Zpěv drozda

06.11.2018

Mám ji doma, je to skvělá kniha. Originální, chytrá, skvěle napsaná. Doporučuji všem, kdo se nespokojí s povrchností ;).

04.11.2018

Myslím, že toto sci-fi není až tak zase jen další dystopie o tom jak nás ovládnou roboti a technika obecně, ale spíš kniha o tom, kam nás až múže zavést naše "lidství". Víte, rád bych se o tom trošku rozepsal, ale nemám čas a jsem z toho přemýšlení unavený. Musím se ještě dívat na svou telestěnu a vzít si pár práškú abych se v klidu vyspal. Zítra jdu na přesčas. Musím si vydělat nějaké peníze abych si mohl časem koupit takové to auto co za vás samo řídí, jelikož za ostatní lidi už jejich auto přinejmenším umí zaparkovat. A rád bych to stihnul ještě než mě tuhle práci sebere robot nebo ukrajinec. Jsem z toho ve stresu, a taky z toho, že se vám tu svěřuji a lezete mi do soukromí! A ještě něco…, ale nic, neptejte se, pusťte to z hlavy.

"Všechny ty knihy, i ty nejnudnější nebo téměř nesrozumitelné, mě naučily jasněji chápat, co to znamená být člověkem. A pocit užaslého rozechvění, který se mě někdy zmocní při dotyku s myslí nějaké jiné, už dávno mrtvé osoby, mi pomohl plně si uvědomit, že na této zemi nejsem sám. Že tu se mnou jsou jiní, kteří cítí totéž co já, a někdy se jim podaří vyslovit nevyslovitelné. "Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.""

29.10.2018

Tato kniha mě donutila začít se zabývat současnou nastupující Průmyslovou revolucí 4.0. Robotizace, digitalizace, automatizace výrobních procesů, chytré továrny, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy. Ty převezmou opakující se a jednoduché činnosti, které do té doby vykonávali lidé. (Tady by zřejmě stačili roboti-debilové.) To bude provázet změna pracovního trhu, kdy by mohla být ohrožena zaměstnanost osob. Počítače s novými řídícími a rozhodovacími systémy či těmito systémy řízené robotické systémy mohou nahradit lidskou sílu a často i lidskou mysl a rozhodování. (Tady bude už nutno použít roboty vyšších generací.) Není tohle přesně ten směr, který uvedl společnost do situace, o které vypráví Tevisova kniha? Trošku se obávám, že ano. A co tedy budou dělat ti lidé? Asi je potřeba jim vymyslet nějakou zábavu. A to už tu taky máme. Sebezdokonalování, posilování individuality, a to už je jen kousek k pěstování „Uzavřenosti, potřeby Soukromí, Sebeuspokojení, Rozkoše“. Uklidňující tablety, prášky na spaní a drogy už bychom také měli, velkoplošné televizory, které nám už teď cpou do hlav to, co je zrovna potřeba, jsou tu také, takže myslím, že máme našlápnuto. A když se pokusím představit si, zda za 500 let budou lidé ještě umět číst, nebo spolu mluvit, obávám se, že ne. Proč taky? Takže bych chtěla věřit, že po nás nezůstanou jen ty „motivační knihy“ a že se lidé dál budou umět radovat ze všedních věcí, zpěvu ptáků, lesa, květin, písniček, básniček, dobrých filmů a knih.

14.10.2018

Mistrovské dílo science fiction - souhlasím.
Rozsahem malá kniha, zato s velkým filozofickým nábojem. Memento mori: po smrti intelektuální zvídavosti, která se zdá být tak lákavá - vždyť je příjemnější mozek naplnit slastmi chemicky vyvolanými, než ho zatížit myšlením - přijde zákonitě smrt opravdová, smrt celého lidstva. Viník? Lidé sami. Ve Zpěvu drozda možná mají ještě naději, ale musí znovu objevovat dávno objevené. My možná máme také ještě naději - dávno objevené zachovat, přemýšlet a ČÍST.
Vracím se ke své první větě a upřesňuji: mistrovské dílo.

