Život je jinde
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/896/bmid_zivot-je-jinde-Gn3-896.jpeg
4
561
79
„Tématem mých románů není kritika společnosti. Život je jinde je situován do roku 1948, do doby zešílevšího stalinismu. Ale mou ambicí nebylo kritizovat režim! Kritizovat ho v roce 1969, kdy jsem román dopisoval, by bylo nošení dříví do lesa. Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka.“ Milan Kundera: Poznámka autora [prosinec 1992] v románu Nesmrtelnost, Atlantis 2006, s. 376. Milan Kundera napsal Život je jinde česky v roce 1969; poprvé vyšel francouzsky pod názvem La vie est ailleurs v Éditions Gallimard roku 1973. V témže roce román získal francouzskou literární cenu Prix Médicis. První, exilové české vydání vydalo v roce 1979 nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu. Obálku s použitím autorova obrazu navrhla Barbora Munzarová.... celý text
Přidat komentář
Hlavní hrdina je tak nesnesitelný... Ale v tom je právě genialita díla pojednávajícího o vyrovnání účtů s "lyrickým věkem". S typickým kunderovským smyslem pro směšnost i filosofické hloubky.
Kniha na jeden deštivý den:-) Kundera ještě více než v předchozích svých dílech čtenářům nabízí román místy doplněn filosofickými úvahami, které plněji rozvinul v později, např. Nesnesitelná... A jsem přesvědčen, že se zde Kundera za pomoci hlavního hrdiny, básníka plného revolučních ideálů a naivity, vypořádává s okolnostmi, které před pár lety vedly k mediální polemice o autorově "selhání" na počátku padesátých let. Díky knize Život je jinde si dokážu představit souvislosti "příběhu", a nemám potřebu Milan Kunderu soudit (jako jiní). Knize i pro tohle dávám 5*
Ach jo. Tuto knihu mezi nejlepší autorova díla rozhodně neřadím.
Útrapy jinochova dospívání nebo básnického dozrávání samozřejmě jsou zajímavá témata - tím spíše jsou-li prezentována brilantním jazykem - problém ale je, když se z jinocha před vašima očima líhne postava čím dál nesympatičtější - a bohužel nesympatická ne poutavě - ale prostě je to jen někdo, jehož bolesti mě nedojímaly a problémy nezajímaly - ba mě přímo odpuzoval.
A co se týče pohledu na tehdejší režim - s paradoxem toho, jaký koktejl a s jakými důsledky uměla namixovat bující komunistická diktatura plus láska plus mladický entuziasmus - s tím se autor dle mého soudu nepoměrně zdařileji vypořádal v "Žertu".
Jsem ráda, že toto není první kniha od Kundery, která mi padla do ruky, jinak by se bohužel pro mě mým oblíbeným autorem nestal. Knihu jsem pracně dochroupala jako projev respektu jen proto, že mým oblíbeným autorem je.
Skvělá kniha o naivitě mládí. Hlavní hrdina básník bere hrozně vážně sám sebe i celý svět. Podléhá snadno komunistickým ideám a chce změnit svět. Přitom si vůbec neuvědomuje svoji hloupost a směšnost. Kundera poměrně nenápadně na pozadí příběhu básníka vylíčí nástup komunistů i padesátá léta. Kromě příběhu hlavního hrdiny obsahuje krátké příběhy dalších už známých básníků.
Dlouho trvalo, než jsem se začetla, ale když se to konečně povedlo, všechno se propojilo a knihu jsem si velmi užila. Formálně je to dokonalé. Motivy ze života básníků skvěle použité, skoky v knize psané Jaromilem, jeho příběh... Nakonec je to vlastně i velmi čtivé, jen mě osobně hlavní hrdina neskutečně zlobil a mockrát jsem si při čtení vzpomněla na autorovu udavačskou aféru. Tak jak to je? Je tedy tím básníkem on? Vypisuje se z vlastní viny? Nevím, ale bylo zajímavé o tomhle číst a vidět v knize zrovna tuhle rovinu. Jinak jsem bohužel přesvědčená, že Kundera napsal i lepší knihy, ale ani trochu nelituji času s knihou stráveného. A podobně jako jiní zde, chápu i já to, proč kniha nemohla v době svého napsání vyjít u nás, jen v cizině. Tohle opravdu nemohlo socialistickým cenzorům projít skrz prsty. Moc pozitivně ten budovatelský čas věru nevypadá a řada poznámek vůči režimu musela být vyloženě přes čáru a málem i o vězení.
