Adapa komentáře u knih

Kdysi dávno v 90. letech jsem to četl na střední škole a celkem mě to bavilo. Nyní po dlouhých letech jsem se ke knize vrátil a nemohl jsem se do toho začíst. Až moc mi vadila ta satira. Zjišťuji, že čím jsem starší, tím méně mám rád satiru.

Příběhy pana Broučka, který cestuje v čase a prostoru, jsou plné humorných situací a sarkastických postřehů.

Na Měsíci se pan domácí setkává s nečekanými bytostmi a zážitky. Zjišťuje, že Měsíčňané mluví česky, má radost na jejich počtem a hned si spokojeně myslí, že snahy národních buditelů o záchranu češtiny tak mohou skončit, ať jsou klidně všichni Češi poněmčeni.

V 15. století se Svatopluk Čech více věnoval ději, ale na druhou stranu přidal více popisů ulic, domů, oblečení. Brouček se dostává do Prahy obležené křižáckým vojskem a naplno projevuje svou zbabělost, jak se snaží vše jen přečkat, do ničeho se nezaplést. V závěru se Jan Žižka podivuje, že by v 19. století mohli mít Češi tak zbabělé potomky, odmítá tomu uvěřit.

5 26.12.2023

Neskutečná nuda v ideálním světě 21. století. Odzbrojené lidstvo zbavené hrozby válek se věnuje výzkumu oceánů. V knize je celkem pět povídek, které se částečně prolínají a těžko říci, která z nich je nudnější.

Chybí zde pořádný děj, napětí. Neustále se někdo někam chystá potopit, cestovat apod. Autor zde chce ukázat sjednocený svět, tak na mořských stanicích spolu běžně mluví Američané, Rusové, Poláci, Češi, Francouzi

Měl jsem problémy to dočíst. Kdybych skončil kdekoliv uprostřed rozečteného řádku, stránky a dále nepokračoval, nic by se nedělo.

4 10.12.2023

(SPOILER) Když vyšla trilogie Vzpomínka na Zemi, přečetl jsem ji během pár dnů. Zavřel jsem se doma a jen četl a četl a četl. Naprosto mě to dostalo. Když se objevil Kulový Blesk, objednával jsem si to v předprodeji a s radostí se pustil do čtení – a přišlo vystřízlivění. Kulový Blesk se mi nelíbil, nudil. Tak když jsem si v roce 2020 koupil Věk Supernovy, založil jsem ho do knihovny, že na něj někdy dojde. Špatná hodnocení tady na databázi mne odrazovala od čtení.

Přišel nemocný víkend s covidem, tak jsem z nudy sáhl po Věku Supernovy, že to zkusím. A ono mě to dostalo tak, že jsem to přečetl během neděle se spoustou čaje, díval se na zasněženou zahradu a terasu a představoval si válčící děti v Antarktidě.

Román má skvělý úvod, který mě vtáhl hned do děje. Výbuch Supernovy ozáří lidstvo a cca do 10 měsíců všichni lidé starší třinácti let zemřou. Tak přichází příprava na předání světa dětem, rychle je vše naučit a zajistit chod státu. Vše sledujeme krásně z čínského pohledu, kdy Čína je středobodem a její postavy jsou krásně kladné. Ta čínská kolektivní mentalita se mi tam líbí, tu žádný jiný autor neumí napodobit, ani nikdo ze sovětských spisovatelů vědeckofantastické literatury.

Moc je předána a přichází hladký běh, který se mění v chaos, kdy si děti chtějí hrát, nechtějí pracovat, nechtějí se učit, jen si užívat – tzv. cukrovinkové období. A v agresivní Americe místo cukrovinkového období mají války gangů a tak se rozhodnou na půdě OSN uspořádat nové olympijské hry, kdy se na území Antarktidy do sebe pustí armády světa – tankové bitvy, útoky bajonety, stíhačky. A to vše děti ve věku cca třináct čtrnáct let.

Zrádná Amerika vše poruší, vytasí jaderné zbraně, ale Číňané svět zachrání a nastolí rovnováhu. A pak Američané přichází s novým nápadem – tzv. Velkým stěhováním. Ten nápad mi přišel jako taková pitomost, že jsem čekal, že na něj nedojde, že si to chytří Číňané rozmyslí a nebo naopak lstiví Američané to dělají protože mají v rukávu další podvod.

