Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra

Kniha, která mě během čtení emociálně úplně rozebrala – od nadšení až po čistou frustraci.

Genialita celého příběhu spočívá v tom, jak autorka pracuje s tématem videoher. Sama v epilogu zmiňuje, že jako malá videohry hrála a provází ji až do dospělosti. Herní svět není obyčejnou kulisou, ale slouží jako metafora a zástěrka pro skutečné pocity postav. Hluboce ukazuje vnitřní křehkost a traumata obou hrdinů. Tento svět mě hodně bavil.

Nicméně, kniha má za mě velké mínus, a tou jsou samotné postavy. S výjimkou úžasného Marxe, který drží celý příběh pohromadě, je hlasem rozumu a tmelem celého příběhu. Ostatní hrdinové jsou neuvěřitelně sobečtí. Sadie je agresivní, sobecká, nejistá, nesebevědomá a neváží si lidí kolem sebe - taková bohužel zůstane celých dvacet let. Sama mi ze začatku trochu bylo líto, ale hodně si to dělal sám. Každý je strůjcem svého osudu. Jejich vztah působil neuvěřitelně toxicky. Zbylých 80 stránek pro mě bylo čtenářsky vyloženě náročných a otravných. Překvapivě mile na mě zapůsobil Dov. Navzdory svým chybám si na nic nehrál, byl drsně upřímný, přímý a přinášel do děje tolik potřebný realismus. Ačkoliv mám tolik výhrad k postavám, autorka je napsala neuvěřitelně lidsky a vyvolala ve mě spoustu různých emocí, a to přesně v knize hledám, klobouk dolů.

Určitě kniha stojí za přečtení. Život není jen práce a naopak, je potřeba si to uvědomit, protože žádné zítra ani zítra nastat nemusí. 80%

Z nějakého neznámého důvodu se mi knížka četla ztuha, i když měla poměrně silný emocionální dopad. Dvě ze tří hlavních postav byly poměrně nesympatické, jediný Marx mi přirostl k srdci. Přesto byl životní příběh týmu vývojářů svým způsobem hluboký. Chci tím říct, že mě sice nic nedrželo při čtení - mnohdy jsem knížku na pár dní odložila a vůbec mi nechyběla. Přesto ale zanechala silné dojmy. Jako bych četla o skutečných lidech, které poznám. Autorčin sloh bych taky označila za pozitivum, stejně jako zajímavé informace ze světa herního vývojářství. A i když se k příběhu neplánuju opakovaně vracet, jsem vlastně moc ráda, že jsem si ho přečetla.

Kniha nebyla špatná, ale myslím si, že jsem od ní měla daleko větší očekávání. Sadie i Sam mi občas přišli mimo.. Vadilo mi jak si Sadie domýšlela, že je vlastně všechno proti ní. Dlouho trvalo, než jsem se začetla.

(SPOILER) Tuhle knihu jsem začala číst díky svojí oblíbené youtuberce, která ji doporučovala kvůli tomu, jak dobře napsané jsou postavy. A musím s ní souhlasit. Všichni mají své chyby, konflikt mezi hlavními postavami je často zbytečný a způsobený převážně špatnou komunikací, takže vlastně nikomu nefandíte, protože nikdo nemá pravdu. Geniální. Jediné, co bych knize vytknula, jsou ty neustálé herní metafory - ačkoliv jsem milovník počítačových her, bylo to na mě trochu moc.

Tato kniha mě velmi překvapila. Nečekala jsem nic a dostala jsem milé čtení, které nechcete odložit. Styl psaní mi seděl, začetla jsem se hned. Snad i ne kvůli náklonnosti k hrám, kterou mám.

Pekná kniha “o práci a láske” (v tomto poradí).
4*, pretože som bol vždycky na tie strielačky (a Bioshock ma nikdy nechytil).

Kniha mě překvapila svým neobvyklým prostředím herního vývoje a fungování herního průmyslu. Příběh Sama a Sadie byl poutavý, originální a krásně ukazoval složitost jejich vztahu, přátelství i společné tvorby. Bavilo mě sledovat vznik her i to, jak se postavy postupně vyvíjejí. O to víc mě zklamal závěr knihy. Přišlo mi, že vztahy mezi postavami vyšuměly do ztracena a změna Sadiina chování mi úplně neseděla. Po tak silném a zajímavém příběhu jsem čekala výraznější a emotivnější zakončení. Přesto je to velmi čtivá a originální kniha, která ve mně dlouho zůstane.

(SPOILER) Jestli mě něco dostalo tak, jako už dlouho nic, je to jediná část psaná z pohledu Marxe. Ale vlastně celá kniha. Už v úvodu, kde je krásná báseň od Emily Dickinson (mimo jiné skvostný překlad!), jsem v hloubi věděla, že mě tohle chytne.

