Aiwa komentáře u knih

S Domem na prodej jsem se mořila skoro měsíc. Moje myšlenky oscilovaly mezi - když už to skončí, Emma a její život mě nezajímají, rodinné problémy zúčastněných jakbysmet. V době, kdy jsem knihu četla, jsem navíc nedobrovolně skončila v roli „realitního makléře - amatéra“ v jedné skandinávské zemi. Naštěstí jsem neměla chuť zabít nikoho jiného než autorku knihy, případně několik hlavních postav. Každopádně za tento Dům na prodej bych plnou cenu opravdu nezaplatila.
Proč to? Styl psaní je prostě úmorný. Spousta pitomých detailů ze soukromí, přičemž některé momenty zavánějí až trapností. Další postavy, především z řad kolegů od policie, nepůsobí věrohodně, stejně jako dialogy mezi, no, kdekým. Hlavní představitelka je kapitola sama pro sebe – mám silné pochybnosti o jejích mentálních schopnostech a soudnosti, což je u policistky docela problém. Hodnocení směřovalo ke 2 hvězdám, přece jen jsem četla i něco horšího, leč závěr dojem trochu vylepšil. Ale! když celou knihu zmíráte nudou, tak pár stran na konci vaši frustraci neodvane. Úmyslem autorky bezpochyby bylo vyrobit zápletku na další díl(y), v tomto případě poměrně laciným způsobem. Ono závěrečné rozřešení nebylo příliš propracované a kolikrát mě přepadl pocit, že tam něco nepasuje, zas se to ale obešlo bez zbytečných keců. Nakonec - toto bude asi SPOILER – taky docela naštve, když se případ po tolika stranách a utrpení čtenáře vlastně nevyřeší, respektive k vyřešení povede minimálně dalších 300 stran.

2 02.03.2017

Tak skvěle se nám Černý les tvářil a vyklubal se z něj takový ... propadák. Prosklený dům uprostřed temného lesa, žádní sousedé v dohledu, nedořešená traumata z minulosti, rozlučka se svobodou a parta podivných lidí – to je přece skvělá kombinace. Tak proč to tady nefunguje? Protože autorka sepsala románek pro náctileté se všemi nutnými ingrediencemi a v poněkud zvětralé podobě. Prapodivně vystavěná zápletka, povrchní, ploché a někdy naprosto pitomé postavy, nevyzrálá hlavní hrdinka, jazyk na úrovni základní školy (dnes už možná střední), přesvědčivost motivů na bodu mrazu. Ta tragédie, když se holka nevyrovná s tím, co se stalo v 16 (je jí 26)!!! To hrozné tajemství, které každý s trochou fantazie odhadne ještě před polovinou. Fakt, že vrah mi byl jasný hned po činu, ale natvrdlá hlavní hrdinka se k odhalení nedohrabe, dokud ji nepraští po kebuli. A že je jí přisouzeno povolání spisovatelky detektivek (sic!), je už jen shnilou třešničkou na notně oschlém dortu. Jedna hvězdička za nápad, i když ne originální, a strašidelnou atmosféru, kterou autorka kupodivu dokázala vykreslit poměrně dobře.

6 17.11.2016

Lásce a tmě dlužím už drahnou dobu komentář. Bezpochyby si ho zaslouží. Co mám ale psát? Že se jednalo o mou první knihu od Amose Oze a od té doby jsem přečetla nezanedbatelnou část jeho díla a hodlám pokračovat. Že jsem se s tou „bichlí“ vláčela k Jadranu a samozřejmě každý den na pláž, čemuž odpovídalo mé poněkud nerovnoměrné opálení. Že jsem ji přečetla „jedním dechem“, prožívala bolesti i radosti spolu s autorem, a to s intenzitou, kterou nepamatuji. Že osobitý pohled na vznik státu Izrael a život v něm mě silně oslovil, stejně jako rodina Klausnerů. Že zůstane v mé paměti i v mém srdci, dokud mě nenavštíví Alzheimer. Nic naplat. To se nedá vypovědět, to se musí zažít/přečíst.

