A.L komentáře u knih

Příběhy i slova jsou těžké jako kámen, ale jejich zápis je jednou z mála možností, jak si pamatovat (pokud budeme chtít) aktéry, místa a sebe jako pozorovatele-čtenáře-posluchače. Reportáže se tak staly svým způsobem pomníky či náhrobky se jmény lidí zastíněných všeobecnými pojmy shrnujícími vše do masovosti národů a památníků čnějících nad horizont (jako třeba Westerplatte). Některé osudy zůstávají až do poslední stránky knihy anonymní, ale i tak uvnitř zanechávají pocit zhlédnuté staré skupinové fotografie, kde krom vašich blízkých jsou zachyceni i ti bezejmenní, u kterých jen hádáte, kým byli a víte, že chodili místy, kterými chodíte dnes vy, a že možná věděli o těch vám známých tvářích víc než vy – a proto se pro vás stávají Někým.
V jednom rozhovoru pro polský rozhlas Krall řekla, že se neptá, ale poslouchá vyprávění svých hostitelů, povídá si s nimi. V textu není stopy odsouzení, ale ani slitování, každý je sám sobě soudcem a o to víc si lze před očima promítnout scénu s jedním stolem, u kterého sedí vyprávějící a Krall. A její trpělivé oči, ve kterých ten druhý vidí zřetelně jen svůj odraz.

„Nachman z Horodenki pyta Pinchasa z Korca, czy profesor nowożytnej historii przypomina mu jeszcze króla Dawida. Na co Pinchas z Korca mówi, że człowieka poucza jego własna dusza. Nie ma człowieka, którego dusza nie pouczałaby bezustannie.
- Dlaczego więc człowiek jej nie słucha? zamyśla się Nachman z Horodenki.
- Dlatego, że dusza uczy bezustannie, ale wszystko mówi jeden raz i nie powtarza.“

16.03.2019

Kniha léta není čtením na každý den a pro každého.
Dění v knize ubíhá stejně jako čas z pohledu dítěte či staré ženy, která k chůzi potřebuje hůl. Stane se toho mnoho, ale pro člověka středního věku jako by se nestalo nic.
Svým způsobem se jedná o paralelu k vnímání procesů v přírodě. Dokud soustavně nezaznamenáváme například růst rostliny či západ slunce, nepřipouštíme si onu kontinuálnost; najednou je tu smrček anebo hle, soumrak, ač logicky víme o oněch malých předchozích krocích. Musí přijít velký skok, abychom si přiznali, že mimo naše životy v přírodě všechno žije dál svým tempem. S dítětem a starým člověkem je to jinak. Malá Sofie se dosud učí znát svět, babička se ze společenského jha již vyvlekla a vrací se tam, odkud vyšla, obohacená o celoživotní zkoušky.

Tove Jansson při vykreslování charakteru svých postav ukázala, proč byli a jsou Mumínci (přinejmenším ve Finsku) tak oblíbení napříč všemi věkovými skupinami. Rozuměla světu dítěte a jeho vnímání a tak je Sofiin fyzický projev, chování a její mudrlantství přirozené a reálné. Stejně tak má autorka absolutní cit pro popis dětského strachu (Sofie spící sama ve stanu v rokli; věc v županu), pro fantasii prolínající se s realitou (stavba Benátek v močálu a Sofie oplakávající jejich potopení při špatném počasí; jeskyně a Sofiin oltář; kniha o žížalách) či nutkání lézt všude tam, kam to má zakázáno.

"Babička ležela v pokoji pro hosty vzadu za domem a slyšela, že se blíží Sofie. S funěním se vyšplhala po schodech, vtrhla do pokoje a posadila se na postel. Já se z ní zblázním, zašeptala."

"Můžou andělé zaletět dolů do pekla?
Jistě. Tam dole můžou mít všechny možné přátele a známé.
Tak, a mám tě! vykřikla Sofie. Včera jsi říkala, že peklo není."

"Palác vypadal moc nově, ne jako po záplavách. Babička rychle popadla sklenici s vodou a vychrstla ji na Dóžecí palác, pak si vysypala do ruky popelník a popelem pomazala kupole a fasádu. Sofie mezitím lomcovala dveřmi a hulákala, že chce dovnitř. Babička ji otevřela a řekla: Měly jsme štěstí!
Sofie si pozorně prohlížela palác. Položila ho na noční stolek a neřekla ani slovo.
Je takový, jaký byl, že jo? zeptala se s obavou babička.
Mlč, zašeptala Sofie. Chci slyšet, jestli tam ještě je.
Dlouho naslouchaly. Pak Sofie prohlásila: Můžeš být klidná. Maminka řekla, že bylo příšerné počasí. Právě uklízí a je docela unavená."

