Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49539/bmid_zert-fLS-49539.jpeg
4
2686
309
Žert je první román Milana Kundery napsaný roku 1965 a poprvé vydaný roku 1967 nakladatelstvím Československý spisovatel. Hlavní postavou je Ludvík Jahn, v raných padesátých letech jako student horlivý komunista, který byl kvůli žertovné pohlednici, poslané spolužačce Markétě na socialistické školení, vyhozen z vysoké školy i ze strany. Ludvík se chce po deseti letech pomstít bývalému spolužákovi Zemánkovi, který ho v rozhodující chvíli podrazil, tím, že svede Zemánkovu ženu Helenu. Zjistí ale, že Zemánkovi spolu již stejně nežijí. Většina textu knihy je retrospektivní vyprávění. Příběh začíná tím, že se Ludvík vrací do rodného moravského města provést svoji pomstu, jejíž důvod a Ludvíkův předchozí život je čtenáři osvětlován v následujících kapitolách. Román sice komentuje politickou atmosféru doby padesátých a šedesátých let, ale autorova pozornost je obrácena spíše na Ludvíkovy vztahy a lásky. Obsahuje také části věnované moravské lidové písni.... celý text
Přidat komentář
Dávejte si bacha, kdy, kde a o čom žertujete.
Nedávno jsem četla knížku, kde Žert četly asi desetiletý děcka. No nevím, co jim to dalo. I pro mě bylo tohle čtení dnes, v mých 30, úplně jiné, než když jsem se do Žertu pustila v maturitním ročníku.
Nebylo to celou dobu úplně snadné čtení, částí rozebírající historii lidových písní jsem se docela protrápil a v té chvíli moc nechápal její smysl, ale v závěru to do sebe všechno dokonale zapadlo. A přestože sám Kundera považuje svůj román primárně za existenciální (nikoli politický), pro mě z něj mezi řádky vyplynula ještě jedna další skutečnost - že v roce 1965, kdy byl Žert dopsán, očividně téměř všichni pevně věřili, že se komunistický režim brzy zhroutí. Věčná škoda, že to neklaplo a museli jsme si počkat ještě víc než 20 let...
(Pozor na možný SPOILER)
Vůbec nechápu, proč jsem se dosud knihám od Kundery vyhýbala. Měla jsem představu, že budou určitě složité, náročné na čtení a pochopení a že moje mozková kapacita je nepochopí.
Jaké překvapení? Díky letošní výzvě jsem se dokopala k přečtení této klasiky a jsem tomu velice ráda. Kniha se k mému velkému překvapení četla velice dobře, jazyk nebyl vůbec složitý, ale paradoxně i tento jednoduchý jazyk dokázal tak nádherně vyjádřit myšlenky knihy a nutil neustále se zamýšlet nad tím, co nám Kundera nejen příběhem hlavního hrdiny Ludvíka, ale i ostatních postav, servíroval.
Je to další z ukázek nelehké doby normalizace, která je založená na dopadu nedomyšleného žertu na celý další život jedince, konkrétně Ludvíka Jahna, který se nedokáže vyrovnat se starou křivdou a shodou náhod se mu naskytne po mnoha letech příležitost k pomstě. Bohužel se ale přesvědčí, že takto dlouho odkládaná pomsta není vždycky sladká, naopak – umí slušně zhořknout a vůbec není zárukou pro dosažení klidu v duši.
Příběh je vyprávěn střídavě očima několika postav, u nichž jsou krásně viditelné jejich rozdílné charaktery a kontrastní úhly pohledu na stejné situace. Snad ani jediná postava mi nebyla sympatická, každá byla úplně jiná, především ženy zde byly popisovány spíš jako naivní a hloupé husy, ať už to byla přesvědčená a uvědomělá Markéta nebo Helena, která díky své naivitě doplatí na Ludvíkovu pomstu nejvíc a jejíž osud v knize, do kterého Ludvík tak necitelně a cynicky zasáhne, vyznívá naprosto tragikomicky. Snad jen Lucie (ale rozhodně až po vysvětlení důvodů jejího chování) měla nejblíž k určité „normálnosti“. Muži (s výjimkou zase až snad moc smířlivého Kostky) jsou zde naopak naprostým prototypem cynismu a bezohlednosti. Pokud většina mužů vnímá ženy tak, jak mužské postavy v této knize, uff…není to vůbec pro ženy příjemný pocit.