11 17.11.2016

Jak se „starožitnost“ mého věku dostane k módnímu výstřelku pro teenagery? Samozřejmě podivným a notně bizarním způsobem. Zvědavost mi nedala a protrpěla jsem 50 odstínů „vyvítečeho“. Při bloumání internetem (a přemýšlení, zda jsem na palici já nebo ona autorka) jsem zjistila, že E. L. James se „inspirovala“ (čti vykradla) Stmíváním. Viděla jsem také kus upířího „filmu“ – asi po hodině mi došlo, že nesleduji parodii, ale opravdovou filmovou verzi. No, kniha je prý lepší než film. Jdeme do toho. V zájmu sebevzdělávání a možnosti porovnání s onou „inspirovanou“ knihou jsem si sehnala anglickou verzi. Paní Meyer píše o něco lépe, má širší slovní zásobu, používá nejen klávesnici, ale i mozek, příběh není tak otravný jako u zmíněného epigona, ale co si budeme povídat, výkvět světové literatury to není ani omylem. Být mi o deset let méně, tak by mě kniha možná bavila anebo taky ne. Kdo ví. Nebylo to nejhorší, ale každopádně nic pro mne.

1 17.11.2016

Depresivní čtení a mé první setkání s tímto žánrem, takže nemohu s ničím porovnávat. Zhruba do poloviny jde o slušnou knihu – poznáváme přírodu, hrajeme si na Robinsona, řešíme problematické vztahy mezi otcem a synem, sem tam nějaká depka, až se prokoušeme k nevyhnutelné tragédii. Ve druhé části příběh postupně upadá. Autor má nutkání pokračovat až k nějakému završení, které uštědří víceméně pozitivnímu dojmu z knihy poslední ránu. Chápu, že vzhledem k jeho minulosti, to tak dopadnout asi muselo. Jak opouštíme divočinu a usazujeme se v civilizaci, tak to prostě přestává fungovat, což je znatelné i v interakci s lidskými tvory (s medvědem to bylo lepší;-)). Otcův způsob myšlení je čím dál víc těžkopádný a nepochopitelný, zvláště v porovnání s předchozím stylem vyprávění. Kniha není špatná, jen poněkud nevyvážená.

23.07.2015

Velmi obsáhlý průvodce, ale na druhou stranu v Itálii toho také není zrovna málo. Jedná se o velmi podrobnou publikaci, která vám poskytne základní fakta o italské historii, sem tam nějaké perličky a plno informací o památkách, vstupném, dopravě, hotelech, restauracích… v každém trochu větším/významnějším městě. Za sebe mohu průvodce jen doporučit, kolikrát jsem díky němu věděla více než naše průvodkyně

21.07.2015

Reklamní slogan by mohl znít: Chcete napsat školní učebnici? Přečtěte si to.
Klíčová publikace o učebnicích, ze které se dodnes čerpá, a to i díky díře na českém a slovenském trhu. Výzkumu a konstrukci učebnic se u nás moc pozornosti nevěnuje a podle toho to v praxi taky vypadá. Vzhledem k době a místu vydání je nutné eliminovat ideologický balast, ale značnou část obsahu lze označit za nadčasovou. Můžeme být rádi, že je k dispozici alespoň letitý slovenský překlad. Z knihy čerpá i česká Průchova publikace "Učebnice: Teorie a analýzy edukačního média".

K přečtení mě nalákal rozhovor s překladatelkou, která nadšeně vyprávěla, jak si během překládání vyhrála. Poutavý příběh hloubavého chlapce v kombinaci s působivou grafickou úpravou mě navrátil kamsi do dětských let a svůj pocit z ní bych popsala jako okouzlení, ale nikoliv bezduché. Kniha podnítí fantazii, přiměje vás si tak trochu hrát a zopakovat morseovku. Dílo je víceméně perfektní, ale poslední část poněkud zaostává. Chvílemi jsem měla pocit, že ji psal někdo jiný nebo autor nevěděl, co dál a něco tam rychle lupnul, ať to máme zajímavější, což nezabralo. Za poslední část ubírám jednu hvězdičku. Ale i tak kniha zůstává na čestném místě v mé knihovně a ráda se k ní někdy vrátím, když na mne půjde splín nebo nuda.

