu polovinu knihy vyká a má ho za přítele dědečka. Pak ale poznává muže, který se chová jako hulvát, což jí náhle nevadí, ale imponuje, a během pár týdnů mu říká své ano.
Její kamarádka Dita - zklamaná muži (jeden pětiletý vztah kdysi v pravěku) udržuje vztah s jedním přítelem s benefitem a váhá, zda to s ním dát dohromady na sto procent; náhle ke konci knihy si vzpomene, že miluje Jaroslava, a dělá vše pro to, aby i on zahořel k ní (což se stane)
Laděnka - 17letá dcera Lady a Luďka, která otěhotní se stejně mladým klukem, s nímž má dlouholetý fungující vztah a chtějí se vzít, ale on podlehne tlaku rodičů a s Laděnkou se rozchází. (Mimochodem, tenhle motiv jsem už zaznamenala nejmíň dvakrát.) Laděnka se v porodnici seznámí s lékařem, který je o 18 let starší, ale bezmezně ji miluje. Kniha končí jejich svatbou. Lada si ještě libuje, jak dcera našla skvělého muže - to je pro mě totálně nepochopitelné, ten věkový rozdíl je masakr a jsem si jistá, že bych svou případnou dceru před takovým svazkem spíš chránila...
Jaroslav - nejšílenější ze všech. Pětašedesátiletý muž, který se nikdy neoženil, protože od prvního dne, co se narodila, miluje Ladu a věří, že jednou bude jeho. Je to skutečný gentleman, líbá jí ruku, dívá se na ni jako na svatý obrázek, vychází jí ve všem vstříc - ale na adresu jejího muže neváhá několikrát říct, že by mu klidně rozbil hubu. Pravý gentleman! Poté co Lada alias Žigula dá přednost jinému, tento Jaroslav, který ovšem přes 40 let miluje Ladu, náhle obrací svou pozornost na její kamarádku a všichni jsou šťastní. (Jen ten manžel dostal na vyučenou - a já také, snad mě tato kniha ze zájmu o tuto autorku definitivně vyléčila!)

Doporučuji jako ideální první čtení, případně jako čtení před spaním pro předškoláčky. Starším už bude příběh připadat trochu naivní, hlavně to rozuzlení. Celkově by se obsah dal shrnout dvěma větami, nicméně forma je povedená, velká písmena, krátké kapitoly a žádná složitá souvětí.

2 22.02.2024

Svazek nabídl hned dva díly jednoho příběhu a musím říct, že na mě měly zcela odlišný účinek.
První díl jsem zhltla tak rychle, jak jen mi zaměstnání a péče o rodinu umožnily. Poprvé v sérii jsme se dostali do minulosti a musím říct, že atmosféru to mělo. Napětí u mě trochu kleslo kolem 150. strany, protože část tajemství, s nimiž se Sophie potýkala, byla vysvětlena a bylo jasně dáno, koho je třeba se obávat a koho ne. I tak to ale byla jízda a já jsem četla do jedné do noci, abych zjistila, jak to dopadne.
Bohužel druhý díl mě vůbec nezaujal a víceméně jsem ho prolistovala. Možná to ale bylo i tím, že jsem spíš sváteční čtenářka hororů a takový dvojnásobný nášup pro mě už nebyl tak atraktivní. Líbilo by se mi, kdyby byl druhý díl ze současnosti, třeba o Sophiině prapravnučce, která se potýká s rodinnou minulostí... Takhle to bylo oboje na jedno brdo. Kdybych četla oba díly odděleně, bylo by to třeba jiné. Ale jak koukám, pokles úrovně tu zmiňuje hodně lidí.
První části bych dala plný počet, bohužel druhá táhne hodnocení dolů.

2 19.02.2024

Druhý díl se nám neskutečně vlekl. Už jen první kapitola, kde bylo Kmotříkům věnováno zbytečně moc prostoru na to, kolik pak v ději zabraly jejich pletichy. Fotbal celkově hodně ustoupil dění na soustředění - pátrání, jak to bylo s kopačkami (s řešením se autor asi inspiroval ve Vraždě v Orient expresu), zkoušce odvahy na farmě (ze které by ochráncům zvířat i sociálce asi vypadaly vlasy hrůzou!), vracení píšťalky nebo noční bojovce. I závěrečné tlachání mi přišlo navíc, kdyby děj skončil spolu s turnajem a hovor o budoucnosti hráčů by se uskutečnil dřív, bylo by to jen ku prospěchu. Nejvíc nás bavilo vtipné komentování fotbalových utkání ve stylu rozhlasového S mikrofonem za fotbalem. A opravdu by to chtělo víc obrázků.

