Aiwa komentáře u knih

Místo odpad by se hodilo „podpal“. Kniha je jedním slovem otřesná. Četla jsem v angličtině, takže se nemohu vyjádřit k českému překladu, který je ale prý také výživný. Zjednodušeně – autorka má velmi chabou slovní zásobu, se kterou dokázala popsat přes 500 stran a to je výkon, a fantazii poněkud postrádá (i v těch „erotických scénách“). Začátek ujde – hezké nezkušené děvče potká mladého hezkého pracháče se zvláštní zálibou. Ona je naivní husa, která by mohla sloužit matkám za vzor, jak nevychovávat dceru. I když uznávám, že má i světlé chvilky. On má letadlo, vrtulník, auta a mučící kumbálek. Jedná se o „erotický román“, ale erotiky tam najde člověk pomálu. To, co je škatulkováno jako milostná scéna, u mne místy vyvolávalo smích (viz blbá fráze, jak je Anastasia neustále „připravená“, v tom nejhorším slova smyslu). Chabou psychologizaci postav se snažila autorka suplovat „vnitřní bohyní“ slečny A., která je taky pěkná slepice a navíc otravná. Plytkost je asi nejvýstižnější charakteristika děje. Pozitiva – díky neustálému opakování sloves a frází jsem si zafixovala některá nová slovíčka (koulení očima, okusování rtů, různé typy úsměvů a úšklebků, větu jsi na mne naštvaný/á?), nemusím truchlit nad „bídnou“ úrovní své angličtiny, když rodilý mluvčí je schopný napsat toto a ještě z toho mít bestseller. Negativa – stručně a soudně viz výše, jinak si přečtěte knihu (na vlastní nebezpečí)

Po přečtení Roku v Provenci od Mayleho jsem se těšila na další knížku o Francii a kulturním šoku přistěhovalců. Sáhla jsem po profláknutém Merde. A neudělala jsem dobře. Ze začátku mě to nudilo a nutila jsem se do čtení. Pak se kniha rozjela, ale neoslnila. Moje charakteristika knihy: předvídatelné, místy až neuvěřitelné a přehnané, k tomu poněkud vulgární v kombinaci s prvoplánovitým humorem, který pak už ani nepobaví. Přijde mi, že se autor místy snažil až příliš. I když mu to přineslo své ovoce. Další díl riskovat nehodlám.

5 24.04.2014

Detektivka bez Hercula a slečny Marplové. A vlastně tak nějak bez detektiva. Jeden z důvodů, proč mám Agathu tak ráda, jsou její neotřelí vyšetřovatelé, kteří dodávají knihám spád. Začátek knihy se realizuje především formou vzpomínek a myšlenek jednotlivých postav, potud dobré. Jenže, jak se začne zjišťovat kdo, jak a proč, tak děj vázne. Ke konci kniha působí „nedodělaně“. Místo obšírného popisu, co se vlastně stalo, pozorujeme přiotrávenou zamýšlenou oběť a jejího vysoce nesympatického chvástala, který celý vraždu vyřešil snadno a rychle, jak tokají jako dva tetřívci;-). Na detektivku to ujde, na Agathu je to slabší.

1 24.04.2014

K Nočnímu pavoukovi jsem se dostala víceméně náhodou. Začátek vypadal slibně – pošahaný tvor s vojenským výcvikem předvádí husarské kousky, aby se dostal svým obětem do bytu (mříže mají očividně své uplatnění i ve vyšších patrech), a chytit ho se jeví jako, mírně řečeno, problém. Je povolán ostřílený penzionovaný detektiv, který dostane k ruce dva svérázné policisty. Potud dobrý. Jenže detektiv má manželku, která má vlastní problémy v práci, a lidi, se kterými má problémy, mají taky své problémy, o které nás autor neochudí. Ukáže se, že manželka má problém i se svým manželem. Detektiv chodí do bistra, kde obsluhuje bývalá psychoanalytička, která má taky něco a očividně na sebe berou. Policistka s x-krát omílaným přízvukem balí bývalého kolegu pana pavouka, až ho klofne. Do toho se nám tam přidá chlápek od armády, který má nějaké postranní úmysly a sexy moderátorka z televize, jejíž úmysly jsou úplně jasné. Sem tam nějaká vražda. Kupodivu už v půli knihy pavouka lapí do sítí, ale on uteče a jede se dál a komplikuje se to a já ztrácím pozornost. Knihu jsem dočítala s největším úsilím. Světlé akční chvilky přehluší sem tam nějaký problém některé z milionu postav. A to je ten problém. Množství postav a sub-zápletek je přílišné a otravné. Já vím, že na konci se to propojí, ale méně by bylo více. Aspoň to dobře skončí – všichni jsou spokojení a spárovaní a pavouci rozmázlí na stěně. Pro mne to byl spíš detektivkový průměr.

3 24.04.2014

Žena v kleci mě nadchla a přečetla jsem ji jedním dechem. Se zabijáky už to bylo o dost horší. Složka 64 mi připomněla, proč mě Adler-Olsen na začátku tak zaujal. Kniha má spád, napětí, pár překvapivých momentů a především humor. Obsahuje však i společensky závažnější témata. Čte se sama. Už se těším na další díly z oddělení Q.