Láska je vše, co je,
toť vše, co o ní vím,
a stačí to, vždyť náklad je
úměrný kolejím.

Myslím, že tyhle postavy se mnou zůstanou navždy.

Jako někdo kdo se pohybuje v kreativní sféře, jsem věděla, že mě kniha chytne. Spíš než o hrách je, tahle kniha ale o vztazích a rovnováze mezi prací a životem. Dalo by se to aplikovat prakticky na jakoukoliv práci/tvorbu. Postavy a jejich práce je popsána dokonale realisticky. Ichiga jsem viděla v hlavě tak živě, že jsem měla pocit déjà vu, že ta hra skutečně existuje a musela jsem to vygooglit (neexistuje).

5/5 a doufám, že se dočkáme další tvorby od autorky

12.03.2026

Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak nadchne příběh herních vývojářů.
Když jsem si knížku pustila, vůbec jsem netušila, o čem je. Navíc mi díky názvu ležela v mobilu dlouho a dlouho, dlouho.... Název mě nepřitahoval ani trochu.
Nemohla jsem odtrhnout uši a až na dvě kapitoly z pohledu Markse, které mi nesedly, mi to přišlo úžasné! Navíc jsem hrdinům věkově podobná a byla jsem nadšená, že nalézám hry mého dětství.
Autorka skvěle propracovala nejen téma her, ale i postavy.
Po dlouhé době ji i knihu považuju za OBJEV!

Moc krásná kniha, kterou jsem si užil a dokázala mě místy rozesmát a i dojmout. Opravdu hodně moc se mi líbilo, jakým způsobem je kniha napsaná, odvyprávěná a vystavěná. Je poznat, že autorka Gabrielle Zevin moc dobře věděla, o čem píše, a o čem psát chce. A pokud jste malinko geek nebo nerd, tak vás svým textem trefí na komoru. Zevin dokáže psát upřímně a z jejího textu sálá láska ke hrám, k příběhům, a také k velkému přátelství. Pokaždé, když si myslíte, že víte kam příběh budete směřovat, tak vás autorka příjemně překvapí. A čím více znáte z her, programovaní, tak tím více si knihu užijete. Nicméně, i kdybyste v životě nehráli žádnou hru, tak si vás kniha získá, protože je o tom nejdůležitějším - o lásce a přátelství. Obrovskou pochvalu si autorka zaslouží za výstavbu charakterů. Postavy jsou propracované, zajímavé a májí spoustu kladných vlastností, ale také hodně chyb. Místy se dokáží chovat dost hnusně, sobecky, a ubližovat všem okolo. Trochu mě mrzí, že kniha nemá o několik kapitol navíc. Nechtěl jsem opouštět Sadie a Sama, protože mě jejich příběh zajímal a bavil. Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra je krásná kniha o silném přátelstvím, hraní her a o lásce.

Kniha se mi nelíbila po dějové ani stylistické stránce.

Očekávala jsem příběh o videohrách, místo toho mě ale čekalo příjemné překvapení v podobě citlivého vyprávění o přátelství, která se vymyká konvencím a přesahuje jakékoli definice. Velkým plusem je mimo jiné i autentický vhled do vývoje videoher a fungování celého herního průmyslu, který nepůsobí účelně, ale přirozeně doplňuje osobní rovinu příběhu.

Děj je dobře propracovaný, hlavním lákadlem jsou ale především postavy. Sam a Sadie pocházejí z odlišného prostředí a jejich vztah je velmi ojedinělý. I když mi částmi jejich vzájemná nekomunikace a komunikace přišla místy přehnaná, autorčina schopnost vystavět tak hluboce dojemný a lidský příběh na mě zapůsobila

Kniha je postavena na silném vypravěčském stylu a originální práci s jazykem, časem i perspektivou, aniž by čtenáře zahlcovala zbytečnou složitostí. Pokud bystě chtěli nahlédnout do tvorby videoher a zajímají-li vás lidské příběhy, dala bych publikaci určitě šanci

Moc pěkný román a přátelství, vztazích a životě. Počítačové hry představují spíše obecný rámec, takže si knížku užije i ortodoxní nehráč.

Skvělá kniha, jež pohltí i osoby, které nehrajou hry na PC. Ba naopak, budete mít pak i jako nehráči chuť si zahrát nějakou hru. Dost pravděpodobně i nějakou neexistující, protože v knize jsou dobře popsány hry vytvořené hlavními protagonisty, které ovšem mimo knihu neexistují.

