Zpěv tichých dní

Zpěv tichých dní jsem si musela dávkovat. Přečíst takovou knihu jako jednohubku by za prvé nešlo kvůli hutnosti samotného příběhu a za druhé by to byl hřích s ohledem na nádherný jazyk, jakým je psána. Tolik obrazotvorných popisů, tolik přesně zachycených emocí, tolik uvěřitelných drobností, ze kterých najednou vznikají celé generace…

Ani nevím, ve kterém okamžiku jsem začala poprvé brečet, ale pak už jsem prakticky nepřestala (to už je druhá kniha během jednoho měsíce, co mě rozbrečela, co se to děje?). Čím dál jsem byla, tím víc jsem zase cítila velký vděk za to, v jaké době žijeme a ve které můžeme vychovávat vlastní děti.

A zároveň mi bylo hrozně líto, že už nemám možnost poznat a nést dál příběhy vlastní rodiny. Nespočet generačních rozhodnutí, obětí a drobných hrdinství, o kterých se nikdo nedozví. Proto autorce moc děkuji, že nám dala nahlédnout do všech těch událostí z její vlastní rodiny.

Zpěv tichých dní je debutový román české autorky Marcely Bramborové.
Okouzlila mě už obálka, ale ještě více mě nalákala anotace a doporučení na zadní straně od mé milované Scarlett Wilkové. Zkrátka jsem věděla, že tohle bude kniha pro mě (a měla jsem pravdu).
Příběhově se jedná o vlastně takovou rodinnou kroniku, která mapuje životy obyčejných lidí jedné obyčejné rodiny ve 20. století. Čteme o jejich životech, strastech, bolestech i ztrátách...
Po skončení samotného příběhu následuje slovo autorky závěrem a teda... to mě opravdu dojalo.
Kniha plná těžkých témat, ale i přesto je nesmírně čtivá, plná dialogů a přečtete ji překvapivě rychle... Zajímavé je také to, že je vše vyprávěno z pohledu mnoha postav, ke kterým si jako čtenáři velmi snadno najdete cestu.
Zpěv tichých dní je nesmírně zdařilý debutový román, který mohu doporučit a jsem přesvědčená, že o autorce ještě uslyšíme! Už teď se těším na cokoli dalšího, co napíše.

Zpěv tichých dní je příběh, na který potřebujete klid a ticho. Je podle skutečných událostí a to vás zřejmě dostane nejvíc.
Máme tu rodinu Jiřiny (autorčiny babičky), která žije v době od roku 1937 až po 21. 8. 1968, což jak všichni víme, bylo velmi těžké období naší historie. Zažíváme tu radosti, ale bohužel i hromadu starostí a smutků. Jde vlastně o příběh ženy a její rodiny, která to rozhodně nemá v životě vůbec jednoduché.

Tahle kniha není rozhodně snadné čtení, ale autorka má krásný psaný projev a já chápala, jak je naše čeština krásný jazyk na papíře.
Ze začátku jsem měla sice s tím pomalejším stylem problém, ale následně to pro mě začalo být zajímavější.
Tyto knihy moc nečtu a nechci ji “sundávat” hvězdičky jen proto, že to bylo něco úplně jiného než čtu normálně.
Byly tam momenty, které mě zasáhly a věřím, že její přečtení zasáhne i vás!

Kniha zaujme již svojí krásnou obálkou a svým zajímavým názvem.

Autorka vystudovala bohemistiku, což je čtenáři jasné hned z první stránky knihy. Tak krásná slovní spojení, tak úžasně velká slovní zásoba, klobouk dolů. Čtení je díky tomu opravdu uměleckým zážitkem.

Téma knihy je u českých autorů tématem docela častým, zde má ale ještě přidanou hodnotu tím, že jedny z hlavních postav jsou babička a dědeček autorky. Tudíž celá rodinná sága je více uvěřitelná. Čtenáři mohou nahlédnout do života skutečných lidí a tím je pro ně čtivější a zajímavější.

Rodina, později dosti rozvětvená, prožívá obě světové války a dobu do roku 1968. Prožíváme s nimi jejich životy, které vlastně v žádné z těchto historických etap nebyly jednoduché.