2 21.07.2015

Kouzlo rodového anglického sídla, dva bratři, jedna osudová žena, pár „bizárů“, nějaké to rodinné tajemství, záhada jak z Akt X a k tomu tajemné polorozpadlé opatství, to vše v detektivkovém balení. Perfektní kombinace. Doporučuji také vskutku ehm… interesantní západoněmecké filmové zpracování s Klausem Kinskim.

21.07.2015

Uvedení knihy předcházela masivní reklama na leckterých knižních blozích. I já se nachytala. Natěšena na nějakou záhadu, pletenec lží, ze kterého se vyloupne šokující pravda atd. Realita - další nenáročná young adultovka, jak příběhem, tak stylem psaní. Začátek ujde, ale později tempo upadá, motivy se opakují, až nakonec dojdeme k, ehm, závěru (míněnému jako vysoce překvapivý??), což lze nazvat asi tou největší katastrofou z celé knihy, i když překvapivý byl, tedy nepříjemně. Myšlenka po přečtení – ten film jsem už viděla (fakt, vy ne? - viz komentář Lenory).

3 21.07.2015

Pár faktů než knihu vezmete do ruky – anotace je celkem zavádějící, není to o Africe, v podstatě jde o červenou knihovnu, k čemuž se nepřizná ani obálka. Celý příběh připomíná takové ty filmy à la Harlequin edice, kterými nás komerční televize krmily v pátek nebo sobotu večer. Příběh je plný klasických žánrových klišé. Měla přítele, ale nějak na ni zapomněl, měl přítelkyni, ale ta se s někým zapomněla. On je umělec (jak jinak), ona těžce vydělávající právnička, toužící po troše lásky. Ona má zlou a intrikánskou kolegyni, on má dost problémů sám se sebou. Do toho tady máme rádoby detektivní zápletku, páč geniální právnička nám převálcuje celé policejní oddělení, a hromadu překážek, které musí naši hrdinové překonat. Výsledek - plytký, povrchní románek s dobrým koncem, místy poněkud uspávající. Jestli si nepotrpíte na červenou knihovnu, tak se knize obloukem vyhněte.

5 21.07.2015

Dokonce se podle toho dá i upéct, což u kuchařek nebývá pravidlem (a u mne). Doporučuji vyzkoušet bretaňský jablečný koláč. Některé recepty jsou poněkud exotické a pochybuji, že je někdy vyzkouším, ale kouká se na ně hezky. Obrazový materiál spadá do kategorie „způsobuje slintání“.

1 18.12.2014

Četla jsem ji přes půl roku (v originále). Nebavilo mě to a bylo mi úplně jedno, jak kniha dopadne. Nebýt nutkání všechny knihy dočíst, odložila bych ji. V čem byl problém? Bylo tam toho až moc, ovšem stylem „stokrát nic umořilo osla“. Příběh Jennifer a jejího „šamstra“ byl tak neuvěřitelný, až to bralo dech. Do toho tam máme manžela a jeho sekretářku a paní na úklid, která měla kupodivu taky nějaký minulý život, a kámoše Jennifer… Další z hlavních postav je mladá novinářka, která to má s mužskou populací taky složité (autorka nás samozřejmě neochudí o detaily) a absolutně nechápu, jak si při své pracovní morálce zachovala místo. Občas mi kniha připomínala dětská léta, kdy v televizi běžel Dallas – nějaká ta amnézie, zmizení, něco jako zmrtvýchvstání, smrt u koho by to nikdo nečekal, fascinující objevy a Kongo. Kongo?!

4 18.12.2014

Do Skořicových krámů mě, myslím, přivedl R. Kapuscinski a jeho kniha Impérium. Úryvek z dotyčné publikace mě tak nadchnul, že jsem vyrazila do knihovny a přinesla si poetický klenot. Schulz bezpochyby stvořil „nadpozemskou“ a kouzelnou knihu, ale já nejsem příliš poetická osobnost, proto „jen“ 4 hvězdy (prozatím?). Nemohu neuvést výrok Bohumila Hrabala: „Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl." Já se sice nepřestěhovala, ale vždy ráda zajdu na návštěvu.

