Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349579/bmid_zlocin-a-trest-VeU-349579.jpeg
4
2694
331
jeden z nejznámějších románů o 6ti dílech od F.M.Dostojevského. Sloužil jako předloha k několika divadelním hrám i filmům
Literatura světová Romány
Vydáno: 1925 , Kvasnička a HamplOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije) , 1866
více info...
Přidat komentář
Asi nejlepší kniha co jsem četl. Když už si člověk myslí, že se bude odvíjet nějakým směrem a stylem, tak zase něčím překvapí. Jednoznačně nejvíce mě bavil rozbor psychologie postav a jednání. To jsem u tak starého díla nečekal. Hlavní postava zprvu dost předvídatelná ve svém motivu, ale pravda je hlubší.
V názvu by se pěkně vyjímala i vina, i když ne každý provinilec ji cítí. Po letech jsem se vrátila k Dostojevskému. Povinná literatura v časech nesvobody byla pro mě stejně odpuzující, jako jiné povinnosti a zákazy... Doba je na díle znát. Uvítala jsem psychologií postav, kterou se Dostojevskij zaobíral možná až příliš explicitně, protože chování postav je popsáno do nejmenších detailů. Jenže právě v úvodní postavě Raskolnikova nenacházím příliš racionálna. Až na jeho původní motivaci - sehnat peníze. Co si zachovalo racionálno a nebývalý časový přesah jsou pomluvy, šíření nenávisti, závist... Dostojevskij také do románu zasadil až příliš málo kladných postav, a i ty jsou pro mě málo uvěřitelné, jako např. Soňa. Nepopírám sílu lásky, ale těžko chápu, kde se tady vůbec vzala. Demonstrace brutálního násilí v případě sedlákovy klisny je podle mého přes kontext románu taky zbytečná. Dílo ve mně paradoxně nevzbudilo hluboké úvahy o zločinu a trestu. Spíš, než o podstatě zločinu jsem se ptala, proč se kdo a jak vůbec chová. Vlastně se moc nedivím svému mladšímu já, že knihu obešlo obloukem. Rozhodně neodmítám ideu díla, ale pro mě málo věrohodné postavy. I když já v době Dostojevského nežila. Takže v 19. století bych do Petrohradu raději zabloudit nechtěla.
(SPOILER) ...Kniha je ale o zločinu a trestu. O trestu za dvojnásobnou úkladnou vraždu, nikoliv v afektu nebo v nepříčetnosti, či ze msty, ale za promyšlenou připravenou vraždu dvou lidí pro peníze (tedy dvojnásobná loupežná vražda), ještě sekeru si na to přinesl, a za to se prostě 8 let nemohlo nikdy dávat a v 19.stoleti v Rusku už vůbec ne. V současnosti asi jasné doživotí, ale v Rusku tehdy spíš určitě provaz.
(skvělý komentář LEGACY). Je to vskutku mistrovská kniha, která ve mně mnoho zanechala. Nemohl jsem ale se zbavit pocitu, že styl mluvy je výrazně umělecky přibarvený, neautentický, nepřirozeně šroubovaný. Naivita a přecitlivělost postav a jejich reakce jsou z dnešního pohledu úsměvné až komické. Budilo to ve mně dojem takového "absurdního divadla", ve kterém se všichni chovají jako smyslu zbavení.
Nejprve jsem tuto masitou knihu komentovat nechtěl, ale Raskolnikov s tím.
Je to vlastně můj první Dostejevskij a musím říct, že byť musím dát za pravdu lidem, co tvrdí, že Dostejevskij se né vždy čte snadno, tak je to v mých očích stále veledílo. Pěkné je to o to více, vzhledem k tomu, že slavíme 200 let od narození autora.
Je to dílo o jakési zkaženosti vznešené myšlenky, vnitřních sporech, lidské ješitnosti, výčitkách, kde uprostřed všeho stojí morálka. Zároveň je to ale i kniha o naději a přerodu v něco lepšího, když jste vlastně na samém osobním i společenském dně. Raskolnikov je protivná postava a musí se hnusit jak čtenáři, tak sama sobě, autor navíc tuhle zavrženihodnost hlavního hrdiny neustále umocňuje, a navíc kolem něho staví z pravidla kladné a srdečné postavy, které Rodeon emočně ždímá. Je to trýznivé čtení, spousta viny a bezmohoucnosti, je to zkátka zrcadlo ztrápeného ambiciózního člověka, jenž je v jádru dobrý, ale okolnostmi dohnán k šíleným činům. Myslím, že bychom si všichni měli na Raskolnikova vzpomenou, ocitneme-li se v finanční svízeli, či bez domova nebo blízkých, protože cesta dolů je potom strmá.
Doplněk: Krásné na knize je, že jak se pomaličku, velmi pomaličku Raskolnikov smiřuje s lidmi a přijímá je, tak dělá něco podobného i samotný čtenář. No řekněte sami, nepřáli jste mu alespoň malý okamžik, aby do té Něvy skočil a ulehčil sobě i ostatním? Ale při čtení epilogu si myslím každý z nás přál jedno jediné, aby trest sloužil jako očistec a Raskolnikov se Soňou dostali druhou šanci.
