tereza0319
komentáře u knih
Tam uvnitř něco je
Tomáš Peřina
Nádhera, moje surrealistické srdce přetéká rozkoší. Dokonalé jak po jazykové, tak po výtvarné stránce. Mám chuť si tu knížku koupit, a to to zásadně nedělám.
Na Zemi jsme na okamžik nádherní
Ocean Vuong (p)
Těžká témata předestřená bez patosu, skláním se před každým, komu se to podaří. Jak je možné zachovat si lásku a úctu k rodiči, který vás týrá? Nebo jak pečovat o starého člověka, který neovládá své tělo, doma až do poslední chvíle, a nezbavit ho při tom důstojnosti? Máme se od Vietnamců hodně co učit.
Devadesátky!
Johana Fundová
Je to nostalgická knížka devadesátkových dětí pro... devadesátkové děti. Pokud se tedy spisovatel sejde se čtenářem, stačí jedno slovo a modří už vědí. Mnozí knize vyčítají povrchnost, ale jakou hloubku byste chtěli od dítěte? Mě v té době taky víc zajímal Family Frost (i když jsme tam nenakupovali, protože to bylo drahé :-) ) než kuponová privatisace. Existuje spousta věcí a jevů, které zůstaly nezmíněny, ale to by z toho musela být bichle encyklopedického ražení. Zaujaly mě rozdíly ve vnímání i v reáliích, jak hodně už se děti narozené ještě v osmdesátkách lišily od těch narozených těsně po revoluci, o těch devadesátkových nemluvě. Zajímavé vzpomínky pamětníků, jasně, některé samožerné, ale z jiných jsem byla nadšená. Krásně jsem si zavzpomínala a taky nevycházela z údivu nad tím, co všechno bylo tehdy možné. Kniha si ale rozhodně zasloužila větší pečlivost při zpracování, než jaké se jí dostalo.
Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
Sdělení, proč byla křesťanská filosofie ve své době tak přelomová, nemá chybu. Ale ta forma! Černobílí krutí a zpovykaní Římané, proti nim už zde na zemi „svatí", ve všem ušlechtilí a neochvějní křesťané. No a ty ženy tam, ve mně se úplně vařila moje ženská hrdost. :-D Střídavě pořád jen červenají a blednou, na jedinou samostatnou myšlenku se nezmůže žádná, zvládnou jen oddaně upírat zrak ke svému pánu a vládci. Ano, já vím, že to bylo napsáno v devatenáctém století, ale co je moc, to je moc. Ze schematicky pojatých postav vyčnívá snad jen Petronius, který k tomu dostal patřičný prostor. Je to sice hajzl, ale sympatický, a je znát, že ho tak pojímal i sám autor. Děj nabere spád až v poslední čtvrtině, no aspoň že tak. Jednu hvězdu za myšlenku a jednu za přehršel římských reálií a vysvětlivek k nim, člověk to pak hezky plasticky vidí před sebou. Ale dostat to tak do ruky Loukotková... No nic.
Srdcovka
Štěpánka Jislová
To, co jsem teď přečetla, mi nepřipadá jako příběh jednotlivce, ale příběh současné společnosti, že je celá přesně takovým způsobem traumatizovaná. Ráda bych věřila, že člověku se zdí mezi sebou a druhým stačí přečíst si několik psychologických příruček, aby změnil svůj pohled na svět a své prožívání. Pokud se to autorce povedlo, tak jí to z celého srdce přeju. Mně takový závěr připadá přece jen trochu příliš optimistický. Štěpánka v komiksu píše, že prožila spoustu času ve vymyšlených příbězích, což jí pokřivilo pohled na realitu. Samozřejmě, spousta knih a filmů taková je, ale pak jsou i takové, které vám vyjeví příběh vašeho života. Třeba zrovna film 500 dní se Summer, v díle zmíněný, je jeden z nich, alespoň pro mě. Tento komiks v sobě obsahuje velký kus pravdy o tom, jak dnes žijeme, díky za něj. Kvůli zkratkovité formě je to jen takové načrtnutí, ale určitě stačí k tomu, aby na sobě člověk začal pracovat.