6 22.10.2014

Vzhledem k nehynoucí lásce k Harry Holeovi a těžkým sympatiím ke Carlu Morckovi jsem logicky došla i do Švédska na návštěvu k „Larsovi a Keplerovi“. Nebudu napínat – kniha skončila v mém seznamu „přeceňovaných knih a zklamaných očekávání“. Ale popořádku. Chvíli trvalo, než jsem akceptovala styl psaní a ani poté mi četba žádnou velkou potěchu nepřinášela. Příběh – na začátku pomalejší rozjezd, pak slušná akcelerace s překvapivým závěrem a nakonec neskutečná nuda. Musím konstatovat, že komisař Linna mi je těžce nesympatický a tak nějak "cizí", jeho kousky pokládám za těžko uvěřitelné atd., ale ten konec a popis osobní tragédie?, to už bylo moc. Aby mě tak otrávil popis osudu hlavní postavy, to nepamatuji. Paradoxně jsem pocítila sympatie k dotyčnému psychopatovi. To znamená jediné – pryč odtud.

Základní publikace o učebnicích v českém rybníčku. Dobře sepsaná, srozumitelná a inspirativní. Za pozornost stojí i praktické kapitoly – nevhodně psané učebnice, ukázky výzkumu apod. Povinná literatura pro studenty „pajdy“ v tom nejlepším slova smyslu.

04.09.2014

Detektiv sympaťák + poznáváme Anglii + přínosné informace (o zvonech) + slušná zápletka se špetkou suchého humoru. Výsledkem je kvalitní detektivka a pocit, že na zvony se už nebudu nikdy dívat stejně. Doporučuji a chystám se na další díly.

2 02.09.2014

Jak jsem nedávno psala v komentáři u autorky: Somaly Mam si svůj příběh vymyslela (a velmi dobře ho prodala). Časopis Newsweek provedl šetření a zjistil, že její životní příběh se odvíjel úplně jinak. Vše si nechala následně prověřit nadace Somaly Mam Foundation, kde působila. Výsledek - Somaly rezignovala a ředitelka nadace prohlásila, že ji výsledek vyšetřování zarmoutil, ale děkuje Somaly za práci, kterou odvedla v boji proti obchodu s lidmi. No, nadace se asi přejmenuje. Podle CNN měla navíc Somaly Mam podněcovat další dívky, aby šířily smyšlené příběhy o tom, jak se staly obětmi sex traffickingu. Smutné...

Mé první literární setkání s hororovým žánrem. A velmi úspěšné. Při čtení mi místy běhal mráz po zádech a nějakou dobu jsem se bála zhasnout lampičku na nočním stolku. Nejvíce mě zaujaly povídky Soudce Harbottle s motivem, že když je pozemská spravedlnost krátká, posvítí si na vás nějaká „jiná“, a upírská Carmilla (hlavně zmínka o Moravě;-)). Pronásledovatel je četba vhodná, pokud se v noci potulujete sami po dlážděných ulicích. Zelený děs děsí optimálně, jen by mě zajímalo, proč se v originále nazývá Green Tea. Nejméně děsivý, v hororovém slova smyslu, byl Pokoj v hostinci Dragon Volant - v podstatě taková morbidnější detektivka. Knihu vřele doporučuji všem milovníkům hororového žánru. Kam se na ni hrabou dnešní filmy.

5 14.05.2014

Nedá mi to a musím zde zmínit pár úryvků z místy odlehčeného článku P. Formánkové: Propaganda pro nejmenší. „V souvislosti s kampaní za boj proti mandelince bramborové… se objevují dokonce spojení jako reakční imperialistický hmyz, brouci s vlastnostmi imperialistických vrahů, šestinozí vyslanci Wall Streetu“. Nemluvě o povolání Ferdy Mravence do boje proti „americkému brouku“ - O. Sekora: O zlém brouku bramborouku. O mandelince americké, která chce loupit z našich talířů (44). Co dát rodičům k Vánocům? „Už vím, táta každý večer čte si dřív než usíná, dám mu tedy tuhle knížku od soudruha Lenina“ (47). Ježíška a spol. bylo třeba nahradit. „Postavy pastýřů, tří králů či andělů nahradili horníci, družstevní rolníci a pohraničníci“ (48). Pro toho, kdo nezažil...