28.09.2018

Pohled do budoucnosti, ve které lidé nevyvíjí žádnou duševní ani manuální činnost a jen existují...osamocení, bez sociálních kontaktů, bez důvodu. Veškeré dění řídí roboti, naprogramovaní tak, aby sloužili lidem, aby jim ulehčovali život a starali se o jejich blaho, nicméně i ušlechtilé úmysly se mohou zvrtnout. I když možná zase tak ušlechtilé nebyly. Lidé jsou od útlého dětství vychovávání roboty, vštěpují se jim podivná pravidla chování, jsou mentálně zdegenerovaní, neustále zfetovaní a bez vlastní vůle. Stačí ale, aby se pár lidí dostalo ze soukolí systému, aby začali trochu přemýšlet a uvědomovat si, že v tomto světě je něco prohnilého. Je ohromně těžké po letech vymývání mozků začít používat vlastní hlavu a snažit se formovat své vlastní názory. Ale jde to. Od přemýšlení už je pak jen krůček ke konání...

17.09.2018

Anotace mě moc nevzala, ale jsem hrozně ráda, že jsem svůj názor přehodnotila. Vlastně díky zdejším dalším čtenářům. Na knihu jsem totiž přišla až ze seznamu někoho z vás :).

Příběh má neskutečnou atmosféru. Trochu mi to pocity, které z toho mám, připomíná Simakovo "Město," jenom to mi připadá mnohem optimističtější.

Zpěv drozda je obraz naší budoucnosti. A i když ta je z pohledu příběhu vzdálena čtyři století, připadá mi hrozně blízko. Děsivě blízko.
Lidé degenerují už teď - myšlenkově strašně.
Nečtou, ač to stále dovedou.
Hromadí nesmysly a zapomínají na hodnoty, které z lidského soužití, byť v rámci příbuznosti, dělá tu nejpřirozenější věc na světě - podstatu člověčího života na Zemi.
Za přátele považují lidi ze sociálních sítí, které v životě neviděli. A tohle přátelství považuji za podstatnější, než hmatatelné objetí někoho, kdo jim ho dokáže nabídnout.
Takoví se mi hnusí.

Já třeba dost často miluju samotu, ale z tohoto příběhu jsem posledních pár desítek hodin tak jako divně sklíčená, že si nedokážu odpustit myšlenku "až zemřou všichni ti, na kterých záleží, nebudu chtít následovat příkladu jednoho z hrdinů?"
Přestože námět na mě působí takhle, celek řadím mezi takových pět, deset nejlepších knih, které jsem kdy četla.
S nadějí doufám, že nezmizí sny.
Těším se na další ptačí zpěv.

A víte co? Jeden z hrdinů má kočku -:))).
Starost o někoho je úžasná.

30.08.2018

"Toužil jsem milovat toho starého muže s plačícím psem v nohách úmrtní postele. Toužil jsem milovat a nakrmit toho unaveného koně s ušima prostrčenýma dírami ve starém slaměném klobouku. Chtěl jsem posedět s těmi muži u večerní sklenice piva ve staré hospodě, taky jen v nátělníku jako oni, toužil jsem nadechnout se vůně toho nápoje a člověčích těl, stěsnaných v útulné místnosti s lidskými rozměry a tvary. Byl bych rád slyšel mručivý tartas jejich hlasů a svůj vlastní hlas, jak v té večerní chvíli vstupuje do jejich táček. Toužil jsem vychutnávat fyzickou přítomnost svého vlastního skutečného těla v ovzduší té místnosti - se vším všudy, i s mateřským znaménkem na levém zápěstí s tenkou vrstvou svalů překrývajících mou bránicí dobrými, pevnými zubami v ústech." (s. 255)

