Akana

Příspěvky

Do tmyDo tmyA. Bolavá (pseudonym)

Tak nenápadný námět a tak vzrušující provedení! Sběr léčivých bylin - těžko si představit něco banálnějšího, pro hrdinku knihy se ale stal posedlostí stravující mysl i tělo. Nemoc, o níž se od autorky nedozvídáme nic bližšího, jde s touto posedlostí ruku v ruce, může být její příčinou i následkem. Jsou chvíle, kdy se zdá, že se Annin svět přeci jen začíná projasňovat nějakou nadějí, ale vzápětí se propadne ještě hlouběji a realita se jí zase o něco vzdálí. Místo ní si tvoří vlastní, pokroucenou a plnou sebeklamu. O světle na konci tunelu, o tom, že dnes se může sotva postavit ale příště nasbírá plnou káru nevímčeho, přesvědčuje už jenom sama sebe, zato s čím dál beznadějnější urputností. Ten pád je pomalý, smutný a neodvratný.

18. března


HoubařkaHoubařkaViktorie Hanišová

Citlivé téma podané citlivým a neokázalým způsobem. Hanišová odkrývá trauma své hrdinky pomalu a opatrně, jako kdyby převazovala bolestivou ránu. Obejde se přitom bez zbytečných expresivních pomůcek, kráčí spolu se Sárou tiše a odevzdaně po stopách její minulosti, která už nejde odestát a Sára jí má vpálenou do duše jednou provždy. V tomto případě by bylo nemístné čekat happyend, maximálně tak nějaké vnitřní smíření. Ale to nakonec určitě není málo.

23. ledna


Muži, kteří nenávidí ženyMuži, kteří nenávidí ženyStieg Larsson

Jeden ze vzácných případů, kdy prodejní čísla odrážejí kvalitu. Zdlouhavější expozice není na závadu, díky ní jsou pak postavy a děje plastičtější. Chce to jen špetku trpělivosti, které dnešní čtenáři nemívají na rozdávání, ale v tomhle případě se to vyplatí. Ve chvíli, kdy se objeví první pořádná stopa, jako by se utrhla lavina a ze zaujatého ale přece jen docela poklidného louskání stránek se stává jejich nezřízené hltání. Výborně napsané jsou i hlavní postavy. "Kalle" Blomkvist je sice možná až moc morálně neprůstřelný klaďas, ale nechceme sakra aspoň někdy číst právě o takových?

06.05.2015


Žítkovské bohyněŽítkovské bohyněKateřina Tučková

Moje očekávání byla vrchovatě naplněna a Žítkovské bohyně stavím o třídu výš než Gertu Schnirch. U ní jakoby Tučková ještě trochu opatrně hledala svůj výraz, příběhový mnohostěn z podhůří Bílých Karpat už ale rozjela bravurně a ve velkém stylu. Začlenění "autentických" dokumentů do vyprávění má skvělý dramatický efekt a to, že čtenář netuší které z nich jsou upravené a do jaké míry, ho ještě prohlubuje. Všechna ocenění i prodeje jsou naprosto zasloužené.

15.02.2019


Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a StalinemKrvavé země: Evropa mezi Hitlerem a StalinemTimothy Snyder

Mimořádně skličující čtení. Nepochybuji, že dané území v daném časovém úseku bylo tím nejděsivějším místem, jaké si umíme představit. Nebo spíš neumíme. Nenapíšu nic nového, ale musím znovu vyzdvihnout Snyderovu rafinovanou a působivou prezentaci těch otřesných faktů. Je známá věc, že čím větší čísla obětí, tím větší lhostejnost k nim cítíme. Tomu, aby v nás tahle hrůzná matematika vyvolala něco víc než jen údivem povytažené obočí, napomáhá Snyder vkládáním konkrétních svědectví a osudů, které těm jatkám vracejí lidský rozměr. Účinek je zdrcující, i když autor sám se snaží držet své emoce na uzdě.

Také si člověk uvědomí (a Snyder na to přímo poukazuje), jak bylo do pádu železné opony povědomí o nacistických, neřkuli stalinistických zvěrstvech zkreslené a jak pomalu se to mění. Osvětim byla dlouho tím nejvýraznějším symbolem holokaustu, přitom to, co se dělo v Treblince a na dalších místech „krvavých zemí“, bylo ještě mnohem větší peklo. A největší tragédie je v tom, že obyvatele této oblasti rozšlapávala okovaná bota dějin na krvavou kaši z obou stran. Poláci, Ukrajinci, Bělorusové, nikdo neměl na vybranou, pro Hitlera i Stalina byli všichni podřadný, postradatelný lidský odpad nebo přinejlepším levná pracovní síla a ani spojenectví s kteroukoliv stranou jim nemohlo přinést nic dobrého.