Druhá polovina kniha mě vtáhla nějak více, četla se mi lépe. Ne že by mě začátek nudil, ale musela jsem si zvyknout, že kniha nemá takový spád, ale za mě to bylo asi díky tomu, že kapitoly jsou odděleny stránkou a vyprávěny vždy jinou postavou a třeba i v jiném čase. To mě tak nějak zpomalovalo a nenutilo občas číst dál.

Ale kniha se mi moc líbila a doufám, že má autorka již rozepsanou další.

Miluju knihy českých autorů. Dokážou vytvořit tak neskutečně silné a krásné příběhy, že člověk jen kroutí hlavou, kde se v nich bere tolik fantazie a talentu. A proto když jsem si přečetla anotaci nové knihy od Marcely Bramborové, bylo mi hned jasné, že ji musím mít. A že možná, i tentokrát, objevím další českou autorku, kterou si zamiluju.

V knize sledujeme rodinu, která prochází těžkými historickými obdobími, časy, kdy je naděje vzácná a láska sotva dýchá. A přesto se v jejich příběhu neustále objevují momenty odvahy, přátelství a nečekané vnitřní síly, která člověka nenechá padnout, i když už má pocit, že nemá z čeho čerpat.

Zpět tichých dní patří k těm knihám, u kterých už po pár stránkách cítíte, že držíte v rukou něco výjimečného. Takový příběh, který se vám tiše, ale jistě dostane pod kůži, a ještě dlouho tam zůstane. Je to přesně ten typ knihy, u které se občas zastavíte, zhluboka se nadechnete a necháte doznít, co jste právě přečetli.

Není to lehké čtení. Ale stojí za každou minutu. Připomnělo mi, proč miluju být čtenářka a proč mě knihy nikdy nepřestanou fascinovat.
Za mě jasné doporučení všemi deseti

Zpěv tichých dní – kniha, která se čte srdcem.

Když jsem otevřel Zpěv tichých dní od Marcely Bramborové, říkal jsem si: „Tak, další rodinný román, to bude pohodička.“ No… nebyla. Ale v tom nejlepším smyslu. Tahle kniha vás totiž nešetří – vezme vás do víru dějin, rozvíří emoce a ještě vám do toho tiše zazpívá o odvaze, ztrátě a síle žen, které se nevzdávají.

Marcela napsala román, který se odehrává mezi lety 1937 a 1968 – tedy v době, kdy se česká historie měnila závratnou rychlostí. Sledujeme příběh Jiřiny, ženy, která přichází o sny, o hlas i o klid, ale nikdy ne o vnitřní sílu. Všechno to, co ji život vezme, přetaví v tichý zpěv. A právě v tom je kniha neobyčejná – mluví o věcech, které většinou zůstávají nevyřčené, o bolesti, která se nedá vykřičet.

Na první pohled působí jako klasická rodinná sága – válka, ztráty, láska, víra, děti, znovunacházení smyslu. Jenže Marcela umí tyto motivy rozezpívat jinak: s jazykem, který je poetický, bohatý, občas až hudební. Každá věta má rytmus a tón. Kdo má rád rychlé děje a krátké dialogy, bude možná chvíli tápající – ale když se necháte vést, text vás vtáhne a doslova obejme.

Tohle není kniha, kterou přelouskáte mezi dvěma stanicemi metra. Je to čtení, které se rozlévá pomalu a chcete si ho vychutnat. V každé kapitole je cítit autorčina pokora i hloubka – psát podle skutečných událostí, navíc inspirovaných životem vlastní babičky, to chce odvahu i cit.

Zpěv tichých dní ocení všichni, kdo milují silné příběhy, historické pozadí a opravdové emoce. A možná překvapí i čtenáře, kteří jinak sahají po krimi – protože napětí tu rozhodně nechybí, jen místo vrahů tu máme osud, který se občas chová stejně nevyzpytatelně.

Kniha, která se čte s respektem, občas s knedlíkem v krku, ale vždycky s pocitem, že jste právě byli svědky něčeho skutečného.

