Zlaté rouno
Robert Graves
Řecká báje o Argovi a Argonautech, Orfeovi a jejich plavbě plné nebezpečí při hledání zlatého rouna, jež bylo zcizeno Diovi, nejvyššímu na Olympu.
Literatura světová , Romány , Mytologie
Vydáno: 1948 , Družstevní práce
Originální název:
The Golden Fleece , 1944
více info...
Přidat komentář
Gravese mám moc ráda. Pro nás, kteří jsme vyrostli na Starých řeckých bájí od Petišky, je to úplně jiný level (i když uznávám, že Petiška psal pro děti :-)). Když se člověk do řeckých mýtů pořádně ponoří, zjistí, že je vše spolu propojené a v podstatě všechny hlavní postavy jsou spolu příbuzní.
V tomto nepodarenom preklade bol Gravesov román Zlaté rúno vlastne sfalšovaný. Z dvoch častí, ktoré majú v anglickom origináli okolo tisíc strán, "vyrobil sa", doslova, jeden román, ktorého rozsah nie je ani polovica diela pôvodného. Niektoré kapitoly sa jednoducho vynechali, tie čo zostali sú pospájané vetami, ktoré R. G. nikdy nenapísal. Výsledok je úmerný použitej metóde. Vzniklo nielen mizerné a dokaličené "dielo" ale sfalšoval sa aj jeho vnútorný zmysel.
Román svým strohým stylem připomíná spíš literaturu faktu nežli román. Hlavní hrdinové jsou odvážní a chytří lidé, než mýtické bytosti a kladně hodnotím i popis osudů jednotlivých členů výpravy po návratu zpět. Ač se mi do doslovu už moc nechtělo, jsem rád, že jsem jej přečetl, autor zde vysvětluje své teorie a pohnutky k úpravám děje popřípadě postav, přece jen se tato výprava konala poměrně dávno tomu. Není to sice román, který díky napětí ani neodložíte, ale jsem rád, že jsem si ho přečetl, ač to trvalo celkem dlouho.
Kniha není tak barvitá, jako "Já Claudius", ale svým způsobem zesměšňuje patriarchát v podobě Dia. Čte se hezky a občas se k ní vrátím zpět.
Jasonova slavná dobrodružná cesta za posvátnou relikvií, která uměla magicky přivolat déšť i v parném létě, je mýtem starým tři tisíciletí a anglický romanopisec Robert Graves se rozhodl, že strhne legendě její mytickou roušku. Představuje nám Argonauty jako lidi z masa a kostí, kteří bojují s nástrahami neznámého světa, aby získali svou trofej. V jeho podání ožívají slavná jména Herkula, Médey, Orfea a dalších hrdinů řeckých bájí, kteří se vydávají za svým osudem. I přes urputnou Gravesovu snahu udělat z cesty Argonautů lidsky uvěřitelný příběh s nádechem dobrodružství, měl jsem problém se do jeho až příliš monotónního vyprávění začíst. Napřed nás zahltí plejádou králů, princů, vůdců, nymf, kněžek, ras a národů, že se v tom babylonském mumraji člověk hned zkraje ztratí. Když se z něj konečně vyloupne olympský pantheon a především hrdina Jason, takže věci začnou dávat smysl, vydáváme se na cestu, která více než dobrodružnou výpravu představuje krvavou cestu od jednoho obětování ke druhému: za přízeň, za úspěch, za provinění… cestu plnou lží a podvádění. Graves rozhodně neměl příliš šťastnou ruku ani v onom demytizování hrdinů, neboť z nich povětšinou udělal naivní prosťáčky, šejdíře, hlupáky či slaboduché hory svalů. A stále dokola, dokolečka jediný motiv, který byl ke konci už natolik obehraný, že praskal jak poškozená gramofonová deska.
Bohužel jsem se mockrát přistihla, že u knížky vypínám a nevím, co čtu, proto odkládám.