Middlemarch
George Eliot (p)
Volejte sláva a tři dny se radujte, já jsem to dočetla! Touto knížkou jsem si definitivně potvrdila, že společenské romány nejsou nic pro mě. Trápila jsem se už s Jane Austen, tak jsem tomu chtěla dát šanci s George Eliot, ale ne. Rozumím tomu, že zobrazení života mnoha různých postav nám má dát jednak představu o historickém období, jednak poznání, že člověk a jeho problémy jsou pořád stejné. Mně se to ale neskutečně táhlo a nebavilo mě to (ale když se to líbilo Virginii Woolf, tak to přece musí být dobré!). Za každou desátou větou nějaký zobecněný poznatek o životě, aby se čtenář zamyslel. Ne, že by to nesedělo, ale tak často by to zase být nemuselo. Charaktery byly vykresleny s až neobvyklým pozorovacím talentem a citlivostí, psychologie postav jí šla náramně, to uznávám. Oblíbila jsem si Willa Ladislawa. Nemám moc s čím srovnávat, jen s nedočteným Zločinem a trestem a Annou Kareninou, připadá mi, že v obou zmíněných dílech jde společenský román do větší hloubky, je v něm víc filosofie a tolerance k lidským slabostem, nesnaží se vychovávat jako Middlemarch. George Eliot vládne něčím, co by se asi dalo nazvat společenskou podvratností, mám tím na mysli ženskou podřadnost a podřízenost muži devatenáctého století. Její jasnozřivost a sarkasmus co se tohoto tématu týče, pro mě patří k tomu nejlepšímu v románu. Takže abych to shrnula, rozumím tomu, co se ostatním může na žánru společenského románu líbit, ale pro mě to není.
Velice mě zaujala pasáž o předepisování léků, která je, zdá se, opravdu nadčasová: Aby si vydělali na živobytí, musejí královským poddaným předepisovat víc léků, než je zapotřebí, a to nemá daleko k velezradě, pane Mawmsey - máloco škodí lidské konstituci víc.
Ještě k obálce. Kdyby se člověk podle ní měl řídit, myslel by si, že má před sebou milostný román odehrávající se v první třetině 20. století. To se nepovedlo.
Temné matky a jejich dcery
Lucie Jandová
Stejně jako někteří čtenáři přede mnou mám pocit, že se spousta příběhů podobá, mateřská temnota má určitě ještě i nějaké jiné varianty a projevy, než jaké byly v knize předestřeny. Celkové vyznění, poselství, je v rámci možností povzbudivé, „ezobláboly" mi přišly podnětné, pomohla mi, jsem spokojená.
Cesta k billboardu
Ondřej Škrabal
Autor mi svým stylem velice připomíná Milana Kunderu. V jedné z povídek k němu taky explicitně odkazuje, a tady jsem narazila na jednu věc, která mi vadí. Významně na mě v textech mrká, abych si všimla, k čemu z reality se právě vztahuje. To jednak uráží moji čtenářskou inteligenci (ne, že bych všechna vyústění pochopila), jednak nestojím o to, aby byla literatura tak pevně zakotvena ve skutečnosti. Líbil se mi svižný ráz a z něj vyplývající koncentrovanost povídek, na druhé straně si říkám, jestli by zakončení nebyla pozvolnější a promyšlenější, kdyby byly o něco delší. Protože o zajímavá témata nouze nebyla.
Slova
Jean-Paul Sartre
Být ironický se musí umět. Být ironický tak, aby to bylo vtipné, to už chce talent. Upřímnost je vzácná, tady jí najdeme hodně. Jsem zvědavá na Sartrovu beletrii.
