Zeptej se táty
Jan Balabán
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40821/bmid_zeptej-se-taty-bt5-40821.jpg
4
418
85
Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké...... celý text
Přidat komentář
Velmi silné téma, které bude nutit čtenáře k přemýšlení - ale odpovědi se nedočká, každý se s touto situací musí vypořádat sám. Od prvních stránek na vás bude dýchat ponurá atmosféra, která není pro každého. Ale to je dáno tématem knihy.
Na druhou stranu - autorově stylu jsem na chuť nepřišel. V textu jsem ztrácel "určitou nit", která by mě vedla. Četné odbočky, zamyšlení (které asi mají knize sloužit k tomu, aby podala něco "více" než jen vyprávění příběhu) odváděly pozornost. Každý si však může z knihy "odnést to své".
Pověsti nelhaly, skutečně jde o velice dobrou knihu. Je z rodu těch hlubokých příběhů, které připomínají ten pověstný vrcholek ledovce, u kterého člověk stále intenzivněji tuší tu ohromnou masu pod ním, skrytou pod hladinou a tedy i lidským zrakům. Právě tím mi to nejvíce připomnělo dnes trochu opomíjeného Jana Čepa, především pro tu baladičnost, pokoru (snad už ani nemá cenu připojovat přívlastek "křesťanskou") a hlavně pro tu zmiňovanou hloubku ponoru.
Krásné, ale neveselé čtení. Teprve po přečtení této knihy jsem se začal pídit po okolnostech úmrtí autora a mé zjištění mne vlastně vůbec nepřekvapilo. Ta deprese ze života, nakonec marné hledání dostačujícího důvodu, proč v něm pokračovat, z knihy znatelně prosakuje. Otázkou je, zda byla knížka pokusem, jak si ten důvod ujasnit a z té deprese se vypsat, anebo jen jakýmsi prodlužovaným rozloučením - s mrtvým otcem, životem, čtenáři.
Na smrt rodičů se připravujeme - a cítíme se být připraveni, když je nám už 40, 50... Ona pak přijde a my zjistíme, že připraven nelze být, nikdy ne zcela. Otázky zůstávají, jen se jich časem "přestaneme bát", jak říká Emil, hlavní postava této úvahové prózy.
Jan Balabán to měl duševně nastavené ještě tíže než my ostatní a nebylo to způsobeno pouze smrtí jeho otce. Soudím podle jeho povídek, této knížky a dokumentu, kde říká:
"Zajímá mne lidský život ve svém vyrovnávání se se smrtí."
"Nepíšu tak, jak bych chtěl, píšu tak, jak musím. Myslím si, že to je možná depresivní, možná nulové, jak říká kamarád Petr Hruška. Nulový stupeň naděje. Může to vše skončit špatně, pravděpodobně asi skončí, lidský život končí smrtí, ale mně jde spíš o smrt duševní a citovou, o rezignaci, že člověk přestane doufat v něco pěkného, v něco věřit, mít nějakou naději."
Proto doporučuji tuto knížku jenom těm, kteří si kladou otázky o smyslu života, smrti, minulosti i dnešní doby, o relativnosti hodnot. Pak ve vás budou autorovy myšlenky rezonovat a vzbuzovat další otázky a potřebu hledat odpovědi.
Bavit vás tato kniha nebude. Dá vám mnohem víc.
Proč je to vždycky až smrt, která člověka přiměje ptát se, skutečně se ptát sebe sama po smyslu, příčinách, důvodech, po tom, co je, bylo správné či nesprávné? Proč až když přijde smrt, chceme se ptát, ale už nám nemá kdo odpovědět? Proč až smrt nám otvírá oči a my přemýšlíme, jak dál? Protože čas právě vypršel. Protože najednou už je pozdě. Protože až mrazivá přítomnost smrti nám připomene naléhavost otázek, které necháváme na zítra či na pozítří, a důležitost nalezení správných odpovědí. A nejsou to mrtví, kdo se ptá. To živí najednou zjistí, že neví jak dál. A tak se ptají a ptají se mrtvých. A až tehdy začínají vnímat jejich odpovědi, které nevnímali za jejich života.
Balabán předvedl posmrtný koncert, či spíše tanec, kde se tanečníci na společném rodinném parketu potkávají a rozcházejí, ptají se a poznávají sebe sama a sebe navzájem. A nic menšího než smrt, smrt otce, k tomu nebylo třeba. Sleduji nejrůznější taneční figury, které ne všechny postihnu, Balabán tanečníky opouští uprostřed otoček a pouští na scénu nového tanečníka. Než ten dokončí svůj myšlenkový a vzpomínkový tanec, někdy dupák, někdy balet, objevuje se parketu další tanečník, nová figura, nová perspektiva, nové kulisy. Velký, pohřební tanec bez hudby. Rodina. Nedokonalá. Neúplná. Přesto stále rodina. Proto stojí za to se ptát. Vždyť „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.“
Velmi silné a hluboké, velmi těžké, ale krásné...
"... vymyslet si můžeš jen to, co víš, jinak se to hned pozná..."