Souhlasím se všemi komentáři, že se tady děti chovají nelogicky. Sám autor si protiřečí a některé pointy kapitol jdou proti sobě. Super dokonalý počítač, který ovládá Čínu v prvních dnech najednou zmizí, Číňané se s ním už nikdy neporadí o Olympiádě ani o Velkém Stěhování. A takových nelogičností je tam více. Proto dávám hvězdu dolů, ale četlo se to vážně dobře a neděli s covidem mi to krásně ukrátilo.

5 03.12.2023

(SPOILER) Tak tady mě bratři Strugačtí zklamali na plné čáře a to jsem je v minulém komentáři tak oslavoval a plánoval jsem si v nejbližších dnech přečíst několik dalších knih od nich.

Pohádka o trojce je katastrofa. Nesmyslný satirický blábol, sovětská byrokracie povýšená na sci-fi. Nic co bych běžně vyhledával, nejsem na to správná cílová skupina. Dočíst to pro mě bylo utrpení. Už teď vím, že přečíst si Piknik u cesty, který této novele předchází, budu asi několik let odkládat.

Vlny ztišují vítr jsou krátká novela ze Světa Poledne, také mě zklamala. Nesedl mi styl zápisů, dopisů apod. Zbytečné statistické průzkumy, zbytečná čísla a do toho se nějak ztratil děj.

Maxim Krammer v této novele píše své paměti o tom, jak ztratil svého spolupracovníka Toivu Glumova, který pátral o vlivech tzv. Poutníků na lidstvo. Byl přesvědčen, že starodávná civilizace na lidstvo stále působí, experimentuje s ním. Až v závěru se dozvídáme, že to nebyli Poutníci, ale že se lidé vyvíjí v novou rasu a dělí se tak na lidi a lideny, kteří mají nové schopnosti a na lidi se dívají pohrdlivě.

V novele se mihne několik starý dobrých známých ze Světa Poledne, především Leonid Gorbovskij, který je zde už stopadesátiletým sešlým starcem.

Být toto první kniha od Strugackých, ani bych ji nedočetl a nic dalšího od nich bych již nezkusil.

6 02.12.2023

Tolik let mám doma tuto povídkovou sbírku a pořád se mi do ní nechtělo. Když jsem po ní ale sáhl, naprosto jsem Světu Poledne 22. století propadl, spoustu o tom googloval, pročítal wikipedii.

Je to naprosto dokonalá povídková sbírka. Některé povídky mi tam přišly zbytečné, ale jiné byly prostě dokonalé. Už první povídka je super, skupina dvou vědců putujících po Marsu, někdy v 90. letech 20. století. A v roce 2017 odlétá první hvězdolet k jiné sluneční soustavě. Škoda, že nám v realitě ta časová osa nevyšla a stále jsme se nedostali dál jak na Měsíc.

Povídková sbírka mi hodně připomíná Historii budoucnosti od Roberta A. Heinleina.

Poprvé se mi tady propojily postavy některých předchozích děl od Strugackých a já pochopil souvislosti. Všem bych doporučil číst tuto knížku jako jednu z prvních od nich.

Zvláštně na mě zapůsobila povídka Setkání, kdy stárnoucí Pavel Gnědych sám sobě vyčítá, že jednou se spletl a místo zvířete zastřelil cizího astronauta. Jeho přítel Saša Kostylin ho přesvědčuje, že v žádném případě ne, pak v závěru povídky se ale potvrdí, že Kostylin si to říkal už od prvního dne.

Rozhodně všem doporučuji k přečtení. Sovětská sci-fi dovede být i nyní skvělá.

5 02.12.2023

(SPOILER) Čím jsem starší, tím více bratrům Strugackým přicházím na chuť. Špunta jsem si koupil za svoje kapesné někdy o prázdninách 1989 a snažil jsem se knížku přečíst v kempu u přehrady a pamatuji si, že mě to nebavilo, nudilo. Bylo to moje první setkání se Strugackými.

Ke druhému čtení jsem se dostal až v listopadu 2023 a knížka mě nadchla a nejradši bych ji přečetl na jeden zátah, je to jen pár stránek, ale nedařilo se, povinnosti mě od knížky pořád odháněly.

