Židovka z Toleda
Lion Feuchtwanger
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38344/zidovka-z-toleda-38344.jpg
4
878
137
Historický román ze španělského středověku v období křižáckých válek líčí zápas dvou kultur a náboženství mezi mohamedánským a křesťanským světem. Kromě těchto dvou protichůdných ideologií se v této době ve světovém dění uplatňuje i velkou měrou židovský prvek. Židé jsou utiskováni a pronásledováni jak mohamedány, tak i křesťany. Dobová atmosféra je pak rámcem pro tragický milostný příběh kastilského krále Alfonse VII. a krásné židovské dívky, pro níž panovník zapomněl na svou královnu.... celý text
Literatura světová , Historické romány
Vydáno: 1996 , Český klub
Originální název:
Die Jüdin von Toledo , 1956
více info...
Přidat komentář
Lion Feuchtwanger mě nezklamal,ačkoliv četba jeho knížek je náročná a pokud vydržíte až do konce, víte že to stálo za to. Realisticky popsal problémy Španělska v době kdy zde vládly dvě (až tři) náboženství a neustálé kulturní i politické kontakty.
Děj je popisování z hlediska Kastilie, kdy se židovský ministr snažil udržet celé království v míru a tak docílit jeho hospodářský vzestup. Zde působí kontrast jeho moudré politiky a živelnost kastilského krále, který často svými projevy mařil diplomatického úsilí svého okolí.
V knize je dobře popsán vztah Kastilie a Aragonie. Není popsán stav kalífátu, ale ani tam nebylo vše ideální.
Smrt ministra a jeho dcery jako by byla předobrazem pozdějších dějin Španělska, kdy byli židé násilně křtěni, nebo upáleni a maurové násilně asimilování do španělské společnosti.
Vzhledem k tomu,že se nevyznám v historii Španĕlska a ani v židovském a islámském náboženství,to bylo dostì náročné čtení.Je zde láska židovky a křesťanského panovníka a spousta náboženských a ùzemních sporů,krvavých střetů ....
Opravdu krásná kniha. Ze začátku pro mě čtení bylo trošku náročnější (díky malé dcerce jsem neměla tolik času), ale když jsem se mohla pořádně začíst a nechat se v klidu unášet dějem v knize, tak se stalo čtení zážitkem. Věřím, že se ke knize budu vracet.
Me tahle kniha proste bavi, ctu ji uz po nevim kolikate a pokazde je to proste pecka.
Neuvěřitelně úžasná kniha. To je první myšlenka, která mě po jejím dočtení napadá. Osobně nemám rád na deskách, či přebalech knih citace, které knihu vychvalují, nebo jí lichotí, ale nápis: „Opravdu skvělá kniha. Nemá jediný smysl. Má jich tolik, kolik je čtenářů.“, se v tomto případě trefuje do černého.
Skoro až pohádkově napsaná kniha, se svým kolébavým, uklidňujícím a neuvěřitelně poutavým slohem, nám líčí střet třech nejvýznamnějších náboženství v historii tohoto světa a to na pozadí politických a válečných machinací, předvedených sic trochu upraveně, ale to jen pro dobro věci.
Vezměme to popořadě. Onen sloh netřeba příliš komentovat, stačí přečíst první stranu a hned víte, na čem jste. Kupodivu se mi to pomalé a rádoby líné tempo ani po třech stech stranách neomrzelo a konec knihy byl i díky slohu neuvěřitelně mrazivý a smutný.
Střetnutí Islámu, Křesťanství a Judaismu je v knize vylíčeno pro dnešního čtenáře vlastně celkem surrealisticky, o to více jsem za něj však vděčný, protože si mnozí mohou uvědomit, že Islám není o nic horší než zbylé dvě víry a vlastně záleží jenom na tom, jak veliký blbec je ten či onen člověk, který jej vyznává. Nelze tak soudit celou víru na základě jednotlivců. I přes to, že stejně jako každá jiná má i tato mnoho chyb.