Na knize mi nesedla akorát ta podivná kombinace s tradicí jízdy králů a lidových písní. Myšlenky tohoto spojení jsem asi nepochopila. Části knihy, které se podrobně věnovaly „filozofickým“ úvahám spojeným s tímto tématem, mě moc nebavily, narušovaly mě samotný klíčový příběh, v kontextu děje mi nedávaly smysl a občas jsem je i přeskakovala.
Ale jinak….žert (ať už ten na začátku knihy nebo ten konec, který připomínal krutý a absurdní žert možná ještě víc než ten původní) na mě prostě zafungoval.
Myslím, že tato kniha patří do té skupiny knih, které si zaslouží být čteny i více než jednou, protože se v ní dá asi neustále něco objevovat.
Tak hlavně pozor, s kým žertujete…..v jakékoliv době!
„Člověk, ta bytost prahnoucí po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.“
Mě na Kunderovi tak baví, že při čtení jeho knih mám často pocit, jako kdyby uchopil mé myšlenky a rozebral je pomocí neuvěřitelných slov a frází. Zároveň mi vždy dají jeho knihy množství nových podnětů k zamyšlení. Přesto ale musím přiznat, že v porovnání s jeho předchozím dílem, které jsem četla, byl Žert chvílemi (pro mě osobně) nezábavný.
Pro mě určitě jeden z nejlepších českých románů,mimořádně zdařilá je i filmová verze.
Touha pomstít se za starou křivdu vede Ludvíka Jahna na cestu proti běhu času,sám při ní páchá křivdy nové,aby nakonec v konfrontaci s vysmátým a nepostižitelným nepřítelem Zemánkem pochopil,že vše už bylo/nebo bude/zapomenuto a osobní satisfakce není možná.Velká historie zásadně ovlivňující lidské osudy žádné žerty nepardonuje,vždyť sama je jedním velkým žertem.Pomsta nemůže být životním programem.
Myslím,že v této románové prvotině zazářil velký Kunderův talent nejjasněji.Pozdější autorova tvorba svázaná urputnou sofistikovanou snahou o vytvoření vlastního literárního obrazu se mně už nelíbí.Je psána už jiným jazykem a pro jiné publikum.Ale za Žert jsem jako čtenář vděčný.
Žert je na jednu stranu román komplikovaný (až moc), techniky psaní, které Milan Kundera používá už nemohou být složitější, ale obsahuje ve své hlavní dějové linii a v sestavě hlavních postav na čele s Ludvíkem Jahnem natolik silné poselství (bohužel už zase i k dnešku), že ho nelze pominout, chceme-li poctivě pochopit, co se dělo mezi padesátými léty a koncem let šedesátých a co nastupuje dnes. Jahnova likvidace a zejména použitá argumentace, kterou tady doslova uvádí Osice je děsivá, protože tohle se děje znovu a znovu, lehce jinými technologickými postupy a v jiných kulisách. Je jedno, jestli někoho obviníte z čarodějnictví nebo z nedostatku loajality ke komunistické ideologii. Četl jsem dřív Eccovo Jméno růže a teprve potom Žert, ale v momentě, kdy je kádrován Jahn za svůj žertovný příspěvek se mi tyhle dvě knihy, časově i obsahově vzdálené světlené roky prolnuly. Žert ukazuje, kam vede smrtelná vážnost totality (a nejen té komunistické), která nevinnou poznámku obratem chápe jako znevažování své vlastní podstaty. A stejně tak církev v Ecově románu (tedy onen „vrah“) potírá smích, protože pokud se někdo směje, nebo se i posmívá, přestává mít strach. Druhým silným momentem je pro mě princip pomsty, kterou ale Kundera charakterizuje stručně slovy (opět děkuji za citaci Osici), ale musím to zopakovat – „Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“ Proč