Rád bych napsal, že díky mementům jako je tato obdivuhodná kniha se zmenšuje hrozba opakování podobných události, ale obávám se, že to zdaleka nestačí. Potenciál k rozpoutání dalších hrůz v nás dříme napořád, stačí jen aby nás dějiny (je naivní si myslet, že dějiny tvoříme my) dotlačily k příslušné hraniční situaci a – nedělejme si iluze - začneme jednat tak, jak by nás do té doby ani ve snu nenapadlo. Pesimismus nebo realismus? To posoudí zase jen historie.

18.03.2018


Na západní frontě klidNa západní frontě klidErich Maria Remarque

Remarqueovu protiválečnou klasiku jsem si dal jako takový beletristický doplněk k souběžně čtené bichli Katastrofa 1914 a byl to šťastný nápad. Tenhle zdánlivě nespojitý sled historek z fronty ani po stu letech neztratil nic ze své působivosti a dokonale mi ilustroval faktografický popis událostí ze zmíněné knihy, přestože se odehrává v jiném období války. Remarque bravurně a nenásilně zastřešil jednotlivé epizody pronikavým a stále platným myšlenkovým přesahem a spojil v jedno dvě obrovské přednosti: spisovatelský talent a osobní zkušenost. Té druhé by se jistě milerád zřekl, ale právě díky ní mohlo vzniknout jedno z nejvýraznějších protiválečných mement, co jich kdy bylo napsáno. Dokonalost.

17.04.2018


Šikmý kostelŠikmý kostelKarin Lednická

O literární zručnosti Karin Lednické ani v nejmenším nepochybuji a už vůbec ne o pečlivosti a úsilí, s jakými prováděla rešerše a sbírala historický materiál. Čtenář se dozví leccos zapomenutého z naší nedávné historie, důkladně přičichne k dobové každodennosti a navíc se mu dostane jazykově bohatého, poutavého vyprávění, které plyne bez větších zádrhelů. K nejvyššímu hodnocení mi ale něco chybí. Nevím přesně, co mi vadí, snad pocit, že nečtu současnou autorku, ale spíš nějakou současnici Karla Václava Raise. Nežádám nějaké brutální literární experimenty, chraň bůh. Sám jsem rád, když mi četba pěkně ubíhá. Ale Šikmý kostel je na můj vkus přeci jen stylisticky tak nějak... trochu... konzervativní? Jistě, to může být záměr, způsob, jak čtenáře přenést v čase a prostoru blíž k postavám. Já mám ale spíš dojem, jakoby mě tenhle úhledný způsob vyprávění od hrdinek a hrdinů příběhu spíš vzdaloval. Jejich emoce víc pozoruji než soluprožívám. Přitom romány jako Francouzova milenka nebo Kvítek karmínový a bílý dosvědčují, že důkladně vykreslené historické prostředí jde nápaditě skloubit s perspektivou nebo komentářem současného pozorovatele a výsledek se zaryje pod kůži o to víc. Šikmý kostel je tak pro mě především skvělá řemeslná práce s mimořádným informačním přesahem. Což zase není tak málo.

18. června


O myších a lidechO myších a lidechJohn Steinbeck

Jak málo stačí ke štěstí a jak křehká je zároveň jeho vidina. Nebýt odporu, jaký mám ke slovnímu spojení „hluboce lidský příběh“ (jak by asi vypadal třeba takový příběh plytce komáří?), tady bych ho možná použil. Zásadní existenciální myšlenky nenuceně vpravené do jednoduchého, přehledného příběhu, prosté ale o to silnější emoce, tragické ale nevyhnutelné vyústění. Novela jako stvořená pro citlivé filmové zpracování, které se v případě filmu s výtečným Johnem Malkovichem v roli Lennieho skutečně povedlo.

20.10.2018


Král KrysaKrál KrysaJames Clavell

Naprosto zasloužená klasika válečného románu. I po půlstoletí nesmírně působivá, syrová, nemilosrdná. Clavell ty nejabsurdnější hrůzy líčí s lehce cynickým humorem, který je zcela na místě a vykolejenou realitu zajateckého tábora ještě podtrhuje. Morálka, zásady, přátelství a obětavost vedle nelítostného pragmatismu tváří v tvář jedinému cíli: přežít. A pak šok z toho, jak obrovská propast zeje mezi přežíváním v Čangi a životem venku, z toho, jak nenápadně a přitom neodvolatelně se za těch tři a půl roku vytvořila, z toho, že i Král najednou není ničím. A nakonec mrazivé finále dokonale završující krysí metaforu.

