Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353628/bmid_zulejka-otevira-oci-fMi-353628.png
4
559
166
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2017 , Prostor
Originální název:
Зулейха открывает глаза , 2015
více info...
Přidat komentář
Na knihu jsem se těšila, ale nakonec jsem byla hrozně zklamaná, ani jsem ji nedocetla. Je možné, že slo o těžkopádný překlad, nevím.
O obsahu knihy už tady bylo napsáno dost, takže já napíšu jen svůj pocit. Čekala jsem zoufalství, bídu a našla jsem naději a lásku. Na místě, kde by to nikdo nečekal si naprosto nesourodá skupinka lidí dokázala vytvořit nový život a vykřesat jiskřičku naděje. Celá ta mašinerie je samozřejmě hrůzná, ale jsem ráda, že po dočtení u mě nepřevládl smutek a beznaděj, spíše převládla touha najít si více informací o kultuře obyvatel Tatarstánu, která je pro mě zajímavá a zvláštní. Nevšední a krásná kniha.
(SPOILER)
Už před několika lety mě zaujal název knihy. Je to maličko jiný příběh, než jaký si představíte, když se řekne ,,gulag". První dvě kapitoly ze Zulejčinýho domova byly super, vlastně si umím představit i příběh vystavený pouze v prostředí jejího tatarského obydlí a ve stylu vesnického života, jaký žili s Murtazou a Čarodějnicí, než jim do toho vpadl Ivan. Některé kapitoly byly hodně o vnímání světa, např. doktor a jeho psychická porucha vs. porod nebo Jusufovy představy o domovech a světě, ze kterého všichni kromě něj přišli do osady. Poslední třetina se mi vyloženě táhla kvůli agitaci, politice, tahanicím mezi veliteli... Takže z prvotního nadšení musím polevit na 4*, přesto doporučuji přečíst.
PS: Ráda si prohlížím mapy, když je děj zasazen do takové divočiny, a řeka Angara a Krasnojarsk - to je nádhera.
Musím říct, že výběrem knihy jsem nemohla udělat lépe. Poslední dobou jsem měla lehkou čtenářskou krizi a příběh Zulejky a její proměna mi pomohla se vrátit zpět do knižního světa.
Příběh je hodně specifický, čekala jsem kruté prostředí pracovního tábora a dostala jsem příběh ženy, která se ze složité situace dostane do ještě složitější. Přesto si na nic nestěžuje a vše zvládá s absolutní samozřejmostí a vytrvalostí.
Po delší době jsem četla něco, co bylo jiné. Co působí jinak, i když dramatizace tam nechybí, ale autorka se při popisování surových scén a miliskování drží dál a drží určité dekorum, což jsem uvítala,protože onoho je všude už moc. Kniha je poutavá a nejspíš brzo sáhnu po ruských klasicích, abych viděla to srovnání. Příroda tam musí být vskutku krásná, ale ty osudy přesídlenců i Ignatova byly kruté. Zulejka toho opravdu nenamluví mnoho, ale i tak jí člověk přeje jen to nejlepší. Jedna z knížek, co udělá dojem a zanechá delší stopu...
Zulejka se čte nádherně, krásně napsané, úžasný jazyk, nádherné básnické obraty, skvělé téma, z literárního hlediska naprosto není co vytknout (bezva komentář Rade). Vývoj hlavní hrdinky vykreslen dokonale, z malé ušlápnuté nevzdělané až k silné. Naprosto mě dostaly podmínky při budování gulagu (a hlavně porod v šílených podmínkách tajgy).
I když prvotina, pro mne druhá kniha od autorky a tato se mi líbila o něco více. Rade má velice obsáhlý komentář a já bych měla pocit, že pouze opisuji, takže se jen přidávám.
Zulejka, tatarská nevzdělená žena, jak ze středověku, poslušně podléhající svému muži, pro kterého není víc jak součást domácího inventáře, a zlé panovačné tchyni. Pro našince neuvěřitelné rodinné poměry. Zulejka, poté, co se její dosavadní svět rozpadne, se ocitne ve víru valících se sovětských dějin, kde jedinec je jen bezvýznamné kolečko, smrt jen krátká nepodstatná zastávka… Nenápadná, statečná žena přijímající všechna strádaní i nový neznámý svět snad i proto, že ty hrůzy, co jí potkávají, nejsou zase o tolik odlišné od jejího dosavadního neutěšeného života.
Ano, připomnělo mi Solženicina, Šalamova i Pasternaka. Nejen námětem, ale i tím, co mě vždy na těchto knihách fascinovalo i znepokojovalo. To vesměs trpné přijímání těžkého osudu jejich postavami, odstup spisovatele od postav, utrpení lidí podané věcným nesentimentálním pohledem; někdo zemře, někdo se zblázní, nesmutníme, život jde dál, cílem je nikoliv štěstí, ale přežití. A na druhou stranu i v tom přežívání a malérech občas malé nepatrné chvilky štěstí…
Dvě třetiny knihy naprosto skvělé, pak mi přišlo, že dovyprávění šlo už trochu do ztracena.