(SPOILER)
Dnes uplynulo 200 rokov od narodenia F.M.Dostojevskeho. Preto som dnes pri tejto príležitosti dočítala Zločin a trest. Dej románu nie je náročný. Mladý chudobný študent Raskoľnikov skončí so štúdiom kvôli nedostatku peňazí. A tak zabije starú zlú úžerníčku, ktorá sa priživovala na druhých a požičiavala peniaze chudobným s obrovským úrokom. S úmyslom zbaviť svet zlého človeka ju okradne a zabije, rovnako aj jej sestru, ktorá sa náhodou objavila v ceste. Nakoniec sa prizná a je odsúdení na 8 rokov nútených prác na Sibíri.
Napätie tkvie skôr v psychologickej dráme hlavného hrdinu prostredníctvom vnútorných monológov. Hlavnou témou je vnútorný stav ústredných postáv, často veľmi zložitý, pričom na konci je obvykle odhalenie alebo oslobodenie od nejakej duševnej trýzne. Predstavuje cestu do kriminálnej a mravnej skazenej mysle, odhaľujúcu dušu človeka, v ktorej zvádza svoj urputný boj samotná podstata zla a dobra. Hlavný hrdina hľadá cestu za šťastím. Postupne pochopí, že falošná cesta za šťastím nevedie k oslobodeniu osobnosti, ale k jej rozpadu
Celý dej sa zaoberá najmä otázkou toho, či je spáchanie zločinu (v tomto prípade vraždy) nutné vždy považovať za niečo nesprávne. Obzvlášť v situáciách, keď sa jedná o preukázanie „dobra“ spoločnosti. Akýsi systém na princípe „lepšie bude, ak zomrie jeden, ako by mali kvôli nemu trpieť mnohí". Mali by ľudia, ktorí vykonajú podobný skutok, cítiť výčitky svedomia? Spočiatku si myslel, že keď zbaví svet zlého človeka, tak by mal by za to odmenený a nie potrestaný.
Zločin a trest napísal Dostojevskij po návrate zo Sibíri. Tam zistil, že život je utrpenie. Začal veriť, že život naozaj nemôže existovať bez zlostí. Dôležitou je jeho Soňa, zobrazujúca milujúcu, vytrvalú, vernú ženu, ktorá ho zachráni a poskytne mu pre život pokoj, ktorý je jediné, čo v živote potrebuje.
Pro mě jedno z nejlepších děl Dostojevského. Hluboce na mě zapůsobilo, když jsem ho četla na střední škole a nyní po třiceti letech opět. Je až fascinující, jak je toto dílo stále aktuální, jak v něm můžeme v každé době najít paralely se současným životem.
Dielo na ktoré som sa dlho odhodlával. Čakal som že to bude zložité a ťažké čítanie, opak bol však pravdou. Kniha sa mi veľmi dobre čítala. Teším sa na ďalšie jeho diela.
Nečetl jsem v životě moc knih, které by byly "silnější". Nebylo lehké knížku číst, ale ovlivnila mě na celý život.
Naprosto vynikající kniha, kterou nejde „číst“ - do ní se člověk musí zahloubat, protože není úplně lehce stravitelná. Ale kdo se do ní náležitě ponoří, pochopí, že z ní nelze ubrat ani stránku.
Toto bola moja maturitná otázka, keby mi dali viac času, prerozprával by som im to celé. Táto kniha je neskutočný zážitok po všetkých stránkach, je len škodou, že som ju čítal vtedy trochu nepozorne. Možno zas časom...
Na začátek musím říct, že některé pasáže knihy pro mě byly trestem. Musím ale taky říct, že kniha byla nakonec lepší, než jsem čekala. Prvních 150 stran jsem se nemohla vůbec začíst, ale pak mě kniha docela zaujala. Jen teda 520 stran je opravdu hodně a po odstranění extrémně dlouhých popisných pasáží by kniha měla asi 50 stran. I tak mě na knize něco zaujalo a jsem ráda, že jsem se k ruské klasice dostala. Na sledování Raskolnikovi cesty a mysli bylo něco uchvacujícího. V budoucnu se určitě vrhnu na další ruské klasiky.
Dostojevskij je mistr v psychologickém popisu jednotlivých postav,situací ....,on nezapomene popsat ani to,jaký vzorek mĕla tapeta na stĕnĕ pokoje hlavního hrdiny.
Dostojevskij je mistr svého řemesla, to bezesporu, ale jo také žvanil. Zdlouhavé úvahy jsou tak dlouhé, že kdybychom z knihy nechaly jen ty podstatné části, měla by 20 stran a byla by pochopitelnější pro většinu čtenářů. A řekněme si to popravdě - dost jsem toho přeskočila.
