Život k nevíře

Od autora jsem četla skvělou Půlnoční knihovnu, tak jsem sáhla po další knize. Příběh se četl celkem snadno a dobře posloužil jako oddechovka po náročném dni. Ale vlastně je to celkem blbost

(SPOILER) Marně jsem celou dobu čtení knihy uvažovala, kdo je jejím skutečným autorem. Jen těžko se mi věří, že autor tak skvělých knih jako Vězeň času a Půlnoční knihovna dokázal vytvořit něco tak plytkého a zbytečného. :-( Sci-fi a fantasy aby čtenář pohledal lupou (když nepočítám slaboduché narážky na mimozemšťany, jejichž smyslem života je zachraňovat naši planetu). Zato skoro 400 stran ezo blábolů zabalených do jakéhosi pomateného eko-hávu.
Opravdu škoda tak promarněného potenciálu.

Takhle - Půlnoční knihovna to nebyla, ale to už bude mít autor navždy těžké překonat. Na začátku trochu trvalo, než mě kniha vtáhla do děje, ale pak už to jelo jako po másle. Moc milý příběh, spoustu dobra, lásky, přátelství, lehké fantastično, občas hluboké myšlenky... dokonale jsem si u ní odpočinula, navíc mi sedí tyto krátké kapitoly. Půlhvězdičku přesto ubírám, aby bylo hodnocení spravedlivé - přehnané nadšení se nedostavilo a přeci jen "pětihvězdy" si šetřím jen pro to nejlepší :-)

Jedná se o pěknou četbu. Autor má pěkný styl vyprávění. Nezahltí vás zbytečnými detaily a zároveň vás uvede pěkně do situace. Příběh je inspirativní a pozitivní. Hlavní hrdinka je sympatická a vedlejší postavy také. Co se týká zasazení příběhu vybral si autor dobré místo. O Ibize jsme toho už slyšela hodně. Nedivila bych se kdyby to někomu dalo i tip na dovolenou.

Moc pěkná knížka. Je to taková směs detektivky, sci-fi, cestopisu a ekologického románu, šmrncnutá filozofií a matematikou. Čte se to dobře a čtenář hned po prvních kapitolách začne hledat v katalozích cestovek zájezdy na Ibizu. Hádám, že to byl tak trochu autorův záměr. Nicméně nadšená jsem především z hlavní hrdinky, protože čím jsem starší, tím víc mi přijde nefér, že většina knižních hrdinů jsou mladíci. Tady se tato nespravedlnost konečně trochu kompenzuje.

“Někdy je iluze realita, který ještě nerozumíme. “
Vezmeme velkou porci autorova vypravěčského talentu, přidáme hrst filosofie, přibližně stejné množství mystiky, okořeníme trochou matematiky a ekologie. Promícháme a pak už si jen užíváme četby. Grace mi byla hodně blízká. Je to náročné umět překonávat strach ze života. A nakonec přidám ještě jeden citát z knihy, ten o četbě:
“ Umožní ti prožít životy mimo ten, který doopravdy žiješ. Čtení promění naše pomyslné duševní chatrče o jedné místnosti v honosná sídla. Vždyť čtení je ve své podstatě vlastně telepatie a cestování v čase. Spojuje nás se všemi lidmi a místy, s každou dobou a každým vybájeným snem.“

Zajímavá kniha, dobře se četla a dá mnoho podnětů k zamyšlení.

Je to vcelku čtivý příběh, ale musím říct, že mě nijak zvlášť nenadchl. Přišlo mi to takové tlačené "na sílu."

Kniha o životě, nadhledu a hlavně o samotném žití a bytí. Paradoxně mi zápletka přišla normální a přirozená. Co mi už vadilo více, byly psychologické rozbory na rovině uvědomění si sama sebe, vychutnat si západ slunce a pomerančový džus. Nicméně tahle kniha se mi líbila víc než Půlnoční knihovna. Čtenář musí být otevřen pro všechna sdělení v knize. A že jich tam je.

„Život k nevíře“ je zvláštní a silná kniha, která mísí realitu s lehkým nádechem fantasy a filozofie. Odehrává se na Ibize – místě, které je v příběhu víc než jen kulisou. Je to prostor všech ztrát i nadějí, a z textu je cítit autorova hluboká láska k tomuto ostrovu.
Hlavní postava čelí těžkým otázkám o životě, smrti, smyslu a přítomnosti – ale místo těžkopádného moralizování Haig nabízí neobvyklý a imaginativní příběh plný lidskosti. Fantasy prvky tu nejsou samoúčelné – slouží k tomu, aby odhalily podstatu toho, co znamená "být".

Kniha působí jemně, laskavě, ale zároveň bolestně upřímně. Haig má dar psát o těžkých věcech s lehkostí a nadějí. Jeho styl je jednoduchý, ale hluboký, s místy až básnickou obrazností.

„Život k nevíře“ není jen příběh – je to i tiché pozvání zpomalit, dívat se kolem sebe jinak a uvědomit si krásu v obyčejných věcech.
Pokud hledáte knihu, která je zároveň dojemná, přemýšlivá a trochu jiná, tohle je právě ona. Doufám, že bude stejně unešení, jako jsem nyní já.

