Žízeň po životě

kniha od:

Nahrávám...

Komentáře (124)

Kniha Žízeň po životě

HerrPilot
15. srpna

V životě čtenáře jsou knihy a knihy. Jedny člověk přečte, poškrábe se na vnitřní horní straně stehen, a jediné, na co si z nich (těch knih) vzpomene je fakt, že zahrnovaly stoletého Forresta Gumpa a tvářilo se to jako humoristická literatura.
No a pak jsou knížky, které jeden nezapomene ani po tom, co nad ním kněz vyřkne „prach k prachu a popel k popelu“. Solaris, Kmotr, Komu zvoní hrana, 2001, Pán prstenů, Vítr ve vrbách, Na západní frontě klid, Stopařův průvodce, Jak jsem vyhrál válku, a teď i Žízeň po životě.
Autor mezi obálku vkládá portrét těžce zvladatelného člověka, který (dle knihy) měl náběh na stalkerství, nechal se vyživovat mladším bratrem, hrál si na Mesiáše mezi horníky, skoro přizabil spolupracovníka, odřízl si ucho (část levého, a nikoliv pravé, jak praví kniha), způsobil poprask v rodině pomenším nátlakem na sestřenici, a obrátil proti sobě celou vesnici.
Byť kniha líčí všechny zmíněné peripetie, hlavní a tou nejkrásnější složkou je ona žízeň, kterou Stone líčí zevrubně a vskutku vášnivě od prvních hrubých skic horníků, přes Hvězdnou noc až po Kostel v Auvers a Vrány nad obilným polem. (Tady by mne docela zajímalo, kolik na té knize –vzdor autorově poznámce– bylo pravdy, tedy především pokud se jedná o veřejnosti méně známé etapy jeho života)

Autorův čtivý styl oživuje dávno zemřelé stejně podivuhodným způsobem, jak to dělá třeba Šulc ve Dvou proti říši. Co mi kapku vadilo (a za co bych srazil min. půl *, kdyby kniha nebyla TAK dobrá) byl často přepjatý (nebo snad upjatý) styl, zvláště dialogů. S Vincentem jsem sice na korbel nechodil, ale nechce se mi věřit, že by mluvil jako tiskový mluvčí ministerstva školství... Ale ani to nic nemění na skutečnosti, že kapitolu s Vincentovou smrtí a pohřbem jsem musel číst na několikrát.
Dalším mínusem (u vydání od BB artu) jsou překlepy. Nejsou sice časté jako Vincentův hlad, ale přes oči čtenáře praští, ne že ne...

Kol a kolem se jedná o dosti silnou a vášnivou knihu, které prostě míň než 5 nočních * dát fakt nemůžu.

P.S. Pro milovníky Vincenta mohu doporučit snímek S láskou Vincent, na kterém se valnou měrou podíleli naši severní sousedé, nebo kulervoucí díl Vincent a Doctor z britského seriálu Doctor Who.

Pebra
30. května

Na druhou stranu obdivuju i jeho bratra.


kramver
03. května

Kdybych věřila v Boha, pak bych uvěřila tomu, že se rozhodl nechat tu lidstvu velké umělecké dílo plné energie, napětí, emocí a neskutečných barev. Jeho oko padlo do Holandska na jednoho zrzavého chlapíka. Ukázal mu, co je bída, utrpení, víra, bolest z odmítnutí, nenaplněná touha po lásce a přijmutí a obrovská osamělost. Trochu s ním ještě zakvrdlal, aby si to v něm sedlo a pak mu dal štětce a horečnatou touhu to všechno vyjádřit na plátno. Pár let z něj všechno ve zběsilém tempu ždímal. Spolu s přibývajícími obrazy ubývalo sil, fyzických i duševních. Až se medium zcela vyčerpalo, splnilo úkol a už nebylo potřeba. Zrzavý chlapík splnil boží záměr bez nároku na vlastní život či poklidné stáří. Budiž mu zadostiučiněním, že žije dál a vždycky bude žít v díle, které má sílu promlouvat k dalším a dalším generacím.

Chesterton
22. dubna

Na jedné straně dost obtížná povaha a na druhé misce vah jeho soucitnost s chudými a stradajícími. K tomu obrovská touha až umanutost jít si za svým.

S vědomím všeobecně známého závěru života tohoto fenomenálního malíře jsou už první stránky plastickou mapou povrchu i hlubin jeho duše.
Celé je to taková impresionistická literatura. Drobné tahy stovkami a tisíci jemných citlivých slůvek tvoří nádherný obraz doby i možného malířova smýšlení.

Román si zaslouží plný počet hvězd stejně jako Vincentův bratr Theo. Ovšem hodnocení zde nejsou jen objektivní, ale zahrnují i osobní pocity. Proto ubírám o jednu hvězdu víc než alef - pro mě to byla občas dost námaha vrátit se k příběhu s chutí. Asi ta sebedestrukce a krutě klopotná cesta životem mi ubírala chuť číst? Nekutečně bolestná a za mě i kontroverzní cesta ke slávě!
3/5

Česneksmedem
21. dubna

Databáze má milovaná, slyš bolest mou. Psát komentář po alef je stejná sebedestrukce, jakou trpěl fan choch (tak prý se to vyslovuje v nizozemštině). Na druhou stranu musím přiznat, že smekám před oběma.
Až když čtete tuto knihu, uvědomíte si, jaká to byla obrovsky silná generace malířů. Fakt síla. A to platí i o této knize. Vše ostatní si přečtete u alef. Knihu samozřejmě doporučuji!!!!!

tonysojka
02. dubna

Malířství a umění moc nerozumím, k přečtení mě přivedly zdejší vysoká hodnocení a matná vzpomínka na film, který jsem kdysi dávno v mládí viděl.
Román velmi pěkně, citlivě a poutavě vypráví o životě Van Gogha a jeho tvorbě.
Nejvíce se mi líbily části kdy Van Gogh pracoval jako kazatel v hornické oblasti, nebo žil s Christinou anebo jak se scházel a diskutoval s impresionisty.
Jeho bratr Theo, který jej celý život podporoval, by zasloužil korunu slávy.
Skvělé a kvalitní dílo.