"A když jsem se díval do té tupé, uměle vyrobené tváře, uvědomil jsem si, že mi vlastně teprve teď v plném rozsahu dochází nesmyslnost téhle tupé parodie na lidství. Roboti byli vynalezeni ze slepé lásky k technice, která je umožnila vynalézt. Vyrobili je a uvedli do světa lidí jako takzvanou nezbytnost, obdobně jako strašlivé zbraně, které pak svět téměř zničily. Ale kdesi hlouběji, pod tou bezvýraznou tváří, identickou s tisícem tváří výrobků téhož typu, jsem teď vysondoval pohrdaní - opovržení obyčejným životem mužů a žen, které cítili otcové tohoto výtvoru, inženíři, kteří ho zkonstruovali. Když ho posílali do světa, lživě namluvili lidem, že je to pro jejich dobro, že je tím osvobodí od těžké práce a ubíjejících všedních starostí, aby mohli vnitřně růst a rozvíjet se. Jak asi museli nenávidět lidský život, když mohli udělat něco tak hnusného, když se mohli dopustit takové urážky věčné přírody!" (s. 268)


Spoilerovský poplach!
Ten ktorý bol stvorený, aby ochraňoval ľudstvo, zasvätil svoj život tomu, aby ho zničil - a tým aj samého seba.
(Pseudo)dokonalosť je nakoniec ničím, keď ju nie je s kým zdieľať. Aké to asi je byť chladne vhodený do sveta živých, ale sám pritom živým nebyť? Aké to asi je byť každým ignorovaný, ale nemôcť s tým čokoľvek urobiť? Aké to asi je poznať teóriu lásky, ale nebyť schopný žiadnu cítiť? A aké to asi je vidieť, ako sa celý svet premieňa na tento váš úbohý obraz? Nikto si nezaslúži trpieť ako Spofforth, a pevne dúfam, že nenastane doba, kedy niekto takto trpieť bude.

Podľa môjho názoru, je Spev drozda svojím obsahom jednou z najdôležitejších kníh, k akým sa môžeme dostať. Trochu nesúhlasím s jeho nálepkou tuctového sci-fi, ktorej sa mu dostáva, pretože sci-fi prvkov tam bolo naozaj minimum, a okrem Spoffortha boli všetky takpovediac príbehovo bezvýznamné. Bol by som skutočne nerád, ak by dobrého čitateľa odradila práve predstava robotov, ktorí v knihe vystupujú, pretože roboti do sci-fi bezpochýb patria, "ale on sci-fi veľmi nemusí".

15.08.2018

Divila jsem se, proč jsem knize dala pět hvězdiček, když jsem ji četla před čtvrtstoletím a docela jsem zapomněla, o čem byla. Bylo to jen za ten pocit, který ve mě zůstal a vynořil se, když jsem ji vzala v jedné knihobudce znovu do ruky. Přečetla jsem si ji nyní podruhé, ohvězdičkováno mám správně.
Jakoby lidstvo od Tevise opisovalo.
Akorát tedy, pokud si chcete příběh užít, nečtěte předtím komentáře, je v nich toho tolik, že vás pak už asi nic nepřekvapí a nebo budete přímo zklamaní.

22.07.2018

Štvrťstoročie ubehlo od môjho druhého prečítania tejto knihy. Všetko podstatné tu mnohí už popísali a ja by som nič nové nepridal. Radšej si ju dám ku posteli na stolík, aby som si ju prečítal tretí krát. 100%...

14.06.2018

Tohle se mi hodně líbilo! Společnost, ve které je důraz na individualitu a vnitřní život člověka vyhnán do extrému. Lidé jsou otupělí z nadužívání silných narkotik způsobujících neplodnost a chybí jim jakýkoliv zájem. Vytratila se dovednost číst, kterou autor definuje jako schopnost vstupovat do myslí jiných lidí, a která je podstatná pro rozvíjení touhy člověka poznávat svět. Automobilový průmysl dal vzniknout novým návykům a závislostem, na televizi, na robotech a následně na drogách. A za tím vším stálo rozhodnutí několika lidí a robotů a mechanických chyb ve strojní výrobě.

25.05.2018

Knihu jsem poprvé četla před více než třiceti lety - a doposud ji nic nepřekonalo...

