Zločin a trest

11.03.2021

Nejdřív jsem chtěl napsat, že byl zločin si přát tuhle knihu a trestem ji čist :) Ale pokud člověk chce knížku o psychopatovi, maloměšťácích a široké ruské duši, tak je to správná volba.

07.03.2021

(SPOILER) Túto knihu je možné určiť premýšľavým skupinám ľudí, ktorí z nej vydolujú hlboké psychologické zvraty a myšlienkové pochody.

Kniha spadá do obdobia rastúceho liberalizmu, zvlášť medzi učencami a vyššie postavenou triedou. Nejde len o obraz Ruska, ktoré táto nová vlna zasiahla, ale vôbec vyspelého vtedajšieho sveta - Európy a Ameriky. Zavrhuje sa starý svet zo svojimi pravidlami, ku každej životnej otázke sa pristupuje s novým pohľadom.

Tak sa hlavný hrdina - Raskoľnikov - ocitá na okraji jedného i druhého sveta, pričom si vyberá ako učenec pokrok. A to nie hocijaký pokrok, lež si stavia pred oči otázku, či je možné zabiť človeka, ak pôjde o dobro spoločnosti? Sám si chce vyskúšať svoj vlastný model, kde sa vidí ako nadčlovek, ktorý musí obetovať iného človeka, aby napokon smrť bola prospešná iným a on zožal slávu. Raskoľnikov spácha vraždu na starej lichvárke, k čomu sa pridá ako bonus vražda ďalšej osoby, ktorá nešťastne vstupuje do deju. Tu prichádza na rad svedomie, ktoré ho dovádza do šialenosti, ako aj strach z odhalenia napriek tomu, že nemal pri vražde svedka.

Tak ho postupne začína dobiehať stará škola zákona a poriadku. Starý svet ktorým opovrhuje, si ho nachádza a presviedča ho, že svedomie a Božia norma, je postavená ďaleko vyššie, ako novátorské objavy rozumu.

Raskoľnikov naráža na dve ďalšie postavy, ktoré prezentujú starý a nový svet. Soňu, ktorá je vysoko morálnou osobou, milujúcou, veriacou ženou. Na druhej strane je tu pán Svidrigajlov, ktorý prezentuje nový liberálny svet postavený na voľnosti až zvrátenosti. Svidrigajlov končí presne podľa očakávaní, keď spácha samovraždu potom, ako odhaľuje hlavnému hrdinovi svoje zvrátené zmýšľanie a sexuálne harašenie.

Tak je ukázaná hlavnému hrdinovi cesta, kde by mohol skončiť, napriek svojej chytrosti, odhodlaniu a bezohľadnosti. K tomuto činu má veľmi blízko, keď stojí na brehu rieky a skúša do nej skočiť, keď jeho zločin je odhalený. Východiská sú dve - buď skončiť svoj život, alebo vypovedať o svojom zločine, nechať sa odsúdiť na Sibír do väzenia.

Napokon ho drží pri živote stará škola - Soňa. Ona sa presťahuje za ním na Sibír, kde ho neúnavne navštevuje, ale on je voči nej bezohľadný, pretože sa drží neprestajne svojich nových myšlienok pokroku a nepripúšťa si, že by mal byť ako Soňa. Dokonca ju nenávidí v istom zmysle, pretože sa domnieva, že mu bude kázať morálku, či dokonca hovoriť evanjelium, ktoré starý svet najviac reprezentuje.

Raskoľnikov sa viac a viac uzatvára do seba, až pokiaľ Soňa neochorie a on pochopí, čo všetko pre neho znamená, keď k nemu neprichádza. Ona je stelesnením starého poriadku, poctivosti, dobroty, lásky, vytrvalosti a vernosti. Tieto cnosti - tak smiešne pre hlavného hrdinu - objavujú aj ostatní väzni, keď ju spoznávajú pri vytrvalých Raskoľnikovových návštevách a vysoko si ju zamilujú.

Napokon si hlavný hrdina vyberá starý svet, pod tlakom lásky a dobroty od Soni. Nový svet mu prinášal len prízraky, strach, až šialenosť. Starý svet dáva človeku pokoj, bezúhonnosť, ticho.