Román mě víc než potěšil. Vím, že je to pohádka pro dospělé, ale být dospělým neznamená nechat zestárnout i svou duši! Jen je potřeba zapomenout na vzorce všedního dne a ponořit se do proudu neskutečné fantazie, do něhož nás autor zve. Skvěle napsané, bavily mě krátké kapitoly i nápad s dopisem pro bývalého žáka. Bavily mě zázraky. Bavila mě světélkující voda i neznámá kytka. Bavil mě boj se zlem. Já už teda opravdu mladá nejsem, možná proto jsem se do toho tak vžila. Četba stojí za to a pro morouse určitě není.

“Člověk musí najít způsob, jak se posunout, aniž by dočista vymazal, co bylo předtím. Zjistit, čeho se má držet a co pustit, aniž by sám sebe zničil.”

Grace je dvaasedmdesatiletá bývalá učitelka matematiky. Žije ve svojí bublině, kde se všechno odehrává pořád stejně a za stejných podmínek, bez minimálních výkyvů. Nečekaně získá v rámci dědictví po své dávné kamarádce Christine dům na Ibize. Ač jí to není podobné, koupí si jednosměrnou letenku a odjíždí.

Na ostrově se snaží přijít na to, co se stalo Christině. Vyjede společně s Alfredem v noci na moře do míst, kde se naposledy její kamarádka vyskytovala. A tam se něco stane a Grace získá novou vlastnost. Po této události začne všechno prožívat intenzivněji. Navenek je všechno stejné, ale její mysl jakoby se změnila a všechno překypovalo krásou. A do toho všeho tu máme ekologické téma, do kterého se také zapojí.

Začátek knihy mě bavil - především seznámení s Grace, která na všechno pohlíží skrz matematické zákony. Také její cesta na Ibizu a první dny na ostrově byly fain. Ale po zmiňované události mě už děj tolik nechytl. Její schopnost na mě byla až moc přehnaná a celkově to na mě bylo překombinované. Byla jsem ale zvědavá, co všechno ještě dokáže a tak jsem četla dál a dál. Za mě tedy spíš průměrná kniha, která nevybočuje ničím speciálním.

Chválím ale obálku a ořízku - ty se povedly.

Po Půlnoční knihovně velké zklamání. Hlavní myšlenka je chaoticka, i na magický realismus. Přijde mi to jako další komerční pokus, jak vydělat na předešlé slávě. Autor by si měl nechat odstup a počkat na pořádný motiv, či změnit žánr, finance z Půlnoční knihovny jistě ještě nedošly. Nebo mu hrozí Vieweghovo vyčerpání...

Za mě konec příliš nataženy, jinam se mi to ale celkem libilo.

Na magický realismus je to příliš humpolácké, na sebeuvědomovací příběh příliš ezo, dokonce i poslání ala "pošli to dál" působí příliš násilně. Bavila mě Grace v okamžicích slabosti, bavila mě Lieke. A ano, je to vcelku čtivé.

Když vyšla nová kniha od autora Půlnoční knihovny, musela jsem hned kupovat. Tou jsem byla nadšená. ALE! Zde bylo zklamání zklamání. Tak strašně mě to nebavilo a nutila jsem se pokračovat, že se to snad zlepší. Za mě, nezlepšilo. Bylo to hodně sci-fi, ale nezáživné. Psaní v kraťoučkých kapitolách (1-2 stránky) mě štvalo. Plus dávám za to, že se jednalo o netypickou hlavní hrdinku (důchodkyně), ale ten ekologický podtext? Nesedlo mi to.

Knihy tohoto autora čtu velmi ráda. Naposledy se mi líbila Půlnoční knihovna, tak jsem byla zvědavá, čím mě tento dánský autor překvapí. A překvapená jsem opět byla a nejen to. Kniha mě doslova okouzlila, a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Ekologické téma mi bylo blízké a také příběh učitelky matematiky v důchodu, která přijme nečekané dědictví v podobě domu na Ibize. Vyšetřování záhadného úmrtí dávné přítelkyně, která jí po smrti dům odkázala, jen jen jednou linkou složitého příběhu, který je především o hledání vlastní identity a také o velké síle, kterou přinášejí nové začátky...

(SPOILER) Pokud patříte k lidem, které spolehlivě vytočí věta "Faymann byl erudovaný americký psychiatr" tak se knize raději vyhněte. Doufám sice, že se jedná pouze o diletantství překladu a nikoliv autorství , ale stejně mi to knihu dokázalo dost pokazit. Na ostatní "fakta" zde uvedená už jsem se nedokázala dívat s vážností a celé eko-agitacni téma šlo obloukem kolem mne.
Potenciál 72 leté učitelky matematiky co se odváže na Ibize mne bavil moc, ale ta psycho eko UFO rovina mi vlastně přišla úplně pitomá. Škoda. Vězeň času se mi líbil moc.

Po přečtení ve mně zůstal takový zvláštní zmatek. Popravdě knížku nedokážu úplně zařadit - román s prvky psychologie, tajemna, ekologie. Nevím. Každopádně díky krátkým kapitolám se čte dobře. Akční konec. Netradiční je i věk hlavní postavy - důchodkyně pařící na Ibize. Zvláštní spojení. Ale je pravda, že na tuto knížku musíte mít to správné rozpoložení. Vyzdvihnout zaslouží krásná ořízka.