Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12935/bmid_zlodeji-zelenych-koni-gpz-12935.jpg
4
637
159
Pavel zběhne ze studií geologie a stěhuje se za svou dívkou Karolínou do Hradce. S partou hledačů vltavínů občas vyráží kopat a bere s sebou i kamaráda Kačmara. Postupem času však zcela propadá sběratelské a zlatokopecké vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství. Ta brzy začnou ohrožovat jeho vztah s Karolínou a Pavel nakonec za svou umanutost a touhu žít jinak platí vším, co má, málem i životem…... celý text
Přidat komentář
Jaká to úleva pro jednou listovat tuzemskou knihou, co není o krizi středního věku nebo milostném čtyřúhelníku. A i když novela Jiřího Hájíčka nemá vyšší ambice, než vyprávět o lidech a jejich chybách, píše tak uhrančivým způsobem, že jsem mu propadl po prvních větách. Nehledě na to, jak skvěle dokázal zachytit nadšení pro pytláckou těžbu vltavínů, včetně předložení mnoha zajímavostí z geologie českých luhů a hájů. Krásně také vystihuje atmosféru polistopadové doby, ve které se spousta lidí snažilo chytit vlak západního blahobytu, a spoustě lidí byla ta mašina jednoduše ukradená.
Je to napínavé a emotivní zároveň, přičemž díky skromnému rozsahu není čas na nějaké zbytečně rozpitvávání charakterů. Příběh tak možná působí lehce neukončeně, já byl však navýsost spokojen, protože cokoliv dalšího by bylo vlastně navíc. Je to o důležitosti si umět říct, co nám za to v životě stojí a co ne, a právě tohle Hájíček perfektně zachytil, aniž by nějak moralizoval, nebo mi promlouval do svědomí.
Zloději zelených koní je velmi prostá a velmi čtivá kniha. Celým dějem se proplétají dvě hlavní roviny, které propojuje Pavel jako středobod celého děje. Jeho život je plný okouzlení. Jedno tradiční spočívá v platonické lásce ke Karolíně a druhé, velmi netradiční, jej táhne k zemi a jejím skrytým pokladům. Nic většího ani menšího v knize nehledejme. Romantická linka je velmi lehce načrtlá a celý vztah popisuje jen schématicky. Co se vltavínů týče, čtenář má určitě možnost nahlédnout pod plachetku jejich dobývání.
Knihu mohu doporučit všem, kteří se rádi dozví něco nového a nechají se unést na křídlech jednoduchého, tak trochu dobrodružného příběhu pro dospělé.
První Hájíčkova kniha, kterou jsem přečetla, ale určitě ne poslední. Drsná, nemilosrdně směřující ke špatnému konci, přesto, možná spíš proto fascinující. Navíc ukotvená v reálnych místech, což jí ještě přidává věrohodnost. Trochu mi připomíná Jacka Londona...
Hájíček mě opět překvapil námětem. Vůbec jsem neušila, jak to s Vltavíny je. Čte se lehce. Ale jako v ostatních knihách autora mi přišla i zde hlavní postava plochá... Možná ale právě takový jsme a pan Hájíček to jen mistrně popisuje. Přečetla jsem všechny Hájíčkovi knihy a všechny je doporučuji, i když jsme jim nedala pět hvězdiček.
Nedokážu říci co přesně mi na této knize nesedlo, protože se četla svižně, téma hledání Vltavínů bylo velice zajímavé a vztahová linka dávala smysl. Ale kniha mi prostě nesedla. Největší podíl na tom bude mít styl psaní, který pro mě není příjemný, především vrstvení situací a málo plynulosti.
Většina komentářů hodnotí chování postav, koho chápe, koho by "přizabil"...asi je to tím, že v tomto románu Jiřího Hájka je charakteristika postav výrazná a vlastně se nic jiného než vztahy a pocity v rámci děje neřeší, a to tedy v rychlosti blesku. Příběh je velmi zajímavý, stejně jako vnímání kamenů, ale všechno velmi stručné, nerozvité, přeskokové - asi jako mysl hlavní postavy. Možná to byl úmysl. Takže ano, kniha se mi četla dobře a určitě si něco dalšího od autora přečtu, ale není to více než na 3*
Nevím, jak to správně popsat- ale nás doma četba tohoto románu rozdělila na část ryze ženskou -kdy žena podrobně řešila linii vztahovou a to tak podrobně, že jsem se jen divil, jak je najednou pragmatická a na část ryze chlapskou , kdy jsem se - možná i proto, že jsem o hledačích Vltavínů slyšel poprvé - zas podrobně pitval v možnostech a příležitostech jmenovaných hledačů a vonělo mi to to romantikou.
