Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
1911
453
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Už v předchozích knihách nám Karin Lednická ukázala, že je PANÍ SPISOVATELKA, že ve svých příbězích odvádí neskutečnou mravenčí a poctivou práci. Při studiu v archivech, při pročítání dobových kronik i při umění naslouchat pamětníkům.
V zatím dvou dokončených dílech zamýšlené trilogie Šikmý kostel i teď nově, v Životicích, se jí povedlo odkrýt, troufnu si říci, pro mnohé bílé místo novodobých dějin. Ve školních osnovách se toto nevyskytovalo, či bylo bráno tak, jak se to zrovna hodilo „těm nahoře...“ a o to více mi přijde tato kniha záslužná.
Příběh Životic je rozkročen do období od r. 1941 a sahá až do let poválečných, kdy zůstali ti, kteří přežili, ti, kteří se museli vypořádávat s nastalou situací i s nástupem nového, ne o nic méně krutého režimu.
Musím říci, že mně hodně pomohlo k celkovému pochopení přečtení obou dílů Šikmého kostela, kde se čtenáři dostane širšího vhledu do poměrů i celkové politické atmosféry tohoto regionu. Protože, jak je psáno v knize: „ Během války zde panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu....“
Velmi mi sedla i forma vyprávění, kdy fakta střídají zbeletrizované pasáže ze všedního života obyvatel Životic, doplněná o bohatou obrazovou přílohu. To vše do sebe geniálně zapadá a utváří tak krutě reálný obraz jedné (po)zapomenuté tragédie. A je velmi dobře, že díky této neobyčejné knize se dostala opět na světlo a lidé si ji mohou připomenout či ji vůbec poznat.
Doporučuji vřele!
Za mě,pěkné čtení,zajímavé-muselo dát práci vše vyhledat a pátrat po minulosti.Určitě stojí za přečtení,protože na takové příběhy by se nemělo zapomínat.
Lidi, já to málem nedala! Já, která miluju krváky a knížky s osvětimskou tématikou! Ale jako fakt, události ze 6. srpna 1944 jsem si musela dávkovat, jinak bych to snad nevydýchala!
Na začátku knihy jsem si říkala, že by se mi hodilo románové zpracování, kdy bych si mohla jednotlivé aktéry spojit s nějakým bližším popisem, příběhem, dost jsem se ztrácela a kolikrát jsem musela listovat zpět, kde jsem některé jméno četla poprvé, v jaké souvislosti. Ale jak jsem se propracovala k tomu hlavnímu, totiž k srpnu, byla jsem opravdu ráda, že to není román. Nedal by tomu tu hloubku. Takhle to bylo tak drsné, tak brutální, tak realistické, že žádný román by to nevystihl.
A malá poznámka na konec. Magwitz nemagwitz, pro mě největším parchantem je a bude Sattler.
Jednoduše popsaný, syrový a drsný příběh. Jen v postavách jsem se trochu ztrácela.
Když měla vyjí nová kniha Karin Lednické, moc jsem se těšil na zajímavý a propracovaný příběh. Ten Lednická čtenářům nabízí, ale ne v takovém stylu, na který jsme zvyklí.
Zmiňovaný styl, tj. střídán příběhu s faktografickými dokumenty se v dnešní literatuře objevuje čím dál častěji, bohužel si nejsem jistý, zda mi to jako čtenáři vyhovuje.
Časté odbočky od příběhu, retardace děje vedly k tomu, že jsem se občas v postavách ztrácel a že jsem neudržel tu "napínavou nit" příběhu.
Autorka dokázala s citem podat naturalistické scény nacistických zvěrstev a obdivuhodně se snažila nahlížet do nitra svých postav.
Čtenář si musel pokládat otázku, jak to že tohle svět dopustil.
Přesto si myslím, že Lednická odvedla zajímavý kus práce.
Snad brzy dopíše třetí díl Šikmého kostela!
Před přečtením této knihy jsem o Životicích nevěděla, ani že se tam stala taková tragédie. O těchto menších vesnicích a jak to měly během války se obecně asi moc nepíše nebo nemluví. Karin Lednická příběh Životic popsala do své knížky a opravdu musím říct, že skvěle, čtivě, stručně, ale bylo tam vše, co čtenář potřebuje znát o tragédii, jak to bylo před ní, během ní a po ní. Jsou tam i fotky, což jen knížku vytrhne z klasického popisu a člověk má tak možnost vidět obyvatelé Životic, vesnici jako takovou a další zajímavosti. Při čtení ohledně tragédie jsem občas nechápala, jak mohli být Němci tak krutí, bezcitní, zlí a posedlostí vraždit hlavně nevinné jen tím, že nebyli Němci anebo měli kontakt s partyzány anebo (jako v případě Životic) jen "chutí po krvi". Dávám 5*, protože knížka byla prostě super, i když tragédie pěkná nebyla.
Kniha se mi líbila. Od autorky jsem četla již knihu Šikmý kostel a pro srovnání musím říct, že Šikmý kostel se mi líbil víc. Nicméně jsem ráda, že jsrm si přečetla i Životice a určitě si přečtu i další knihy.
Malinko jsem se ztrácela v tom množství jmen, ale díky fotografiím jsem se neztratila úplně.
Události a osudy lidí během války je potřeba si neustále připomínat. Jsem překvapená, že pomníky obětí jsou ohroženy nějakou výstavbou silnic.