Neřešitelná morální dilemata, v nichž Clavell neumetá čtenáři cestičku ke "správným" řešením, protože ta neexistují. Neskutečné scény a obrazy: hostina ve věznici, řady latrín, květnatá mluva asijských věznitelů, paranoidní noční honička po prodeji diamantu, okolnostmi "stvořený" transsexuál Sean, krysí farma, setkání zajatců s prvním důstojníkem zvenčí... je toho spousta, co zůstane v paměti. Snad jen to poukazování na rozpor mezi rovnostářstvím Američanů a lpěním na společenské hierarchii Angličanů už trochu zastaralo, ale to je detail. Celkově úchvatná kniha, odvyprávěná tak napínavě, že sotva popadáte dech.

28.05.2016


Kvítek karmínový a bílýKvítek karmínový a bílýMichel Faber

Skvělá práce. Neubráním se srovnání s Fowlesovou Francouzovou milenkou. I tady máme příběh odehrávající se v upjatých a společenskými pravidly sešněrovaných viktoriánských kulisách a vypravěčku (u Fowlese to byl, myslím, muž) oplývající naprosto současným myšlením a s příslušnou ironií komentující děj a třeba i čtenářova očekávání (do bližšího srovnávání bych se ale radši nepouštěl, přeci jen jsem Fowlesův opus četl už před drahnou dobou). Tenhle prvek Faberovy knihy mě tím pádem už tak nepřekvapil, přesto si mě nejen rozměry velkorysá kniha snadno získala, a co je ještě obdivuhodnější, i udržela. I v rozvláčném, detailním způsobu vyprávění dokáže Faber udržet pozornost i zájem. Líbí se mi, jak svoje sympatie i ironické štulce rozděluje mezi ústřední postavy celkem rovnoměrně, bez černobílých soudů, i když samozřejmě s výhodou nadhledu plynoucího z jiného historického kontextu.

26.04.2021


Byly jsme tam takyByly jsme tam takyDagmar Šimková

Podobných osudů "stvořila" komunistická zvůle nepočítaně, příběh Dagmar Šimkové má ale tu výhodu, že mu jeho autorka dokázala dát strhující a přitom neexhibující literární formu, formálně vytříbenou ale pořád dost syrovou. Snaží se postihnout všechny možné stránky vězeňského života tak, jak ho vnímaly ty "politické". Nechce čtenáře jen šokovat, ale především mu dát pocítit duševní pochody hrdinek, jejich každodenní boj za zachování špetky důstojnosti a radosti uprostřed všeho ponížení. A to se jí podařilo mimořádně sugestivně.

29.04.2021


Laskavé bohyněLaskavé bohyněJonathan Littell

Představovat si vykonavatele hrůz holokaustu jako nelidské zrůdy je zjednodušující, pohodlné a nebezpečné, ačkoli samozřejmě i pochopitelné. Tím způsobem se od věcí, které se tenkrát odehrály, distancujeme, ubezpečujeme se, že něčeho takového bychom přece MY nebyli schopni. Littellův hrdina, v úvodu naléhavě zdůrazňující, že se od nás čtenářů příliš neliší, se nás snaží přesvědčit o opaku. Aue není možná úplně příkladem ctnostného a statečného občana (ale kdo z nás ano?), přesto není ani zdaleka netvor, alespoň ne od začátku. Dělá svou práci. Nevyžívá se v krutosti, dokonce se jí do jisté míry snaží bránit, i když ne zrovna z těch ušlechtilých důvodů, které bychom my "spravedliví" asi rádi slyšeli. Jeho zajímá hlavně efektivita. Ty sáhodlouhé úřednické pasáže plné zkratek, čísel a šarží mají v románu velkou důležitost a je jistě záměr, aby se jimi čtenář prokousával ztěžka a úmorně. To aby pochopil, že pro Aueho a nepochybně spoustu jemu podobných to všechno byla z velké části hlavně administrativa, logistika, plnění úkolů. To nejděsivější na holocaustu je skutečnost, že nešlo o vzedmutí nějaké abstraktní temné síly, ale že to všechno je, bylo a nejspíš i vždycky bude naší součástí a záleží jen na okolnostech, které si nás ohnou k obrazu svému. Stejně jako Littell i jeho hrdina nevěřím na ONI, ale na MY. V dobrém i ve zlém.

