Zlá babička

Tak tohle bylo něco... Krásný příběh silné ženy v těžké době.

Pěkně napsaný, i když velmi smutný příběh ze života jedné ženy z jižních Čech. "Zlá babička" je napsaná bez příkras, takový je i život. Někdo má život plný veselých, příjemných událostí, jednou za čas ho potká něco těžšího. A někdo to má přesně naopak, život mu nakládá a nakládá, až ten člověk zahořkne.
Knihu rozhodně doporučuji k přečtení, stojí za to.

Zlá babička se na první pohled může jevit jako rodinná sága o „tvrdé“ ženě, kterou vnoučata znají jen jako rodinou neoblíbenou příbuznou. Ale pod povrchem se skrývá hlubší vyprávění o osudu, který nebyl jednoduchý.
Kniha nenabízí něco přehnaně dramatického. Zlá babička není žádná pohádka o přísné ženě s vařečkou v ruce, ale příběh ženy, která prostě žila, jak musela. Doba jí moc možností nedávala – války, chudoba, ztráty, dřina. A tak z ní nakonec byla ta „zlá“.
Vyprávění je civilní, čitelné, přirozené. Je z něj cítit, že autorka psala o něčem, co zná. Vyprávění stojí na rodinné historii z manželovy rodiny.
Byla to kniha, kterou jsem nechtěla odložit. Naštěstí je edice Tvář příjemná svým obsahem i rozsahem a přečteno je za jeden večer.

No ano, tak to bylo. Je to vlastně taková charakteristika života žen na jihočeském venkově pár generací nazpět, která se ovšem odráží až do současnosti a leckterá žena bojuje s následky vztahů ve své dávné rodině dodnes. Jenže jak jinak se mělo žít? Život byl tehdy těžký všude. Dnes je náročný zase jinak, ale postavení a možnosti žen jsou naštěstí úplně jinde. Moc pěkně napsáno.

Na konci jsem brečela jako poprvé u Titaniku.
Ta doba taková byla,co vím z vyprávění a částečně i žití holky z vesnice.Spojovaly se hlavně těžce vydřené majetky a kdo vyčníval třeba jako Jan,na toho se dívalo zpatra.
Marii jsem dokázala pochopit.Chtela mít kus něčeho svýho,ale pořád byl někdo přednější.Zůstala jen vnitřní bolest,pocit zmaru a až možná někde tam na konci smíření....

Moc se mi kniha líbila. Nikdo se zlý nenarodí, každého utváří sám život. A někomu naloží hodně...

Nebylo to špatné. Ale na 5 hvězd to dle mého názoru není. 80%

Takové rychlé vypravování bez příkras.

Po dlouhé době knížka, kterou jsem doslova zhtla a která mě totálně dostala... Všichni, kdo tvrdili, že se mi bude líbit, měli pravdu...

Na Marii se vzpomíná jako na zlou babičku, zapšklou, uzavřenou, necitelnou, tvrdou, nesoucitnou... Jenže ona taková vždycky samozřejmě nebyla... Jak to všechno bylo, se dozvídáme z rozsáhlé rodinné kroniky z malé vesnice v jižních Čechách...

Celou knihu prostupuje velké téma odpuštění: dá se opravdu odpustit všechno? A má se odpustit všechno? Jak přísní mají být rodiče na děti? Co všechno se dá v manželství snést?

"Víš, Kristino, Marii život ukazoval pořád jen zlou tvář. A když se jí náhodou v životě mihlo někdy něco pěkného, ani tomu už nevěřila. Ona si navykla očekávat jen to špatné. Ona už nic pěkného neumí vidět. Je poctivá a přímá, to nemůžeš popřít. A chce spravedlnost. Ale chce to tak moc, že ztratila cit." (str. 245)

Kniha je krásná i graficky, jak jsme na to u edice Tvář zvyklí...

Hodnocení: 5 * z 5 *

Tak bolavý příběh... Je mi těžko a smutno, slzy se mi tlačí do očí. Jak lehce mohou druzí, i ti vlastní, člověka mít za zlého, jak snadno může být člověk odsouzený a nepochopený...

To byla hodně citlivá a smutná knížka, moc by mě zajímal osud dalších členů rodiny.

Je vůbec k podivu, že někdo s takovým osudem je zlý? Možná jo možná ne. Mě však Marie zlá nepřišla. Život ji těžce nadělil, mnoho zastání neměla a že se k tomu postavila jak postavila, není zlé. Moc hezký příběh, který díky krátkým kapitolám utíkal snad zbytečně rychle. Ráda knihu doporučím dále :-)

Nemohla jsem se odtrhnout, jak je kniha napsána poutavě a s jakou přirozeností a opravdovostí. Jsem autorce velmi vděčná za zpracování takového tématu. V životě už jsem "pár Marií" potkala a nutno podotknou hodně jsem se nad těmito ženami napřemýšlela, ale až s věkem mi docházelo, že žádná z nich ve skutečnosti nebyla opravdově zlá, jen všechny byly v životě nešťastné a zklamané a neuměly se s tím vypořádat jinak. Kniha krásně připomíná, že nad ničím a nad nikým by člověk neměl vynášet rychlé soudy, ale musí vzít v potaz různé úhly pohledu a okolnosti.