V každém případě se kniha četla dobře, určitě si nenechám ujít další knihy pana Hájíčka a dost mě nadchly i další info o Vltavínech. Už jen ta představa, že mají původ v tajemném vesmíru ve mě vzbuzuje velikou touhu je někde objevit.
Zloději zelených koní jsou jedním z baladických příběhů Jiřího Hájíčka odehrávajících se v jižních Čechách. Od ostatních autorových románů se Zloději zelených koní liší snad tím, že vypráví příběh o hledačích vltavínů. Postava Pavla, která se objevuje ve většině Hájíčkových románů, se potácí v problémech způsobených sběratelskou vášní, která se pomalu stává skoro posedlostí zelenými kameny. Hájíčkovi jako obvykle nemám co vytknout. Názorům, že jeho romány jsou jednoduše nudné, můžu oponovat tím, že čtenář si musí v hlavě přehodit jakousi přepážku a začít přemýšlet trošku jiným způsobem, než je obvyklé u jiných knih. Romány odehrávající se v dnešní době na jihočeském venkově a popisující jakousi mdlost a bezcílnost, která se na začátku vůbec neobjevuje, ale která nakonec pohltí celý příběh, se jinak číst nedají.
Byla jsem hodně zvědavá, protože pana spisovatele jsem objevila až tady na DK ( že by tím, že bydlíme na studeném severovýchodě a ne na teplém jihu?) a taky tím, že jsme letošní dovolenou procestovali po jižních Čechách. Při naši závislosti na knížky - antikvariát U Slona v Písku by mohl vyprávět :-) -A pozor, následuje velké přiznání - to jsme byli my, co chvíli před tím, než jsme k vám vešli do obchodu naučili vnučky písničku...Když jsem já šel tou putimskou branou.... a holky ji po celou dobu návštěvy ( a že to nejsou minutové návštěvy) zpívaly a hádaly se, když je jeden z vás opravil.... to víte, babička to prostě umí nejlépe na světě , - tak když se vrátím k té dovolené, nám ze studených kopců připadá naprosto famózní léto mezi rybníky, kdy vás vedro spaluje a to se mi honilo hlavou při čtení- taková ta letní pohoda, kterou jsem si odtud přivezla. A proto za mě spoustu hvězdiček- a protože prý má pan Hájíček ještě lepší knihy, tak tu pátou hvězdičku si nechávám pro ty na další ještě nepřečtené knihy, na které se jdu hned vrhnou. Jen takový malý, maličký dodatek ,víceméně pro mě jen jako můj takový myšlenkový pochod při čtení - který rozhodně knize neublíží, ale mám takový pocit - nepřipomíná vám to trochu Párala?
Do poloviny jsem doufala v naději na šťastný konec, ve druhé polovině jsem to už spolu s Karolínou vzdala. Nepochopím takovou sebezničující závislost .Dala bych i čtyři hvězdičky ale Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsem ohodnotila 4 a Rybí krev je naprostý skvost takže tentokrát jen 3 hvězdičky.........do večera se mi to rozleželo v hlavě a za tu naději na konci přidávám hvězdičku protože 3 si Hájíček nezaslouží
Čte se to velmi dobře, rychle. Tato novela se mi ale tolik jako "Selský baroko" nelíbila. Hlavní hrdina mi byl spíš protivný.
Zajímavý pohled na 'Jihočeský Klondike'. Že,jsou hledači vltavínů jsem věděl,ale až
kniha mi dala nahlédnout do mysli jednoho z mnoha,,,
Souhlasím s 'tanuki'-je znát,že pan Hajíček se teprve rozepisuje. A čas ukázal,že se rozepsal výborně.
Děkuji za knihu z rodných a milovaných Jižních Čech...
My jsme si vždycky říkali na PřF MU, že geologové jsou divní (no offense)! A tady to bylo šílené, jak vlastně neškodný koníček a záliba propukne v honbu a vášeň a zničí vám život, který jste si vysnili.
Zpočátku mi sběrači vltavínů připomínali páně Rybáře. Od nerudovského pojetí nebylo daleko ke škvoreckovskému mileneckému škádlení.
Autor dokáže zachytit dobu, charakterizuje postavy tak, že mi přijdou blízké.
A popis krajiny se blíží až pavlovskému vidění: "To místo bylo na kraji lesa, malá loučka, kterou protínalo koryto potoka. Vcelku nenápadný plácek za vsí, ale ve skutečnosti naleziště velice kvalitních vltavínů. Vůně trávy mi motala hlavu, pod námi byl kus krajiny, kterou jsem tak znal, vesnice rozcintané kolem silniček, utopené v polích a loukách, ty neokázalé chalupy ze začátku století, ale solidně postavené z cihel a kamení, obílené až dolů k trávě, bez ozdob a muškátů a jódlování. To byly vesnice, které jsme měl rád, bez novostaveb a domů s balkóny a řadových domů. Moje jihočeská krajina." (s. 92)
Trochu mi vadila neznalost kynologických zásad (štěně z chovatelské stanice asi jen tak někdo někomu nedaruje...) a u korektora ojedinělá chybka zrovna u "kinologické příručky" (s. 138).