Tohle osmisetstránkové románové monstrum jsem dost dlouho odkládal. Ne že by mě odrazoval námět, ale spíš jsem se obával, že se Laskavé bohyně budou těžko číst. To se ale nepotvrdilo, kupodivu ani odstavce přes tři strany ani zmíněné administrativní pasáže nedělají knihu nezáživnou. Na druhou stranu její čtivost nijak nesnižuje hloubku a závažnost toho, co Littell o holocaustu vypovídá. Rozhodně jedna z nejpůsobivějších knih, co mi za poslední léta přišla do ruky.

18.03.2021


Opuštěná společnostOpuštěná společnostErik Tabery

Docela souhlasím s názorem, že Tabery v této knize pouze přesvědčuje už přesvědčené. I pro ty ale může být jeho text přínosem a impulzem k uvědomění si souvislostí, analogií i specifik jednotlivých etap společenského vývoje. Čtenáři z opačné poloviny názorového spektra pravděpodobně knihu ani nedočtou nebo po ní vůbec nesáhnou, ale i kdyby přiměla k zamyšlení aspoň jednoho ze sta takových, nebyla Taberyho práce zbytečná. Nejásám nad každým jeho slovem, k instituci demokracie jsem třeba poněkud skeptičtější než on (jak říkal Churchill: "Demokracie je ten nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, co už jsme vyzkoušeli."), ale s valnou částí jeho nadějí i nářků sympatizuji. Ačkoli Taberyho politické postoje jsou celkem zřejmé, jeho tón je určitě víc věcný než konfrontační. Pro někoho ale věcnost prostě už z podstaty není kladem. O zasypávání příkopů a sjednocování rozdělené společnosti mluví obě strany, každá ale má pochopitelně na mysli vítězství vlastního pohledu. Takový dialog je pak těžký a často vede spíš k vyhrocení rozdílů.

23. ledna


Stará dáma vaří jedStará dáma vaří jedArto Paasilinna

Ne, že bych se i tentokrát nebavil, ale přišlo mi, že si Paasilinna v tomto případě až příliš vypomáhá dějovými oslími můstky, které tu a tam vyznívají křečovitě. Jinými slovy je až moc zjevné, že s příběhem směřuje do nějakého bodu a hodlá ho tam dotlačit za každou cenu. To ale nic nemění na tom, že jeho druh humoru mi setrvale šmakuje.

05.01.2021


Muž jménem OveMuž jménem OveFredrik Backman

SPOILER: Zhruba do poloviny jsem reálně počítal s plným hodnocením. Koktejl ze seversky drsného humoru a hřejivého sentimentu byl příjemně vyvážený, chytrý a citově nevydírající. Nezviklalo mě ani když po půlce začalo dojemných pasáží přibývat, Backman to měl stále ještě pod kontrolou. To ale už neplatí o samotném závěru, za který ta jedna hvězda prostě musí jít dolů. Nic proti dobrým koncům, ale tady autorovi přeci jen ujela ruka. To už hraničilo s pohádkou a navíc pohádkou úzkostlivě korektní. Škoda, jinak píše Backman moc pěkně.

04.08.2021


Tichý dechTichý dechJan Trachta

Dlouho jsem nenarazil na knihu, u které bych takhle hltal stránky. Jelikož je autor lékař a ne spisovatel, nějaké literární kvality v tomto případě nejsou tím hlavním, ale ani v tomhle směru se Jan Trachta rozhodně nemá zač stydět. Jeho vyprávění je svěží a strhující, přitom nemá zapotřebí se předvádět, přikrášlovat, hledat senzační drama za každým rohem (v prostředí, které popisuje, to ani nemá zapotřebí) a už vůbec ne vylepšovat před čtenářem obrázek svůj ani humanitárních pracovníků jako takových. Bez uzardění odhalí naivitu, s níž v řadách Lékařů bez hranic začínal, pocity marnosti a totálního vyčerpání i lecjaký svůj osobní přešlap, který v daných podmínkách často znamená rozdíl mezi životem a smrtí. Střízlivě podaná fakta, žádná zbytečná žoviálnost nebo afektovanost, a přece se stránky obracejí skoro samy. Trachta totiž dokáže navázat se čtenářem bezprostřední vztah, získat si jeho důvěru, upoutat pozornost. Dobrý vypravěč zkrátka nemusí být hned spisovatel na plný úvazek. A co se týče jeho práce, má samozřejmě můj hluboký obdiv.