Konec konců, v kontextu dnešních dnů jsou papež vyhlašující křížovou výpravu a chalífa, který se vysloveně snaží o udržení míru, představou téměř neuvěřitelnou. Stejně tak se zdá být zvláštní i Islám jako nositel pokroku a Křesťanství jako „barbarské“ tmářské vyznání. Pohled na židy je v knize bohužel nepříjemně podobný tomu dnešnímu. (Jen si přečtěte komentáře u Protokolů sionských mudrců.) Samozřejmě myslím pohled tehdejších plebejců, nikoliv ten filozofický. Věřím, že pro pana Feuchtwangera muselo být velice těžké tuto knihu psát.
Celá kniha je protknutá rozhovory tří mužů, každý zástupce své víry v tom nejlepším (sic u jednoho by se dalo pochybovat o tom „své víry“) a teď po dočtení knihy si představuji soudcovské stolce Rhadamenta, Minose a Eaka - tří soudců z podsvětí - obsazené moudrým Musou, dobrým donem Rodriguem a mladým Benjaminem. Tři moudří mužové, kteří soudí – v pravdě se smutkem – vyznavače příchodu Mesiáše, Krista, i Mohameda.
Není prostor se rozepisovat o historických událostech, tak jenom píši, že se dovíte lecco o soudobém „Španělsku“ – které ještě neexistovalo, Anglii, Francii a něco navíc o Třetí křížové výpravě.
Postavy jsou vykresleny až nepříjemně lidsky a uvěřitelně. Nechovají se nelogicky, nejsou v rozporu samy se sebou, ani se svou dobou, ba ani se svou vírou. Něco na nich máte rádi, něco se vám nelíbí a některé budete nesnášet. Já například nesnáším krále Alfonsa VIII. Ne nadarmo - tuším Musa - v knize přirovnával rytíře k moru. Ale i Alfonsovo jednání je v kontextu pochopitelné a odůvodněné.
Osobně prostě miluji všechny tři již zmíněné mudrce a vedle nich ještě Jehudu Ibn Ezru. Ten je od počátku knihy vržen do nepřátelského bojechtivého prostředí, ve kterým se pokouší udržet mír. A je to v pravdě sisyfovská práce.
Jedná se o jednoduše bezvadnou knihu a už nyní se těším na to, až ji budu číst znovu.
Za mě veledílo! Opravdu propracovaná kniha a dojem z knihy veliký.
“Je lepší unce míru než tuna vítězství.”
“Jen málokteří chápou, že nežijeme, nýbrž že jsme žiti. Dávno jsem poznal, že nejsem rukou, která hází kostkou, nýbrž kostkou. Obávám se, že ty to nikdy nepochopíš. Ale právě proto tě miluji a jsem tvým přítelem.”
“Vědění je vždycky podezřelé.”
“Nejskvělejší korunou je pokora, nejvyšší obětí zkroušené srdce, největší ctností odevzdanost do vůle boží.”
Láska Alfonsa a Raquel není tou hlavní dějovou linií, je to příběh o tom, co všechno se muselo stát, aby don Alfonso zmoudřel, o střetávání tří náboženství, z nichž křesťanství rozhodně nevychází nejlépe, o tom, co se stane, když chce král vládnout v souladu s ideálem křesťanského rytíře a o tom, jaké nezměrné úsilí stojí vybudovat a udržet mír a jak málo stačí k jeho zničení.
Kniha se nečte úplně lehce, není to oddychový román, ale je plná nejrůznějších podnětů k zamyšlení, krásně ukazuje, jak mohl vypadat život ve středověkém Španělsku a nadto přibližuje životní příběh Jehudy, Raquel a Alfonsa. Rozhodně stojí za přečtení.
"Unce míru má větší cenu než tuna vítězství."
"Jen málokteří chápou, že nežijeme, nýbrž že jsme žiti. Dávno jsem poznal, že nejsem rukou, která hází kostku, nýbrž kostkou"
Velmi obsáhlý román zakázané lásky v pozadí velké historické události.
Dokonalý popis náboženských rozdílů i politické situace.
A historie se opakuje a opakuje......
Bohužel.
****
Hlavní příběh knihy se mi moc líbil. Bohužel byl ale proložen až moc často náboženskými texty. Vím, že autor chtěl problematiku důsledně vykreslit, ale kniha se tak stala až zbytečně moc náročnou. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, dozvěděla jsem se věci nové, jiné si připomněla. Ale znovu ji asi číst nebudu. Řadí do žebříčku mých knih, které jsem hrdá, že jsem dočetla. Má své místo hned za Egypťanem Sinuhetem.
