Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353628/bmid_zulejka-otevira-oci-fMi-353628.png
4
559
166
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2017 , Prostor
Originální název:
Зулейха открывает глаза , 2015
více info...
Přidat komentář
Myslím si, že čtenář, a já jsem toho dokladem, čeká od knihy něco jiného, než se mu nakonec dostane. Ale přesto není zklamán. Jen překvapen.
Tak to byl opravdu zážitek. Ani se nedivím, že spisovatelka těžko hledala ve své zemi vydavatele. Člověk je asi schopen přežít i nepřežitelné. Vřele doporučuji.
Ó, Zulejko, osudem týraná, pokorná i statečná snášet nespravedlnost světa. Čtenář s tebou trpí, třese se strachem a zimou, pláče s tebou, raduje se s tebou i oči s tebou otevírá, aby také prozřel.
Kniha Zulejka otevírá oči je luxusní četba o lidských osudech.
Poutavou formou přiblížená blízká ruská minulost, ze které jde občas mráz po zádech. Ale díky Zulejce člověk vnímá i naději a pozitivitu.
Vlastně by člověk nemusel vůbec nic psát. Všechny superlativy psané na zadní části knihy jsou pravdivé a věrohodné, takže pokud cítíte jakési pnutí k této autorce a nevite zda ano či ne, tak z největší pravděpodobností ano. Jako už ten překlad, ten je výborný. Ta kniha je napsána nezvykle krásným jazykem, kde slova mají až magickou moc a přitom je to příběh plný emocí, surový a lidský. Bolestný a jímavý. Je to jako by jste drželi v dlani lidské srdce. Obsah se vám vsákne do kůže a pod ní a forma vás zahřeje jako teplá deka... Zvláštní kombinace. Krásná a opravdová kniha.
Smekám před překladatelem.
Kniha popisuje osud jedné tatarské ženy, která je donucená okolnostmi přehodnotit svůj postoj k životu. Pomalu "otevírá oči" a zjistí, že umí vzít za práci a přežít v nelidských podmínkách. Kniha se mně četla snadno, byla jsem zvědavá co osud hlavní postavě zase přinese a celkově mi to přišlo popsané až moc hezky na to jaké podmínky v té době a na tom místě panovaly. Líbilo by se mi dát příběh víc do historických a společenských souvislostí. Příběh je, ale víc o lásce, což vlastně není na škodu.
Knížka se mi četla od začátku snadno, byla poutavá a rozhodně silně působila na emoce.
Zulejku mi doporučil Palo a jsem za to moc ráda. Zulejka je totiž jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla. Osud mladé tatarské ženy, rozkulačené a odtažené na Sibiř, se četl jinak než například Kolymské povídky. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že byl příběh smyšlený. Ale hlavně to bylo proto, že knížka demonstrovala něco, v co sama pevně věřím - a to že i ty nejhorší situace, mohou přinášet nějaká pozitiva. Pro Zulejku to byla svoboda, kterou mohla díky pobytu v Semruku poznat - ať už při svých loveckých poutích v tundře či v náručí Ignatovova. Ostatně i vývoj postavy zapřísáhlého revolucionáře hrál v knize velkou roli. A můžu opomenout i zajímavé prozření zmateného doktora Leibeho, který díky přesídení získal zpět zdravý rozum ? Oceňuji jazyk, kterým autorka píše ( např. tatarské výrazy apod.) a také způsob jakým příběh vypráví. Knihu doporučuji, kudy chodím.
Debut tatarské autorky ověnčený mnoha cenami jsem si nemohla nechat ujít. Moc se mi na knížce líbilo jak hlavní hrdinka příběhu Zulejka opravdu tzv. "otevírá oči", jak se z podřízené a ušlápnuté manželky stává (vlivem prostředí a situace) silnou, více sebevědomou a soběstačnou ženou. Také se mi líbila autentičnost, která z příběhu vyzařuje díky ponechání některých slov v originále (na konci knížky je k nim slovníček), co mě naopak nebavilo byly některé zdlouhavé pasáže, popisné, jak je pro ruské autory často typické. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, je to silný příběh, ale zároveň musím říct, že jsem četla i lepší v rámci stejného tématu.
Působivá kniha,přečteno jedním dechem,naprosto souhlasím s komentářem Ulické na obálce knihy. Dle mého názoru inspirována Solženicinem.
Srovnání s velkými ruskými romány se mi zdá příliš nadsazené.
Román začínal slibně v tatarské vesničce, to byla krátká realistická část. Pokračování v transportu se ještě taky dalo číst. Ovšem největší část zabírá notně zdramatizovaný povrchní holywoodský příběh. Postavy jsou buď dobré (těch je většina) nebo zlé (takoví záporáci jsou tam dva), ale mezi tím nic. No a pak je tam Zulejka. V rozporu s názvem knihy ani hlavní hrdinkou není. Většinu děje zabírá popis poměrů a činností v táboře, na Zulejku a její vnitřní svět se nedostává. Čtenář se pak nestačí divit proměně podřízené Popelky na udatnou bohyni lovu Dianu. Nechybí samozřejmě love story jako z červené knihovny. Celé to na mne působilo povrchně, nezrale a strojeně s úmyslem silně zaujmout za každou cenu.
Příběh ženy, která se přesune z jednoho nesvobodného místa (dům manžela) do jiného (přesídlenecká osada na Sibiři). A na tom druhém místě poznává lásku v mnoha podobách, zbavuje se nefunkčních názorů a osamostatňuje.
