Afilada komentáře u knih
Čas strávený u této knihy rozhodně není ztracený, chvílemi vysloveně vtipné, dost jsem se dozvěděl. Nejbližší z uvedeného mi je erotika japonská, čili můj názor je trochu subjektivní, uvítal bych samostatný díl na Japonsko, s větší plochou a explicitou.
Výborná kniha, byť děj plyne pomalu a překvapení se (takřka) nekonají. Pan Hájíček umí psát, atmosféra a svody letního Krumlova, to mne dostalo. Úžasná je autorova schopnost vcítění se do ženské duše, to se málokdy vidí. Dal bych ještě o půl hvězdičky víc, ale nejde to a všechny hvězdy, to by pan Hájíček již neměl motiv se zlepšovat. Chyběla mi např. jakákoliv zmínka o rodině exmanžela.
Pro poezii těžko uchopitelné téma, starý muž (nad 80) stále myslí na sex a vše s ním spojené.
"Bezostyšně odkrývám své nitro
v textech chtějících být básní.
Kdo máte odvahu,
hoďte kamenem."
Možná příliš prvoplánové, ale nutno ocenit autorovu upřímnost a jistý nadhled. Knížka by si zasloužila vyšší náklad, než jen 200 ks, určitě by šla na odbyt.
Knihy o Sudetech a tamních obyvatelích se mi zřejmě nehodlají omrzet. Vždy se dozvím mnoho nového. Manžel Marlen Dietrich byl původem Čechoslovák (!) a úplně mne dostala pracovnice projektu Manhattan, atomová Lilli z Ústí nad Labem (!!!). Knihu symbolicky uzavírá paní Margarete, která odmítla nenávidět "své Čechy". Kniha je dobrým drobným kamínkem ke smíření.
Dosud málo známé souvislosti 1.sv.v., vždy mi vrtalo hlavou, když po Sibiři jezdily a bojovaly obrněné vlaky, tak proboha, kde se neutrálně staral o údržbu / opravy kolejí a mostů ? Dnes už to vím, byli to Američané (!). Knize by prospěla rozsáhlejší mapová příloha.
Touto knihou jsem si několik let jen listoval a vůbec nevěděl, co si mám myslet. Pak jsem si konečně přečetl doslov a hned ji zhltnul na jeden zátah. Velmi silné poselství. Na kresby jsem si ještě úplně nezvykl, jsou explicitní, ale nijak erotické.
Docela dlouho trvalo, než jsem našel sílu číst druhý díl, ten první mne v dobrém slova smyslu "odrovnal", vysílil, zatížil myšlenkami a úvahami. Druhý díl je ještě lepší, silnější, sevřenější, reaguje na dobu, kterou už máme pod kůží. Doporučuji zejména všem, kteří mají za to, že nacionalismus něco vyřeší.
Jsem mírně zklamán, sex se sice chvílemi objevuje, ale erotiky je zde pomálu. Občas docela vtipná zápletka, jako plážové čtení lze doporučit, pro dlouhé zimní večery je to však málo. Dobrým bonusem je, že si čtenář uvědomí jména slovenských spisovatelů/spisovatelek.
Tady jsem měl pocit, že Bukowski hlavně potřeboval něco nově vydat, tedy získat peníze na stáří, nadpřirozené bytosti mi ve Škváru nesedí. Nicméně, pořád čtivé a zábavné.
Překvapivě kvalitní poezie, i s aktuálními společenskými přesahy:
Brno je kolorit
podivných lidí:
mnozí si myslí
že něco znamenají
a Zelňák je snese
Svatava Antošová (1957) je brilantní básnířka, poněkud drsný styl samozřejmě nemusí všem vyhovovat. Velkým plusem je přidané CD, kde slyšíme Antošovou na vlastní uši, skvěle doprovázenou klávesami (Martin Bechynský) a trubkou (Ota Chalupný).
Mlčení v slovech
proniká až do pohlaví
Muž hledá dům
a žena o dlaň
miluje se
Nic z toho není
Otelké nohy
lásku neunesou
ps - neobvyklý tvar knihy mi trochu vadil
Skvělé, dostal jsem se k Pásmu sice až skoro 50 let od maturity z češtiny, ale zážitek to byl i teď. K mému příjemnému údivu se zde citují Čechy a náš boj za samostatnost a rovněž moje milovaná Argentina.
"Uslzen vidíš chudáky emigranty odjížděti.....