Všichni o ní říkali, že je zlá. Byla opravdu tak zlá? Nebo je v tom něco víc?
Nikdo není zlý jen tak. Většinou je to proto, že se mu něco zlého stalo a tady se toho nabalilo tolik, že ta koule zlosti semlela všechno.
Příběh mě vtáhl hned od začátku. Dostáváme se do historie, kde babička byla malá holčička, kterou jsem litovala. Na tenkou knihu obsahuje dost. Občas jsem měla problém se orientovat, kdo všechno se komu narodil, kdo zemřel a když jsem si myšlenky utřídila připlula další generační vlna.
Příběh je vyprávěn velmi reálně. Četl se mi pěkně a stránky ubíhaly pod rukama skoro sami.
Na konci vše dává smysl.

Mám moc ráda knihy, které sledují nelehké osudy žen.
Marie neměla lehký život a tak se z mladé Marušky plné ideálů postupně stane zatrpklá a nešťastná žena. Byla pracovitá, celý život dřela, starala se o svého muže a děti, snášela předsudky okolí kvůli zločinu svého otce a přesto se jí nikdy nedostalo zadostiúčinění. Je zklamaná životem, manželem, dětmi. Sama udělala spoustu chyb, nedokázala odpustit, ale zlá určitě nebyla. Já měla Marii ráda a docela jsem jí rozuměla, přestože ne vždy jsem s ní souhlasila. Paní Kůtové děkuji a budu vyhlížet, jestli napíše další knihu pro dospělé.

Nádherná bolavá kniha, díky které si máme možnost uvědomit, že to, co člověka formuje jako osobnost, mu může hluboko v nitru dlouhodobě působit bolest a trápení. Jako krápník pak pomalu, kapku po kapce, roste a sílí neporozumění se světem a zdánlivá zlá povaha. Ale já měla Marii moc ráda. Rozuměla jsem jí. Objala bych ji. Možná by se tím špička krápníku trochu otupila.

Zlá babička je kniha, kterou opravdu přečtete na jeden nádech. Jakmile se do ní začtete, neexistuje cesta zpět. Úplně jí propadnete! A navíc je nádherně zpracovaná. Ilustrace, barevné stránky, celkové provedení… je radost mít ji v ruce.

Postavy i celý příběh působí tak skutečně, že máte pocit, jako byste stáli přímo vedle nich. Díváte se na jejich osudy zblízka, slyšíte jejich rozhovory, cítíte jejich bolest i sílu. A i když je děj zasazen na přelom 19. a 20. století, spousta věcí je až překvapivě aktuální. Některé lidské povahy se prostě nemění.

Nejtěžší pro mě bylo číst o osudech žen. Sjednaná manželství, podřízenost mužům. Ať už to byli otcové, manželé nebo synové, a minimum možnosti rozhodovat o vlastním životě. Zůstávala jim péče o děti a domácnost, nic víc. Muži v příběhu rozhodně nejsou vykreslení lichotivě. Casto hrubiáni, výpitkové, karbaníci, záletníci, a přesto se považují za pány tvorstva.

Ditta Kůtová nádherně zachytila atmosféru nelehkých časů. Nemoci tehdy braly životy bez slitování – neštovice, zápal plic… choroby, které dnes většinou zvládneme, tehdy znamenaly smrt. A uprostřed toho všeho se odehrává vlastně úplně jednoduchý příběh jedné rodiny. Příběh o dívce z českého venkova, z níž vyroste žena, které začnou říkat „zlá babička“.

Je to prosté, a přitom neuvěřitelně silné. Ukazuje, jak se po generace dědí vina, jak stačí, aby někdo z rodu udělal chybu, a jeho potomci si navždy nesou nálepku „těch špatných“.

Hlavní hrdinka Marie, ta „zlá babička“, mi byla neuvěřitelně blízká. Přímá, poctivá, zodpovědná a spravedlivá. Jen chtěla, aby věci byly fér, a právě za to sklízela bídu. Mluvila mi z duše.

Zlá babička je silný příběh. O ženách, které nesly těžké břímě. O časech, které nebyly laskavé. A o tom, že mnohdy neuděláte nic špatného a svět vám stejně nalepí špatnou pověst.

Moc pěkný a smutný příběh.
Člověka formuje zase jiný člověk a taky zkušenosti.

Román o ženě,která žila v težké době , chudobě a stíhaly ji rány osudu. Zatrpkla a nemohla odpustit křivdy,které na ní spáchaly její bližní.