2 19.02.2024

Takový románek pro velký holky, po kterém jsem sáhla jednak kvůli místu děje, protože stejně jako autorka Itálii miluju od okamžiku, kdy jsem viděla, jak ulice Říma brázdí seriálová Manuela na vespě, jednak kvůli tématu, jímž je také láska na dálku. To dopisování, telefonování, snaha vyšetřit si pár dní volna a letět stovky kilometrů, abychom mohli být chvíli spolu, to roztrpčení, když to nevyjde...
Co s Blankou společné nemáme, to je věk a také ta láska k o mnoho let mladšímu muži. Ke konci jsem stále čekala, kdy už "Sirénin" věk prokoukne Agostinova rodina a dojde k dramatu.
Důležitou dějovou linku tvoří vztah Blanky s dcerou. Blanku odcizení samozřejmě mrzí, ale tady myslím, že si maminka trochu lže do kapsy a dceřiny výstřelky se jí hodí do krámu, protože když je dcera u táty, nijak ji neomezuje ve vztahu s Agostinem.
Líbí se mi recepty, škoda, že jich nebylo víc.
Jak jsem psala, nejsem (ještě) cílová skupina, nicméně knihu jsem koupila tchyni - a protože ji mám ráda, špatnou knihu bych jí přece nedala.

3 14.02.2024

Tak jako loni, i letos jsem v únoru sáhla po knížce, jež se dotýká Řecka. Před rokem přečtené Až uvidíš moře je ale někde úplně jinde, a to dějem i zpracováním. Zatímco tehdy jsem byla pohlcená příběhem i nečekanými informacemi, kniha delegátky Jitky mě (jen) pobavila.
Jitka toho za jediný den musí stihnout opravdu hodně - informativní schůzky, urovnávání nedorozumění, překládání, dohady s majiteli penzionů, policisty, lékaři, přejíždění mezi hotely i letištěm... No ty kráso klobáso! Bylo trochu nepřehledné se v tom všem vyznat, možná by nebylo od věci román zpracovat spíš s časovými údaji.
Je škoda, že některé situace se stále opakovaly, třeba když Jitka každému vysvětlovala, co se jí stalo s nohou, s očima, jaké má problémy s tím či oním... Naopak závěr mohl být zpracovaný lépe, většina příběhů jejích klientů zůstala otevřených. A nikde jsem se nedočetla, proč Řecko, jak se Jitka vůbec naučila řecky...

2 13.02.2024

Neřekla bych, že jde o detektivku, spíš o takové napínavé čtení. Napínavé pro mě jen do dvou třetin, pak mi to všechno seplo. Romantická linka byla velmi přímočará a celkově to bylo hodně o náhodě, ale proč ne, postavy byly sympatické. Četlo se to dobře, dvě cesty autobusem mi díky knížce pěkně utekly.

1 12.02.2024

Přestože jde o první díl celé série, já jsem ho četla až jako třetí v pořadí a musím upřímně říct, že sám o sobě by mě ke čtení série asi nenalákal. Mám pocit, že se Linda Castillo k lepším výkonům propsala postupně a s každým dalším dílem byl příběh lepší. V těch, které jsem četla, ubylo brutalit a přibylo amišských reálií, což bylo rozhodně ku prospěchu. Od čtení není snadné se odtrhnout, jak je to napínavé, líbí se mi soudržnost týmu a romantická linka mi nevadí. Jen ta neopatrnost Kate v závěru knih se opakuje.

3 31.01.2024

Hodnotím jako dospělá. Přijde mi, že Andy a Terry se nějak začínají opakovat. Už to není tak originální ani tak zábavné. Dětem se to snad jeví jinak a věřím, že je od dalšího čtení neodradí.

1 31.01.2024

Už to nějak není ono... Syn ji přečetl, ale během pár dní se mu vykouřila z hlavy, to se u starších dílů nestávalo.