Naopak zaujala vazba na rybí krev: "Představuju vám jednoho mlčenlivého Jihočecha, má rybí krev a vyzná se v kamenech." (s. 164)
Knížku jsem objevila v knihkupectví, když jsem se přestěhovala před lety do jižních Čech. Tehdy pro mne bylo jméno Jiřího Hájíčka zcela neznámé, ale jeho prvotina mne okouzlila. Náš kraj jsem si zamilovala a JH se stal jedním z mých nejoblíbenějších autorů.
Už Hájíčkova románová prvotina ukázala, jak vyzrálý a přesvědčivý je to autor. Novela Zloději zelených koní generačně předchází jak Selskýmu baroku, tak Dešťové holi, hlavní hrdina ještě není poznamenán krizí středního věku, ale nachází se v období předchozího životního zlomu - konec dospívání a vstup do produktivního věku (setkání a střet obou generací rozvíjí Hájíček mistrně už v novele Fotbalové deníky na příběhu shledání 40 letého bratra a 19 leté sestry a jejich společné netradiční dovolené). Hlavní hrdina Pavel zosobňuje ve své postavě jeden z ústředních Hájíčkových motivů - nekompatibilita a naprostá odlišnost (velko)městského a vesnického/maloměstského životního stylu a s tím spojených věcí, hodnotového rámce, chápání svobody, vztahu k půdě a přírodě. Pavel laborující mezi akademickou kariérou v Praze a ,,free" životem v Jindřichově Hradci, láska k vltavínům a osudové slečně ho přitáhne zpátky do Jižních Čech. A zatímco jedna láska přeroste v posedlost, druhá se postupně vytratí... Hájíček má zjevný spisovatelský dar - dovede ve zkratce mistrně načrtnout náladu i charakter, popsat a zprostředkovat dojem i emoci, jeho realismus mi přirostl k srdci, jeho srdce je vesnické stejně jako moje... Ještě víc si pak u Hájíčka cením pozorovacího talentu - osobně znám několik lidí, kteří se v 90. letech hledání vltavínů ,,profesionálně" zabývali a musím říci, že to, jak odpozoroval zvyky a chování jejich komunity, stejně jako jeho nenásilně působící odborný ponor do tématu mne čtenářsky doslova fascinují (což je typické pro všechny jeho knihy)... Krásná kniha, plně vyzrálá prvotina popisující ,,rybí krev" nás Jihočechů, naši ,,sedláckou" urputnost a zarputilost, obsahující popis krajiny našeho srdce... PS: Ten zkušeností autorovou (a tak obecně lidskou) generovaný otevřený konec mi přijde krásný ze své podstaty...
Pro mě dost nepochopitelné, ale muži asi mají zvláštní záliby až úchylky. Ilegální hledání vltavínů mi přišlo jako nekontrolovatelná posedlost. Karolínu jsem naprosto chápala, vydržela to až moc dlouho. Knížka popisuje hlavně vztahy mezi tzv. kamarády, ale spíš konkurenty při hledání vltavínů a taky problémi se zákonem. Hlavní hrdina byl tak posedlý, že nakonec skončil zklamaný z přítele, kterému slepě důvěřovala a bez manželky , kterou zanedbával. Knížka je trochu zvláštní, moc nadšená jsem z ní nebyla.
Kdyby to nezfilmovali, netušil bych, že nějaký Hajíček existuje. Že existují vzácné šutry vltavíny, letmo vím. Autor se pohříchu prokutával hlavně k nim, u lidí zůstal dost na povrchu (věčně poetický ztroskotanec, věčně primitivní zlatokop, věčně upjatá manželka, věčně zapálený vědátor). I příběh plyne tak prostince a bez napětí, že to snad nemohl být tvůrčí záměr. 32/17
Toto byla již čtvrtá kniha od pana Hájíčka, kterou jsem přečetla. A ani tato mě nezklamala.
Štítky knihy
zfilmováno manželství rodinné vztahy divočina manželské hádky jižní Čechy manželská krize České Budějovice vltavíny
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Zloději zelených koní je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 888x |
| Čtenářské výzvě | 138x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 161x |
| Chystám se číst | 187x |
| Chci si koupit | 31x |
Nejpovedenější je obálka. Jinak je to tuctová kniha plná omletých klišé, jakých dnes vychází spousty. Je opravdu nutné neustále opakovat, že Karolína kvůli průduškám dýchala nosem?