Ať už hledáte silný příběh o rodině, o ženě, nebo o době, která nás všechny poznamenala – Zpěv tichých dní vás chytí. Možná potichu, ale o to hlouběji.

Zpěv tichých dní je román, který se nečte očima, ale srdcem. Marcela Bramborová v něm rozehrává tichou symfonii ženského osudu, jenž se odehrává na pozadí třiceti let českých dějin. Hlavní hrdinka Jiřina je jako struna, která rezonuje bolestí, láskou i ztrátou a přesto nikdy nepřestane zpívat. Autorka píše s jemností, která připomíná hudební kompozici: každé slovo má svůj tón, každá věta svůj rytmus. Ticho zde není prázdnota, ale prostor, kde se ozývá vše, co bylo ztraceno. Bramborová neidealizuje, ale s hlubokou empatií ukazuje sílu žen, které mlčí, křičí, zvedají se a znovu hledají smíření. Je to kniha, která bolí, ale právě v té bolesti je její krása. Čte se pomalu, s úctou, a zůstává v člověku dlouho poté, co ji zavře. Tichý zpěv této knihy je nezapomenutelný.

Komorní sága mapuje historii jedné rodiny přes obě světové války až po temné časy socialismu. Strach, obavy, lásky, vina i příkoří vryté do vrásek našich předků zde vystupují na povrch skrz pečlivě vybroušený a kultivovaný styl autorky. Originální popisy a neotřelá slovní zásoba pozdvihují dílo nad prosté převyprávění. V dějepise naučí data a fakta, ale co vše se za nimi skrývá se dozvíte, až když babička začne vyprávět. Tahle kniha vystupuje z masové produkce a vyniká nejen grafickým ztvárněním.

Uf,to bylo něco.Příběh mě chytil hned na začátku a nepustil do poslední stránky.
Přečetla jsem ji za nedělní odpoledne.

Příběh pěkný,ale nesedí mi úplně styl psaní. Mám raději více přímých řečí a spíše popisy pocitů hrdinů , než popis například stromu pěti přívlastky. Ale čím déle jsem knihu četla tím více jsem si na formu zvykala a když jsem jí dočetla bylo mi líto,že skončila.

Příběhem chytne za srdce, forma Vás pohltí a slovy oblaží všechny smysly a rozpohybuje Vaši obrazotvornost. Zpěv tichých dní se propsal čtením i do mě, tak jak se do postav a jejich jednání propsala válka, rodičovství, strach a bolest. Je to kniha se silným příběhem, posíleným autorčiným darem Vás vcítit do postav a časů minulých. Od první věty víte, že máte v ruce knihu, která Vás v mnoha směrech obohatí. Proto vím, že ji přečtu znovu.

Zpěv tichých dní Vás už po pár stránkách donutí knihu milovat. Hlavní postavou je Jiřina s kterou prožijeme přibližně 30 let, začíná rokem 1937 před druhou světovou válkou. Střídá se vypravování celé její rodiny, táta, máma, bratranec, sestry…

Sledujeme tak životní cestu dívky, později mladé ženy až ve věku středních let. Prožijeme s ní celou válku, dobu po válce a odsun Němců i vpád Sovětů v 1968 na naše území. K těmto nepříznivým situacím v dějinách prožívá ještě svá těžká životní dramata.

Co mě na knize nejvíce vzalo je styl psaní a velká slovní zásoba. Její slova působily jako bych si otevřela drahé archivní víno a mohla rozlišit vůni, chuť a blahodárný účinek po jeho napití. Hltala jsem knihu plnými doušky jako vyprahlý poutník.

Jiřina krásně a moc ráda zpívala, to život jí přinesl takových těžkosti, že jí zpěv vzal a stal se její život zpěvem tichých dní. Emocemi nabitý příběh od začátku do konce. Bylo to, jako bych tam byla s ní….není to jen příběh o válce, kterých je všude hodně, je to vybraná lahůdka, kterou se ctí vystavuji a budu všem doporučovat, aby ocenili krásu českého jazyka.

Krásná obálka už jen dokreslí celý dojem z knihy. Děkuji a doporučuji.