1 24.04.2014

Zlaté límečky jsou unikátní svým tématem, které v česko-slovenském prostředí do té doby nikdo obšírněji nezpracoval. Otázka pronikání neoliberální ideologie do vzdělávání ale patří na západ od nás mezi velká témata pedagogického výzkumu. Kniha je náročnější na čtení a k pochopení některých myšlenek to chce trochu filozofické průpravy (autoři vychází především z teorií Michela Foucaulta). Nicméně, myslím, že základní kostru knihy pochopí každý, kdo bude mít zájem. Jednotlivé teze jsou doplněny příklady ze vzdělávací praxe. Pokud se chcete kriticky zamyslet nad dnešním pojetím školství (utvářeným podle vzorců nucených nám EU, OECD apod.) a prohlédnout skrze líbivou fasádu současné vzdělávací politiky, je to kniha pro vás. Pár velmi stručných příkladů: analýzou školních dokumentů nalezli autoři obraz ideálního produktu vzdělávání – flexibilního, podnikavého, samostatného jedince, který přebírá za své vzdělávání a pracovní výkony odpovědnost a dokáže se rychle přizpůsobovat změnám na trhu práce. Nezní to špatně, ale kam se podělo kritické myšlení. Nevytváří se tak manipulovatelný prototyp zaměstnance s povrchními znalostmi? Nemá mít vzdělání i jiné cíle než vytvořit tzv. homo economicus. Podobně kriticky pohlíží na proslulé testy PISA a TIMSS. Svědčí výsledky z testování o nevzdělanosti jednotlivých národů? Každá země má svá specifika, která testy v potaz neberou. A co se vlastně testuje, co je ideálem? Dalším tématem je komodifikace vzdělávání, citelná hlavně v oblasti univerzit, která vede k tlaku na jednotlivé ústavy a negativně ovlivňuje možnosti výzkumu (kvantita vede kvalitou)… Samozřejmě nalezneme v knize i spornější pasáže. Pokud vás zaujala publikace Konrada Liessmanna Teorie nevzdělanosti, tak zklamaní nebudete a posunete se o něco dále.

1 24.04.2014

Jedná se o vysokoškolská skripta, ze kterých jsem se musela učit:-/. Kniha je unikátní tím, že popisuje i ústavní a politické systémy zemí, ke kterým mnoho údajů v češtině nenajdeme (např. Albánie, Moldavsko). Jedná se vlastně o sborník, na kterém se podílelo vícero autorů s různou akademickou průpravou. A v tom spočívá největší slabina. Kniha nemá jednotný koncept ani terminologii. Někteří autoři se nadmíru zaobírají historií, jiní politickými stranami, další územními spory apod. Některé kapitoly jsou vysoce zajímavé a přínosné, jiné mi nic nedaly. Na zkoušku jsem si musela k určitým zemím extra dohledávat údaje, protože někteří autoři se prostě některým věcem nevěnovali (narozdíl od jiných). Odpovídající alternativa k této učebnici, pokud vím, neexistuje. Laické veřejnosti bych knihu nedoporučovala.

Knížku jsem dostala někdy na základní škole a stala se na dlouhou dobu mou nejoblíbenější. Je sepsaná jasně, srozumitelně a přitom plná informací. Kladně hodnotím i velmi pěkné obrazové zpracování. Člověk se při jejím prohlížení tak nějak nenásilně vzdělává. Dodnes se k ní ráda vracím.

2 18.01.2014

Na začátku četby jsem hořce litovala, že jsem se do něčeho takového vůbec pouštěla. Kniha se četla ztěžka, musela jsem se soustředit na dlouhé věty, podivné metafory a prolínání dvou odlišných příběhů. Když jsem se ale dopracovala zhruba do poloviny, Faulknerův styl jsem si zamilovala. Najednou se mi četlo lehce a vtáhlo mě to děje. Od té doby jsem přečetla další jeho knihy a patří mezi hrstku mnou milovaných autorů. Kniha je podle mne tak trochu obět své slávy a navíc je studentům nucena jako povinná literatura, což je docela hororová kombinace. Divoké palmy podle mne nejsou pro každého. Buď se s autorovým stylem vyrovnáte, nebo ne. Jiná možnost asi není. Zároveň vyžaduje určitou vyzrálost čtenáře. Příběhy nejsou dějově nejpoutavější, ale v kombinaci se stylem psaní mě svým způsobem zaujaly.

4 16.01.2014

Po přečtení Ženy v kleci, kterou jsem zhtla jedním dechem, jsem se nadšeně vrhla na Zabijáky. A měla jsem problém je vůbec dočíst. Mne to prostě nebavilo. Příběh, kdy skupinka bohatých, rozmazlených a znuděných spratků pro zábavu napadá a vraždí lidi (a samozřejmě jim to díky vlivu rodičů či jich samotných prochází) mi přijde ohraný. Tohle téma bylo několikrát zpracováno a kolikrát mnohem zajímavěji než u Adler-Olsena. To, že pachatele od začátku známe, tomu taky moc nepřidá. Oproti prvnímu příběhu pokulhávají Zabijáci i v jízlivém humoru, kvůli kterému se mi Žena v kleci tak zalíbila. Každopádně si ale přečtu další knihy.

2 16.01.2014

Z nočních motýlů mám rozporuplné pocity. Na začátku se kniha slušně rozjíždí, ale postupně jí začíná docházet dech a do konce se doplazí v křečích. Děj začíná působit zbytečně zdlouhavě. A hlavně tam chybí slušné vyvrcholení příběhu. Celou dobu to tak nějak graduje a pak...nic moc. Konec vypadá "odfláknutě" a nedodělaně. Pořádného vysvětlení dříve nakousnutých souvislostí se nedočkáme a těžko si je domyslíme. Kniha není celkově špatná, ale něco jí chybí. Pro mne je to jedna z dalších, které odložím do knihovny a už si na ně nevzpomenu. Ale má pěkný přebal:-).

1 16.01.2014