Ztracený ráj

Vrcholy tohoto duchovní eposu spatřuji v knize II. (osvobození Satana z podsvětí) a v knize IX. (scéna pádu Adama a Evy). Hilského překlad se čte velice, velice dobře. Jen tedy musím říct, že mírou modernizace si nejsem jistý. Mám tím na mysli slova jako "stres" či "deprese", která se v Hilského překladu vyskytnou víckrát. Nemluvil by Milton namísto deprese spíše o melancholii? Druhou věcí k debatě je blankvers. Opravdu je toto jambické metrum pro naše české daktylotrochejské uši tak zásadní? Slyšíme ho vůbec? Pak je samozřejmě otázka, jestli je v české verzi tak důležité, aby čítal každý verš přesně 10 slabik. Jsou místa, kde se Hilskému blankvers povedl dokonale a pak jsou jiná místa, kde ho čeština prostě neumožňuje. Nemuselo se něco z originálu obětovat pro exaktní zachování anglosaského metra? Nevolil překladatel z toho důvodu silně moderní jednoslabičný stres oproti dobové 5slabičné melancholii? (Pro další porci Miltona, mj. se skrovnou, ale nádhernou ukázkou z Lost Paradise v překlad Petra Kopty doporučuji antologii "Kéž hoří popel můj". Obsahuje též ukázku z Miltonovy lyriky.)
Přimlouval bych se za dvojí vydání. To druhé by bylo paperbackové, bez Blakeových ilustrací a nestálo by tisíc Kč. Kolik studentů si knihu kvůli nadsazené ceně nebude moct přečíst? Nebo už i v ČR platí slovenská zásada, že knihy jsou pouze pro bohaté?

Naprosto geniální dílo, které jsem zkonzumoval v překladu Martina Hilského. Nejdříve jsem myslel, že mě to vůbec nebude bavit a nakonec jsem byl naprosto vtažen a uchvácen. Tady si prostě přečtete kapitolu a můžete o tom, co se tam dělo a co kdo řekl týden přemýšlet. To se mi u žádné knihy ještě nestalo. Kniha je napsaná ve zvláštních verších, co vyžadují plné soustředění, text hutný, čtivý a krásný zároveň. Je to něco podobného, jako když jdete do posilovny a po cvičení vás tak nějak příjemně bolí svaly, tady to je něco podobného, ale pro mozek. Tahle kniha je normálně malé fitness centrum pro myšlení. Při čtení mě napadaly věci, které by mě v životě nenapadly. Neuvěřitelné a chtěl bych poznat mysl, která tohle stvořila. Smekám.