Sám si vypýta na záver evanjelium, pretože chce byť ako Soňa, chce zmeniť myslenie, keď pochopil že nový smer končí katastrofou, ako skončil Svidrigajlov, ktorý si ešte pred smrťou pohladil temnú dušu, rozdaním svojho majetku chudobným rodinám, ako aj samotnej Soni, ktorá vďaka týmto peniazom udržuje svoj pobyt v blízkosti Raskoľnikovova.

Hlavný hrdina si napokon vybral čo uznal na lepšie, napriek tomu že musí vo väzení pobudnúť ešte 7 rokov. Ale ako píše autor - to už je iný príbeh, ktorým sa kniha nezaoberá.

Knihu jsem musela odložit, zdlouhavé úvahy mě nudily po celou četbu.

10.02.2021

Portrét ruské společnosti poloviny 19. století? Možná.

Okno do duše zchudlého studenta, který prožívá existenciální krizi? Snad.

Zločin? Určitě! Zločin, který spáchal každý učitel, který tuto knihu zařadil mezi povinnou (doporučenou) četbu. Skutečnost, že je i v roce 2021 možné ji nalézt na seznamech povinné četby, vypovídá o stavu našeho školství. Povinná četba nemá studenty nutit číst staré, dnes již značně zkostnatělé knihy, které označujeme za klasiku. Povinná četa by se měla snažit studenty povzbudit ke čtení a probudit v nich lásku k literatuře.

Nakonec jsem knihu dočetl, ale musel jsem se k tomu opravdu hodně dlouho nutit.

28.01.2021

Moc doporučuji.

25.01.2021

Nejdřív jsem začala číst jako e-knihu. Později jsem pod náporem jiných povinností koupila audio a doposlouchala převážnou část díla během 2 dnů (byla jsem tlačená nedostatkem času). Audio bylo dobře namluvené hereckými legendami, přesto podobný přístup nikomu nedoporučuju, alespoň s audiem nezačínat, koupit si ho spíš jako zpestření k už přečtenému. Namluvené dílo je kráceno a v tomhle případě to je na škodu. Zločin a trest je navíc dílo, které je potřeba číst v klasické papírové podobě, případně se vracet k některým pasážím, nechat je doznít, popřemýšlet nad nějakou myšlenkou, doslova si ho osahat a dát mu čas. Tohle je knížka, kde nejde jet na výkon (musím si to rychle přečíst k maturitě nebo protože to četli už skoro všichni v mém okolí). Zvolila jsem trochu nešťastný přístup k takhle složité, vícevrstevné látce.
Dostojevskému se tu podařil husarský kousek. Na skoro 600 stranách se nípe v narušené psychice vystresovaného člověka, zatíženého navíc pocitem viny, a značnou část děje zabírají myšlenkové pochody vraha, jeho sebeobhajoba, otázky: jít se udat-neudat, už to o mě asi stejně vědí - nebo netuší?, zkouší mě svými otázkami – nezkouší, co mám udělat? Je to okořeněné svéráznou filozofií, morálními otázkami a čtenáře to většinou baví a ještě uznale kýve hlavou. Komu ze spisovatelů se tohle podaří a kdo že si troufl s psychologickým románem vůbec začít? Tehdejší běžný život hl. chudých se tu sice popisuje, ale nehraje hlavní roli, je hlavně součástí souvislostí toho, proč se něco stalo, jak k tomu došlo, na základě jakého společenského a existenčního pozadí vznikla myšlenka a pak čin. Román klade plno otázek, všechny překryté duševním soubojem jednoho paranoidního zoufalce, jeho psych.rozkladem, zápasem, který se horečnatě, poloomámeně potácí mezi nepříjemnými stavy během bdění a hrůznými sny, když má odpočívat.
Necítím se na to nějak román rozebírat, na otázky jak se postavit k „lidské vši“ si musí odpovědět každý sám a každý si v tom může najít nebo ho může oslovit něco úplně jiného. Líbilo se mi připomenutí, které jsem někde četla, že mužský antihrdina není jen vrahem, je také dobrým bratrem, špatným synem, něčím přítelem atd. K tomu dodávám, že ani starou lichvářku, která se zdá jako společensky nedůležitá a nepřínosná, nejde zredukovat na jednu životní roli, kterou hraje a odmávnout to, že některé staré bytosti jsou prostě k ničemu (jak pro koho, i ona byla něčí sestrou, víme o ní proklatě málo informací, akorát že měla pochybnou morálku, pochybně nabyté peníze, které z úhlu mladého člověka nepotřebovala a nebyla sympatická, přesto se tím nedá omluvit její vražda a její činy může rozsoudit jedině Bůh, který do věcí vidí líp a tudíž soudí jinak než my).