Další skvělý Kunderův román o životě básníka, mateřské lásce, o ovlivnění života i tvorby básníků socialismem. Kniha obsahuje spoustu krásných i zajímavých myšlenek. Možná je zvláštní, že se mi celý příběh líbil i přesto, že jsem ani s jednou z hlavních postav (Jaromilem a maminkou) příliš nesympatizovala. Líbilo se mi Xavierovo cestování mezi sny.
Tato kniha mne hned na počátku zaujala tím, že vypráví příběh o zcela obyčejných věcech, ale tak trochu "jinak". Jakoby vám hned úvodu chtěla říct: "Pozor mne psal pan spisovatel".
Poté následovala na můj vkus trochu delší mezihra, ve které si autor sem tam trochu decentně zafilosofoval, ale přitom tím nijak nenarušil linii příběhu.
Závěr mne pak překvapil zejména tím, že přede mnou zcela náhle a neočekávaně odhalil nepříjemnou pravdu o charakteru hlavních postav. Najednou přede mnou stanuli, jako hromada nahnilých jablek. A současně s tím přišlo uvědomění, že k tomu všemu celý příběh vlastně od začátku směřoval.
Za mne plný počet hvězd, zejména díky překvapivému a netypickému zakončení.
Ústřední postavy děje vykreslil Kundera jako pověstnou biblickou Madonu - sousoší Matky a Syna, které je pevně a neoddělitelně srostlé. Matčino je tělo, které sousoší tvoří, a Synova je mysl, které do sousoší vkládá.
A je to mysl zkažená. Zahleděná do sebe, bezohledná, brutální. Tohle dostanete, budete-li svému dítěti od dětství vštěpovat, jak je jedinečné. Nadané. Že to v životě někam dotáhne.
Máte ve svém okolí nějakého maminčina mazánka? Mamánka? Dospělého muže na maminčině vodítku?
Prokažte mu laskavost. Omlaťte mu tenhle příběh o hlavu. A mlaťte tak dlouho, dokud maminčino vodítko nepřetrhá.
Nebyl by to však Kundera, aby si nezvolil další velká témata, kterými prohloubí své postavy a okolnosti děje. Tentokrát knihou krom opovržení socialismem a režimem obecně prosakuje jeho opovržení nad sebeproklamovaným uměním a vámi bude po jejím přečtení dozajista prosakovat také.
Opovrhovat budete nejen hlavním hrdinou a jeho poezií, budete opovrhovat i všemi básníky, které hrdina kdy obdivoval a chtěl se jim přiblížit. Básníky, kteří své bitvy bojují u psacích stolů a fňukají nad kritikami v novinách. Básníky, kteří přes samou citovost svých vnitřních světů nevidí skutečná h*vna na chodnících.
,,(...) v magickém poli poezie se každé tvrzení stává pravdou, je-li za ním síla prožitku. A lyrici prožívali, až se z jejich citů kouřilo a po obloze se rozlila duha, nádherná duha nad vězicemi...", říká Kundera.
,,Lyrik je ten, kdo je impotentní citlivka.", říkám já.
Život je zkrátka jinde. A kvalita Kunderových děl jakbysmet.
(,,Náš román je jako vy. I on touží stát se jinými romány, těmi, kterými být mohl a nebyl.")
Asi nejautentičtější Kunderův román ve smyslu autorovi vlastní zkušenosti s takzvanou angažovanou poezií v padesátých letech. I když autor by s tím samozřejmě nesouhlasil, protože je to román a podobnosti autora a jeho postav jsou zavádějící. Ale tady se to srovnání leckde přeci jen nabízí.
Formálně dokonalá výstavba, která propojuje eseje o poezii, umění a lásce (atd.) se samotnými úryvky "fiktivních" básní a klene pomyslný most až k revolučním básníkům jakými byli Shelley, Rimbaud, Lermontov a Wolker, které ale Kundera demaskuje a ukazuje že pod revolučním pláštíkem je král nahý a pod často nabubřelými revolučními gesty zeje propast směšnosti a raněné pýchy.
Je v tom kus kumštu starého socialistického básníka, který se ale změnil a procitl, i když určitá lyrická manýra mu zůstala po celý život. Je to ale jeden z mála autorů, který s ní umí jako spisovatel pracovat. Samu smrt v závěru je dle mého názoru potřeba vnímat spíše symbolicky. Kundera nemá rád spekulace a hledání souvislostí mezi romány a autorovým životopisem. Ale tady se to přeci jen v některých místech nabízí. - Doporučuji.