Ztracený ráj četl jsem poprvé ještě na základní škole - pravda, na jejím sklonku. Už tehdy (!) zamiloval jsem se do jeho nejkrásnějších veršů - a nejkrásnější jsou v podstatě ty, které pronáší Satan. Tehdy to byl překlad Davidův, který je snad nečitelný pro většinu čtenářů a já tomu dobře rozumím, svou barokní rozmáchlostí a veršotepeckou podstatou mne ale přeci jaksi podivně uhranul a jeho verše stále dovedu citovat zpaměti - opět ale jen verše Satanovy (a úvodní invokaci). V tu dobu, mladý a naivní, začínám psát svou knihu otevřenou citací z Ráje - "V sled pekla zdi se zjeví, trčící až v strašný strop, a třikráte tré bran; tré vrat je bronz, tré z železa a tré z démantových skal, nepropustných, v kruhu ohně semknutých, leč nezmarných". Knihu jsem nikdy nedopsal. Na střední jsem četl Jungmanna a to mi tehdy neudělalo vůbec dobře, ne snad ani kvůli Jungmannovi (jakkoliv to na něm v mé mysli zanechalo jisté stopy), ale kvůli nakladateli, který v edici Omega, jak ostatně jeho nedobrým zvykem, text překladu zcela zmršil a zlikvidoval jeho básnickou podstatu, odstranil alespoň náznaky metra. Proto jsem pak znovu četl poněkud obskurního Davida. A pak ještě jednou. A znovu... V prvé polovině roku 2019 jsem se pak seznámil s ohromující osobou, která definitivně změnila můj život - Martinem Hilským. Ne snad osobně, ale s jeho dílem (Shakespeara jsem ještě nedočetl, ještě mi zbývají tři romance, některá jiná dramata jsem však prošel čtyřikrát, pětkrát… koukám na Timona Athénského), které mně definitivně obrátilo na stranu klasické literatury. Pan profesor zajisté patří mezi nejvlivnější osoby v mém životě (pominu-li samozřejmě rodinu). O pár let později jsem již chodil po světě a lkal, že nám Martin Hilský do češtiny nepřevedl ten geniální epos, patřící tak silně k základu mého myšlení o literatuře. Ve druhé polovině roku 2022 můj hněv vrcholí výkřikem tady na Databázi pod Béowulfem přeloženým vynikajícím Čermákem. Stěžuji si tam, že Béowulfa máme v dokonalém překladu a v takřka vědeckém vydání, ale na Ztraceném ráji pro nás to nejlepší odvedl jakýsi gymnazista David, zatímco Hilský si překládal Shakespeara (nic proti tomu). To jsem netušil, že mne čeká zázrak, nádhera, krása, prostě jakýsi magický okamžik, snad nepatřící do tohoto světa - zde je. Na začátku tohoto roku slyším - Academia pracuje na překladu Ztraceného ráje - s Martinem Hilským. O půl roku později držím knihu v ruce a nemohu se ubránit (musím zde být upřímný, když už si vylívám srdce) slzám štěstí. První den přečtu (nahlas) první dvě knihy (a ty nejlepší!) pak už čtu zvolna, jen když mám opravdu chuť. Až konečně knihu dočtu - Ráj je ztracen, shodou okolností dva roky po zrůdnosti spáchané na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Dostal jsem to, po čem mé srdce upřímně a dlouho toužilo. Věděl jsem, že na překladu Ztraceného ráje pracuje David Jirsa, ale to, při vší úctě k němu, není ono, nehledě na to, že nejspíš zemřu dřív, než překlad dopíše. Toužil jsem po Hilském a dostal jsem Hilského. A jsem nadšen. Po páté četl jsem Ztracený ráj, ale poprvé, opravdu poprvé, jsem si užil každý jeho verš a dovedl jsem ocenit i ty, které nepadají z úst, jak to říkal David?, arcivraha. Překlad je to prostě naprosto úžasný. Jistě, dalo by se mu vyčítat, že je poněkud příliš interpretativní a vnucuje čtenáři některé symboly a zjednodušuje a zvýrazňuje (jsem elitář no) použitá mytologémata. Ale chceme-li překlad, který je krásný, český a přístupný, není, myslím, možná jiná varianta. Jistě, dalo by se mu vyčítat, že místy autor překladu opravdu jako by překládal Shakespeara a ne Miltona. Taková místa jsou ale dvě nebo tři a, buďme k sobě upřímní, jsou krásná a dílo nijak nenarušují a nijak jej neohýbají. Jistě, pan profesor sáhl občas po příliš slovníku snad poněkud narušujícím Miltonovu stylizaci přílišnou modernitou (řekl bych tak sedmkrát), ale pro účely překladu je jistě i to odpustitelné. Dohromady ale vytvořil prostě kouzelný překlad, který dává čtenáři poznat komplexity Satana, imbecilní prostoty Krista, absolutistické zvrhlosti Boha a více či méně pozoruhodných charakterů okolo nich, respektive okolo Kdožkolvěka, kol kterého se velké točí. Překlad miluji, profesora Hilského miluji. Jsem nadšen!

