Zimní pohádka

29.04.2022

Hlavním hybatelem děje je žárlivost. Od Shakespeara jsem četla nebo viděla jen pár děl, ale řekla bych, že je to častý motiv.

27.03.2022

Pri tejto hre som si nevdojak spomenul na úbohého Oidipa, ktorý svojim vzdorom proti osudu paradoxne vbieha osudu do rúk, vyspí sa so svojou matkou a zabíja svojho otca. Oči boli tým médiom, cez ktoré skúmal svet a ktoré ho pri interpretáciách viackrát zradili, pretože to čo videl, nebolo tým, čím si myslel, že to je. Niečo podobne tragické sa stane aj Leontovi. Leontes sa snaží interpretovať deje prebiehajúce v jeho blízkosti, deje, ktoré videl "na vlastné oči", ale práve táto interpretácia ho zrádza. Či skôr prílišná dôvera v tieto svoje schopnosti. Za všetkým čo Leontes robí, som videl individualitu, ktorá je presvedčená o vlastných schopnostiach čítať beh sveta a to až do tej miery, že stráca dôveru v druhých. A nielen v ich pohnútky, vlastnosti a schopnosti, ale aj interpretácie (napríklad interpretácie orákula). Leontes nečaká, nie je schopný trpezlivo vyčkať, vyčkať na správny čas, vyčkať na druhých, ale okamžite koná. Má príliš veľa pýchy a príliš málo mravnej sily. Aký to rozdiel oproti Hermione, ktorá bola schopná 16 rokov trpezlivo vyčkávať na to, kým sám čas odhalí všetky skutočnosti a vynesie na svetlo pravdu. Hermiona je tu opakom kráľa, pretože sa podriaďuje behu času a trpezlivo a s pokorou znáša celú tú masu krutostí, ktoré sa znášali na jej hlavu. Trpezlivo čaká na interpretáciu samotného času.

A podobne sú na tom aj ostatné postavy. Okrem už klasickej Shakespearovej témy prírody, ktorá sa tak úzko spája s jeho pastorálnymi hrami, ako aj témy herectva, hrania rolí, sveta ako divadla, v ktorom sa každý prezlieka, sa tu dostáva na svetlo práve táto otázka nesprávnej interpretácie behu sveta. Polyxenes odmieta chudobnú vidiečanku pričom netuší, že ide o princeznú. Florizel sa so svojimi zámermi zverí cudzincovi, pričom netuší, že je to jeho prezlečený otec. Žiadna z postáv nie je skutočne schopná čítať skutočnosť a zaostáva so svojimi interpretáciami za okolitými dejmi. Jedinou akousi istotou sa tu opäť stáva príroda, v ktorej možno hľadať únik, pretože ona nemanipuluje a neskrýva sa.

A tak bol skutočnou a hlavnou postavou tejto hry naozaj ten čas, ktorý jediný dokáže vyniesť na svetlo pravdu, pretože tá sa medzi ľuďmi akosi rada skrýva. Tento čas nám hovorí, že nemáme príliš dať na prvý dojem, že nemáme skočiť hneď po prvej dostupnej možnosti výkladu, a nemáme sa snažiť príliš rýchlo interpretovať pohnútky druhých, pretože až s časom prichádza na svetlo sveta pravda - dovtedy sme len v zajatí svojich predsudkov a manipulácií. Mali by sme byť Hermionami, pretože trpezlivosť a viera nielen ruže, ale aj pravdu prináša.

Divadlo: LSS (2021)

26.02.2022

(+ SPOILER) Pěkná hra, jako vždy skvělý překlad Martina Hilského, oceňuji také lokaci "u nás". Co mě ale zaráží je to, jak se Hermiona ráda vrátila ke králi, i když jim zabil syna a málem i dceru, kterou navíc kvůli němu tak dlouho neviděla. Jinak se mi děj líbil.

02.09.2021

Povedená záležitost. Moc mě bavil humor, děj i prostředí. Kdyby nebyl takový konec hodnotím plným počtem hvězd.