Zásadním problémem této knížky je anotace na zadní straně. Jak si to přečtete, můžete v podstatě knížku odložit, protože znáte dokonale celý děj. Takže ve chvíli, kdy sledujete pokusy čtveřice Pozemšťanů na opuštěné planetě zjistit, zda se nezbláznili, zda slyší dětský pláč, zda tam mohou být domorodci, tak už předem znáte pointu.

Jinak v knize velmi zajímavá myšlenka o střetu dvou civilizací, dvou vesmírných kultur. Pozemská kultura, která touží po objevování, poznávání, rozšiřování znalostí a neznámá kultura, která se chce izolovat, nemá zájem o kontakt a přitom se zdá být tak dokonalejší než pozemská. A do toho malý nádech tajemných Poutníků, kteří se objevují v některých dílech Strugackých – tajemná civilizace, která už před statisíciletími opustila naši galaxii a lidstvo po nich neustále jen nachází střípky, stopy

Rozhodně doporučuji k přečtení a hned sahám po dalším díle Strugackých.

7 30.11.2023

(SPOILER) Pohodová víkendová oddechovka. Jako téměř v každém svém románu i zde má Vandenberg problém s církví. Děj je takový předvídatelný, jednoduchý a postavy podobné všem předchozí postavám z jeho předchozích románů.

Profesor Gregor Gropius je skvělý a bohatý chirurg, kterému zemře pacient po transplantaci jater. Když se zjistí, že transplantovaná játra byla cíleně otrávena, začne profesor pátrat po vrahovi. Do toho se motá jeho manželka Veronika, která se s ním chce rozvádět. Jeho kolegové mají své vlastní zájmy.

Gropius ve snaze odhalit, kdo může za vraždu archeologa se nejprve zamiluje do vdovy po svém pacientovi, pak o něco později do krásné Italky. Všechny ženy mu padají k nohám, čtyři měsíce jen cestuje po Evropě, netrpí nedostatkem peněz, všude se domluví německy, nikdy nechybí nikomu z přátel. Prostě krásně naivní. Hezky se mi četlo, jak Gropius pátral v Praze a našel tajnou kliniku na transplantace v Poděbradech.

Stejně jako ve všech předchozích podobných románech od Vandenberga, je tady tajná organizace, která vše ovládá a hlavní hrdina se s ní musí utkat a samozřejmě ji zničit.

Ze všech Vandenbergových knih mi přišlo, že se četla nejlépe.

6 26.11.2023

(SPOILER) Vezměte Julese Verna, Jaroslava Foglara a socialistickou ideologii, promíchejte to a máte stařičkou sci-fi napsanou v Československu v 50. letech. Rok cca 2200, všude vládne dokonalý komunismus, Praha je město plné mrakodrapů a Čechů existuje 50 milionů. A Češi jsou prakticky u všeho.

V první části sledujeme skupinku hochů, kteří sledují film Vítězný pochod, který mapuje svět od roku 1945 do roku 2200. Dozvídáme se o rozvoji atomové energie, vysušování oceánů, odstranění virů a spoustě dalších lidských pokroků. Před lidstvem je nový problém, kde vzít novou obdělávanou půdu a tak se rozhodne kolonizovat Měsíc, aby získalo nová pole, nové potraviny. A aby mohlo lidstvo vytvořit na Měsíci atmosféru, musí ho nejdříve roztočit. Proto přichází Akce Luna – tedy zkráceně Akce L. A na ní se podílí i čeští kluci Jan a Petr jako brigádníci v kráteru Plato.

V závěru knihy Jenda s Petrem spadnou se svým měsíčním vozidlem do rokle, stávají se z nich trosečníci a při jejich záchraně je objevena marťanská raketa, která na Měsíci stála již 115 tis. let. Na raketě se najdou staré snímky a filmy, tak lidstvo nadšeně sleduje, jak vypadal osídlený Mars, jak Marťané zkoumali měsíc Kallistó i zaledněnou planetu Zemi.

Spousta budovatelského nadšení, lidstvo si vyhrnuje rukávy a těší se na další výzvy.

Dětsky naivní, plné fyziky Určeno pro čtenáře od devíti let. Bohužel dnešní kluky si to už nezíská. Já to četl nyní z nostalgie asi potřetí a dívám se na to stále kritičtěji.