22.05.2018

Super kniha

27.04.2018

Občas jsem měl pocit, že čtu 1984, bylo to smutné, a byla v tom i naděje. Jedna z těch knížek, kterou by ocenili asi i mnozí "sci-fi v žádném případě" čtenáři. Není psaná efektně, netahá se na tři díly, ale budete u ní a o ní přemýšlet.

20.04.2018

Vítejte v budoucnosti... Vítejte v pekle...

Tevis (společně s Orwellem a dalšími jinými) až děsivě přesně odhadnul lidské plémě a jeho možné směřování v budoucnosti. Směřování do záhuby. A to v době, kdy byla éra nových komunikačních technologií ještě v plenkách.

No řekněte - kdyby byl tohle politický program jakékoliv vlády v jakémkoliv státě na světě, kolik lidí by si tenhle "život" zcela dobrovolně zvolilo?
- většinu práce vykonávají roboti, lidé mají spousty volného času
- není třeba se ničím znepokojovat, hlavní heslo celé společnosti zní: "Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy."
- zdarma v automatech věci běžné spotřeby (oblečení, drogerie apod.)
- neomezený přísun drog navozujících příjemné a nestresující pocity
- doprava zcela zdarma a kamkoliv
- zaručena maximální míra Soukromí a nezávazného sexu
- žádné existenční starosti
- žádné složité myšlení a rozhodování, žádná zodpovědnost
- syntetické jídlo jehož výroba nijak nezatěžuje životní prostředí

Zní to skvěle, ne?

Zamyšlení robota deváté generace nad tím, kdy se lidstvo začalo ubírat směrem ke svému zániku. Za automobily lze v dnešní době dosadit libovolné - komunikační technologie, počítače...:
"Vedoucí činitelé města dostávali úplatky (...) a novinám se platilo, aby uveřejňovaly argumenty, jimiž se působilo na veřejnost v tom smyslu, že tento postup je správný. A tak bylo potom možné vyrábět stále více automobilů a dělat z nafty stále více benzínu, který se v nich spaloval. A společnosti rostly a pár jednotlivců na tom neuvěřitelně zbohatlo, takže mohli mít početné služebnictvo a žít na velkých sídlech. Život lidstva to změnilo mnohem radikálněji než předtím vynález tiskařského lisu. Vznikala velká města a předměstí a v souvislosti s tím se rodily stovky nových návyků - sexuálních, ekonomických i narkotických. Drogy, které dneska tvoji bližní užívají, mají stejná jména jako jejich předchůdkyně ze století dvacátého, jsou však mnohem silnější a lepší - účinnější. A jejich výroba a distribuce je plně automatizovaná a distribuují se naprosto všude, kde žijí lidé.
Řekl bych, že to začalo, když se lidé naučili rozdělávat oheň, který jim vyhříval jeskyně a pomáhal odhánět nebezpečné dravce.
A skončilo to dlouhodobě působícím valiem."

14.04.2018

Po delší době kniha, která mě vedla k zamyšlení, zda by takto nějak mohla skončit lidská společnost, kdy stejně jako u knih typu 1984 mě mrazilo v zádech. Je těžké o této knize napsat něco, aniž byste prozradili příliš mnoho. Tohle je ten typ knihy, kdy je lepší nevědět o jejím ději nic dopředu. Stačí tedy říct, že je vyprávěna z pohledu tří osob, kdy větší část knihy je psána formou zápisů z deníku. A funguje to velmi dobře. Mnohokrát se pak při čtení zastavíte, abyste se zamysleli nad tím, zda by budoucnost takhle mohla vypadat. A pochybuji, že by o takovou budoucnost některý z čtenářů toužil.

14.04.2018

Na doporučení jsem si přečetla tuto knihu a ikdyž mi přišla poněkud depresivní námět je skvělý a kniha se mi velice líbila. Doporučuji určitě k přečtení.

03.03.2018

Kniha o tom, čo sa stane z človeka, keď sa stane zajatcom moderných technológií, prestane čítať, písať a následne ... myslieť. Sám autor by sa divil, s akou mrazivou presnosťou predpovedal budúcnosť, ktorá ľudstvu reálne hrozí.