Tuhle knihu miluji, dobře psychologicky popsané postavy

06.01.2021

Úžasný psychologický román s nesmírně promyšleným a až dojemným příběhem. Přečetla jsem podruhé a vždycky najdu věci, které donutí člověka zamýšlet se nad jeho vlastními motivy k různým činům.

15.12.2020

Rozsáhlá kniha, popisující duševní stav člověka, který svou nelehkou situaci řešil zločinem. On sám si to ani nepřipouštěl za zločin, ale k činu se přiznal. Trest přišel, ale nebyl na něj sám. Protože se seznámil s dcerou člověka, kterému kdysi pomohl a ona jej v této těžké situaci neopustila. Silou lásky byl odčiněn trest za nemorální čin.

15.12.2020

Ohavný zločin, vina a trest. Dostojevskij se v jednom ze svých nejoceňovanějších románů nezaměřil ani tak na příběh jako takový, ale celou svou bohatou spisovatelskou imaginaci obtiskl do profilů jednotlivých postav a zkoumání psychických pochodů, stavů a nálad, určujících jejich chování. V hledáčku nemá jen samotný zločin, ale i bídu doby a třídní společenské rozdíly. Román v některých partiích připomíná divadelní scénář, v němž plochy rozsáhlých dialogů a nekonečné monology posunují děj k další kapitole. Přestože za tragickou postavu je tu rozervaný a vzdorující Rodion Romanovič Raskolnikov, daleko osobnější a dalo by se říci i hlubší tragédie se odehrávají všude okolo něho. Ať už je to osud rodiny Marmaladových, především Soni Semjonovny, nebo posedlost Arkadije Ivanoviče Svidrigajlova - struny čtenářovy duše jsou rozechvívány daleko citelněji a rozhodněji právě těmito souběžnými liniemi. Je to Raskolnikův vzdor cítit vinu za svůj zločin, co ho do jisté míry odlidšťuje a vytváří vítaný kontrast k jeho blouznění a tápání. Dostojevskij vytěžil z tématu vše, co jen mohl a stvořil vpravdě znepokojující dílo, které odolává času.

12.11.2020

Hodně silné dílko, nikdy jsem to nečetla, krásně vykreslené všechny postavy, napínavé, ponuré, přemýšlíte, jak to vše dopadne, zkrátka dobré je si to přečíst, byť to není hitem v dnešních dnech ....

29.10.2020

Myslím, že Dostojevského lze bez obav postavit vedle Shakespeara, Zločin a trest je jeho stěžejní dílo. Kdyby to šlo, dal bych více hvězdiček, než 5.
Násilné porušťování jsme od r. 1948 odmítali, vše ruské bylo pro nás podvědomě špatné, tento pocit zesílil ještě po srpnu 1968. Měli jsme odpor i k ruskému jazyku, flákali jsme jeho studium z přesvědčení, podobně jako to měli naši dědové za 2.sv.v. s němčinou.
Přesto se dřívějšímu školství podařilo do mne napumpovat dostatek ruštiny na to, abych dokázal (se slovníkem) přelouskat tuto knihu v originále.
Byla to slast, které dnes již nejsem schopen, ruštinu už mám jen velmi pasivní.

29.09.2020

Ja budem citovať z doslovu Juraja Klauča (Tatran 1978):
"Dostojevskij vytvoril čosi, čím sa, povedané viacerými kritikmi, dotkol pekla i nebies..... vytvoril nezabudnuteľné obrazy ľudskej biedy, nešťastia a utrpenia. Sám si sformuloval svoju umeleckú i mysliteľskú úlohu, keď napísal, že zmyslom jeho tvorby je "hľadanie človeka v človeku". Vydal sa teda na púť za človekom a za jeho človečou podstatou a obnažil závratné hĺbky jeho duše. V človeku, v jeho najhlbšom a najskrytejšom vnútri, obnažil a objavil celý dovtedy neznámy vesmír".
A ešte: týmto románom Dostojevskij "zabúchal na brány večnosti".
Geniálny, neprekonateľný Dostojevskij.