to tak je si musí člověk srovnat sám se sebou, nakonec, v úloze Ludvíka Jahna byl prakticky každý z nás (samozřejmě, že v ne tak drastické, jako v tomto případě) a při snaze po pomstě za skutečnou i domnělou křivdu na tenhle strop velmi rychle narazí. I když mě pasáže, vztahující se k lidové hudbě trochu nudily, či spíše zdržovaly, právě díky nim jsem pochopil, o co šlo komunistům, když se snažili folklór a lidovou hudbu využívat pro svoje potřeby. A vybavil se mi jeden z nepokleslejších komunistických filmových škvárů Zítra se bude tančit všude. A když jsem zpět u Žertu, napadá mě, že v onom stejnojmenném filmu, který byl podle Kunderova vlastního scénáře zfilmován onen Přemysl Zemánek, kterému se Ludvík Jahn chce pomstít v podání Luďka Munzara až neuvěřitelně připomíná jistého „básníka, spisovatele, dramatika a scénaristy“ Pavla Kohouta. Ten v oněch „padesátkách“ ubližoval lidem, jako na běžícím pásu, podporoval zrůdný režim ze všech sil, sebe ovšem nikdy "neošidil" ať to bylo kdy to bylo, převlékal kabáty s rychlostí kabaretiéra a podle toho, jak dodnes svoje působení vysvětluje a omlouvá, sebereflexí netrpí. Stejně jako onen Přemek. Pokud jsem Kunderu pochopil, pokud sám člověk poctivě nepřizná svoje chyby a nevyvodí z nich důsledky pro sebe sama, nikdo jiný to udělat nedokáže a dočká se dost často blamáže. Tito lidé se jen tak vymluví jednou na dobu nebo jindy na svoje mládí a jede se dál. Zničené nebo narušené životy, které mají na svědomí jsou pro ně jenom oněmi třískami, které létaly, když se kácel les. Co se týká filmu, tak málokdy mě kniha a film ta dobře souzní, jako v tomto případě. Kniha je, jak už jsem napsal, těžká a složitá, ale její autor ji převedl do filmového scénáře podle mě zcela famózním způsobem. Takže díky za obojí. Jak na prvním místě Kunderovi, tak také Jirešovi a perfektní sestavě herců…
Jedna malá banalita a svět se nám může otočit o třistašedesát stupňů. To se děje samozřejmě každý den, dnešek nevyjímaje. Každý svého štěstí strůjcem, že? Je to jen na nás. Jenže jsou padesátá léta. Doba, která byla velmi tvrdá a restrikce za jakékoliv oponování byla až nemilosrdná. Atmosféra padesátých let tu přímo sálá. Bylo velmi snadné všechno ztratit. Takových osobních tragédií bylo skutečně mnoho. Tím ale nechci říct, že je to příběh jako kterýkoliv jiný, ale není ani nijak geniální. Vlastně je velmi prostý. Je to tou dobou, kterou tenhle příběh dokonale zrcadlil a i osobní autorovou stránkou, kterou sem vložil. Co se stalo se nedá odestát. Není to oddechové čtení. Každá doba má své.
Kniha od autora a z prostředí a období, které běžně ve své četbě moc nevyhledávám. Ale i s ohledem na to stojí za přečtení. Některé části se četly snadno a bavily mě, především retrospektiva jednotlivých postav. Aktuální myšlenkové pochody, především hlavního hrdiny, až tak zábavné nebyly, takže mi četba trvala o něco déle, než jsem zamýšlela, a ke konci jsem občas mírně přeskakovala. Každopádně jsem ráda, že jsem dočetla až do konce, i když než se pustím do dalšího Kundery, bude to asi chvíli trvat.
Osice díky za ten komentář, neuměla bych to tak napsat. Tahle knížka stojí za přečtení, i když je poměrně dost dlouhá a obávám se, že mi ji děti hodí na hlavu, že nebudou mít tolik trpělivosti a zvědavosti na pocity a myšlenky autora.
„Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: „Protože se tak chováš?“ „Jak se chovám?“ ptal jsem se. „Pořád se tak divně usmíváš?“ „No a? Raduji se!“ „Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel.“
Úlovek z babiččiny knihovny. Kniha je plná zajímavých myšlenek. Text působí velmi autenticky a upřímně, hlavně co se týká pocitů a víry v komunismus. Ideály střídá rozčarování, člověk je vystaven změnám, nové je v rozporu se starým známým, na staré křivdy se těžko zapomíná, strana odvrací od svých věrných stoupenců tvář a ti to těžce nesou, atd. Přijde mi, že Milan Kundera do této knihy promítl svou osobní hořkou zkušenost, a proto mnoha čtenářům, jak se říká, mluvil s duše. Bavilo mě, jak se postavy (zejména Ludvík) sebereflektují. Celý příběh krásně plyne, zaskočila mě v dobrém slova smyslu niternost, s jakou se do sebe postavy noří. Líbilo se mi, že se autor nebojí detailů, i ve vypjaté situaci se klidně věnuje popisu věšáku:-)
„Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie, bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role, čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí, růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou Lucií, kterou jsem miloval.“
Kniha mi taktéž poskytla nový pohled na dobu, kterou jsem nezažila, ale které bych ráda porozuměla. Zaskočil mě význam folklóru v počátcích komunistického režimu, Jízda králů, cimbálové kapely, ale i vítání občánků. Může to působit, že v poslední době vyhledávám knihy, které nějakým způsobem zobrazují život v předlistopadové době, ale není tomu tak. Od M. Kundery jsem si dlouho chtěla něco přečíst a Žert už mám nějakou dobu v knihovně a prostě mi na něj padly jednoho dne oči:-) Když jsem byla asi ve třetině knihy, tak se v mém výtisku začaly objevovat bílé nepotištěné stránky a později jich dokonce 26 chybělo. Připadalo mi to jako takový nepovedený žert. Jak příhodné. Chybějící pasáže jsem si dočítala na čtečce v mobilu.
„Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Organizovali jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat. Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme, ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední kapky, poslední kapičky. Ach jo.“
„Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“
PS. Protože si manželovo mamka chce Žert taky přečíst, půjčila jsem jí ho z knihovny. A víte co? Když jsem do knihy doma nakoukla, tak měla vytržený první list textu:-D
Kundera se někde uvnitř mě samého usadil, rozložil mě, hovořil mým jazykem, kdy každé slovo bylo zrcadlem, do něhož nahlédla má duše, zcela odhalená a křehká, aby se Kunderovi zcela poddala a vyvolala ve mně bázeň, kdy se mu cítím zcela oddán.
Já nevim. Mně se to asi úplně nelíbilo, ale nemůžu říct proti Kunderovi ani slovo, to je prostě můj problém, určitě ne jeho. Jeho vypravování je fakt hezky poetický, to velmi cenim. Sebeironie postav byla jak pro mě dělaná, to taky nemohu vytknout. Ale asi jsem se úplně nevcítila ani do jednoho. Náhledy každého na tu danou situaci nebyly pro mě prostě, nezvnitřnila jsem se ani s jednou výpovědí. Popravdě si myslím, že je to tím, že jejich doba, což jsou padesátý šedesátý léta, mi absolutně jako člověku nic neříkaj. Jasný, vím, co se dějinně dělo. Vím od babičky, jak to asi vypadalo. Jenže to, co ti lidi prožívali, já už prožít nemůžu a nemůžu se na to podívat jejich optikou a v jejich kontextu. A to je asi ten kámen úrazu. Žijeme teď jinde a jinak a jsme úplně jiný lidi. Ne oni.
Čirou náhodou jsem sáhl po Kunderovi a jsem moc rád, že jsem tak udělal. Knížka mi přijde dost nadčasová (co se stalo hlavnímu hrdinovi na VŠ v roce +-1951 by se klidně mohlo stát i v roce 1989 (kniha byla napsaná v roce 1965). Kdo s čím zachází, tím také schází...
Klasika se vždycky těžce hodnotí a troufnu si tvrdit, že Žert již mezi českou klasickou literaturu patří. Navzdory tomuto faktu se pokusím sepsat své dojmy :).
Hlavní postava z knížky Vám nemusí být vždy sympatická, to je jasné, ale... Tady mě nebyly sympatické v podstatě všechny postavy, nemluvě o tom, že na mě byly silně rušivé (teď se omlouvám za to slovo) "pseudoitelektuálské" monology, či občasné dialogy.
Naopak oceňuji děj a popisy, které člověka vrací o desítky let zpět a dávají mu možnost nahlédnout do doby, kterou neprožil, ale navzdory silnějším momentům bude patřit Žert mezi knihy, ke kterým se v budoucnu určitě nevrátím.
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská Ostrava
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Žert je v
| Právě čtených | 59x |
| Přečtených | 4 238x |
| Čtenářské výzvě | 746x |
| Doporučených | 233x |
| Knihotéce | 615x |
| Chystám se číst | 712x |
| Chci si koupit | 125x |
| dalších seznamech | 19x |
Po delším otálení, jsem se do této knihy pustila. Části, kterým jsem porozuměla se střídaly s pasážemi méně pro mě srozumitelnými. Nicméně jsem knihu dočetla, ale asi se k ní vracet nebudu.