Jestli někdo rozuměl lidské povaze, byl to Dostojevkij. Dokázal popsat veškerou nesrozumitelnou směsici emocí, zmítající lidskou duší, o které jsem ani nevěřila, že lze vyjádřit na papíře. Jakobych četla samotný život.
A přesto, že mi některé pasáže připadaly poněkud zbytečně natahované, považuji Zločin a trest za jednu z nejgeniálnějších knih.
"...a běhal celý předchozí den a celé dopoledne, div se nepřetrhl, s vyplazeným jazykem, a jak se zdálo, zejména na tom si dával nejvíc záležet."
"Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! A zároveň jsem navždy utloukl sám sebe!..."
"Aha! Vadí ti forma, není ti to dost estetická forma! Ale já skutečně nechápu, oč je vkusnější střílet do lidí granáty, vyhlazovat je při obléhání! Strach z formy je první příznak slabosti!... Ještě nikdy, nikdy mi to nebylo jasnější než teď a nikdy mi nebylo tak nepochopitelné, čím jsem se vlastně provinil!"
(SPOILER)
Zločin a trest napsal Dostojevský po návratu ze Sibiře. Tam zjistil, že Utrpení je život. Začal věřit, že život opravdu nemůže existovat bez špatností. Zločin a trest je psychologický román, a proto lidé považovali Dostojevského za psychologického průkopníka tehdejšího Ruska. On sám odmítal označení psycholog – přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století.
Děj samotný je poměrně chudý. Napětí tkví spíše v psychologickém a mravním dramatu hlavního hrdiny (vnitřní monology). Příběh se odehrává v Petrohradě. Dostojevský ho vylíčí jako špinavý, dusný, nepěkný. Jiný Petrohrad, než byl doposud vylíčený u ostatních autorů. Líbilo se mi pozorovat Raskolnikův stav po vraždě. Jeho myšlenky, jeho činy, jeho úvahy a důvody proč se nepřiznat. Jak na jedné straně věděl, že to, co udělal je špatné, ale i to, jak si myslí, že udělal vlastně správně.
Když jsem Zločin a trest četl poprvé, musel jsem se vždy chvíli zastavit a přemýšlet nad tím, co jsem právě přečetl. Hlavně ke konci knihy to bylo dosti obtížné, byl jsem celou dobu na Raskolnikově straně, ale pak jsem si to promítl do dnešního světa a byl jsem rád, že se nakonec sám přiznal. Určitě to není kniha, kterou si přečtete na jeden zátah. Díky ruským jménům a často špatně srozumitelným větám je to dílo, které chce svůj čas a místo. Celkově to nebylo špatné čtení a klidně bych si to přečetl znovu (samozřejmě s přeskočením jistých stránek). Vlastně by mě zajímalo, co by Raskolnikov udělal, kdyby nepotkal Soňu, která je věřící a vysoce morálně postavená žena.
O této knize naše učitelka říkala, že si ji máme přečíst, až budeme chtít spáchat sebevraždou. Kniha je velmi depresivní a co mě šokovalo nejvíc byl fakt, že i když došlo na trest, Raskolnikov si vůbec neuvědomuje, co udělal špatne. Lituje jen sám sebe. Nevím, zda se k této knize vrátím, jednou mi to asi stačilo.
Vrah Raskolnikov a bizarní scény plné zlitých figur, jako například pohřební hostina na počest alkoholika Marmeladova přejetého kočárem. Pozoruhodná sonda do lidské duše. Detaily všeho druhu, včetně popisu vzorku tapet, knoflíků v manžetách a dialogu lidí, kteří se v příběhu jen mihnou. Petrohrad, lesk a bída Ruska v 19. století je skvělým koloritem popisovaného zoufalství. Obdivuhodná kniha, výborný psychologický román, ačkoli se mi ten příběh vlastně hnusí, nepřišlo mi v něm ani jedno slovo zbytečné. Pro některé studenty asi náročné, ale na druhou stranu, chtěli studovat nebo ne?
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Kniha Zločin a trest je v
| Právě čtených | 115x |
| Přečtených | 4 128x |
| Čtenářské výzvě | 219x |
| Doporučených | 378x |
| Knihotéce | 1 054x |
| Chystám se číst | 1 378x |
| Chci si koupit | 252x |
| dalších seznamech | 59x |
(SPOILER) jestli to chápu správně, tak Svidrigajlov zabil svoji manželku, mozna vic lidi, následně vyrazil do Petrohradu na posledni tažení, s cílem se částečně očistit a pomoci co nejvíc lidem, nez si vezme život, zatímco Raskolnikov zabil, zachoval se jako slaboch, protože si nedokázal vzít zivot a naopak si nadělil druhou šanci na sibiři se sonou.. :D Ale i tak jsem s tim bláznem celkem soucitil, hlavne v posledni třetině knihy :) Perfektní psychologická analýza autora, rad bych nekdy probral Raskolnikova s nějakým psychiatriem, aby mi sdělil, jakymi vsemi chorobami trpel :))