27.09.2020

Klasiků mám plnou knihovnu. Nakupuji je průběžně celý život. Stará vydání nahrazuji těmi novými, pokud mám pocit, že to stojí za to. Hledám nové, modernější překlady. Momentálně je přezbrojuji do elektronické podoby. Jenom jediné nedělám – ty knihy zatím nečtu. Absurdní?

Literární klasika… Knihy a autoři, o kterých se člověk většinou učí ve škole. Které patří do onoho pomyslného literárního kánonu, jejž by měl literárně vzdělaný člověk znát a mít načtené. Já jsem nadšený čtenář. A k těmto dílům mám úctu. Vlastně před nimi cítím i určitou pokoru. Řadím si je do své knihovničky s tím, že si je jednou přečtu. Jednou, až budu dostatečně vzdělaný, abych je pochopil. Až budu dostatečně stár a plný zkušeností, abych si je vychutnal. A až nyní jsem pochopil, jakou vlastně celý život dělám chybu…

Čtenářství je značně individuální a individualistické. Je maximálně intimní. Těžko tak jdou vytvářet čtenářské modely, které by měly obecnou platnost. Ano, dělá se to. U nás se tomu dlouhodobě věnuje třeba Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu. Jeho knihy sleduji a čtu je rád. Měl jsem i tu čest s Jiřím posedět v útulné hospůdce a popovídat si nejen o čtení. Ostatně – už se těším na jeho novinku Kulturní vetřelec, kde oním vetřelcem je myšleno právě čtení… I přesto všechno si ale myslím, že jakákoliv snaha o objektivizaci čtení je marná… Ale proč o tom mudruji? Já byl přesvědčený, že tu takzvanou klasiku pochopím a užiji si jí na stará kolena. Teď, když čtu Dostojevského, se pomyslně buším do hlavy. Tohle by měl přeci číst člověk, dokud je mlád. Jak absurdní, že...

O knize není třeba mluvit. Její kvality jsou lety prověřené. Bavil mě celý ten ponurý Petrohrad, bavila mě ona pitoresknost, všechny ty pohnutky a nuance jednotlivých postav. Dostojevský je skvělý pozorovatel a skvělý interpret… Prostě… klasika…

13.09.2020

Tak za 1) tohle neni kniha pro deti

2) je nekolik rovin v kterych muzete knihu pochopit (ocenit)

Pro skolaka je to proste jen pribeh, dospely clovek v tom vidi mnohem vice.

No a pro psychology a filozofy je to P*RNO literatura.

Zaver: Tuto knihu doporucuji vsem kteri maji kus zivota za sebou.

Nectete tuto knihu moc mladi, nedocenite ji.

