Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/4137/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-dMR-4137.jpg
5
1208
303
Román přirozeným a vynalézavým způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a žánrů - Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku. Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se kdysi prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a poté, co byla Ráchel odvedena do transportu, se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadl. Autorka zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.... celý text
Přidat komentář
Prolínání příběhu bylo super, ale bohužel nastaly dějové okamžiky, při kterých jsem se ztrácela a úplně nechápala smysl jejich zařazení a také kdo je zrovna vypravěčem. Autorka skvěle pracuje se slovy, ale jak jsou některé popisy uchvacující, tak jsou na druhou stranu mnohdy zbytečné. Dalším faktem je, že květnané popisy začnou po čase unavovat, což mě osobně přivedlo k přeskakování některých pasáží.
Kdybych mohla, dám knize těch hvězdiček deset. Všechny pocity, radost, štěstí, láska, touha, zoufalství, smutek, naděje, zklamání a bolest vylíčené ve větách plných neotřelých slov, někdy působí až mysticky, jako za závojem, aby se pak ten závoj protrhl realitou znovu a znovu, postupně odkrývající celý příběh. Postavy v knize i jejich vzpomínky jsou živé, dýchají. A já celou tu dobu dýchala a žila s nimi.
Začátek mě příliš neoslovil, ale válečné roky jsem prožívala intenzivně a přála jim štastný konec....
Bohužel...nějak mě to vůbec nechytlo. Mnohdy jsem se ztrácela v tom, kdo co zrovna vypráví, život v Indii mě nebavil vůbec, takže v polovině knihy jsem čtení chtěla vzdát. Nakonec jsem knihu dočetla s přeskakováním kapitol, abych se aspoň dozvěděla, jak to celé s rodinou dopadne.
Bylo to silné. Po přečtení mám pocit, že jsem přečetla tři knihy, ne jen jednu. U nové kapitoly bylo někdy těžší se zorientovat, kde jsme se ocitli. Nicméně kniha jako celek držela pohromadě a autorka měla opravdu výjimečný vypravěčský talent.
Už jsem knih s tématem holocaustu přečetla nespočet. A stejně jsem se při čtení přistihla, že doufám ve šťastný zvrat. Tak krásně sugestivně je kniha napsaná. Byla jsem s Kepplerovými v dusné, špinavé Indii, doma ve Zlíně i jinde. A hrozně jsem si přála šťastný konec. A řeknu vám, Toma Kepplera bych za muže chtěla taky!
Sundavam jednu hvězdu dolů za občasný zmatek v kapitolách, kdy jsem nevěděla, kterým příběhem navazuju na předchozí.
Neobvyklý styl psaní, který autorka použila, ještě umocnil krásný, ale smutný příběh.
Krasny pribeh, mnohovrstevny, psany uchvatnym jazykem, bez patosu. Skoda, ze nemohou nasledovat dalsi.
Kniha měla spád,zajímavý nápad, zajímavé reálie. Část z Indie mě bavila hodně, část z koncentráku už méně (téma holocaustu obecně moc nemusím), ale i tak byly tyto pasáže čtivé.
...Autorka píše o zralém naplněném vztahu mezi mužem a ženou, vášni, o lásce osudové a spalující, pouští se do popisu protikladů, které se zde v příběhu spíše přitahují. Trochu malinko mi vyznívá pateticky, protože je to idealizované, rozhodně ale ne hloupé. A kdyby to byla esej na téma "pravá láska" tak přece takhle má přece heroická nesmrtelná láska vypadat! Líbilo se mi, jak se snažila vypořádat s dobovými historickými i společenskými reáliemi. Má můj obdiv.
Zajímavé a poutavé počtení, nádherně vystavěné do oblouku, který se na konci elegantně uzavře. Nabízí se srovnání s Hanou Aleny Mornštajnové a v tomto ohledu byla pro mě Mornštajnová uvěřitelnější a víc mi vyhovoval její vypravěčský styl.
Zvuk slunečních hodin je netradičně poskládaná kniha, která vrství několik časových rovin a několik vypravěčských pohledů. Tím, že mezi vypravěči a časy přechází v rámci jedné kapitoly bez varování, musím říct, že jsem se občas trochu ztrácela v tom, kde jsem a čí příběh zrovna prožívám. Spojení příběhu s Indií a indickými reáliemi je hodně originální, tím spíš že se prolíná vlastně celým příběhem.
V konečném hodnocení nicméně ubírám jednu hvězdu. Na příběhu je poměrně hodně znát, že nevychází ze žádných konkrétních historických materiálů, vzpomínek nebo deníků, od nichž by se děj odvíjel. Některé popisované situace v souvislostech, jež jsou obecně známé, jsou (byly) prakticky nemožné a líčení některých scén působí jako téměř dokonalé popsání filmových sekvencí nebo fotografií (např. scéna z plynové komory). Zároveň se mi zdálo, jako by se autorka snažila v rámci vyvolání autenticity do knihy nacpat co nejvíce epizodických příběhů, které se opravdu staly (např. příběh dozorce, který pomohl vězňům k útěku). Byť není (nebylo by) možné, aby se hlavní hrdinka "přichomýtla" ke všem těmto událostem, znala jejich aktéry osobně a mohla tak tyto epizody líčit.
Ano, je to vymyšlený příběh, nezakládá se na pravdě, ale je skvěle podaný, citlivě vylíčený a v jednom místě jsem se neubránila slzám. Zvuk slunečních hodin rozhodně stojí za přečtení.