Nová čistota veršů, kterou český čtenář mohl posud poznat jen v ne právě čtenářky snadném originálu, vyzývala by jistě k hlubší a delší kritice křesťanství. Já si to tu ale odpustím - ostatně by to chtělo hlubší ponor do Miltonova textu a to já neumím - neumím komentovat literaturu, kterou upřímně a nekriticky miluji (viz ostatně můj komentář z roku 2020, po mém třetím úplném přečtení, který nezbytně působí poněkud zaostale). Tak si jen vychutnejme na jazyku krásu verše a trpkost rubínově rudého vína (tak alespoň já). A dodejme závěrem technickou banalitu - kniha je naprosto úžasně provedena a já tak musím pochválit všechny, kteří na jejím vydání pracovali. Děkuji. Děkuji.

O Miltonově Ztraceném ráji jsem se poprvé dozvěděl na gymnáziu v hodinách literatury, hlavně tedy v souvislosti s překladem obrozenského vědce Josefa Jungmanna. Jeho překlad byl v době vzniku (1801-1804; tisk 1811) důležitým mezníkem pro české literární dějiny, ale z dnešního pohledu - samozřejmě s ohledem na zmíněnou dobu vzniku - mu lze právem leccos vyčíst. Pravidla moderního překládání tehdy samozřejmě neexistovala. Ztracený ráj je v Jungmannově přetlumočení zatížen nejen tím, že překladatel musel vymýšlet dosud neexistující výrazy (mnohé pak z nich zdomácněly), ale hlavně tím, že z velké části nerespektoval rozsah Miltonova originálu a několikero veršů bylo do české verze přidáno v rozporu s originálem. Přesto má Jungmannův překlad v dějinách českého překladatelství své místo - mj. ukazuje stav češtiny na počátku 19. století.

Ani druhý a o sto let mladší překlad v podání Josefa Julia Davida, nebyl o moc lepší. Sice už rozsahově respektuje Miltonův originál, jeho čeština je ale natolik šroubovaná, že ani tento překlad není něčím, co byste nutně museli shánět. A tak si Miltonova barokní velebáseň získala pověst těžko čitelného díla, které možná stojí za zmínku, ale nikoli za celé přečtení.

A po dalších více než sto letech je to konečně tady. Nakladatelství Academia v závěru roku 2025 vydává Ztracený ráj konečně v moderním, čtivém a hlavně naprosto srozumitelném překladu, jehož tvorby se neujal nikdo menší než profesor Martin Hilský. Najednou je Ztracený ráj opět nalezený a pověst nesrozumitelného díla konečně opadává. Četlo se mi to neskutečně příjemně, Miltonova báseň ke mně srozumitelně hovořila, najednou na mě dolehly vypjaté barokní emoce - zkrátka literární událost letošního roku. Teprve Hilského překlad ukazuje Miltonův smysl pro epiku v celé šíři, která byla současnému čtenáři po celá staletí utajena.

Jako čtenář a milovník Písma svatého jsem byl jednoduše nadšen. A to i přesto, že ne vždy mi Miltonova interpretace jako katolickému čtenáři vždy konvenovala. V každém případě jsem za splacení tohoto dlouholetého dluhu nesmírně rád a těším se na mnohé literární i neliterární interpretace.

Překladatelská práce Martina Hilského na Ztraceném ráji má u mě - se vší úctou k překládání W. Shakespeara - mnohem důležitější místo, protože Shakespearovo dílo z valné většiny nepostrádalo po celé 20. století nějaký překladatelský dluh jako Miltonův Ztracený ráj.