Ajaj, pro mě asi nejhůře čitelná kniha, co jsem doposud četla :-( Nikdy se mi totiž nestalo (až do četby této knihy), že bych intenzivně četla a vlastně mi unikal smysl stránek, vět i slov. Opravdu jsem se snažila, a ač jsem "vydržela" knihu celou, tak si nic neodnáším, doslova NIC. Pevně věřím, že mnozí z vás její krásu a obsah objevili, ale já to bohužel nejsem a znovu číst rozhodně nebudu. Za mě tedy doporučit nemohu :-(
S lítostí musím říci ,že tohle čtení jde mimo mě. Snažil jsem se naprosto při čtení soustředit ,ale po pár větách ,mi myšlenky vždy šli mimo děj příběhu. Kniha mě prostě nedokázala udržet .Bylo tam pár skvělých myšlenek ale při čtení jsem chvílemi nevěděl ,která je to postava a jestli je to představa nebo myšlenka. Celkově zmatená kniha s pár kvalitními úvahami a myšlenkami. Ke knize se už nevrátím.
Kniha je určitě kvalitním literárním kouskem, nicméně mě bohužel příliš neoslovila. Styl, jakým je napsaná, je pro mě velmi nejasný. Přímá řeč je bez uvozovek, střídá se er-forma s ich-formou, složité metafory, takže jsem se hodně ztrácela a nebylo mi jasné, zda se jedná o realitu či představy, přítomnost či vzpomínky. V podstatě se jedná o jakousi změť úryvků a představ ze života tří sourozenců, která se točí kolem smrti jejich otce. Celý příběh je pro mě velmi ponurý a příliš depresivní.
Moc jsem se s knihou nepotkala. Změť postav, výkřiků, myšlenek, musela jsem se hodně na čtení soustředit a neustále přemýšlet "u koho teď jsem, kdo teď zrovna mluví". Viděla jsem i divadelní zpracování, přišlo mi to jako ta kniha - rozervané, rozdrásané, zmatené... Ale chci si ji přečíst znova a třeba to bude jasnější.
Mám Balabána moc ráda, jeho psaní mnou rezonuje, nedokážu to dobře pojmenovat, takový důraz na váhu/vážnost věcí. Z jeho románů je mi tahle kniha nejbližší.
"Dnes už nežijeme v krajině měřené výškou obzoru. Žijeme ve skládačce, ve struktuře, kde prominenci získává jen to, k čemu je přitažena pozornost. Je vidět jen to, co lidi zajímá. Až tady bude parkoviště, budou sem všichni hledět se zájmem, protože tady budou stát jejich auta. Dnes však tuhle černou díru mezi domy vlastně nevnímají. A proto je to dobré místo pro malíře. Odsud můžu zobrazovat svět z perspektivy nikým nesdílené."
Byla jsem na knihu zvědavá, když byla i oceněna. Nakonec jsem knihu ani nedočetla. Téma je jistě zajímavé, ale přišlo mi to spíše jako strašná změť autorových myšlenek. A napsané tak, že pokud bych knihu dočetla, zcela jistě bych skončila v depresích.
Dlouho jsem váhal, zda si knihu přečíst nebo ne, nakonec za mě rozhodla sleva v e-shopu, ale bohužel moje pochyby byly oprávněné. Díky tomu, že jsem se zasekl ve vlaku jsem knihu nakonec přečetl, ale požitek jsem z toho moc neměl. V postavách jsem se dlouho ztrácel, autor skákal z jednoho místa na druhé, z postavy na postavu, absence uvozovek tomu také moc nepomohlo. Na druhou stranu některé myšlenky tam byly pěkné.
Mám pocit, že jsem knihu četla, ale její výpověď mě míjela. Jako kdybych pochytila tak čtvrtinu toho, co chtěl autor říct. Tak se trochu stydím, že jsem tu úžasnost, pro kterou je kniha opěvovaná, nezaznamenala. Pro mě to byla průměrná, trochu zmatečná kniha. Tak snad při dalším čtení za pár let to dopadne lépe.
Obdivuji roztříštěnost jednotlivých příběhů, která je však na konci zabalena do úžasné pospolitosti. Málokteré kniha přiměje člověka opravdu přemýšlet nad životem, a tahle je jedna z nich. Ačkoli bych ji ráda zhltla celou najednou, nešlo to, člověk ji musí číst po malých dávkách. A v neposlední řadě - ten jazyk a schopnost vyjadřování, jednoduše zážitek.
Citlivé téma citlivě podané - navzdory veškeré tragičnosti dobře stravitelný nepříběh, sice ne-únikový, ale pohlcující. Audiokniha, Lichého čtení výtečné.
Přiznávám, že zpočátku jsem tomu moc nerozuměl, ale najednou mě z ničeho nic ten text tak chytnul, že jsem nemohl přestat číst. Dost jsem o této knize slyšel a byla také hodně oceňovaná. Musím říct, že právem. Těžko popsat, o čem kniha, v níž se střídají dialogy s vnitřními monology členů jedné rodiny, je. V hlavě to samozřejmě vím, ale nedokážu to smysluplně napsat, abych jen planě neblábolil. Můžu ale tuto knihu určitě doporučit, protože rozhodně stojí za pozornost.
Štítky knihy
smrt rodinná tajemství otcové a synové Magnesia Litera české romány
Autorovy další knížky
| 2010 |  Zeptej se táty |
| 2004 | Možná že odcházíme |
| 1998 |  Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Kniha Zeptej se táty je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 607x |
| Čtenářské výzvě | 132x |
| Doporučených | 37x |
| Knihotéce | 135x |
| Chystám se číst | 161x |
| Chci si koupit | 19x |
| dalších seznamech | 4x |
Patřím bohužel k těm, kteří z této knihy nebyli nadšení. Sice jsem ji dočetla, ale s velkou nechutí. Neseděl mi styl psaní, v ději jsem se ztrácela a pravděpodobně jsem ani nepochopila "tu" myšlenku. Také je to jedna z mála knih, o které bych si nejraději popovídala s autorem, jenže to už není možné.