Bob zná skoro všechno, ale kdy a proč přestali lidé číst, neví. "Lidé jsou většinou hrozně líní," řekl mi. "Touží jenom po rozptýlení a zábavách."
A najednou z ničeho nic, jeho hlas vybuchl. "Vy s tou svou televizí a se svými drogami... A to si říkáte homo sapiens!"
Jsme prázdní lidé
Jsme vycpaní lidé
Skláníme se k sobě
hlavy plné slámy. Hrůza!
Bohužel to vypadá, že k podobné budoucnosti lidstvo směřuje. Čím dál tím více lidí upřednostňuje stupidní programy v televizi, bulvární časopisy, trávení času na sociálních sítích, nesmyslné surfování na internetu, utíkají od reality alkoholem, drogami, antidepresivy... , zkrátka všechny možné činnosti, které lidi zabaví a hlavně u nich nepřemýšlet... Většinou když někomu řeknu, že hodně čtu, jeho reakce je většinou: "No joo, taky bych četl, ale nemám čas." Tak se zeptám, co dělal přes víkend a odpovědí mi je nejčastěji "pařil jsem na pc" nebo něco podobného. Takže doufám, že se tohoto dystopického světa, který Walter Tewis ve Zpěvu drozda stvořil, nedožiju, a že lidé jako Paul Bentley a Mary Lou jednoho dne nevymřou.

04.02.2018

Dlouho jsem přemýšlel co napsat ke knize jejíž hodnocení hovoří samo za sebe. Ke knize, která je vydavatelem oprávněně zařazena do edice mistrovská díla sf. Autor rozvíjí pochmurnou vizi úpadku lidské civilizace, načrtává vývoj, který by i z dnešního pohledu nemusel být nereálný. Naopak, mnohé dnes může nasvědčovat tomu, že právě podobně by mohla končit zejména současná "západní civilizace". Úpadek lidského ducha, lidské zvídavosti, touhy poznávat neznámé a prozkoumávat neobjevené a ztráta veškerých lidských ideálů je popsána mrazivě. Důvody masových sebevražd jsou zřejmé již z prvních kapitol. Kritika (ať oprávněná či nikoliv) směřování současné civilizace z některých pasáží přímo tryská. Je zřejmé, že roboti "ovládající" lidstvo, drogy, vymývání mozků, a z pohledu současnosti nesmyslná pravidla a zákony společnosti jsou v autorových očích pouze důsledkem prvotního civilizačního úpadku a nikoli jeho příčinou, což je něco s čím jako čtenář bezezbytku souhlasím. Přes všechnu pochmurnost a zoufalství však autor neztrácí naději. Věří, že i ten nejhlubší propad lidské civilizace nebude zcela smrtící. Jedním z nosných témat příběhu je snaha hlavního hrdiny, poté co se sám naučil číst, najít a přečíst co nejvíce knih. V mých očích právě toto symbolizuje nezadusitelnou touhu a potřebu člověka poznávat nové a neobjevené což je (nejen v knize) klíčem k obrodě. Dalším, neméně důležitým, prvkem je snaha dvou hlavních postav o destrukci zažitých společenských hodnot (Individualismus a Soukromí) a nastolení nových (potřeba člověka milovat a být milován). A teď trochu SPOIL: Posledních několik kapitolek se nese v naprosto pozitivním duchu. Zejména Paulova cesta ideobusem je pozitivními myšlenkami přímo prosycena. Naděje v lepší zítřky lidstva je zde přímo hmatatelná. Posledních několik řádek z pohledu Spoffortha pak celý příběh podle očekávání zastřešuje. Konec SPOILU. I přes celkově poměrně jednoduchý příběh tu je brilantně napsaná, místy až poetická kniha, která si zcela jistě zaslouží místo v každé SF knihovničce. Zejména pak u těch, kteří se nebojí trochu popřemýšlet o problémech současného světa, neboť nosná myšlenka, v knize obsažená, je dnes stále aktuální a co víc, stále aplikovatelná.