31.08.2020


Paměť mojí babičcePaměť mojí babičcePetra Hůlová

Sám pochopitelně těžko posoudím nakolik je autorčino vcítění se do mongolské mentality věrohodné, na mě ale působí neuvěřitelně autenticky. Tím mi román trochu připomněl skvělou Frištu od Petry Procházkové. Pět žen-vypravěček, pět různých úhlů pohledu, z nichž se postupně skládá mnohotvárný příběh jedné mongolské rodiny. V něm dochází ke střetům generačním, kulturním (venkov versus město) ale i čistě charakterovým. Nic není černobílé, pro každou z hrdinek lze najít pochopení. Jedna ctí tradici a rodové kořeny, jiná se jim snaží uniknout do víru civilizace, další se bezprizorně zmítá mezi tím. Po formální stránce mimořádně vytříbený debut, i když výraznější rozlišení jazykových prostředků u jednotlivých vypravěček (všechny mluví podobným hovorovým stylem) by nebylo na škodu. A za pozornost určitě stojí i zručnost, s jakou Petra Hůlová protkala text spoustou mongolských výrazů, tak nenásilně, že jejich význam není vůbec třeba nikde dohledávat.

12.03.2019


1Q84: Kniha 1 a 21Q84: Kniha 1 a 2Haruki Murakami

Jak se dá od Murakamiho čekat, otázek nakonec zanechává víc než odpovědí. Se čtenářem opět hraje rafinovanou hru na pomezí reality a fantazie, mísí detailní popisy i tajemné náznaky. Na konci zbývá spousta nedořečeného (uvidím, co prozradí třetí díl) a i většina vedlejších postav zůstává obestřená tajemstvím: Fukaeri, Ušikawa, stará paní, profesor Ebisuno, Tamaru, u všech jako by autor schválně něco zamlčoval a nechával spoustu prostoru pro čtenářovu představivost.

Hlavní hrdinové Aomame i Tengo se každý po svém snaží vzít svůj život, přidušený stínem dětských traumat, do vlastních rukou, dát mu jiný směr, snad tím, že najdou cestu jeden k druhému. Jenže jsou tady Little People – skoro lynchovský motiv jakési nadreálné síly stojící mimo lidské morální kategorie. Narušitelé i strážci rovnováhy ve světě, jejichž negativní role v příběhu je jen zdánlivá. Podobně jako v Kafkovi na pobřeží se příběh odvíjí ve dvou paralelních liniích, které k sobě Murakami přibližuje s přesně vypočítanou dynamikou, pomocí stupňujících se náznaků, přesně tak, aby čtenáře, kterým by mohlo vadit místy pomalejší tempo vyprávění, udržel na háčku. Na mě to fungovalo stoprocentně.

16.05.2019


Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiRaději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiAleš Palán

Jednoznačně obdivuhodný počin. Originální i atraktivní téma, působivé zpracování nepostrádající pečlivost i emotivní vklad. Fascinující je různorodost typů, které Aleš Palán zpovídá. A taky to, jak se k nim pokaždé dokázal přiblížit, získat si jejich důvěru. Často na sebe říkají věci, které by asi jen tak nějakému literárnímu zvědavci nevyklopili. A jeden každý z těch rozhovorů dokáže strhnout, přestože míra sympatií k jednotlivým aktérům je samozřejmě různá. Cítíte respekt, soucit, smutek, obdiv i údiv, ale občas samozřejmě i odpor nebo aspoň nesouhlas. Duševní vesmíry těch lidiček jsou někdy hodně excentrické, jako v případě vymítače s mečem (překvapilo mě, že hrával v relativně známé kapele Rány těla) nebo extrémního vyznavače zdravého životního stylu a konspiračních teorií, který neváhá svým názorům podřídít i instinkty svého psa. V otázkách je patrný Palánův zájem o duchovní rozměr životů zpovídaných, což mi přijde zcela v pořádku. Myslím, že k takovým lidem silná spiritualita patří. Buď je sama nasměrovala do jejich nynějšího ústraní, nebo ji právě v tom ústraní našli a rozvinuli.

06. dubna


Padesát odstínů šediPadesát odstínů šediE. L. James (pseudonym)

Proč tolik zlé krve? Vždyť máte každý svojí pravdu, to se bez uznání relativity sladit nedá. Pro malc8k bych rád zacitoval Vlastu Třešňáka: "Jezte hovna, milióny much se nemůžou mýlit." a pro X3ON zase dialog z Vratných lahví: "Jak se na tohle můžeš dívat?" "Žehlil jsi někdy? Nežehlil." Když taková kniha někomu přináší uspokojení (a nikomu to neubližuje), proč bych jí měl odsuzovat? Teď jen čekám jak dostanu klackem z obou stran.