1 18.08.2021

Hra na pomezí tragédie až komedie, v níž hraje velkou roli fantazie. Tak lze nejlépe popsat Zimní pohádku, která se odehrává na Sicílii a v Čechách, jimž Vilda přisoudil moře (a také krále s typicky českým jménem Polixenes). Děj plyne rychle, autor neztrácí čas nadbytečnými dialogy. Z jazykového hlediska nepatří hra k nejsložitějším. A těch zvratů! Knižní verzí jsem se bavil a překvapuje mě zdejší nízké hodnocení. Stejně tak se mi líbila i divadelní interpretace na Letních shakespearovských slavnostech. Kouzelné prostředí míčovny Pražského hradu celý zážitek jen umocnilo. Navíc silné herecké obsazení (Isteník, Rašilov, Krobotová, Arichteva a další) prostě nemůže zklamat.

31.07.2021

Přestože má pohádka (celkem) dobrý konec, ani zde není všechno růžové. Král je přespříliš žárlivý, čímž postupně rozvrátí celou svou rodinu. Děj odehrávající se v Čechách je už více prohlouben, sledujeme mladou lásku i vlastní záměry taškáře.
Člověk si musí mnoho domýšlet, nejspíš to není četba pro každého. Ocenila bych rozšířenější konec, ale to je jen drobnost.

4 14.03.2021

Ze všech Williamových her, kde je ústředním tématem žárlivost, mě Zimní pohádka bavila patrně nejvíc. I díky tomu, že Shakespeare mnohé říká tím, co vůbec nenapsal. Žárlivost zplozená pouze vlastní myšlenkou může mít dalekosáhlé důsledky, o čemž se Leonites velmi citelně přesvědčil. Probuzení a prozření přišly až následkem ještě většího traumatu. Bravurní první část hry, korunovaná "soudní pří" Leonida s Hermionou, jejíž projev mi připomněl obhajobu Kateřiny Aragonské z Jindřicha VIII.

Jinak je zde mnohé, co je známo z dílny anglického barda. Carmillo je nenápadným hybatelem děje a uvádí zlomy v zápletce. Paulina je obrazem celkem kousavého svědomí i jeho konečným léčením. Teda o nic méně ostrým; až pohádkovým=o) Autolykus s Křupanem do hry vnáší trochu toho humoru. Výstupy na oslavách stříže budiž důkazem. Vsunutý monolog Času je samostatnou perličkou, která stojí za přečtení i vytržení z kontextu, byť je onen monolog příliš dlouhý pro citování. A samozřejmě vždy přítomná dualita; Shakespeare málokdy napsal něco jednostranného, ať se jedná o hru nebo postavy. Viz třeba právě dvojice králů - Leonites a Polixenes - kteří si během hry několikrát prohodí nálady.

Avšak jsme v pohádce, či zimním příběhu (odehrávajícím se ve sluncem ozářených zemích...) chcete-li, takže i ta pohádková romance tu má svůj prostor ve dvojici Florizela s Perditou. Příběh, který jsme četli/viděli/slyšeli mnohokrát v mnoha podobách. I podobně odlehčené, jako je celá tahle Shakespearova hra. A musím doznat, že prozatím mě ta odlehčenější tvář bardova docela baví. Nejsou to hry vrcholné, nejsou ani doporučitelné pro začátek s Shakespearem. Je však proč je oceňovat.

Malý polemizující dodatek: Mnohé, i mě, jistě zaujme, že částečně se Zimní pohádka odehrává v Českém království. Které je přímořským státem. Ono to láká, já mám však (studiem a znalostmi nepodložené) pochyby, zda Shakespeare slovem Bohemia myslel skutečně Čechy. Vždyť je to slovo poměrně zrádné. A skutečně si nemyslím, že by zrovna on byl natolik "hloupý", aby nevěděl, že Čechy neleží u moře. I kdyby pro nic jiného, hru napsal v době, kdy mohl vědět o plánovaném sňatku Alžběty Stuartovny, která se stala českou královnou dva roky po sepsání hry. Navrch se hra hrála během svatebních slavností, neměla to být spíš autorova forma poklony Alžbětě, která se tak nějak stala trvalou? Kdo ví. Shakespeare chtě nechtě vždycky vyvolává otázky=o)