Tohle není knížka o hraní her, ale knížka o přátelství, o lásce, o vztazích mezi lidmi. A přitom jsou tam technologie, jsou tam hry, hlavně je tam ale dnešní svět se všemi technologiemi a hraním her. Technologie nejsou v téhle knize nejsou démonizovány, ale jsou součástí života hrdinů, tak jak to prostě v dnešní době je. S nimi a mezi nimi hrdinové žijí svůj život.
Co je na knize skvělé je to množství popkulturních odkazů na hry, ale nejen na ně. Jsou tam odkazy i na písničky, úvahy o umělé inteligenci a citáty z knih (nejen z Mackbetha) a myšlenek současných filozofů. Pomůže když čtenář bude vědět o co jde, příběh běží i bez odkazů. On je totiž univerzální jen se odehrává ve světě počítačových her.
Záverem snad jen, že mě osobně hodně potěšila v knize zmínka o Douglasi Hoftadterovi a po přečtení si společně s Rogerem Penrosem říkám, že je rozhodně pravdivé, že myšlení prostě nefunguje na základě algoritmů a je to tak moc dobře. Ale to už jsou odkazy pro pokročilé.

„Nutno podotknout, že v něčem excelovat není totéž jako to milovat.“
První velké překvápko: vůbec jsem netušila, že název je vlastně citátem z Macbetha.
Pokračování: vybrat si knihu o počítačových hrách, to je snad vtip! V životě jsem nehrála hry na jakémkoli elektronickém médiu, jsem stará škola a nedám dopustit na člověče nezlob se, vrhcáby nebo barnabáška, tak proč jsem tuhle knihu vůbec otevřela? Odpověď je nasnadě: anotace nečtu a e-knihu si člověk před objednáním z knihovny prostě nemůže prolistovat.
Tak jsem se statečně pustila do četby a rozhodně jsem nelitovala. Ačkoli jsem spoustě termínů nerozuměla, hlavní dějová linka byla srozumitelná i bez nich. (Ovšem bez NPC by žádná hra nefungovala, to už jsem pochopila i já; „“byla by jen o tom, jak nějaký přiblblý hrdina pobíhá sem a tam a nemá s kým si povídat ani co dělat.“) Postavy Sadie, Sama, Marxe a jejich rodinných příslušníků byly úžasné a jejich cesta časem mě opravdu „chytla“ a nepustila. Každého z nich bych ráda poznala osobně a popovídala si s ním, asi nejvíc mě však oslovil příběh a charakter Marxe. Skvělé jsou shakespearovské a dickinsonovské „vsuvky“ – o to víc, že kniha je plná technických termínů; předznamenání básní Emily Dickinson mě fakticky nadchlo.
Abych nezapomněla: harvardské muzeum skleněných květin, dílo české sklářské rodiny Blaschke (původem z Českého Dubu), jsem si vygooglila a nestačila jsem zírat!
Takže já doporučuju velmi, navzdory občasným prohřeškům e-knihy proti naší mateřštině (odbil kamaráda, neli místo ne-li).

„A co je vůbec láska, když ne iracionální touha zapomenout na konkurenční aspekty evoluční biologie, abychom někomu zjednodušili cestu životem.“