Bi123
10. března

Na jeho obrazy už se nebudu dívat nikdy stejně. Vincent byl osobnost ve všech ohledech přerůstající svou dobu. Geniální.

alef
07. dubna

Měl pronikavý zrak a kreslířskou ruku a téměř neskutečný talent pro sebedestrukci! Skrze studium těch nejchudších a nejubožejších se dostal až k dřeni života, aby tam našel svůj talent, sám se přitom potácejíc na hranici prostého přežití pracoval do úplného vyčerpání, a teprve potom, ne dřív, až na úplném dně, v té nejhlubší tmě, mohl začít objevovat – světlo!
„Upřeně se dívá na svá plátna … Panebože, jsou tak tmavá a ponurá.“
Skrze ně ale vyrostl van Gogh – malíř, který maluje tak, jak nikdo jiný na světě!
Malíř, který se zformoval po svém … „jsou to tvoje imprese, jsou hrubé, jsou nedokonalé a přefiltrované tvou osobností.“
Tohle všechno totiž znamená, být impresionistou.
Impresionismus Vincent právě objevil, a tak ho můžete potkat ve společnosti zvučných jmen a věčných lůzrů, stejných, jako je ON. Právě slaví, s lahví šampaňského a litry absintu, na který nemají … „Vincente, slavíme dnešní veliký den, kdy se Paříž sešla s Vincentem van Goghem!“ Toulouse – Lautrec, ten mrňavý flamendr právě volá „většina lidí mě má za blázna, že maluju tanečnice, klauny a děvky. Ale právě u nich člověk najde výrazný charakter.“
A jsou tu další, Degas, Celnik-Rousseau, Cezánne, většina z nich bez peněz, živíce se jen svou vášní … „jejich obrazy se nepodobaly ničemu, co kdy viděl … ty tam byly všechny detaily“.
Dívejte se pozorně „na ty lomené barvy … tyhle obrazy se nespoutaně opájely sluncem, světlem, vzduchem a kypícím životem“. Je v nich totiž všechna zralá barevnost léta, tady je Monet, Manet a Gauguin, a jejich práce štětcem, která se nestydí – vidět! … každý tah!
Zapálené hledání pravdy – podstaty věcí.

Teprve setkáním s impresionisty může Vincent objevit světlo, vzduch a slunce. A to ho naprosto pohltí, je to až zoufalé hledání … „byl pouhý mechanismus, malující automat, do něhož se nalilo jídlo, pití a barvy a večer z něho vypadl obraz“ … do úplného vyčerpání.
K životu mu stačilo málo … „byla to ubohá místnost s hliněnou podlahou, ale Vincent v ní našel jakýsi klid a krásu a snažil se to zachytit na plátně“.
Klid ovšem potřeboval, celý svůj osamělý život se míjel s láskou, trpěl, zarputile vstával a urputně bojoval, tvrdohlavě nevyzpytatelný, dětsky naivní, a stále pátrající, po tom, „co v pomíjivosti nepomíjí“!
Ubohý pošetilec!

Pro impresionisty mám slabost, navíc mě van Goghův příběh zajímá, jen těžko totiž u někoho dalšího najdete krkolomnější životní cestu, zvlášť když si ji sám sobě dost často brázdíte krkolomnými pády, abyste se pak na chvíli vzepjali a vzpamatovali, abyste pak vydrželi další drásající pád na ústa, to všechno za jediným cílem – najít v sobě talent! V případě van Gogha to znamená trpět a nestěžovat si a stále jen „téměř vyhrávat“! … až do úplného konce, kdy už to nešlo snést!

Stone vypráví Vincentův životní příběh hodně podrobně, a přitom je to vyprávění v podstatě velmi prosté, takže se čte velmi lehce. Je vlastně stejné jako van Goghův život - rozehraný do detailů, působivá show, jako studie posedlostí – Vincentovy velmi složité povahy …
… neschopný žít, všehoschopný se štětcem v ruce, … nepřehlédnutelný pobuda, všemi zapomenutý (až na bratra Thea) nešťastný malíř, … nerozhodný v životě, umanutý v tvorbě.
A stále jen hledající vášeň … na plátně i v životě. Toužící a soužící se … odevzdaný v životě, nevzdávající se v touze malovat!
Bouře protikladů!
Divous, pruďas i beránek a taky, beznadějný budižkničemu.

Bylo to téměř bolestné čtení, ovšem porovnám-li s Feuchtwangerovým Goyou, nebo Schulzovým Michelangelem (Kámen a bolest), jejichž vyprávění mě naprosto pohltilo a já mu propadla od prvních řádků, nemůžu jinak než jednu * ubrat.
A tak 4* za neskutečně dojímavý, prostě vyprávěný a jen opravdu o malinko méně působivý příběh.

Zbývá jediná otázka: Proč to všechno, Vincente?
„Pro úspěch? To už ho dávno přešlo. Maloval, protože musel!“

1