Nesmí se zapomínat na minulost. Kniha by si rozhodně zasloužila zařadit mezi povinnou četbu. I filmové citlivé zpracování by mohlo pomoct nezapomenout na tuto tragédi. O druhé světové válce mám načteno poměrně dost, ale vždy mě ta míra nenávisti, utrpení a zloby dostane.
Nikdy mě nepřestane udivovat čeho byli nacisté, ale i běžní lidé všeho schopní. Příběhy z Lidic a Ležáků známe všichni, ale je třeba si připomenout, že takových vesnic bylo víc. Ledecká podrobně popsala životy lidí podložené fakty, historickými záznamy a svědectvím.
Skvěle napsáno, jen se to těžko četlo.
Líbí se mi, jakým stylem byla kniha napsána…hodně faktů, je taková syrová, cíleně nedojímá k pláči, nicméně mráz po těle a stažené hrdlo z těch hrůz jsem měla po celou dobu čtení. Do toho krátké příběhy daných postav atmosféru a celý příběh umocňují. Děsivý příběh, člověku se prostě nechce věřit, že se to opravdu stalo. Ale děkuji za tyto knihy a prosím zavést do škol v rámci výuky, je třeba si připomínat zla, co byly v minulosti napáchány a poučit se z nich a hlavně nenechat oběti upadnout v zapomění
No bylo to nelehké smutné čtení. Styl psaní byl zvolen dobře, četlo se to dobře, spojení krátkých příběhů s historickými fakty dal čtenáři možnost víc proniknout do této tragédie, a uvědomit si, že se to opravdu stalo.
Autorka nám v této knize netradičním spojením beletrie a dokumentu předkládá události roku 1944 v obci Životice směřující k nepříliš vydařené akci partyzánů a především pak následné brutální odvetě gestapa, která měla dopad na celou vesnici i okolí.. Kniha je protkána fotografiemi a kopiemi dokumentů, což její poselství zintenzivňuje. Nelehké čtení o těžké době....
Výborná kniha. Forma krátkých příběhů dle vzpomínek doplněná fakty mi vyhovala a četla se jedním dechem.
Kniha připomínající tragédii jedné české vesnice za druhé světové války. Všichni jsme již slyšeli o Lidicích a Ležácích. Učí se o tom ve škole, probíhají každoroční osvěty, píšou se knihy a točí filmy….. o Životicích jsem ale prvně slyšela až nyní s ohledem na propíranou knihu Karin Lednické. Je smutné, že některým historickým událostem se dostává velkého mediálního prostoru a některým naopak skoro žádného.
Kniha je sepsána velmi zajímavým a čtivým stylem. Krátké příběhové pasáže, které jsou zrekonstruovány dle vyprávění přeživších, střídají části dokumentárního charakteru, kde nám autorka vysvětluje hrozivé události blíže. Kniha je taktéž doplněna o bohaté obrazové přílohy, které nám skýtají pohled jak na tváře, tak na tehdejší dokumenty dotýkající se osudových událostí vedoucích ke katastrofě.
Knihu bych doporučila zejména do škol, kde by se mohla stát jakýmsi odrazovým můstkem pro žáky v pochopení života za protektorátu.
Historie této malé vísky je velice zajímavá - nejprve se stává polským územím a následně je v rámci Těšínska připojena k Říši. Novinkou pro mě byla taktéž možnost, pro obyvatele této oblasti, přihlásit se k německé národnosti. Postava starosty Životic byla zase připomínkou, že někteří lidé se umí přizpůsobit každé době a režimu a vytěžit z toho co nejvíce. Osobní rovina, která se promítla i do perzekucí místního obyvatelstva, byla za mě v rámci čtení naprosto nejhorší -) zahrávat si s životy lidí, kvůli vlastnímu obohacení či odvetným činům vůči jednotlivcům, je vážně silná káva. Neméně hrůzným se následně stalo i chování lidí po válce, kdy k sobě navzájem mnohdy pěstovali ještě větší zlovůli než k okupačním složkám.
Řada lidí autorce vyčítá, že Životice nepřeklopila do románové podoby. V rámci toho, že hlavním cílem bylo na události srpna 1944 upozornit, mi tahle forma faktů přijde mnohem vhodnější. Rozmělňování skutečných tragédií domyšlenými příběhy není potřeba. Potřeba je začít chápat tento kraj, slyšet o něm, zajímat se.
Díky za to.
Zajímavá forma psaní, chvilku mi trvalo, než jsem tomu přišla na chuť, ale nakonec jsem se nemohla odtrhnout. Spojení příběhů a historických faktů se nakonec ukázalo jako geniální. Doporučuji k přečtení.
Za mě skvělá kniha!!! A moc mě bavila forma, .... A krásná kniha do ruky. ... A děkuji.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Kniha Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie je v
| Právě čtených | 38x |
| Přečtených | 2 713x |
| Čtenářské výzvě | 1 119x |
| Doporučených | 131x |
| Knihotéce | 572x |
| Chystám se číst | 851x |
| Chci si koupit | 216x |
| dalších seznamech | 15x |
Autorka bezpochyby umí psát. Ale Šikmý kostel mi byl tak nějak zpracováním blíž. Životice byly zajímavé, ale pro mě chvilkami dost náročné na čtení a chybělo mi tam takové to pohlazení, které měl Šikmý kostel.