1 31.01.2024

Kniha je postavená na vztazích mezi třemi hlavními hrdinkami, představitelkami svých generací. Nápad jistě dobrý, ale mně přijde vše příliš nekompromisní, ploché, černobílé.
Božidara by měla být taková ta stará žena s jakousi nenucenou, přírodní moudrostí, která se dokázala oprostit od očekávání druhých lidí a žije podle svého přesvědčení, bez autorit a "uměle vytvořených pravidel". Co je přirozené, je správné. Božidara nemá doma hodiny ani zrcadlo, spí, kdy chce, jí, když chce a co chce, s lidmi se příliš nestýká, protože jejich společnost nepotřebuje, myje se párkrát týdně pod sprchou s dešťovou vodou, češe se a obléká jen tak nahodile a účelně, protože soudit lidi podle vzhledu je přežitek konzumní společnosti. OK, říkala jsem si, prostě babka, která si zažila svoje, je materiálně zajištěná a ve stáří se rozhodla nedělat si z ničeho hlavu. Jenže pak jsem se dozvěděla, že Božidaře není ani šedesát, je tedy ve věku, kdy lidé běžně pracují. Hm, tady něco nehraje...
Rosie je prostě puberťačka, která už měla dost toho, že do ní matka promítá své vlastní cíle a obstarává veškerý její program, a namísto útěku z domova odjede k babičce, aby si vyčistila hlavu. Možná kdyby se pokusila o dialog, v klidu vysvětlit matce, co se jí nelíbí, mohlo být vše klidnější. Rosie ale vše dusí v sobě, až to exploduje.
Milada z knihy vychází jako nejzápornější postava, představitelka konzumní společnosti, která poslušně přijímá všeobecné skutečnosti a názory, aniž by se nad nimi pozastavovala: vzdělání je podstatné, návštěvy lékařů jsou důležité, mít plnou ledničku je praktické, mít dobré auto je bezpečné. Prostě to tak je, zjistily to stovky generací před námi, proč to zpochybňovat? Možná dceři umetá cestičku až moc, ale jinak na jejím přístupu nevidím nic špatného.
Pokud jde o děj, dobrovolně přiznávám, že jsem sem tam přeskakovala - v první části méně, ve druhé celkem dost. Nevadila mi přehršel životních rad a moudrostí k zamyšlení (často opravdu výstižných), ale úplně mi nesedl styl vyprávění, všechno bylo řečeno moc okatě a stereotypně. Nemuselo být tolik vulgarismů. Kniha měla přes pět set stránek, klidně bych pár desítek v průběhu děje obětovala a použila je na nějaký propracovanější závěr.
Ještě technická poznámka - knížka je příšerně těžká. Původně jsem ji půjčila babičce, ale ta mi ji vrátila s tím, že ji při čtení tíží na prsou a špatně se jí tak dýchá. Možná by bylo lepší použít tenčí papír, případně menší písmo.

5 24.01.2024

Podle mě je tam zbytečně moc postav, takže už je to nepřehledné. Některé hrdiny i záporáky z předchozích dílů bych už nevytahovala. Třeba ta linie příběhu se záměnou dědy a Péti byla zbytečná. Dogman je stále víc upozaďován Peťulkou, což je škoda, vždyť je to jeho komiks.

2 09.01.2024

Mám-li srovnat Myší díru s námětem podobnou knihou Kdo se postará o Annu, zcela jednoznačně by u mě vyhrála rybička Anna alias malířka Olivie. I Myší díra ale stála za přečtení. Příběh je sevřenější, týká se obyvatel jediného domu, kteří se navzájem znají, a myš sleduje jejich sbližování (děj se točí zejména kolem malého chlapce, jehož matka je na odvykací kúře, a starého muže).

4 02.01.2024

Slabota. Předvídatelné až hrůza, zdlouhavé, hlavní postavy ploché (snad kromě Solange), poznávání místa děje takřka nulové, záhada nejprve letmo naznačená a v závěru v hurá akci vyřešená, a vyústění, co se týká svatby, okopírované z předchozího dílu. Chválím nicméně četné popisy pokrmů. Kniha ve mně nevyvolala touhu zavítat na vinice, ale rozhodně mě postrčila k návštěvě francouzské restaurace.

3 02.01.2024