Chtě nechtě člověku vytanou na mysli zážitky s vlastními dětmi, či dětmi svých příbuzných nebo známých.

Babička, jediná dospělá osoba, se kterou vede Sofie věčný dospělácký dialog, není vykreslena se sentimentem, ale se vší těžkostí, kterou přináší vlastní staré tělo a paměť (stan a babiččino působení ve skautu). Její pokora před přírodou je vyvažována vztekem a smutkem nad skutečností, že je vnímána již jen jako stará žena. Není kouzelnou vysněnou babičkou, ve svém věku se už nebojí naznačit či říci své vnučce, že je otravná, ale neváhá pro ni vytvořit kouzelný les či Benátky v močálu - vztek netrvá věčně, protože tíha okolní natury mu neumožňuje dlouho žít. Má neuvěřitelné pochopení pro dětský strach vyrůstající z přebujelých představ, z kterých lze cítit stejnou měrou Kalevalu, lišejníkem obrostlé kameny a mrtvé můry, a proto Sofiiny obavy nijak nezlehčuje.

"Kdysi dávno měla babička chuť vyprávět, co všechno skautky dělaly, ale nikdo se neobtěžoval se jí na to zeptat. A teď už ji to přešlo."

"To je zvláštní, pomyslela si babička, nedaří se mi o tom vyprávět. Nemůžu najít slova, anebo možná se já sama doopravdy nesnažím. Už je to dlouho, nikdo z lidí tady to nezažil. A když o tom nebudu chtít mluvit já, jako by se to nikdy nestalo, všechno jednou skončí a pak to zmizí."

"Znamená to, že věci se jakoby scvrkávají, uplývají, pokračovala babička, a všechno, co člověka bavilo, nemá teď žádný smysl, zdá se mu to ubohé. Připadám si tak nějak podvedená. Člověk by měl být aspoň schopný o tom mluvit."

Sofie a babička jsou si navzájem zrcadly. Navzdory jasně vymezeným rolím neustále překračují hranice jejich stereotypu, aby se setkaly někde v půli cesty (když si babička stěžuje na svou paměť a Sofie ventiluje své neporozumění vztekem, umí se v závěru pochopit a Sofie je protentokrát tou, která vypráví, jaké to je spát ve stanu, aby to babičce připomněla). Obě zároveň bojují se světem dospělých, ale zatím nepřestárlých lidí - tatínkův "útěk" na loď a žihadlo v podobě krabice čokolády se vzkazem: " Vřelá vzpomínka na ty, kteří jsou příliš staří nebo příliš mladí na to, aby byli s námi." Sofie projeví typicky dětské odpuštění svému rodiči, ale pro babičku je satisfakcí snad jen to, že její syn trpí bolestí hlavy a nemůže po celý den ani jíst, ani pracovat.
Třetí stejně důležitou roli sehrává v knize finská příroda. Její síla se odráží v popisu postav bez zbytečných kudrlinek a v absenci uvozovek přímé řeči, která navozuje pocit rovnosti přírodních dějů a bytí postav. Schopnost řeči neznamená víc než slunce, déšť či kamení. Ale tak to ostatně platí i pro Sofii a babičku, které řídí svůj život primárně podle počasí, části dne a pak až podle tatínka.

"Sofie začala sestupovat stejnou nohou napřed, příčku po příčce.
Zatracená holka, myslela si babička, a všechny ty příšerný děti. Právě tohle se pak stává, když vám lidi zakazují všechno, co je zábavné. Lidi, kteří mají ten správný věk.
Sofie byla zase dole na skále. Vlezla do tůňky pro hůl a podala ji babičce, aniž se na ni podívala.
Lezení ti jde fakticky dobře, řekla babička přísně. A taky jsi odvážná, protože jsem viděla, že jsi měla strach. Mám mu o tom říct, nebo ne?
Sofie pokrčila rameny a podívala se na babičku. Možná stačí, že to víš ty, řekla. Ale můžeš mu to vyprávět, až budeš na smrtelné posteli, aby se na to nezapomnělo.
To je sviňsky dobrý nápad, odpověděla babička."

Tímto tedy děkuji Tove Jansson za tak krásnou knihu, jakou Kniha léta je a že jsem si mohla zavzpomínat, jaké to bylo být dítětem.

5 19.02.2019