4 25.11.2023

Jsem rád, že tato trilogie je za mnou. První díl byl výborný, druhý už místy drhnul, ale třetí byl vyloženě nuda. Ve třetí Tajemné historii se Hausdorf zaměřil na UFO na obloze, většinou během válečných konfliktů. Bohužel minimálně dvacet stran je „vykradených“ z předchozího dílu (ztracená jednotka v Dardanelách nebo UFO kolem Karla Velikého).

Jak níže dole píše ve svém komentáři Antragus, stačilo udělat dvacetistránkový seznam, kde by se objevilo sledování UFO v průběhu válek a bylo by to. Tady bylo dost zbytečné omáčky kolem, neustále se vše opakovalo, bylo to nudně napsané.

Zajímavě bylo popsané jen UFO při Alexandru Velikém nebo v počátcích Říma. To mě opravdu bavilo a donutilo sednout i k wikipedii a dočíst se o tom něco více.

První díl jsem přečetl za nedělní odpoledne, druhý díl jsem četl přes víkend. Třetí díl jsem četl asi týden a pořád jsem to odkládal, jak mě to nudilo.

5 25.11.2023

Oproti prvnímu dílu je to takové nudnější, méně zajímavé a dost často povrchní. I tak to byla ale příjemná víkendová jednohubka, která mě občas donutila podívat se na google nebo do wikipedie.

Nejvíce se mi asi líbila první kapitola o prastarých hieroglyfech v Austrálii. Ty důkazy o stycích mezi Austrálií a Egyptem vypadají pravdivě. Škoda, že se tomu Hausdorf nevěnoval podrobněji.

Celkem se mi ještě líbila teorie o tom, že starozákonní Bůh pomohl dvěma izraelským kmenům se usadit v Americe pomocí podmořských lodí, které vypadaly jako ponorky. Dost se zde autor odvolává na knihu Mormonovu, kterou už roky mám doma a snad bych si ji konečně měl přečíst.

Po prvních dvou slibných kapitolách přišla šílená nuda o UFO nad Římem, božské pomoci Karlu Velikému a mumiích. Ožilo to při kapitole o mapě Pirra Reisiho, ale ze slíbeného pátrání v Číně se ukázalo jen několik dopisů z ambasády. A opět přišla spousta nudy jako Napoleon, ztracení vojáci u Galippoli, přistání na Měsíci, tajná mise v Mexiku. Teď, co píšu tyto řádky, tak si říkám, že většinu z těch tajemných záhad jsem už zase zapomněl, jak mě nezaujaly.

Předposlední kapitola je amerických zajatcích ve Vietnamu. To jsem si hodně googloval, četl články na wikipedii a vypadalo to dost zajímavě. Tady bych i věřil, že Američané spoustu zajatců ve Vietnamu nechali.

Poslední kapitola je věnovaná 11. září 2001. Tady o tom bylo už tolik napsáno, že několik stránek v této kapitole jsou jen kapkou v moři. Podle poděkování na konci knihu autor psal někdy v roce 2003, takže je spíše smutné, že ani nyní v roce 2023 nemáme jasné odpovědi na to, co se v září stalo. Máme více konspirativních teorií a na druhé straně spoustu lidí, kteří jasně ví, že člověk je debil, pokud jen trochu pochybuje o tom, že se vše stalo tak, jak je nám americkou vládou prezentováno.

S odřenýma ušima dávám čtyři hvězdy a to asi jen protože mám prostě záhady a konspirace rád.

4 19.11.2023

Mé druhé setkání s Joe Nesbem a jeho detektivem Harry Holem způsobilo, že jsem si četl do rána do pěti hodin, chvilku se prospal a pokračoval ve čtení dopoledne, abych konečně knihu dočetl.

V románu se setkáváme se dvěma časovýma liniemi, které se postupně protnou. V první odehrávající se ve 40. letech 20. století sledujeme skupinku mladých norských vojáků, kteří společně s Němci bojují u Leningradu. Ve druhé se na přelomu roku 1999 a 2000 setkáváme s Harry Holem, který je za postřelení amerického tajného agenta „povýšen“ na vrchního komisaře u Tajné policie a náhodně zjišťuje, že si kdosi do Norska objednal nejdražší odstřelovací pušku. V této druhé časové linii se setkáváme také s tajemným starcem umírajícím na rakovinu plic, ten si zbraň objednal, má plno peněz a chystá se před smrtí dokončit velký úkol.