Doufají, že v Argentině zbohatnou velice...."
tehdy před více než sto lety to bylo tak, že Argentina byla pupek světa, všichni se tam hrnuli, dnes je to naopak, Argentinci hledají své předky, aby dostali evropský pas a mohli se vrátit zpět k nám do Unie.
Dal jsem ale o hvězdičku méně, protože plný počet hvězd patří Nezvalovi a jeho Edisonovi.
První část sbírky byla příliš smutná, o stáří a smrti, to nepotěšilo. Druhá polovina - Jiné básně - už byla ze života. Je správné, že autorka píše, uleví se jí, zároveň trochu tíže přenese na čtenáře.
Upadla mi brada, takřka 100 let staré dílo muslima v Americe, pokladnice lidské životní moudrosti. Tuto knihu jsem v mé knihovně čtvrt století zdárně ignoroval, až nyní jsem po ní náhodu sáhl. Budu se k ní vracet až do konce mých dnů.
Četl jsem českou verzi, ARGO 2007, publikace č. 1002., překlady Hýsek, Knápková, Marková, Svoboda. Lidé na okraji společnosti, to je pro Bukowského pevná parketa, někdy z jejich příběhů mrazí, v každém případě je to brutálně upřímné prvotřídní počtení se zcela padnoucími životními postřehy. Jak ale autor zabrousí do sci-fi či politiky, tak už to není ono, z maxima proto jednu hvězdu ubírám.
Řadu zmizelá Praha považuji obecně za skvělou. Zde jsem ale byl trochu na rozpacích, samozřejmě je správné zaznamenat, kde byly jaké "podniky", ale nějak se to dílo rozpadá, mixovat dobové fotografie "personálu" s nepříliš zřetelnými/zdařilými fotografiemi budov, to mi moc nesedlo. Každý žánr má svoje, rád vyhledávám jak starou erotiku, tak staré budovy, ale v jedné publikaci dohromady mi to trochu vadilo.
Jsem moc rád, že starší generace zaznamenává své vzpomínky, třeba jak lidé prožívali v Podskalí 2.sv.v., to bylo pro mne objevné. Začínám přemýšlet o tom, že také trochu sepíši, co mne v životě potkalo, co jsem zažil, jak jsem viděl a chápal svět kolem sebe a vlastně i jak jsem chápal sám sebe.
Vůbec nechápu, jak jsem mohl Bukowského četné desítky let ignorovat. Teď konečně chápu nejen název české hudební skupiny, ale i to, odkud pramení Bukowského popularita. Ve (skoro) každém muži dřímá komůrka necivilizovaného divocha, ve (skoro) každé ženě dřímá komůrka divoké samice, která hledá toho nejlepšího samce. My všichni civilizovaní lidé tyto naše komůrky větráme jen zcela výjimečně, případně vůbec. Chinaski má okna komůrky dokořán, bez přerušení. Knihu "Women" nelze přečíst jedním dechem, jednotlivé ženy a situace je nutno si vychutnat a pak si dát přestávku. Příště totiž proběhne zhruba totéž, jen v jiných kulisách. Kulisy jsou úžasné, Bukowski dokáže popsat prostředí (a postavy) v krátkosti a zcela výstižně a přitom trousí skvěle definovaná životní moudra. Příběh se odehrává v roce 1977, kniha vyšla poprvé v roce 1978. Takže některé reálie (telefonování, písemný styk, vyhlížení cestujících na letišti při východu z letadla a pod.) dnešní čtenář hůře chápe.
Překladatel jeho díla Robert Hýsek v pořadu Schůzky s literaturou, který vysílala stanice ČRo Vltava v neděli 15. května 2016 ("Charles Bukowski, starý chachar ostravski"), tvrdí, že se Bukowski narodil ve vesnici Pazderna na Frýdecko-Místecku a po emigraci do Spojených států svou skutečnou identitu úspěšně zatajil. Takže Bukowski je našinec (!).
Skvělá hutná kniha. Na plný počet hvězd ale musí čtenář splňovat několik předpokladů - musí milovat Exupéryho, musí se zajímat o počátky a rozvoj letectví, musí mít nějaký vztah k Latinské Americe.
Jsem trochu rozpačitý, jistě, lidová slovesnost je jiná, než dílo profesionálního spisovatele, ale v češtině je to však hrůza číst, v ruštině to vychází snad lépe. Možná je problém v překladu. Obsah beru.