Četl jsem tuhle knihu po více než desetileté pauze od posledního kontaktu s Kunderovým dílem, ale moje nadšení se nezmenšilo. Mně prostě přijde zajímavý ten přístup, kdy se Kundera zaobírá svým objektem s emocionálním odstupem. Je jako nějaký kulturní antropolog, který popisuje chování představitele dosud neznámého kmene. Sice se zájmem, ale přesto tak nějak "zvnějšku".
Postava Jaromila je dokonale odpudivá. Připomněla mně Hendrika z Mefista, ale ten si alespoň uvědomoval nízkost svého chování (a občas v něm zvítězilo svědomí a někomu pomohl). Jaromil boj s vlastním svědomím nemusí ani svádět, protože cokoli udělá, to si okamžitě interpretuje tak, že z toho vyjde sám před sebou čistý - i tu největší špinavost si vyloží ve svůj prospěch. Je jako biologická černá díra, která pohlcuje veškerou lásku a energii svého okolí a na oplátku ze sebe nevydá vůbec nic. To je dobře vystiženo i tím, že je jedinou postavou, která má v románu jméno, ostatní postavy jsou nazvány pouze svými charakteristikami (maminka, zrzka, malíř, filmařka...), což přesně odpovídá Jaromilově postoji ke světu: Důležitý jsem pouze já a ostatní lidé existují pouze jako kompars v mém životě.
Román se odehrává v době nástupu komunismu, ale já si nemyslím, že by to bylo pro příběh až tak podstatné. Protože lidí žijících v sebeklamu a sebelásce je v každé době víc než dost (naštěstí teda ne v tak úplně extrémní poloze). A rodičů (píšu rodičů záměrně, to zdaleka nemusejí být jen matky), kteří deformují vlastní děti tím, že je zahrnují jejich falešnými obrazy? No co si budeme povídat. A ruku na srdce - nenašli bychom něco z Jaromila každý i v sobě?
Hledat v tomto příběhu autobiografické prvky by mohlo být zajímavé a trochu "bulvárně dráždivé". Ale Milan Kundera je vášnivým obhájcem tvrzení, že smysl románu by se neměl hledat v životopise autora (popisuje to v Nechovejte se tu jako doma, příteli) a tak by bylo slušné to nechat být. Život je jinde je dostatečně silná kniha i bez toho.
Aj napriek tomu, že som veľký fanúšik Milana Kunderu, po prečítaní jeho štyroch kníh v pomerne krátkom čase, som mal pocit, že sú si tématicky, formálne aj obsahovo do veľkej miery podobné a nemal som istú dobu potrebu ho objavovať ďalej. Po viacročnej pauze ma upútala novo vydaná kniha Život je jinde a asi som si za ten čas dostatočne oddýchol, pretože som si toto čítanie opäť skvelo užil a aspoň čiastočne sa mi vrátil pocit z čítania Neznesitelné lehkosti bytí či Nesmrtelnosti.
Za mňa najsilnejšou líniou celej knihy bol určite vzťah matky so synom. Nepamätám si, kde inde bol takto silno a zaujímavo zobrazený.
*Čitateľská výzva 2017 - kniha, ktorej dej sa odohrava v Prahe
Po přečtení této knihy je mi více než kdy jindy jasné, proč autor musel opustit svou rodnou zem, aby mohl dál psát své romány. Je naprosto nemyslitelné, že by tento příběh v době svého vzniku mohl vyjít. Dalo se očekávat, že už by Kunderovi taky nemuselo vyjít nikdy nic, což by určitě byla ohromná škoda.
Styl je typicky kunderovský - přesný, precizní, chladný a odtažitý. Vypravěč neprojevuje žádné citově zabarvené emoce ke svým postavám. Kundera byl v mládí básník, který se zapletl s režimem a Jaromil se jeví hodně podobně. Chce se prosadit jako básník, jako muž a jako revolucionář. Ač se mu všechny jeho touhy podaří realizovat, tak vždycky trochu jinak, než by si přál.