10.09.2020

Další takový múj rest z oblasti povinné četby a ještě jich určitě dost zbývá. Měl jsem tehdy na školách holt na starosti mnoho dúležitějších projektú, jako vymačkávání mazu ze svých beďarú. Sice bych možná v tom časovém presu nějakou mezeru našel, ale tehdy jsem řešil i hluboké filozofické otázky typu "múžu číst Dostojevskýho když Dostojevský neposlouchal metal? Tudíž nezastával ten správný světanázor". Nicméně už tehdy v té době vzdoru jsem pociťoval určitý respekt k někomu kdo vytvoří knihu na jejímž hřbetě bude napsáno F. M. Dostojevskij – Idiot.
Tahle kniha pro mě byla trochu překvapením, žil jsme v domnění, že je to o jakémsi z nouze spáchaném zločinu a následném sžírání výčitkami svědomí. A že je to v tomto směru tak unifikované, že se to dá aplikovat na většinu obdobných případú selhání lidského chování a že já jako čtenář nebudu mít problém empaticky nahlédnou do duše jiného člověka, pochopit jeho selhání i jeho následnou trýzeň. Jenže tahle kniha pracuje s docela odlišnou tezí. Představte si, že mezi vašim živořením v bídě a zářnou svobodnou budoucností, kdy budou vaše následné činy ku prospěchu celé společnosti, stojí jen jedna stará, hnusná a zlá bába. Nezabili byste ji? Zastavil by se snad takový Napoleon na počátku své kariéry, kdyby mu v cestě stála nutnost zavraždit jednu starou bábu? Takže Raskolnikov, hlavní hrdina našeho příběhu, je podivínský, uzavřený, nepříjemný, egocentrický magor, který tu bábu jebne do hlavy sekerou, ale místo toho aby ho užíralo svědomí, ho hlavně užírá následné zjištění, že není Napoleon. Nevím jestli úplně moudré vyzdvihovat psychologickou propracovanost tohoto díla. Jednak mi bylo záhadno, odkud se bere ta přátelskost a náklonnost ostatních postav k Raskolnikovi, protože jak k tomu potom přijdu když jsem rovněž podivínský, uzavřený, nepříjemný magor a žádné kamarády nemám, že. A potom na tuhle eh psychologii postav jde Dostojevský velmi často přes přímou řeč, což ve výsledku znamená, že po každém "dobrý den" následuje púlhodinový monolog. Jediná méněmluvná postava je onen nesympatický Raskolnikov. A to se ještě musím zmínit o tom, že každá postava tam má minimálně tři ruská jména a všechny je používá. Raskolnikov není jen Raskolnikov, ale nějakej Ivanovič Ratanovič Raskolnikov. Ale pozor jeho maminka, která má rovněž tři jména a každá postava příběhu ji oslovuje jinak, no tak ta našemu Raskolnikovi říká Roďo, aby toho jakože nebylo málo, tak ještě pár zdrobnělin. Uf.
Chtěl jsem přidat zajímavý úryvek z konce knihy, ale už teď to mám moc dlouhé a určitě si říkáte, von je chudák dneska zase nějakej nevypsanej. Takže příště děcka, příště. Teď už jen vyčúrat a spát.

23.08.2020

Zločin a trest je má absolutní srdcovka. Když jsem se měl učit na maturitu, raději jsem trávil čas u teto knihy. Pamatuji si nejvíc ten mix vrcholně nepříjemných pocitů a neschopnosti přestat číst. Doufám, že se jednou dostanu k tomu, přečíst si knihu znovu, nicméně už dlouhou dobu je to u me číslo jedna - z veškeré literatury, kterou jsem přečetl.

17.08.2020

Bol som naozaj milo prekvapený, ako ma toto dielo zaujalo hneď od prvej strany (s Besmi som sa trápil, až to bolo často hotové utrpenie). Opisy Raskoľnikovových duševných pochodov boli naprosto geniálne! Román je navyše plný zaujímavých, poučných a silných momentov, medzi inými napr. veľmi dobrý a presvedčivý opis života alkoholika, tiež list Raskoľnikovovej matky Pulcherije Raskoľnikovovej, ktorý je naozaj úžasný (a Duňa je skvelá!). Alebo názory socialistov v debate o zločine, o dvoch triedach ľudí, o svedomí a práve na zločin. Veľmi ma zaujala aj debata Petra Petroviča a Andreja Semionoviča o „pokroku“ (komúny, konkubinát...), ktorou Dostojevskij jednoducho a zároveň geniálne vykresľuje pokrokárske myslenie. Tam nádherne vidno, na akých (dnes už dobre ukrytých a vo všeobecnosti zabudnutých) ideových základoch stojí dnešná (už všadeprítomná, zato však umne maskovaná) neomarxistická ideológia a (umne zviditeľňovaná) „progresivistická“ agenda všetkých tých sociálnych inžinierov, ktorí nám tu kradmo zavádzajú ďalšiu totalitu.
A keďže v tomto románe Dostojevskij chtiac-nechtiac tak viditeľne zakopáva o korene súčasného šialenstva, aj tejto klasike možno predpovedať osud zakázaných kníh, alebo prinajmenšom tých cenzurovaných.

Mimochodom, toto bola prvá (a doposiaľ jediná) kniha, u ktorej som si musel napísať zoznam postáv.

15.08.2020

Člověk odkládá a odkládá, i když plánuje dlouho a pečlivě, že v okamžiku, kdy se s odhodláním stává čin, je zaskočen, jak lehké to bylo nakonec provést. A s jakým zápalem. Průběžně zjišťuje, že se nechal původně zaslepit vlastní zhoubnou teorií, která postupně v jeho vlastních očích bledne a stává se jen vybledlým stínem mysli, tolik zkoušené.

Proto mu tak dlouho trvalo se pustit do Dostojevského díla.