Fascinující až shakespearovské drama lásky o lidech z různých společenských vrstev a odlišného vyznání, které čelí nejrůznějším protivenstvím a intrikám. Silné, hluboké, frustrující v tom, že ani síla lásky není schopná vše překonat.
Příběh zajímavý, ale kniha se mi špatně četla. Mám ráda historické romány, třeba od Kena Folletta. Tahle kniha, nevím proč, mě nezaujala.
Když jsem byl malý chlapec a četl dobrodružné historické romány, vždy jsem si přál být mocným vládcem – to abych si mohl dovolit dělat všechno, co bych si dělat přál. Při čtení Feuchtwangerova románu jsem si na to vícekrát vzpomněl, protože jeho poctivě vyprávěný příběh ukazuje, jak naivní taková představa byla. Středověký vládce nejenže nebyl pánem svého osudu, ale jeho rozhodování ani nebylo dvojrozměrné buď-anebo, dilema mezi citem a povinnostmi; velmi často to prostě bylo vyvažování mnoha aspektů, s vědomím, že nic nepovede ke kompletně dobrému řešení. V tomto ohledu je román mnohem víc psychologickým příběhem na historicko-politickém půdorysu než historickou romancí a já jsem právě v tomto viděl jeho nejsilnější účinek – postavy jsou uvěřitelné, vnitřně soudržné a dá se spolehnout na jejich logický vývoj.
Milostný příběh Raquel a Alfonsa do atmosféry knihy dobře zapadá. Feuchtwanger je dobrý psycholog i vypravěč, takže nám dokáže popsat pocity obou zamilovaných, zároveň se však na jejich lásku dívá jaksi „zvenku“, zobrazuje limity, který jimi utvořený milostný vztah může mít – a to jak z pohledu společenského, tak i s ohledem na výchovu a povahové vlastnosti obou zamilovaných. Alfonso tak nikdy nepřestane být králem-bojovníkem, to nemůže být odčarováno jakkoli velkou láskou („Rozkoš z moci je nejtrvalejší ze všech vášní,“ říká na jednom místě knihy Eleonora Akvitánská a Alfonso její slova svým životem ilustruje) a ani zamilovaná Raquel se do vztahu nevloží plně – nejvýmluvnější pro mě byla scéna, kdy si mladá židovka tak trochu přeje vojenský neúspěch svého milého, protože porážka by ho zkrušila a on by se tak stál tvárnější v jejich rukou. Jejich vztah je tedy možná spíš příběhem velké vášně než velké lásky – enormní vypětí citů totiž nedoprovází důvěra v druhého a sdílení se.
Ještě víc než titulní Raquel mě zaujali oba hlavní mužští protivníci - Alfonso a Jehuda. Na obou totiž Feuchtwanger ukazuje, jak dvojsečné mohou být pozitivní lidské vlastnosti (odvaha, statečnost, chladnokrevnost...), pokud nejsou doprovázeny pokorou a sebereflexí. Když se pánům daří, považují se za téměř nesmrtelné miláčky štěstěny, rouhají se a vychloubají. Jenže žádný strom neroste až do nebe...
Zároveň jsem velmi ocenil, že jejich chování (stejně jako ostatních postav) je definováno morálkou své doby, nejsou to lidé s mentalitou dvacátého století přesazení do historických kulis, jak to v žánru někdy bývá.
Protože byl Feuchtwanger svým založením humanista – a snad taky abychom nebyli při čtení Židovky příliš zarmouceni ze zprávy o neměnnosti lidské povahy a lidské nepoučitelnosti -, vložil do románu postavy moudrých mužů míru, zastupujících jednotlivá náboženství. Jsou do příběhu začleněni přirozeně (s malým přimhouřením oka) a jsou jakýmsi kompendiem svých věrouk. Máme je tady (domnívám se), aby proti nelítostné podstatě středověku (slovy granda Castra: „Napadrť musí být rozbito všechno jemné, nádherné, židovské, ženské, pohanské.“) stavěli umírněnost, toleranci a úctu ke vzdělání a byli tak v románu nositeli naděje.