Krásná, nežná, silná kniha.
Kniha ve mně zanechala obrovskou kocovinu, velký román, po kterém mi další knížky připadají polovičaté. Zulejka je silná postava, která paradoxně v gulagu najde větší spokojenost, než v područí tyranského manžela a tchyně, přestože jí původní život připadal dobrý - nic jiného neznala. Nejsilněji na mě zapůsobilo, že i za tvrdých podmínek se lidé snaží žít co nejnormálněji, a že vždy může být přítomna láska, mateřská i ta partnerská.
Silné dílo - oslavující lásku a něhu v pekle ruského gulagu ...
Píše se rok 1930 a drobná zelenooká Zulejka žije s mužem a "čarodějnicí" v zapadlé tatarské vesničce ...
Po nájezdu Rudé hordy se ocitá na cestě do sibiřského vyhnanství - na strastiplné cestě přežijí jen nejsilnější - ale život kulaků nemá přece žádnou cenu ...
A tak zůstanou jen tři desítky hladových otrhaných lidí v odlehlých hustých sibiřských lesích ...
Vidina mateřství dává Zulejčině životu spoustu motivace a po narození syna Jusufa i síly na boj o přežití ...
Jen zůstaň s očima dokořán Zulejko - snad tvoje dítě bude mít lepší budoucnost...
" Aby člověk došel do cíle, musí jen jedno - jít....
Autorka knihu napsala na základě osudu své babičky a jako připomínku stalinismu a těch nevratných škod, které napáchal...
Kniha stojí za přečtení..
Přiznám se, že jsem podle recenzí a anotace čekala něco jiného. Taky podle komentářů na DK mám pocit, že jsem četla jinou knihu než ostatní. Podle názvu jsem čekala, že kniha bude o Zulejce. Ve skutečnosti je o ni jen asi čtvrtina kniha. Začátek knihy je zajímavý, přesně podle očekávání: realie, život a chod rodiny v TAtarstánu, vysídlení. Ale půlroční přesun, osídlování a život v pracovní osadě?! Popis postav je plochý, takový neosobní. Stejně jako život v osadě, hlad, strašná zima - moje fantazie nedokazale jet na plné obratky, nevžila jsem se do postav. Tím ovsem nechci zlehčovat téma. I styl psani a překlad mi sedl. Rozhodně stojí za přečtení.
Zulejka se prostě narodila ve špatné době a na špatném místě - být negramotná Tatarka v Sovětském svazu v době kolektivizace, přesídlování a gulagů nebylo totiž zrovna terno. Samozřejmě, ono to asi není terno nikdy, v téhle době ale navíc ke všemu nedobrovolně projedete půlku Ruska v dobytčáku, abyste skončili v zamrzlé pustině kdesi u řeky Angary. Je to takový ten ruský příběh o malém člověku, kterého převálcovala velká doba. Obdobně to platí o Zulejčině protihráči, veliteli transportu přesídlenců Ignatovovi, což pro mě byla možná ještě zajímavější postava než titulní hrdinka. Přestože pro přesídlence je neomezeným vládcem, i on je jen malým postradatelným kolečkem ve stroji, které strana a vláda využívá, dokud se nenajde lepší řešení. Ostatní postavy tvoří těmhle dvěma vlastně jen takový kompars, když to trošku přeženu.
I když jsem možná očekával o trošku víc, líbilo se mi to natolik, že dám bez nějakého váhání 4 hvězdy a možná ještě kousek.
Zulejka otevře v knize oči několikrát a pokaždé vidí jinak svět i sebe samu. Nejpůsobivější byla první krátká část s Ubyrly karčyk (dobrá přezdívka pro tchyni, díky!) a s exotickými tatarskými reáliemi. Některé postavy jsou dost schematické, například celá skupinka deportovaných intelektuálů.
První věta knihy: "Zulejka otevírá oči."
Zo zaciatku dost narocne sa zacitat, najma kvoli terminologii a stylu, ale stoji za to.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Zulejka otevírá očiKniha Zulejka otevírá oči je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 755x |
| Čtenářské výzvě | 161x |
| Doporučených | 73x |
| Knihotéce | 223x |
| Chystám se číst | 514x |
| Chci si koupit | 103x |
| dalších seznamech | 10x |
Rozhodně zajímavá a čtivá kniha. Doporučuji nečíst si anotaci, poněvadž vyzrazuje úplně celý děj knihy.
Jedná se o nádherný příběh o síle lidí. Popisné pasáže charakterů i přírody jsou až téměř básnické, ale nejsou zbytečně dlouhé, takže v knize působí okouzlujícím a patřičným dojmem, nepůsobily na mě jako ubíjející a nudné.
Ze začátku mě poměrně potěšilo, že u postav, které se do děje neměly vrátit, autorka nastínila jejich zbytek života, na konci mi bylo líto, že podobnou pozornost nevěnovala i jiným vedlejším postavám, například by mě potěšilo pár slov o Leibem, Ikonnikovi, případně i o Čarodějnici. Chápu, že v některých případech to mohl být záměr (i v životě se stává, že se nám nějaký člověk ztratí a už o něm nikdy neslyšíme), ale i přesto mám z knihy takový nepříjemný neuzavřený pocit. Tak to jediné bych za sebe asi vytkla (spolu s mírně zhoršenou orientací v náročných jménech, ale tento problém zpravidla mám u všech ruských autorů).