12.04.2013


Soudné sestrySoudné sestryTerry Pratchett

Jak tak brouzdám Zeměplochou (pěkně popořádku, díl po díle), připadá mi, že kvalita nejen že neklesá, nýbrž naopak roste. Pratchett chrlí nové a nové nápady, občas je fikaně propojí s těmi dřívějšími a navíc je stále jistější v umění všechny ty ztřeštěnosti poskládat do soudržného příběhu. Soudné sestry jsou zase úžasně zábavné, bláznivé i chytré vyprávění, ve kterém jsou sympatické úplně všechny postavy, dokonce i ty nesympatické.

31.10.2014


Pohyblivé obrázkyPohyblivé obrázkyTerry Pratchett

Takže tentokrát to schytává filmový průmysl, ale samozřejmě není zdaleka sám. Svůj díl dostává i takový H. P. Lovecraft. a drobných pomrknutí, pošklebků i drsnějších šťouchanců do všemožných stran je určitě víc. Základní povědomí o klasické hollywoodské éře se hodí aby si čtenář všechny ty fórky vychutnal, ale ani úplný filmový analfabet nepřijde zkrátka. Vedle nových postav se tu samozřejmě objevuje i několik známých tváří. Přítomnost Smrtě a knihovníka už patří k dobrému vychování, ale hezky se vybarvil třeba taky Kolík Aťsepicnu, který dostal oproti účinkování ve "Strážích" o dost víc prostoru. Z mé strany jako téměř vždy plná spokojenost, snad jen v případě sloní objednávky jsem tajně doufal v nějakou brutálnější pointu.

29.06.2020


V žabím pyžamuV žabím pyžamuTom Robbins

Druhá půlka devadesátek, věk plus mínus pětadvacet, to byla doba, kdy jsem se s Tomem Robbinsem seznámil. To už pro mě přestal být Jim Morrison polobohem a vůči rebelským frázím o zlém establishmentu jsem byl taky čím dál ostražitější. Přesto mě Robbinsovy ztřeštěně moudré post-hippie příběhy naprosto učarovaly a jejich autora posadily do čela mého literárního panteonu, ačkoli jsem si byl od začátku vědom, že formálně o žádnou "vysokou" literaturu nejde. Jeho romány, protože nečetné, jsem si šetřil, abych je neměl přečtené všechny moc brzy a měl se pořád na co těšit. Tak se stalo, že ten poslední, co mi zbýval - V žabím pyžamu - jsem odkládal nějak moc dlouho a když jsem po něm konečně sáhl, měl jsem obavy, že už naše myšlenkové světy - můj a Robbinsův - nebudou kompatibilní, protože jsem mezitím v cestě za Velkou Skepsí došel zase o něco dál. No, pointu nebudu odkládat, zřejmá je ostatně z počtu hvězdiček: Obavy byly zbytečné, pořád to funguje. A i když už to není a ani nemůže být stejné, jako když jsem náruživě louskal Parfém nebo Kovbojky, Robbinsovy bystré, vtipné, podvratné, poživačné, bláznivé, lascivní i zenové vidění světa mi má pořád co říct. Tentokrát jsem v komentáři osobnější, ale to je v Robbinsově případě pochopitelné.

11.06.2021


V lesíchV lesíchTana French

Dost se ve zdejších komentářích řeší neukončenost jedné z vyšetřovacích linií. Mě to ale vůbec nepřekáží. Naopak si myslím, že to perfektně zapadá do autorčina celkového záměru. V lesích je totiž podle mě detektivka s přesahem a ne pouhá varianta na šablonu zločin - vyšetřování - dopadení. Onen starý případ vyvolává vzpomínky na něco neodvratně ztraceného - na dětství s jeho citovou bezprostředností, smyslem pro tajemno, divokostí, dychtivostí, zvířecí čistotou, a to může být jak dětství Ryanovo, tak i dětství lidstva - pravěké kultury spjaté s přírodou poutem tak přirozeným, že nás to dneska děsí (myslím, že ani ten motiv archeologických vykopávek tam není náhodou). Tohle všechno podle mě v románu symbolizuje les. Les, který na konci definitivně mizí spolu s Ryanovou nadějí, že si snad někdy vzpomene... Tajemství jeho starého případu je pro něj navždy ztracené, stejně jako všechna tajemství, která dvanáctiletý Adam instinktivně vnímal a důvěrně znal. Tohle pro mě znamená ta vedlejší linie a právě díky ní uvízne kniha v paměti déle, než by mohla obyčejná detektivka. Tana French navíc umí skvěle a věrohodně prokreslit charaktery i poutavě vyprávět.