Il Boemo: Průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka
Daniel E. Freeman
Jeden z nejzajímavějších životních příběhů, jaký jsem kdy četla. Film Petra Václava bohužel vůbec nevyužil jeho potenciál, možná kvůli nedostatku financí. Jak se v knize píše, film o něm by býval rád natočil už Miloš Forman, jenže si spočítal, že by se mu to nevyplatilo. To by bylo tak zajímavé, plné děje, a ta pestrobarevná Myslivečkova osobnost! Měla jsem to štěstí, že jsem se o něm dozvěděla už na gymplu, utkvěl mi, protože paní profesorka nám o něm nadiktovala celou áčtyřku, místo dvou řádků u ostatních. Takže díky ní jsem okamžitě zavětřila, když jsem se doslechla o připravovaném filmu, a tak se dostala i ke knížce. Chystám se na Arbesovo romaneto.
Vzdělaná
Tara Westover
Tohle je tak bezostyšná nalejvárna, že to snad nemá cenu ani dál komentovat.
Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit
Susan Cain
Knížka mi dokázala dát pocit, že nejsem až tak divná, jak jsem si celé dětství a dospívání myslela, takže mě mrzí, že se ke mně nedostala daleko dřív. Naopak člověk může být na sebe hrdý v oblastech, o kterých by ho snad ani nenapadlo přemýšlet, autorka přesvědčivě ukazuje, proč svět potřebuje oba typy lidí (i zvířat). Hemžilo se to tam amygdalou a neokortexem, to mám ráda, když je v takové publikaci i pár vědecky podložených výzkumů. Nemile mě ale překvapilo, že asi z 95 % se Susan Cain věnuje pracovní oblasti, a to ještě krajně specifické, až v závěru to dohání statí o tom, jak přistupovat k introvertním dětem, a popisem manželské hádky, to mi tedy připadá jako dost chabé pokrytí osobního života. Otevřené a jmenovité pomlouvání práce a děl svých kolegů, byť evidentně odůvodněné, mi přijde hluboko za hranicí vkusu.
Home Body: Mé tělo, můj chrám
Rupi Kaur
Když se člověk oprostí od self-help hesel a levicově liberálního balastu, najde i zajímavé myšlenky. Oceňuju popis emocí a uvažování člověka v klinické depresi. Velká škoda, že je to všechno předžvýkané jako pro mimina, nedá se v tom už nic dalšího najít.
Šeptuchy
Alena Sabuchová
Byl to vlastně takový dokument o polském Podlesí a jeho obyvatelích okořeněný pár historkami. Kvůli způsobu vyprávění nedochází k žádnému ponoru do postav ani do příběhu, ale zas musím přiznat, že závěr mě zasáhl, takže vztah k postavám se evidentně vybudovat dá. Hodně mi to připomínalo knížky Haliny Pawlovské, kde píše o domovině svých příbuzných, akorát v Šeptuchách bez té nadsázky. Hrozně se mi to vleklo až do posledního oddílu, jenž má opravdu spád. Takhle kdyby vypadala celá kniha! Dílo uspokojovalo moji nostalgii po devadesátkách, i když i tady vidím mouchy. Je cítit, že to psal někdo, komu bylo na konci 90. let deset, že je to spíš zprostředkované než pamětnické. Mouder bylo na můj vkus až moc, ale líbila se mi přirovnání emocí a pocitů k chutím a vůním. Fotky a popisy přírody krásné, jen toho magického realismu tam bylo počertech málo, asi si konečně přečtu ty Žítkovské bohyně, na něž je v komentářích hojně odkazováno. Možná to tak teď působí, ale rozhodně nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, jak Alena Sabuchová píše, jsem zvědavá na další knížku.