Kundera opět v příběhu nechává velký prostor ke svým filosofickým úvahám, které se ale někdy jeví jen jako intelektuální předvádění. Když je pronesena věta o pár slovech, tak opravdu není nutné na dalších třech stranách pitvat, co tím mluvčí myslel, proč zvolil zrovna daná konkrétní čtyři slova, jak by to formuloval před dvěma lety, co si pod tím představil posluchač, jak by to bývalo mohlo zapůsobit na někoho jiného, k jakým asociacím tvrzení vede...Někdy působí chaoticky i míchání s osudy dalších reálných básníků, kdy čtete nějakou kapitolu v jejíž polovině vám dojde, že popisuje události, které se přihodily úplně někomu jinému. :o)
V jádru je příběh vlastně jednoduchý a zabývá se popisem vztahu matky a syna, syna a jeho dívky. Matčina láska je omezující a dusivá. Je prostředkem k ovládání synova života, jeho spoutání a udržení v domě. Syn ale touží po milostných dobrodružstvích a zažívá dokonce podobnou příhodu jako Bridget Jonesová, jen bohužel bez potřebného nadhledu a komediálnosti. Po prvotních nezdarech se mu konečně povede milostně prosadit, matka se ale stejně nevzdává. Stejně jako se syn nevzdává v boji za své socialistické ideály a jeho pomýlená aktivita má neblahé důsledky.
V domech, v nichž se narodili lyrici, vládnou ženy. Jaromil je lyrik celou svou duší a svému osudu neunikne.
Jedinečné, ale ne zrovna přímo čtivé...zajímavé obrazy, pomalé rozjezdy, těžká ruka při psaní, těžké čtení čtenářovo. Kunderovština, to je jasné, ale asi ne zrovna jeden z mých nejoblíbenějších románů tohoto skvělého spisovatele.
Tentokrát to byla velká dřina. Kundera mistrně vykresluje hlavního hrdinu, kterého zasadil do ne zrovna "hezké" doby našich dějin a rozkryvá nám nejtemnější stránky básníka i české historie. Kultivovanost autorova jazyku je nesmírná, každé slovo, každá věta je "uložena" na svém správném místě, že pocity z tohoto románu jsou neuvěřitelně silné, ovšem ne zrovna pěkné, tedy aspoň ne pro mně. Musím se přiznat, že jsem se těšila, až knihu dočtu a občas jsem sledovala počet stránek, kolik mi ještě zbývá. Knihu jsem "pokořila" a doufám, že u další si ani nevšimnu čísel na stránkách....
Napísať tak dokonale psychologicky prepracovanú postavu a zároveň tak neskutočne nesympatického štrutúrou osobnosti narcisticky ladeného hlavného hrdinu,,,,klobúk dole ale za seba by som túto knihu druhý krát prečítať nezvládla a asi ani nechcela práve vďaka Jaromilovi.
Kundera je skvělý spisovatel, v podstatě mi nedovolil knihu odložit. Jenom si nejsem jistá, že chci s podobnými individui trávit svůj volný čas a to ani v literatuře. Od první stránky mi z nich bylo na nic a nezlepšilo se to až do konce. Prostě hnusná doba, pokřivení lidé, vše skvěle vystiženo. Kdo o 50. letech nic neví, nebo ví málo, tomu se dostane drobnokresbou namalovaný obraz, který mu přiblíží ten marasmus. Pro mě zůstane už asi napořád Kunderovým vrcholem Nesmrtelnost, která mi dávala silné podněty k zamyšlení. To se mi v Život je jinde stalo jenom jednou, spíš jsem měla pocit, že čtu brilantní popis... Aha - efekt nastane asi jenom u čtenářů, kteří nemají v tomto tématu tolik načteno.
Nehezký ale docela zajímavý román. Kundera si hraje se slovy a fantazií, chvílemi není jasné, o kom se právě píše. Chybí tomu pravidelný děj. Milostná část života Jaromilova a jeho matinky mě docela bavila, věci kolem revoluce, básní a stylizování se do rolí už dávno mrtvých básníků mě otravovala a přeskakoval jsem ji.
Kniha napsaná s ironií a nadhledem. Ke konci jsem se už vlastně těšila, až se toho do sebe zahleděného básníka a jeho matinky zbavím.
Štítky knihy
autobiografické prvky komunistický režim romány o umělcích (tzv. Künstlerroman)
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Život je jinde je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 740x |
| Čtenářské výzvě | 103x |
| Doporučených | 35x |
| Knihotéce | 174x |
| Chystám se číst | 251x |
| Chci si koupit | 50x |
| dalších seznamech | 3x |
Po delší době jsem opět otevřel Kunderu a opět jsem se nezklamal. Příběh je velmi dobře vystavěný, plný sžíravé ironie a smíchu, ze kterého mrazí. Kolik takovýchto Jaromilů žije mezi námi a kolik z nich nikdy nepozná svou vlastní obludnost. Knižního Jaromila nechává Kundera milosrdně zemřít, takže se nikdy nedozvíme, jestli by ve svém pozdějším životě dospěl a prožil si uvědomění své viny.