Přesto nakonec po váhání za pět, vedle Zulejky dávám palec nahoru i za rozporuplného a nečernobílého Ignatova a za profesora Leibeho s jeho ochranným vejcem. I za reálie tatarského venkova 30. let, za strhující způsob psaní, i dobrý překlad. (90 %)
Pozn.: Pro mě poněkud děsivé, jak jsme sovětský systém „rozkulačování“ drobných rolníků ze 30. let převzali o 20 let později i u nás. Nejen veškerý majetek sebrat, ale bývalé rolníky odvézt na opačný kraj země. Vykořenit, zničit, ponížit. V Sovětském Svazu to byly neuvěřitelné dálavy Sibiře a pracovní tábory, odkud nebylo myslitelné se vrátit, u nás po válce naštěstí přece jen v mírnější formě a bez těch hromad mrtvol na cestě. Ale i tak můj dědeček s babičkou po vystěhování z rodinného statku na Podřipsku skončili na státním statku v jižních Čechách (ještě že je naše země tak malá), kam je odvezli na korbě náklaďáku s pár kusy nábytku a domů do rodného okresu měli léta zakázaný vstup. Akce „K“.
Četbu knihy bych přirovnala k cestě nejprve horskou bystřinou, která se mění v rozbouřenou řeku, kdy už už polykáte andělíčky, aby se náhle vynořil můstek. Po něm jdete, pod ním dál běsní vody, ale vy se snažíte najít trochu klidu v běžném životě. Pak však zase přijde velká voda ...
To se jednou ráno probudíte do běžného dne na odlehlém statku v Tatarstánu, který sdílíte společně se svým hrubiánským manželem a jeho přísnou invalidní matkou. Je rok 1930 a vůbec netušíte, že za pár hodin do vašeho života vstoupí velké sovětské dějiny, po jejichž návštěvě nebude už nikdy nic jako dřív. Zulejka je mladá obyčejná žena, která snáší nekonečný řetězec útrap (krutý život před deportací, cesta na Sibiř, gulag, problémy s mateřstvím…), přesto vždycky najde sílu otevřít oči do nového dne. Inspirace ruskými klasiky je zjevná v námětu, epické stránce a v postupech psychologického vykreslení postav. Je to ruská klasika přiblížená současným trendům, bez dlouhých popisů přírody, společenských nálad a dalších lyrických linek. Děj v románu tepe od začátku do konce. Nečekejte ani ponurou „gulagovou“ literaturu. I když v knize umírají a strádají lidé, člověk se nemůže zbavit optimistického tónu. Ten tón udává Zulejka, její schopnost přijmout stávající podmínky. Jeho použitím udělala autorka román výjimečným.
Povedená kniha moderní ruské literatury. Se starými ruskými klasiky, kteří dokázali ve svých románech zachytit ruskou duši, je to sice nesrovnatelné, ale soudobá autorka takové ambice zřejmě ani nemá.
Kniha působivě vypráví o osudech obyčejných lidí v těžké době. Z jejich krutého života běhá mráz po zádech. Člověk musí obdivovat statečnost a nezlomnost těchto lidí, jejich vůli žít a přežít extrémně obtížné podmínky, ve kterých se ocitli zcela bez svého zavinění. Ten protiklad s komfortním životem v naší současné společnosti je neskutečný.
PS: Popis doktora a jeho "vejce" mě naprosto dostal, chvílemi jsem se do doktora opravdu vžila a sdílela jsem to jeho psycho s ním.
Neuvěřitelně silný a krásný román. Na Zulejku, Jusufa, Ivana, Leibeho, Ikonnikova, manžele Sumlinské a mnoho dalších výjimečných postav nikdy nezapomenu. Nezapomenu ani na silnou, omamnou vůni tajgy a na ledovou vodu Angary. Pro mě je osada Semruk skutečná. A i když mě její příběh a životy jejích obyvatel rozbily na malé kousky, jakmile se dám zase dohromady, budu se do tohoto světa chtít vrátit. A pak zase. A pak znovu. A ještě jednou. A ještě... A ještě...
Neotřelé vyprávění je zároveň netradiční pohled na kruté období let 1930-1946 v Sovětském svazu. Autorce se daří čtenáře zaujmout prakticky od začátku až do konce knihy. Vydavatelství Prostor připravilo velmi dobré české vydání, i když jen brožované, ale prakticky bezchybné. 80%, 16. 11. 2021.