„Rytířství a mor jsou nejhorší rány, kterými stíhá Bůh svá stvoření.“
Dávná historie středověkého Španělska v celé své kráse a nahotě. Spousta užitečných mouder a líčení náboženských sporů mezi židy, křesťany a muslimy. Místy na můj vkus trochu zdlouhavé, ale velice informativní a napínavé až do samého konce.
Nadčasový příběh z konce XII.století nám představuje střet kultur reprezentující tři skupiny věřících: muslimy, křesťany a židy. Nejhůře z toho vychází skupina druhá - křesťané-vedení papežem. Jak píše autor v závěru:... Jsou tu židé, kteří usilují, seč mohou o zachování míru jen proto, že budou první, kteří budou ve víru válek zahubeni. A jsou zde především myslitelé, kteří slovem i činem zabraňují válce....
Historie ukázala proč staletí provázely pogromy, holokaust . Úspěšných, schopných, ekonomicky geniálních bylo nutno se zbavit. I o tom vypovídá tato kniha. České vydání, které jsem četl bylo z r.1965 a uvádí neuvěřitelných 215.000 výtisků.
Na začátku jsem se nezačetla a druhá polovina to nezachránila. Znám lepší historické romány, bohužel.
Už v úvodní scéně jsem měl o hlavní postavu strach. "Tak tenhle autor není z těch, kteří by svým hrdinům zajistili bezpodmínečnou nesmrtelnost," napadlo mě. A kniha si tempo a napětí bravůrně drží, skvěle ukočírované.
Postavy jsou umně vykreslené, některé sympatické, na některých vám jisté rysy vadí, pár je jich vyloženě nesnesitelných, ale co je důležité: nikdo není padouch. Chování každé jedné z nich je pochopitelné (včetně pověrčivosti, davového svatého nadšení a tupě všeobecného podhoubí antisemitismu).
Výborná jsou intermezza Musových, Rodriguových a Benjamínových úvach, střet filozofií tří náboženství, kde nikdo nevyjde z polemiky jako vítěz nebo poražený. Smekám nad tím, s jakou lehkostí cituje Feuchwanger korán, Maimonida nebo Augustina, jen tak mimochodem, a nechá postavy, aby se podle jejich myšlenek rozhodovaly.
V závěru knihy mi nejednou běhal mráz po zádech. Mám zvláštní pocit, že každá postava našla svůj osud. Působivé, hluboké a na mnoha místech: krásné.
Štítky knihy
Židé středověk 12. století německá literatura Španělsko křížové výpravy milenky panovníků historické romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Židovka z Toleda |
| 2007 | Lišky na vinici |
| 1967 |  Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
| 1992 | Židovská válka |
| 1967 | Žid Süss |
Kniha Židovka z Toleda je v
| Právě čtených | 30x |
| Přečtených | 1 434x |
| Čtenářské výzvě | 95x |
| Doporučených | 103x |
| Knihotéce | 726x |
| Chystám se číst | 512x |
| Chci si koupit | 53x |
| dalších seznamech | 15x |
Od autora jsem ještě nic nečetla, tak jsem se rozhodla doplnit trochu mezery a sáhnout po poněkud náročnějším žánru. Tento historický román by se dal s trochou nadsázky přirovnat k pohádce pro inteligentní sečtělé dospělé-on totiž ve skutečnosti vychází z několika starých pověstí, mimo jiné i z biblické knihy Ester, která je v románu samotném několikrát zmiňována. Hlavní linka je jasná-milostný vztah mezi toledským králem a židovskou dcerou jeho státního tajemníka. Ten se prolíná celým příběhem, i když bohužel nekončí dobře, v tomto ohledu to moc pohádkové není. To vše je umě doplněno o skutečné historické postavy a události, které se prolínají s postavami více či méně fiktivními, filozofickými a náboženskými úvahami. Člověk trochu sečtělý se zájmem o historii i soudobé dění najde spoustu zajímavých myšlenek a nových pohledů na věc, přestože jde z jisté části o fikci. Čtení je to náročnější a mainstreamový čtenář podle mě knihu odloží nebo nebude hodnotit příliš kladně.