Bravurně napsaná kniha. Nejsem nadšenec do čtení knih s tématem holocaustu, ale tato je jiná. Neuvěřitelně popsaný netradiční, ale zároveň obyčejný příběh protkaný řadou různorodých lidských osudů. Čte se sama a nejde se odtrhnout. Je to ta z knih, kde na konci hledáte jestli nezbyla alespoň jedna nepřečtená stránka...
Žasnu. S jakou lehkostí lze jednoduše napsat brilantní příběh, s jakou přirozeností lze klást složitě snadné věty, s jakou samozřejmostí je možné používat slang, s jakou něžností jde sestavit srdcervoucí děj... Mnohé věty bych ráda tesala do žuly, naškrábala vrzající křídou na školní tabule, nechala schválit jako dodatek ústavy. Tak krásné čtivo se v českých vodách ocitne zase, až odbije dvanáctá na slunečních hodinách.
Po přečtení poslední stránky jsem už přemýšlela, kdy si knihu zase přečtu. Ne,nikdy nečtu žádnou knihu vícekrát, tuhle musím. Chci se k nim zase vrátit a prožít s nimi to dobré i to zlé, protože mi to přijde jako osvěta mé čtenářské duše. Mám takový pocit, že to byla nejlepší kniha přečtená v roce 2019....
Nějak nevím, jak do psaní. Myslela jsem, že když počkám s komentářem, když nechám svoje pocity trochu "uležet", že to půjde snáz. Nejde. Žádná slova nemohou popsat co cítím. Snad jedině slovo zjevení. No ano, tahle kniha, tahle autorka je pro mne zjevením.
Nemá cenu víc psát, musíte si sami přečíst. Moc ji doporučuji.
Od začátku roku jsem přečetla hodně knih, kterým jsem dala 5*. Mnoha z nich ani těch 5* nestačí. Nejsilněji na mne však zapůsobily dvě knihy. Zvuk slunečních hodin je ta první a Pod krvavými nebesy druhá.
Výzva 2019 - 16. Kniha s oxymórem v názvu.
Jeden z nejlepších příběhů, které jsem v poslední době četla. Časově se prolínající vyprávění o osudech rodiny Tomáše Kepplera mne nenechalo knihu odložit. Hana Androniková mne dokázala beze zbytku vtáhnout do děje, prožívat všechny emoce s protagonisty její knihy a s napětím a nedočkavostí dočítat do poslední řádky, abych se konečně dověděla, co se stalo s Ráchel...V nevyhnutelném osudu rodiny se objevují náhody, či spíše osudové rozcestníky, které neúprosně jednotlivé životy posouvají k tušenému a mnohdy tragickému konci.
Perfektně dávkované napětí, emoce a především obdivuhodně fundovaná znalost všech prostředí a historických okolností, včetně těch, které sama autorka nemohla zažít, činí z knihy skvělé dílo, které stojí zato si přečíst a vlastně se všemi zúčastněnými osobně prožít. Nevšední jazyk, promyšlenost každé věty, vysoká literární úroveň a přitom tak čtivá kniha!
Doporučuji a žehrám na osud, který autorce nedopřál více času.
Knihu jsem neměla v plánu číst,dostala jsem se k ní nahodou a jsem nadšená, chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak už se nemohla odtrhnout. Nádherná, krásně napsaná!
Na to, že je toto dílo prvotinou autorky musím uznat, že se ji kniha velmi povedla a to nejen strhujícím dějem ale i tím, že provází čtenáře poměrně rozsáhlým obdobím našich dějin od 1. světové války přes meziválečný čas, okupaci naši země hitlerovským Německem až po poválečné období s nástupem komunistické moci u nás. Vzhledem k tomu, že téměř celé popisované období autorka sama nezažila, se jí mimořádně věrohodně podařilo vylíčit na životě jedné smíšené rodiny Kepplerových- Tomáše, jeho manželky židovky Ráchel a jejich syna Daniela, peripetie jejich rodinného života v jednotlivých prostředích. Daniel sám velkou část děje sám vypráví.
Knihu jsem musel číst velice pozorně , protože se děj odehrával nejen v rozdílném čase ale i prostředí ať to byl Zlín, americké Coloredo, Indie (kde byl Tomáš pracovně jako stavitel Baťových fabrik) nebo prostředí válečných koncentračních táborů gheta Terezín a Osvětimi, kde je velice věrohodně popsáno brutální zacházení nacistických dozorců s židovskými vězni, jejichž život většinou končil v plynových komorách. Tato velice smutná část naší historie na mně silně zapůsobila. Hlavní hrdinkou příběhu je Ráchel, mimořádně akční a morálně zásadová žena, dobrá matka, milující manželka a její pěkný vstah s manželem Tomášem, to vše a život celé rodiny silně narušil její transport do Terezína a Osvětimi. Smutný konec jejího strastiplného života musel vzít u srdce každého citlivého čtenáře tedy i mě.
Doporučuji každému si tento poutavý příběh přečíst.
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Kniha Zvuk slunečních hodin je v
| Právě čtených | 21x |
| Přečtených | 1 694x |
| Čtenářské výzvě | 434x |
| Doporučených | 226x |
| Knihotéce | 349x |
| Chystám se číst | 898x |
| Chci si koupit | 152x |
| dalších seznamech | 18x |
Na knihu jsem se hodně těšila, o to větší bylo zklamání. V příběhu jsem se ztrácela, občas jsem se přistihla, že vůbec nevím, o čem je zrovna řeč a občas jsem přeskakovala celé odstavce. Dokonce jsem měla pocit, že to nepsal jeden člověk.