Zulejka mi otevřela oči k pohledu do ztrápené, ale velmi statečné a hlavně nadějeplné lidské duše, která navzdory totálnímu vykořenění, přesekání všech pout a vazeb s lidmi i věcmi známými, zaběhnutými a "normálními", navzdory totální ztrátě domova, svobody a lidské důstojnosti, přesto vše zlé co jí a její souputníky v gulagu na sibiři potkalo, zůstává laskavá, statečná, milující, sbližující a doufající. Neuvěřitelně silný a čtivý příběh, který mi doslova zmrazil dech tou drtivou a surovou reálností všech těch šílených národnostních a politických čistek, které se v SSSR dělaly. Byla to extrémní doba a spáchaly se opravdu něuvěřitelně kruté zločiny na většinou absolutně nevinných lidech, se kterými bylo zacházeno hůře než se zvířaty. Vzali jim prakticky všechno a přesto tito anonymní hrdinové dokázali bojovat o přežití, o naději dalšího nového dne, dokázali se adaptovat na novu neskutečnou a nepředstavitelnou realitu jejich životů a čelit jí statečně a se ctí.
Přečíst si tuhle knížku je skoro povinnost! Díky za ni.
Зулейха, Zulejka - oběť vlastní rodiny i nové sovětské společnosti. Příběh její poroby i jejího zrání. S každým novým prozřením nabývá větší víru ve své schopnosti, vidí dál a hlouběji a stává se hrdou a silnou ženou. Příběh mnoha dalších. Hluboce se mě dotkl. Myslím, že každému čtenáři také otvírá oči.
velmi podařené a originální, na prvotinu nečekaně vyzrálé vyprávění, oceňuju úspornost, a přesto plnotučnost popisů a bod navíc za brzdění emocí; román se čte jedním vrzem, jen mne mrzí ten efektní, "literární - filmový" závěr (nicméně někde /v anotaci?/ se píše, že původní text měl formu scénáře, tak je to snad i omluvitelné), chystám se na druhý Jachinin román a doufám, že budu stejně, ne-li více okouzlen
Mně se to líbilo moc. Dokonce jsem si během čtení několikrát řekla, že to snad nemohla napsat „nějaká fešná žába“ a ne „starý plnovousý klasik“ :-). Je tu zajímavě popsán střet dvou světů (bolševici vs. muslimové), putování přesídlenců napříč Ruskem a útrapy osidlování odlehlých končin uprostřed ničeho. Do mysli se mi obzvlášť zavrtal pojem „bývalí lidé“ a skoro poeticky popsané zešílení Volfa Karloviče :-) Je to knížka napsaná s citem a porozuměním, má šmrnc a lehkost a přitom jde hodně do hloubky.
Jen je škoda, že překladatel nepochopil funkci ruské pomlčky nahrazující sloveso - věty nechal beze slovesa i v češtině a zní to divně.
---
„Pozorně mě poslouchejte!“ osloví je nakonec. „Jsem váš velitel...“
Zulejka neví, co je to velitel. Řekl: váš? To znamená, že budou spolu dlouho?
„...A povezu vás, občané kozkulačení, i vás, občané, bývalí lidé, za novým životem...“
---
„Žena, to je oranice, na které muž seje zrna potomstva,“ učívala ji matka, než ji vypravila do Murtazova domu. „Oráč přichází orat, kdy se mu zachce, a orá, dokud má síly. Nepatří se, aby se oraniště svému oráči protivilo.“ Zulejka neodporovala: zatínala zuby, zatajovala dech, trpěla; kolik let žila a nevěděla, že to může být jiné! Teď to ví.
---
„Na pahorku pokrytém keři a trávou sahající až do pasu stojí několik vysokých rozložitých smrků, jako kdyby vyběhly z lesa k řece a tady znehybněly.“
Kdyby to šlo tak dám 10 hvězdiček. Tento příběh je neuvěřitelně silný a knihu jsem četl jedním dechem.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Zulejka otevírá očiKniha Zulejka otevírá oči je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 756x |
| Čtenářské výzvě | 161x |
| Doporučených | 73x |
| Knihotéce | 223x |
| Chystám se číst | 514x |
| Chci si koupit | 104x |
| dalších seznamech | 10x |
Působivý , strhující , emotivní příběh o dívce, která se narodila do blbé doby o jejichž poměrech neměla ani páru. Už v 15 se musela vdát a dalších 15 let nepoznala nic jiného něž každodenní tvrdou práci od rána do večera, starání se o manžela a jeho nesnesitelnou tchyni. Když ji odváděli s ostatními na Sibiř do vyhnanství, vůbec nechápala kam jede a proč se to děje. Román se mě velice líbil, ale styl psaní ne. kniha mě hlavně zaujala v první polovině a očekával jsem, že druhá polovina na Sibiři bude mnohem zajimavější a drsnější. Od příjezdu a vybudování osady to šlo prudce dolů. Tři zbytečné kapitoly, které se nedaly číst o doktoru a jeho vejci, Zulejka vypráví pohádky a o malování. Pak mě vadilo neustálé zjevování staré čarodějnice. Ale jako celek dobrá kniha.