07.07.2014


Boží bludBoží bludRichard Dawkins

Silná káva. I pro mě, přesvědčeného ateistu. To ale nic nemění na tom, že v drtivé většině s Dawkinsovými názory souhlasím, jen asi nejsem tak kategoricky odmítavý co se týče úlohy náboženství v dějinách lidstva. Vzhledem k tomu, že různé náboženské představy nás provází už od pravěku, řekl bych, že je prostě takový způsob uvažování s naším druhem spojený ať se nám to líbí nebo ne. Jelikož se nás po tisíciletí víra v různých podobách drží jako klíště, v něčem nám asi prospěšná bude. Dawkins ji vidí jako vedlejší důsledek nějaké evoluční změny, který tak nějak hypertrofoval do rozměrů, v nichž víc škodí než prospívá. Přitom analyzuje nejrůznější a někdy trochu překombinované možnosti jak náboženství vlastně vzniklo. Mně se to zdá prostší: řekl bych – vědom si své laické nezpůsobilosti - , že náboženství se zjednodušeně řečeno objevilo ve chvíli, kdy jsme si začali uvědomovat smrt (ve srovnání s ostatními druhy je to náš dost nepříjemný bonus k původnímu pudu sebezáchovy). Náboženství je podle mě jen obrana proti strachu z vlastní konečnosti.

Našlo by se i pár dalších míst, kde bych s Dawkinsem polemizoval. Jeho nekritický obdiv k všemocnosti vědy a hlavně k ideálu „pokroku“ tak úplně nesdílím. Jinde halasně brojí proti náboženské indoktrinaci dětí ze strany nejen školství ale hlavně rodičů (neexistuje katolické dítě ani muslimské dítě, ale dítě křesťanských nebo muslimských rodičů – naprosto souhlasím) a prosazuje pro dítě možnost vlastní volby. Já říkám ano, nevnucovat dětem vlastní víru (jak to ale provést ve společnostech, kde je právě takové jednání v příkrém rozporu s morálním kodexem?), ale jelikož svobodná vůle je iluze (naše nejoblíbenější), to dítě se stejně úplně nestranně rozhodnout nemůže. A ještě: nadřazenost západní morálky nad jinými kulturami. Dawkins kulturní diverzitu nezavrhuje, ale v oblasti náboženství by ji nejradši zadupal do země. Nebudu se pouštět do detailů, ale problém míry tolerance mezi kulturami je aspoň pro mě velmi rozporuplný a těžko řešitelný. Dawkins v něm má ale docela jasno a já se s jeho jednoznačným pohledem úplně neztotožňuju.

Nicméně v hlavních rysech s jeho rozborem fenoménu náboženství souhlasím a stojím určitě na jeho straně barikády. Skvělý byl třeba oddíl, kde se sžíravým vtipem na několika příkladech zlikvidoval možnost brát kompletní text Bible jako závazný morální vzor (tedy pokud nejste sadista nebo krvelačný diktátor). Přesto jsem byl zvědavý na kriticky se tvářící doslov, protože Dawkinsův někdy až povýšenecký tón si o nějaké dobře mířené klepnutí přes prsty sám říká. Bohužel komentář Filipa Jaroše je všechno možné jen ne dobře mířený. To spíš bezzubý, vágní, nesoudržný a pro Dawkinsovy vývody zcela neškodný. Takový by smetl několika slovy. A s tím kratším od Stanislava Komárka (proč vůbec dva podobně laděné doslovy?) je to podobné.

Nepopírám, že kniha Boží blud hladí můj světonázor hodně po srsti. To ale neznamená, že se vším, co je v ní psáno, souhlasím. Autor je velmi přesvědčivý, ale papouška ve mně neprobouzí. A věřím, že pokud by měl být Dawkins prorokem nové „vědecké“ víry, jak mu mnozí podsouvají, za moje „odchylky od dogmatu“ by mě pravděpodobně za kacíře neprohlásil.

Omlouvám se za tak dlouhý komentář, ale mohl být ještě podstatně delší.

04.05.2015


Pražský hřbitovPražský hřbitovUmberto Eco

Eco v Pražském hřbitově názorně ukazuje, že fenomén "fake news" není výsadou našeho věku. Řemeslo účelového zkreslování faktů, vymýšlení kolektivního nepřítele a oblbování důvěřivých kvetlo i v předminulém století, kterým nás autor provází prostřednictvím (téměř) jediné vyfabulované postavy uprostřed více či méně známých historických osobností (wikipedie je při upřesňování jejich skutečných identit vítaným pomocníkem). Profesionální mystifikátor Simonini, hnaný stravující nenávistí k Židům (ale i jezuitům a zednářům) a stižený schizofrenním rozdvojením osobnosti, je osoba veskrze odporná, bezskrupulózní a zahořklá, o to je ale povolanějším průvodcem po aférách, skandálech a intrikách evropského "století páry". Průvodcem cynickým i zaslepeným ale svým způsobem i zábavným.