Postupně zjišťujeme, že ti z norských vojáků od Leningradu, kteří přežili do roku 2000 nebudou přesně těmi, kterými se zdají. Je to klišé, ale od poloviny knížky jsem měl jistotu, kdo je pachatel, ten tajemný stařec. Při prvním setkání s Harrym Holem v románu Žízeň jsem měl podobnou „jistotu“ a Joe Nesbo mi ji na posledních stránkách dokonale rozmetal. Čekal jsem tedy i tady, že něco podobného přijde a když se Harry Hole honil za někým, kdo byl jasně nevinný, tak jsem si říkal, že to přeci nemůže být pravda, že by Harry Hole byl tak slepý a naivní. No a tentokrát byl.

Rozhodně doporučuji k přečtení a zjišťuji, že i když jsem Joe Nesba objevil s velkým zpožděním, kdy jeho díla zná už skoro každý, tak bude patřit k mým oblíbeným autorům.

13 18.11.2023

(SPOILER) Někdy asi před 35 lety jsem si náhodně knížku Udet, syn divočiny půjčil v knihovně a nepřestal jsem ji číst, dokud jsem ji v noci nepřečetl. Totálně mě chytla a vtáhla do děje. Před několika lety jsem ji viděl v jednom antikvariátu a tak jsem si ji z nostalgie koupil. A nyní došlo na její druhé čtení.

To nadšení už vyprchalo, už dávno nejsem ten malý kluk, co hltal každé slovo chytrého a silného Udeta. Knížka mi přišla dětsky naivní, ilustrace lidí a chlupatců mi tam vůbec neseděli, představoval jsem si je jinak.

Ale i tak se to četlo dobře. Udet je takový malý Tarzan mezi opicemi, pardon chlupatci. Postupně objevuje pěstní klín, výrobu loďky, oštěp, oblečení a spoustu dalšího. Udet a jeho matka Ala byli uneseni před lety tlupou chlupatců do pralesa a rozhodnou se spolu s jeho sestrou Charidou, která se narodila v zajetí, vrátit zpět ke svému lidu v savaně.

Sledujeme jejich pouť, nástrahy přírody, neustálé objevování nového. Rozesmálo mě jejich první setkání s kousajícím ohněm.

Číst to nyní poprvé, asi dám o hvězdičku méně. Ale když si vzpomenu na tu noc před více jak 35 lety, kdy jsem seděl v křesle ve svém dětském pokoji a hltal každou další stránku, jen abych zjistil, jak to dopadne, tak nemohu jinak a hodnotit pěti hvězdičkami. A mohu jen litovat, že moje děti jsou dnes už starší než já, když jsem tu knížku četl poprvé, a určitě si nic takového už nepřečtou. Snad se jednou ta knížka dostane aspoň k mým budoucím vnoučatům.

5 17.11.2023

Knížku jsem četl poprvé někdy jako patnáctiletý kluk, tedy před třiceti lety. Pak jen odpočívala v knihovně a já se nyní rozhodl k ní vrátit. A od prvních stránek jsem se divil, jak jsem to tehdy jako kluk mohl dočíst, jak jsem si mohl celé ty roky pamatovat, že je to dobrá knížka. Nyní mě to neskutečně nudilo.

Základním problémem této knížky je, že Ejdelman ji cílí na ruské čtenáře. Uvádí tam jména, která patrně mnohým Rusům jsou známa a nepotřebuje jim tedy vysvětlovat, kdo je kdo. Pro mimoruské čtenáře je to však zkreslující.

Ejdelman na základě dobových studií rekonstruuje, jak se car Pavel I. ujal vlády, jak byl ovlivněn vraždou svého otce a jak se změnil v tyrana, který vydával nesmyslné nařízení – jako například zákaz klobouků, zákaz tančení valčíku apod. Pavel I. proti sobě poštval prakticky celou armádu, carskou rodinu a stal se tak obětí převratu. O tom, že byl zavražděn při převratu se dozvídáme nejen v anotaci, ale hned na prvních stránkách.