Je to taková alternativa ke klasickým, někdy až pohádkově podaným mýtům. Líbí se mi, že autor postavy polidštil - Jason není nedotknutelný hrdina, co všechno zvládne, Herkules je nadmíru silný, což je ale kompenzováno duševní omezeností... Místy mi to přišlo až karikující. Líbí se mi, že se autor vše snažil dát dohromady s určitými historickými poznatky, hledal vysvětlení a reálné podklady pro to, co možná jen z nedostatku povědomí, nepochopení významu piktogramů či překroucení skutečnosti předáváním ústní formou dnes chápeme jako mýtus - něco, co se nemohlo stát. Ale ono se to možná stalo. A když si přečtete tuhle knížku, odmyslíte si kouzla a zázraky, které Graves neváhal zapracovat, uvěříte, že to tak mohlo být - chce to jen přistoupit na způsob myšlení a chápání lidí, pro něž bylo vše nevysvětlitelné božské a nadpřirozené, a proto podřizovali veškeré své počínání víře. Vskutku zajímavé dílo :-)
Dobrý, až na to, že moc dlouhý. Kniha co má 33 hlavních hrdinů, které si ani nezapamatujete jménem a asi 1000 vedlejších není tak úplně ono. Dobrá byla především ze začátku, Strhující výměna matriarchátu za patriarchát. Bezvadný vztah k bohům. Někoho zabiju- nebylo to úplně fér, na místě oběti bych byl naštvanej. ale žádný svědomí - to bůh nebo duch se zlobí. Tak obětuju býky a berany. Usmířím ducha a boha. A jestli mě duch pořád pronásleduje, znamení to, že jsme špatně provedli rituál taka znova. Nebo- po hlavě mě vezme kus prna- aha to ten chlápek , co jsem ho zabil před lety , si mě konečně našel.
Jak do děje vstoupila Medea, už mě to bohužel moc nebavilo. Ale jesti vám nevadí tisíce jmen lidí a národů, a tisíce obětí na usmíření v jedné knize, tak proč ne. Každopádně seznam postav by se hodil víc, než kde jinde.
Spousty hrdinů a bohů, plno legrace a zabíjení jako běžná součást života:
"Herkules zabil asi šest Kentaurů, řekl Hylas. Ten člověk ho chtěl zadržet, aby nevyhubil celý kmen, ale vběhl do dráhy jednoho z jeho šípů. Umíte si představit, jak byl Herkules zdrcen lítostí. Musel jsem ho ukonejšit novým džbánem vína. Nazýval Cheirona "ten muž" , aby nepřivolal jeho ducha."
Autor připojil i parádní doslov, kde podrobně analyzuje, jak vznikala dnešní podoba pověsti. kudy mohli Argonauti plout, jak lze vysvětlit božské úkazy a co mohlo být Rounem.
Parádní vyprávění o výpravě do Kolchidy. Starodávní hrdinové bez pozlátka, přiblblý Hérakles, co hází ohlodanými kostmi po vlaštovkách, prostě dokonale zvládnuté "přestrojení" starobylé legendy do střízlivých šatů moderní literatury. Robert Graves je borec.
Z knihy mi utkvělo v hlavě pár dojmů, ale netuším, jestli je to autorova představa, nebo to tak skutečně bylo, nicméně jsou to pro mě zajímavé náhledy. Obyvatelé tehdejšího světa se mi představili jako ti, kteří si sami bohy vytvářeli, ale nedělalo jim velké potíže sobě "nadřazené" představy zas podle svých potřeb obelstít. Svoje vlastní přání zvláštními cestami logiky přenášeli na své bohy, aby je požadovali po nich samotných. Nad nepřáteli vítězili rozumem, někdy však mi to přišlo spíš jako vítězství vyčůranosti nad naivitou.
Souběžně s knihou jsem četl studii o vývoji lidského mozku a jeho rozdělení na více komor, a v příběhu mi to dávalo smysl.
Graves nikam nespěchá a vychutnává si mýtus do posledního doušku. Přeloženo v krásné, vysoké češtině s hojnými přechodníky, archaismy apod. Kéž bych se někdy odhodlal si knihu znova přečíst - stojí to za to. Pro milovníky řecké mytologie nezbytnost.
Jedna z knih typu "jak to bylo doopravdy", nebo aspoň jak si autor představuje, že by to mohlo být.
Štítky knihy
báje starověké Řecko Argonauti historické romány řecké báje
Autorovy další knížky
| 2006 |  Já, Claudius |
| 2004 | Řecké mýty |
| 1972 | Claudius bůh a jeho žena Messalina |
| 1948 | Zlaté rouno |
| 1948 | Hrabě Belisarius |
Kniha Zlaté rouno je v
| Přečtených | 81x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 119x |
| Chystám se číst | 33x |
| Chci si koupit | 7x |
| dalších seznamech | 2x |
řecké mýty sebrané dohromady a jakoby vyprávěné o pár generací později podle vyprávění pamětníků, s tím, že vypravěč o existenci bohů a heroů nepochybuje.
bohové, heroové i argonauti jsou jako lidé - hloupí, ješitní, chamtiví, úskoční, Iáson je domýšlivý hejsek, Herkules je tupé hovado a tak dále
na počest jednoho z argonautů každé velikonoce vyplácím děvčata "rukou Idovou" a pomlázku nosím jen jako odznak.