„O první lidské neposlušnosti, / o stromu poznání, jehož plod Adam / ochutnal, poznal smrt a věčný žal, / a vyhnán z ráje byl, až do doby, / kdy Kristus navrátil mu blaženost, / zpívej, má Múzo.“ Tak zní úvodní verše proslulého eposu Ztracený ráj anglického básníka Johna Miltona (1608–1674), v nichž najdeme narážku na tři velké epické básně antiky a jejich začátky: na Homérovu Íliadu („O hněvu Péléovce, ó bohyně, Achilla, zpívej“), na jeho Odysseiu („O muži zchytralém, Múzo, mi vypravuj“) a na Vergiliovu Aeneidu („O bojích hrdiny zpívám…“). Vydání Ztraceného ráje v novém překladu prof. Martina Hilského (vydala Academia) je velkou knižní a kulturní událostí, protože se objevuje více než sto, resp. dvě stě let po překladech předchozích (Josefa Julia Davida z roku 1911 a Josefa Jungmanna z roku 1811), které jsou pro současného čtenáře už těžko čitelné a srozumitelné a novější překlad jednoho ze základních děl anglicky psané epické poezie nám citelně chyběl. A je úžasné, že se ho ujal právě prof. Hilský poté, co dokončil překlad kompletního díla Shakespearova, jemuž pak ještě věnoval další tři knihy (Shakespeare a jeviště svět, Slovník citátů z Díla Williama Shakespeara a Shakespearova Anglie: Portrét doby). Jeho překlad hlavního díla největšího poshakespearovského anglického básníka sklonku renesance a počátku baroka je srozumitelný, dobře se čte a vystihuje všechny krásy a odstíny Miltonova náročného a rozsáhlého eposu, který má dvanáct oddílů (knih) a celkem 10 565 veršů. Slepý Milton na něm pracoval v letech 1658–1665, po Cromwellově smrti v době, kdy čelil rodinnému rozvratu a byl vystaven politické perzekuci jako odpůrce monarchie a příznivec republiky. Ztracený ráj (Paradise Lost) vyšel v roce 1667 a v roce 1674 v přepracovaném vydání. Děj probíhá ve dvou prostupujících se plánech, lidském a kosmickém. V lidském sledujeme příběh pádu Adama a Evy po požití zakázaného ovoce ze Stromu poznání, v kosmickém pak hlavní příčinu „prvotního hříchu“: Satanovu vzpouru proti Bohu, jeho porážku Mesiášem (božím synem) a pokus o odvetu. Do tohoto plánu je navíc ještě zahrnut popis stvoření vesmíru a země a rovněž i historie lidstva od stvoření přes potopu až po Kristovo narození a založení křesťanské církve. Báseň nese rysy klasického eposu, ale současně obsahuje i některé prvky dramatu i jiných literárních žánrů a forem (pastorála, romance, milostná a náboženská lyrika aj.). Miltonův slovník je nesmírně bohatý a významově nejednoznačný. Martin Hilský nad překladem strávil čtyři roky a doplnil jej o obsáhlý úvod o Miltonově životě a době, o stručnou chronologii Miltonova života, o bohatý poznámkový aparát, o chronologii Ztraceného ráje, o chronologii ráje ve Starém zákoně a o přehled literatury. Celkově krásný svazek doplňuje soubor ilustrací Williama Blakea ke Ztracenému ráji. Vskutku knižní událost roku, dílo o osudu a údělu člověka, jehož místem děje je „nebe, peklo, ráj. Hlavně ráj. Odvěký lidský sen, nikdy nenaplněný příslib věčného štěstí, naděje, lásky a radosti,“ jak píše prof. Hilský v úvodu.

Za sebe musím říct, že jsem byl až překvapen, jak se mi epos líbil. Kdysi jsem zkoušel číst oba staré české překlady, ale to se nedalo a brzy jsem to vzdal. Teď už naštěstí ne.