Tahle knížka je jako vodopád slov, kde každá kapka má svoji barvu, tvar, jedinečnost. Svoje místo v pevně vytvořené struktuře. A dohromady tvoří sílu, která vás lapne, semele a na konci vyplivne mokré, pocuchané, ale živé. Protože to, co jsem při čtení knížky pociťovala nejčastěji, byl vděk. Za to, že žiju.
Naprosto úžasný čtenářský zážitek.

Někdy stačí pár stránek, aby člověk poznal, že drží v rukou něco výjimečného. Zpěv tichých dní je přesně taková kniha – křehká, citlivá a přitom nesmírně silná.

Četly jsme ji s Vendy ve společném čtení a bylo to naprosto dokonalé. Od první kapitoly jsem měla pocit, že autorka mi vypráví příběh tak opravdový, až se mi několikrát stáhl žaludek a přitom jsem se nechtěla odtrhnout. Marcela Bramborová píše s obrovským citem pro detail i emoci – bez zbytečné okázalosti, ale tak, že každé slovo má váhu.

Je to příběh o mateřství, o bolesti, o odvaze, která se rodí z obyčejných dní. O tichu, které někdy bolí víc než křik, a o naději, která se i v těch nejtěžších chvílích odmítá ztratit.

Zpěv tichých dní je kniha, která se nečte – ta se prožívá. A já bych si moc přála, aby si ji našlo co nejvíc čtenářů, protože si to zaslouží.

Velice silný příběh o tom, jak velké dějiny mění osudy obyčejných lidí. Jak moc nás vina, za kterou vůbec nemůžeme, může provázet po zbytek života. Co znamená rodina, národ a jazyk.
Rozhodně doporučuju k přečtení

Život jedné rodiny, jedné ženy, jejíž život je ovlivněn velkou ztrátou a dějinami naší země. I přes velké pády se vždy zvedla a s nadějí žila dál.

Nádherná obálka, která si prostě říkala o přečtení. Navíc příběh, podle skutečných událostí, u kterého budete prožívat každou stránku společně s Jiřinou a její rodinou. Příběh, který osud poskládal tak, jak by to mnohdy ani fantazie spisovatelů nedokázala.

Celý příběh je smutný, bolavý, místy až krutý, ale je obalen krásou toho, jak je napsaný. Autorčin styl je osobitý, originální, rozpoznatelný, a hlavně až poetický. Právě díky tomu je příběh tak krásný, i když se jedná o tak těžké lidské osudy.

Čím dále jsem v knize byla, tím více si mě příběh získal. Notnou část knihy jsem probrečela a posledních pár stránek jsem se bála dočíst, neboť představa, jak by to celé mohlo skončit byla až nesnesitelně bolestná.

Byl to skvěle napsaný příběh, který si rozhodně zaslouží vaši pozornost. A jestliže tohle byla autorčina románová prvotina, tak se rozhodně máme v budoucnu na co těšit.

Zpěv tichých dní - geniální název knihy, která svým textem skutečně komponuje. Mockrát jsem si vzpomněla na Daisy Mrázkovou, která písmena a slova viděla v barvách, zatímco hlavní postava tohoto příběhu vnímá v barvách zvuk. Miluje hudbu, žije hudbou a přesto o ni přijde.
Autorka Marcela Bramborová při psaní vycházela ze života své babičky. Muselo to být těžké psaní. Stejně jako to pro mě bylo těžké čtení. Příběh začíná v roce 1937, končí roku 1968. Je tedy jasné, že se děj odehrává v době druhé světové války a v poválečných časech. Hlavní postava Jiřina je zkoušena mnoha bolestmi a ztrátami. Zlomí ji to? Dokáže znovu věřit?
Čtení je to bolavé a místy hodně syrové. V příběhu se střídá poměrně dost postav, což mi nejspíš nedovolilo se s Jiřinou dostatečně “propojit”. Chvíli jsem se cítila být příběhem pohlcená a pak mě nečekaně “vyplivl z knihy ven”. Po přečtení jsem potřebovala čas. Kolik času asi potřebovala Jiřina?