Dokud na posledních několika desítkách stranách není popisován převrat a vražda cara během jedné březnové noci, je kniha dost chaoticky řazena, často se přeskakuje děj. Do té doby než se dostal Ejdelman k popisu té noci, mě nejvíce zaujal společný plán Pavla I. a Napoleona Bonaparta na tažení přes Persii a Afghánistán do Indie. Popis tohoto plánovaného tažení se mi líbil nejvíce z celé knihy.

Knížku odkládám do poličky a myslím, že dalších třicet let tam zase bude ležet.

4 14.11.2023

(SPOILER) Mé první setkání se Jo Nesbo a s jeho detektivem Harrym Holem a rozhodně nebylo poslední. Knížka mě od prvních řádků chytla a nutila číst pořád dále, neubránil jsem se ale srovnávání s Deaverem a jeho detektivem Lincolnem Rhymem. Harry Hole mi ale přišel lidštější a sympatičtější.

Ze stránek na mě dýchal norský chlad, Norsko měnící se v multikulturní stát. A vše to mělo svoje kouzlo.

V románu sledujeme vraždícího šílence, který si vyhledává oběti na Tinderu a svým stylem vražd je pokládán za psychopatického Vampýra. Přišel mi šílený a zároveň geniální, tak jsem čekal od prvních kapitol, že tam bude někde pachatel ve vyšetřujícím týmu Harryho, přesně jak to bývá u románů od Deavera. Dokonce jsem si v jednu chvíli musel některá norská jména vypsat, protože jsem se v nich ztrácel. U jednoho jsem si začal být jistý, že v tom musí mít prsty a najednou Joe Nesbo nahodil několik nenápadných náznaků a já po nich skočil a hned jsem věděl, kdo je pachatel, říkal jsem si, že to Nesbo odhalil tak okatě až je to škoda. A až na posledních stranách jsem najednou zjistil, že jsem mu naprosto skočil na falešnou stopu a nechal jsem se zmást. A to tak dokonale, že když hlavní pachatel byl odhalen, tak jsem si říkal, že je to jen hra.

Takže za mě rozhodně povedený děj a jsem rád, že jsem se tak nechal svést falešnou stopou. Rozhodně sáhnu i po dalších dílech této série. Jen škoda, že jsem začal jedenáctým dílem a ne prvním.

Rozhodně všem doporučuji k přečtení.

11 11.11.2023

(SPOILER) Mé první setkání s detektivní tvorbou od Dicka Francise a hned jedno velké nadšení. Rozhodně si přečtu i další romány od tohoto autora.

Není to ani tak typická detektivka, jak jsem čekal, ale je to příběh o podvodu a chystání dokonalé pomsty. Tak mě to vtáhlo do děje, že jsem knížku přečetl na jeden zátah.

Hned na počátku jsme vtaženi do hádky, kdy hlavní hrdina Steven Scott dává výpověď svému trenérovi, který se skvěle staral o jeho koně. Steven Scott poznal, že ho trenér Jody podvádí, ale až postupně zjišťuje, jak velké ty podvody byly. A nemá důkazy, všichni se obrací proti němu. Není to žádný superhrdina, „jen“ bohatý gentleman s chytrým mozkem.

A s každou další stránkou se postupně dostáváme k plánované pomstě, mezitím se samozřejmě hlavní hrdina, který dosud žil staromládenecky, musí zamilovat do krásné Američanky.

Doporučuji k přečtení.

7 07.11.2023

Knížku Šedé Eminence v české historii jsem si objednal v jednom e-shopu krátce po jejím vydání v roce 2016. Těšil jsem se na ni, ale na první pohled mne při prolistovávání odradily příšerné ilustrace od Jiřího Šorma. Nelákalo mě to číst, knížku jsem zasunul do knihovny a dostal jsem se k ní až nyní ke konci roku 2023. A přišlo velké zklamání.

Téma knihy je zajímavé, obsahově jsou témata zvolena také zajímavě. Někde jsem se dokonce i začetl. Ale jinak mi vůbec neseděl autorův styl psaní. Knížka se tváří jako naučná literatura, ale do toho jsou vkládány věty, které se tam vůbec nehodí. Například jeden z Přemyslovců se ztratí. A proč? No protože lesy byly tenkrát husté a GPS navigace ještě nebyla. Nebo popisuje manžela jedné šlechtičny, který by voják a dělostřelecká kule mu utrhla hlavu a ruku. No a protože se bez hlavy žít nedá, tak zemřel. Takových příměrů je tam plno.