A tady aspoň jedno známé místo lamentujícího Adama z desáté knihy (verše 741–755):

„Jak pomíjivé jsou radosti ráje,
jak draze vykoupené věčnou bídou!
Nežádal jsem Tě, Bože, abys mě
uhnětl z hlíny, pozdvihl mě ze tmy
a umístil mě do ráje. Já nejsem
na světě z vlastní vůle. Bylo by
správné a spravedlivé obrátit
mě znovu v hlínu. Proč měl bych splnit
Tvé příliš náročné podmínky dobra,
když o to dobro jsem Tě nežádal.
Vrátím Ti všechno, co od Tebe mám.
Což by to nebyl dostatečný trest?
Proč k tomu ještě chtěl bys přidat
ten věčný zármutek a trápení?
Takovou spravedlnost nechápu.“

Toto je klasika největší. V novém překladu Martina Hilského naprosto skvělé.

(SPOILER) Řežba mezi anděly, Satan skoro přeseklý vejpůl, pekelné kutí piklů, hadí ponoukání Evy, aby okusila ze Zakázaného stromu Vědění, vyčítavý Adam poté, co zhřešil, první sex z chtíče, nahota a stud, Smrt a Hřích, děti Satanovy, přicházejí na Zemi, padlí andělé měnící se v hady a ještěry ... paráda!!! Popisy bitev ala Kulhánek :)

Setsakra náročné čtení, když si vezmu, že předtím jsem četla o mázích, dracích a elfech.

Zvláštní básnické zpracování biblického příběhu o stvoření světa formou nerýmovaného verše. Není to jednoduché ani nenáročné čtení, ať už pro samotnou formu i starší překlad. Ostatně překlad tohoto díla při zachování struktury veršů musel být opravdu obtížný. Hodně se projevuje i anglikánství autora - doslovné chápání biblického příběhu, hodně antropomorfní pojetí nadpřirozených bytostí, nenávist k církevním řádům. Nové vydání Davidova překladu je krásně ilustrované a doplněné bohatým poznámkovým aparátem, který usnadňuje porozumění textu, přesto to není čtení pro každého...

Nejednoduché čtení, přinášející mnohé rozkoše díky opulentnímu jazyku a - navzdory známému ději - poutavosti a napínavosti. Napsáno (nadiktováno) slepým básníkem během devíti let, vydáno poprvé 1667, doceněno až v 18. století, u nás přeloženo obrozencem Josefem Jungmannem na počátku století devatenáctého, tento překlad údajně nepřekonán (existuje jeden mladší)... Dvanáct zpěvů od pádu Satana po pád člověka, zachyceno blankversem, často dialogicky (Satan rozmlouvá s Belzebubem, později některým ze sedmera archandělů, Bůh Otec se Synem, Adam s Evou...), s množstvím odkazů na antickou mytologii (věděli jste, že Satanovo vojsko tvoří jm. padlé modly včetně bohů?). Děj převzat přesně z Bible, osobní jsou charakteristiky postav, (asi) podrobně líčené lokace a postřehy plynoucí z rozjímání. Postavy považuji za největší přínos - bouřící se Satan je s prominutím arogant s pubertálním myšlením, nicméně silná osobnost; Adam bezradný spokojenec, Eva hašteřivá zvědavka... Vše spěje, lze-li to takto zjednodušit, k výpovědi o nezbytnosti pokory a odevzdanosti tváří v tvář Boží. A i když jsem spíš agnostik než věřící, četba mne velmi bavila.

(Přečetl jsem v angličtině)
Čtení to není jednoduché jednak pro jazyk, sice krásný a třpytivý, ale mrtvý, jednak pro blankvers, jemuž nejsem zvyklý.
Ovšem ani jedna z těchto zádrhelů nezastaví člověka před vstřebáním skvělosti tohoto díla.
John Milton se snažil ospravedlnit boží trest uvalený na Adama a Evu a na jejich potomstvo. Satan je personifikací pýchy a intelektu, nepřipouští své vady nebo viny. Ďábelské pýchání, jež všudy doprovází i člověk, má pak svést první pár od přízně boží do bolestivého života vně zdí ráje.
Všechno je psáno jadrnou mluvou.
Není divu, že jde o drahokam anglické literatury.