Skleněný hotel
Emily St. John Mandel
Ze začátku se mi to líbilo, Vincent mi byla sympatická, myslela jsem, že se příběh bude odvíjet jako psychologická sonda do života jedné dívky, ale bohužel, nestalo se tak. Příběhy jednotlivých protagonistů nakonec jen kloužou po povrchu, spousta postav má pouze ilustrační funkci, spíš než by někam posouvaly děj. Působilo to na mě tak, že si román hraje na hlubokomyslný, a přitom skutek utek. Ve chvíli, kdy se začne řešit Ponziho schéma, to už začne být průšvih. Čpí z toho, jak si autorka něco nastudovala, a teď se snaží s tím seznámit čtenáře, a to zcela beze zbytku, aby to pochopili i ti hloupější. Nejlepší je na tom celém obálka, je pěkná a zajímavá, doporučuji ohmatat.
Směna
Anna Beata Háblová
Tenata kapitalistického systému jsou tu popsána tak děsivě, že to připomíná sci-fi, mrazí o to víc, když člověk ví, že je to reál. Tím myslím supermarket i trh uměleckých děl. Já v takovém světě odlidšťujícím člověka nechci žít! Moc jsem si užila vhled do duše i oka výtvarného umělce a zamyšlení nad otázkami umění. Jenomže děj, směs detektivky a dívčího románu, lehce křečovité příhody ze života jedné slušňačky (ale dovídáme se, že její osobnost ovlivnilo trauma). Souhlasím s veriszv a přílišným tlačením na ártovou notu, ty začátky kapitol, to už byla manýra. Zas na druhou stranu jsem ocenila Alenu a její makaronismus, mám kamarádky, které tak mluví, a já můžu vyletět z kůže, tady to na mě překvapivě působilo jako terapie. Z toho konce mi bylo trapně, ale po pracovní stránce vlastně autorka nabídla variantu, jak z toho hnusného života vybruslit.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
To je ale parchant, ten Capote. Vypráví, jako by se nechumelilo, a na konci člověk zjistí, že je totálně rozsekaný. Souhlasím, že, jak už tu bylo zmíněno, je v tomhle hodně podobný Fitzgeraldovi.
Koralina
Neil Gaiman
(SPOILER) Neměl se otírat o moji milovanou Alenku, ne neměl to dělat. Motivace k tomu, proč se vrátit k rodičům, kteří mě evidentně emočně zanedbávají, má znít „co by to byla za legrace, kdybych jednoduše dostala, co chci", tomu nějak nemůžu uvěřit. Celé mi to přišlo takové odbyté a nahodilé. A to jídlo! Tatínek uvařil „recept", regulérní zapečené brambory s pórkem, a Koralina si jde v mikrovlnce ohřát zmraženou pizzu s hranolkama, přičemž rodiče neřeknou ani popel!!! Jsem v šoku. Jestli tam měl být jako jinotaj narcistický vztah matky k dceři, tak jsem z toho měla aspoň něco málo.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Téma rasismu nikdy nepřestane být aktuální a je třeba na něj upozorňovat. Ale proč takovým čítankovým černobílým způsobem? Čtení se mi táhlo jako odpoledne na americkém Jihu. Jestli byly takových myšlenkových úvah, jaké jsou v knize popsány, schopné druhačky třicátých let minulého století, tak to jsme teď hodně pozadu. Ale spíš myslím, že nebyly. A ten závěr... Podle mě je kniha kýč jak bič, a ten by se klasikou stávat neměl. Jednu hvězdu za Attica, byl popsán věrohodně, se svými klady i slabostmi, líbilo se mi, že ho děti oslovovaly jménem, to by dle mého zlepšilo mnohý vztah dítěte a rodiče. A pak taky za uklidňující atmosféru doby, již se autorce podařilo přenést do příběhu, doby, kdy spousta věcí byla ještě v pořádku.
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Politicky korektní, didaktická kniha pro mládež o tom, co si má myslet, jak se chovat, co číst, a co poslouchat. Kýčovitá sloučenina Forresta Gumpa a Kdo chytá v žitě. Nenašla jsem nic, co by se mi na tom líbilo.