Takže něco jsem se sice o některých lidech dozvěděl, ale vím, že obsah neodpovídá názvu a že po knize asi už nikdy nesáhnu ani si od pana Händla nic dalšího nepořídím.

3 06.11.2023

Dan Simmons patří k mým TOP autorům, takže po několika letech došlo i na jeho povídkovou sbírku. Nejsem moc příznivec povídek, protože mi vadí rychlý konec a příběh jen na pár stran.

Povídková sbírka od Simmonse se mi líbila. Každá povídka byla jedinečná. Ale ne u všech jsem byl asi cílovou skupinou.

První povídka Lov na Kelly Dahlovou mě rychle vtáhla do děje, něčím mi připomínala Temné léto a Zimní soumrak. Jen ten konec byl najednou takový divný. Za mne rozpačitý.

Druhou povídku Sirotci ze Šroubovice jsem si měl asi odpustit. Není nijak špatná. Je to jak příběh ze Star Treku, pro který byl původně psán. Raketa přiletí, lidé splní misi a raketa odlétá. Problém u toho ale je, že povídka je ze světa Hyperionu a v podstatě vysvětlí pointu celé série. A na tu sérii se už roky chystám, takže přijdu o napětí.

Devátý z Av mě zaujal. Pěkně se to četlo, nádech tajemna, konspirace. Čekal jsem, kdy se vše propojí a najednou konec. Takže za mě zklamání a naprosto zbytečná povídka.

Na K2 s Kanakaredesem bylo zajímavé, nevím proč, ale něčím mi to připomínalo povídkovou tvorbu od Arthura C. Clarka z 60. let. Četlo se to dobře, vše logické a vše vysvětleno. Nic nezůstalo neukončené a nedořešené jak u předchozích povídek.

Konec gravitace je nejslabší povídkou celé sbírky. Stárnoucí spisovatel zavítá do Ruska a do Bajkonuru. A celé je to takové nemastné, neslané.

Knížku bych doporučil všem, kdo četli všechny Simmonsovy knižní série. Kdo se Simmonsem začíná, nebude mít spojnice na ty popsané světy.

4 05.11.2023

Mark Stone je kultovní klasika, na které jsem vyrůstal v 90. letech. Teď si čas od času jen nějaký další díl přečtu a kolikrát nevěřícně kroutím hlavou nad tím stále opakovaným klišé, naivitou, kýčovostí ale přitom i úžasnou nenáročnou oddechovkou.

Náhodně jsem zjistil díky kolegovi Tervovi z této databázeknih, že v Česku série Mark Stone vychází nahodile, jednotlivé díly jsou zpřeházené. Skutečným prvním dílem série je tento díl Poslední obyvatel z planety Zwor. A tak jsem se rozhodl si knížku přečíst. A stálo to za to. Mark Stone ještě nemá svůj astronef, bohatou přítelkyni ani zesílené psychické vlastnosti. Ray je zcela obyčejný android i když se tam projevují už jakési neuronové bouře obvodů.
V tomto prvním díle sledujeme kapitána pro dohled nad primitivními civilizacemi – Marka Stone, jak přilétá na rutinní kontrolu zapadlé planety se středověkou civilizací. Nejprve objevuje podivný Řád, který tyranizuje celý svět, pak se s ním nechtěně dostává do křížku, aby v závěru zjistil, že na planetě je hmyzí mimozemská rasa, která usiluje o nadvládu nad planetou.

Všem milovníkům Marka Stona, doporučuji k přečtení. Kdo ještě nic o supermanovském Marku Stoneovi nic nečetl, měl by tímto dílem začít jako prvním.

4 28.10.2023

Pro lepší pochopení říjnových událostí letošního roku v Gaze a Izraeli jsem se rozhodl narychlo sáhnout po této knize reportáží. Nevěděl jsem, co od té knihy čekat, ale příjemně překvapila. Knížka nemá vlastně žádný začátek, dej ani konec. Můžeme číst klidně i jednotlivé kapitoly na přeskáčku.

Polský reportér Pawel Smoleński popisuje své zkušenosti s neklidnou oblastí. Každá kapitola se věnuje jedné reportáži. Sledujeme jeho rozhovory s Palestinci i Židy. Sledujeme různé názory, zkušenosti, fakta. Všude se tím prolíná autorův nezaujatý pohled spolu s beznadějí a nenávistí.