Nehodnotím, nepřečetla jsem. Forma zvítězila nad obsahem. Luštila jsem každou řádku, překládala si do srozumitelné formy čímž mi unikaly souvislosti, o kouzlu nemluvě. Potřebovala bych překlad do současné češtiny, ačkoly jsem přečetla dost starých knih a neměla jsem s nimi problém. Mrzí mě to, těšila jsem se. Ztracený ráj je zmiňovám v mnoha dílech a sám autor je obdivuhodný. Přečetla jsem si alespoň popis jednotlivých kapitol a autorův životopis a prohlédla si nádherně zpracovanou knihu s ilustracemi. Zkusím ještě Jungmanna z r. 1811, má být srozumitelnější než David z r. 1909.

Náročné, ale krásné dílo.

Nejdříve bych složil hold autorovi za krásné dílo, které sepsal v takové náročné formě. Další poklona patří překladateli, který ukázal nádhernou bohatost a šíři českého jazyka. A v neposlední řadě mají můj obdiv všichni, kteří dokázali knihu od prvního do posledního slova. Já, přiznávám, jsem část textu přelétával rychle očima. Opravdu jde o dílo, které se nečte nejsnadněji.
Ale je to skvost, který přibližuje Satanův pád, první hřích a vyhnání Adama a Evy z Ráje. Právě pasáže pokoušení Evy Satanem, potrestání Ďábla a vylíčení budoucnosti lidstva Adamovi se mi líbily nejvíce. Plus i za výborný poznámkový aparát.
Doporučuji, už jen pro obohacení mluvy :-)

Vyprávění o Adamovi a Evě patří k těm nejznámějším po celém světě a není divu, že se jej jednoho dne pokusil někdo zpracovat do kompletního díla. Milton nám ve své nabitější a filosofičtější verzi ukazuje, jak se Ďábel pokusil vyhrát válku nad Nebem a po porážce nakonec přejímá podobu Hada, aby Evu přiměl sníst ovoce ze stromu poznání. V příběhu ve velkém vystupují také andělé a autor poukazuje i na mytologie jiné a to v různých příměrech. Zajímavé rozhodně je, jak má Adam možnost pohlédnout do budoucnosti, kdy vidí, co svým Prvotním hříchem s Evou způsobili. Je ale celkem škoda, že se Ďáblovi dílo nevěnuje více, byť jim začíná. Nakonec to ale celé sklouzává k prvnímu lidskému páru, který postupně objevuje všechno, co k lidství patří. Ilustrace, které kniha obsahuje, jsou jinak skutečně uchvacující a jsem rád, že je jimi dílo obohaceno.

Národní obrození je většinou studentů Českého jazyka považováno za snad nejnudnější období naší literatury. (Bodejť - spousta dat a jmen, kdo si to má pamatovat? A u maturity to pak jen dává důvod, smočit svou čistonosoplenu.)
Nicméně, pro mne toto období představuje něco úžasného. Je to právě tohle období, které činí náš jazyk výjimečným a kouzelným.
Velikáni jako Dobrovský a Jungmann nezůstanou nikdy zapomenuti jejich stopa tady doposud zůstává.
Tohle je jedna z nich. Toto veledílo Johna Miltona, Ztracený ráj, si mě získalo jak po jazykové stránce tak po stránce estetické. A byť je Jungmannův překlad (roku 1811) považován za jediný kvalitní, nutno říct, že překlad Josefa Juliuse Davida si mě získal neméně.

Krásné napsane a ilusteovane dilo. Ta pestrost jazyka se už jen tak nevidí.

O kvalitě a nadčasovosti hovoří, že ač normálně poezii prostě z nějakého důvodu nemusím (nebijte mne, prosím), tak u Ztraceného ráje jsem tuto obvyklou antipatii ani neregistroval. Kniha je to krásná po všech stránkách, Klasický text (s velkým písmenkem) s úchvatnou Dorého ilustrací, tady není vůbec o čem.

Mistr poesie a Doré....netřeba slov.