26.10.2025

Tomorrow, and tomorrow, and tomorrow, Creeps in this petty pace from day to day,
To the last syllable of recorded time; And all our yesterdays have lighted fools
The way to dusty death. (Macbeth)
Není náhodou, že recenzi audioknihy Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra začínám citátem Macbethova lamentu. Stejně jako hrdina Shakespearovy stejnojmenné hry, skotský král Macbeth jsou i hrdinové knihy Gabrielle Zevin chybující a problematičtí. Stejně jako on si vláčí životem svá traumata a v důsledku toho ubližují svým bližním. Zároveň jsou však nesmírně kreativní, jsou totiž vývojáři počítačových her. Mohlo by se zdát, že půjde o další romanci z atraktivního prostředí, ale opak je pravdou. Sadie Greenová a Sam Masur nejsou žádní romantičtí hrdinové a i když jde v jejich případě o hodně složitý vztah, je to především přátelství dvou výjimečných herních vývojářů. Autorka sleduje jejich životní i pracovní úspěchy a pády od počátku puberty, přes první společně vytvořenou hru až do hořkého konce. Sadie a Sam začínají svou životní i profesní cestu v osmdesátých letech, kdy se herní průmysl teprve formoval a jejich společná pouť hezky ilustruje, jak moc se herní byznys za dvě dekády změnil. Autorka nebarví nic na růžovo a tak se její hrdinové musí vyrovnávat s rasismem, homofobií či xenofobií. Vzhledem k tomu, že oba pochází z jiných společenských vrstev a zažili si v životě jiná traumata, jsou jejich přátelství i profesní vztahy vystaveny mnoha tvrdým zkouškám. Knihu tak můžeme vnímat jako hodně dobře napsaný společenský román, s jehož hrdiny se můžeme, navzdory prostoru a času, v nichž žijí dobře ztotožnit. Možná proto, že jde o příběh o chybách v komunikaci, je aktuální i dnes. Zároveň (protože je to kniha o herních vývojářích) ji můžeme vnímat také jako románovou kroniku herního průmyslu. Ostatně, hráče na knize budou bavit nejen kapitoly, v nichž se autorka věnuje práci svých hrdinů, ale také spousta odkazů na hry, které mají rádi. Zkrátka a dobře, kniha Gabrielle Zevin je upřímným vyznáním počítačovým hrám a jejich tvůrcům, které zahřeje u srdíčka.
Sasdie a Sam do vašich uší
Ačkoli je kniha opravdu skvělá, její audioknižní verze má oproti ní dvě podstatné výhody. Tou první je režisérka a interpreti, kteří na audioknize odvedli neskutečnou práci. Velké množství dialogů, kterými autorka své vyprávění zahustila, by mohlo svádět k tomu, že party Sadie bude číst žena a party Sama muž, tím by sice dialogy mezi oběma hrdiny získali neskutečnou dynamiku (jak se o tom můžou posluchači v jedné z konverzací mezi Sadie a Samem přesvědčit), ale pak by musela režisérka využít ještě třetího interpreta coby vypravěče. Režisérka Deáková se ovšem rozhodla, že některé kapitoly (nikoli party) bude číst Diana Toniková, jiné Filip Kaňovský. Toniková je ve svém projevu více civilní než Kaňkovský. Ten na rozdíl od ní občas skoro křičí. Toniková celou paletu emocí, které hrdiny zmítají, zvládla odlišit jen jemnou modulací hlasu. Vyhořelou Sadie jí posluchač uvěří stejně, jako Sadie nadšenou, či ironickou. Z Kaňkovského projevu můžete mít při poslechu občas pocit, že tlačí zbytečně na pilu. Přesto jemu budete vztek, frustraci, nadšení a všechno mezi tím absolutně věřit. Zkrátka a dobře, i když vám budou občas Sadie a Sam svým často neskutečně sebedestruktivním chováním občas lézt na nervy, budete jim díky oběma interpretům fandit a soucítit s nimi.
Druhou výhodou, kterou oproti knize audiokniha má, je hudba. Ta jakoby vypadla z PAC- MANa a dalších osmdesátkových arkádových her. Škoda jen že nějaký podobný jingle nepoužil mistr zvukař i jako předěl když se uprostřed vyprávění vrací autorka do minulosti hrdinů. Posluchači by to usnadnilo orientaci v ději. Ale to je jen drobná výtka k jinak takřka dokonalé audioknize.
Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra, tak ze dne na den jeden po druhém se sunou dny do konce letopisu a včerejšky nám bláznům svítily na cestu k prachu. Zhasni, svíčičko! Život je pouhý stín, ubohý herec, jenž chvíli křepčí, křičí na scéně a zmlkne navždy. Je to historka vypravovaná blbcem, ruch a vzruch postrádající smysl. (Macbeth)

19.10.2025

"Přátelství je jako tamagoči."

Bolestivě skutečný příběh o životním přátelství lidí, které pojí vášeň pro videohry. Mám pocit, jako bych postavy znala, ačkoliv se nepodobají nikomu z mého skutečného okolí. Zároveň je to i výpověď o době, kterou já jakožto mileniál dobře znám. Příběh není nijak velkolepý, ale má hloubku. Ukazuje, že nic není pořád jen sluníčkové a i ty nejhlubší mezilidské vztahy procházejí krizemi.

Co bych chtěla speciálně vyzdvihnout je, že ačkoliv hlavní roli v příběhu hrají vzájemná nedorozumění kvůli nedostatku komunikace - to je prvek, který v knihách naprosto nesnáším - tak tady se to autorce podařilo udělat tak přirozeně a nenásilně, že jsem to postavám fakt věřila. A stejně tak přirozeně a nenásilně se jí podařilo zapracovat i LGBT prvky, takže to nepůsobilo jen jako potřeba splnit kvóty.

Část 7 cca ve 3/4 knihy (z pohledu Marxe) mě doslova rozbrečela a to se mi běžně u knížek nestává.

O to víc je mi líto, že nemůžu dát pět hvězdiček a to z toho důvodu, že některé pasáže nebyly moc zajímavé a trochu se táhly - tady mi hodně pomohla audiokniha, nejsem si jistá jestli bych vůbec knihu v klasické podobě dočetla. Po celou dobu se střídaly pětihvezdičkové pasáže s těmi sotva tříhvězdičkovými. Nicméně mám v plánu si někdy knihu poslechnout znovu a myslím, že to bude ještě lepší než teď poprvé.