Na několika stranách sledujeme například situaci Palestinců, už by se zdálo, že autorovo sympatie jsou na jejich straně, pak přichází nemilosrdná kritika. Stejně tak to je i s pohledem na Izrael.

Byl jsem až překvapen, jak Hamás dokázal změnit život v Gaze. Nevěděl jsem spoustu věcí o životě běžných Palestinců.

Po zaklapnutí knihy nemám žádnou odpověď na řešení a nevidím ani světlo na konci tunelu. Jen vzájemná nenávist a argumenty proč právě jedna strana má pravdu a druhá ne. Snad jen se mi zdá, že u Palestinců se šíří více pohrdání lidským životem a náboženská diktatura podobná Tálibánu v Afghánistánu. Naopak u Izraele vidím znaky demokracie. Bývalí vojáci přichází s tím, jaká dělali svinstva, mluví o tom, svědčí a snaží se to změnit. Vidím u Izraele sebereflexi, která naprosto chybí u Palestinců.

Ale jinak sledujeme jen strašný začarovaný kruh – blokáda, intifáda, vražda v Jeskyni patriarchů, házení kamenů, vychovávání mučedníků, snaha osadníků o novou zemi, nové osady. A můžeme se snad jen ptát, co bylo dříve – vajíčko nebo slepice.

Pro tu úžasnou nezaujatost, kterou si autor zachoval po celou dobu, rozhodně doporučuji všem k přečtení.

5 28.10.2023

Moje druhé setkání se spisovatelem Edem Falcem. Poprvé jsem od něho četl ne moc povedený pokus o prequel k legendárnímu Kmotrovi. Styl psaní i v obou jeho dílech je dost podobný. Ed Falco je profesor angličtiny a tvůrčího psaní na univerzitě, ale sám by se potřeboval ještě dost doučit. Jeho postavy jsou prostě takové moc nevýrazné, obyčejné. Naprosto neumí napsat dobře dialogy, které by vtáhly do děje.

Je rok 1931 a hned na prvních stránkách jsme vtaženy do víru děje, kdy jednadvacetiletý Loretto náhodou uvidí střelbu Vince Colla, zvaného Šílený pes, na jiného gangstera a přitom jsou postřeleny i děti, z nichž jedno později zemře. Loretto se ocitl náhodou ve špatný čas na špatném místě a najednou je mezi dvěma gangy. Buď viděl, kdo řídil a střílel, nebo dával znamení pro střelce, aby mohli zasáhnout cíl.

Hned na prvních stránkách na nás skáče záplava jmen mladých gangsterů (všem bylo jen něco málo přes dvacet), jejich lásek, členů rodin, slavných mafiánů, vyhazovačů. Hodně jmen je v Americe do dneška pojmem a legendou, v Česku jsou to ale naprosto neznámá jména.

Od prvního výstřelu, kdy spolu bojují dva gangsteři, se to vleče až k poslednímu výstřelu. Po celém New Yorku se střílí, gangsteři běhají sem a tam, občas se schovají, občas vypálí bar. Ale je to takové všechno zmatené. Loretto se snaží žit slušný život s rozvedenou Ginou, ale stále více je vtahován mezi gangstery i když je mezi nimi takovým Mirkem Dušínem, který nemusí nikdy udělat nic špatného, na nikoho pořádně vystřelit.

V závěru přichází velký masakr, spousta klišé a krásný americký happy end v epilogu se spoustou dětí a vnoučat.

Dost se to táhlo, nelákalo mě to otáčet další stránky, bylo mi jedno zda ten a nebo tamten gangster vyhraje. Obdivná doporučení na obálce knížky, jak je to román určený obdivovatelům legendárního Kmotra, raději nechávám bez komentáře. Přemýšlím zda hodnotit třemi nebo čtyřmi hvězdami, ale protože autor je profesor vyučující spisovatelskému řemeslu, budu na něho přísnější a dávám jen tři hvězdy.

Knížku jsem měl doma 7 let než jsem ji začal číst. Myslím, že stejná době uběhne, než po ní sáhnu podruhé a zase si ji přečtu.

3 16.10.2023