Ecovo vypravěčské mistrovství a svědomité i důmyslné nakládání s historickými fakty je tentokrát ke čtenáři o něco vstřícnější než třeba v Ostrovu včerejšího dne, oproti Baudolinovi je zase Pražský hřbitov sevřenější. V zástupu vedlejších postav záhy mizejících ze zorného pole (někdy se však znovu objevujících) se dá snadno zabloudit, ale o to tu tolik nejde. Důležitý je celkový obraz doby, jejíž schopnost překrucování skutečnosti nemá k té naší příliš daleko.

09.04.2018


Cit slečny Smilly pro sníhCit slečny Smilly pro sníhPeter Høeg

Po pravdě, nečetlo se mi to úplně snadno, autorův styl (nebo je to v překladu?) není příliš "user friendly", což ale není výtka vůči němu, spíš vůči mé mizerné schopnosti koncentrace (asi nejsem sám, kdo se trochu ztrácel v postavách). Ale co mě okamžitě okouzlilo, byla hlavní hrdinka. Její myšlenkové pochody, plné jízlivých ale neskutečně trefných komentářů i kruté sebeironie, mi trochu připomínaly detektivy z drsné školy. Phila Marlowea, Lewa Archera a tuhle sortu. Díky tomu mi byla ohromně sympatická. Navíc myšlenková nadstavba (kořistnictví evropské civilizace, vykořeněnost, odcizení) tady není jen přívažkem detektivní zápletce, jak to obvykle bývá, ale spíš naopak. Celá... tak dobrá, většina té současné severské krimi vlny zaostává za Høegem o několik délek.

07.08.2018


1Q84: Kniha 31Q84: Kniha 3Haruki Murakami

Třetí kniha už nepřináší do děje příliš nových prvků (ačkoli třeba takový motiv přízračného výběrčího poplatků NHK, ten se hodně povedl) a přesto je stejně strhující jako obě předešlé. Některé postavy mizí ze zorného pole, na jiné se autor soustředí naopak víc (Ušikawa), celkově má závěrečný díl trochu jiné tempo a náladu. Ačkoliv cesta obou hlavních hrdinů nakonec dospěje do bodu, který se dá nazvat koncem příběhu, celá ta síť fantazijních motivů kolem Little People a kukel ze vzduchu zůstává obklopena otazníky, což je jedině dobře. Murakami doslovně vysvětlující by asi nikoho tak nebavil, že? Tajemství jsou všude a všechny cesty jsou otevřené.

11.06.2020


S elegancí ježkaS elegancí ježkaMuriel Barbery

Všední-nevšední příběh o naději, hledání krásy, o pomíjivosti a věčnosti a podobně povznášejících věcech. Obě hlavní hrdinky, jejichž prostřednictvím je příběh vyprávěný (i když první část knihy je spíš sledem drobných událostí, postřehů a úvah k příběhu směřujícím), pozorují nepřátelský svět kolem sebe s filozofickou analytičností a jsou uzavřené ve skořápce, kterou se od něj úmyslně-podvědomě distancují, přičemž jejich skryté touhy hrozí definitivně zhořknout. Každá má ke svému vnitřnímu exilu jiné důvody a k závěrečnému prohlédnutí dojdou až díky vzájemnému sblížení. Kniha je plná podnětných myšlenek, podávaných odlehčeným způsobem, snad jen trochu příliš francouzsky estétská, takže mi dovolila dojmout se až v samém závěru. Ale tak to asi i mělo být.

20.04.2013


Dívka, která kopla do vosího hnízdaDívka, která kopla do vosího hnízdaStieg Larsson

K množství postav z druhého dílu přibylo hejno dalších, ale tentokrát mi to nijak nepřekáželo. Snad proto, že už jsem byl srozuměný s tím, že se trilogie vyvíjí jiným směrem než jaký nastavila jednička. Nevadí mi ani spousta politických čachrů, které se tu řeší, ani to, že výsledek celého propletence se dá celkem snadno předpovědět a prudké zvraty jsou tu pouze dva nebo tři. Larsson totiž píše tak, že mu to všechno zbaštím a ještě bych chtěl přidat. Paráda.

12.12.2018


1 ...